IRENA VAŇKOVÁ: Mlčení a řeč v komunikaci, jazyce a kultuře
Na počátku knihy čtenář nabude dojmu, že mlčení a mluvení jsou protikladné jako oheň a voda, po chvíli zjistí, že obojí přitom může být jak ohněm, tak vodou, až nakonec mu mlčení a mluvení svým způsobem splynou v jeden celek. Jsou kultury západní, které víceméně stavějí na slovu, jsou kultury východní stavějící na tichu, rozplynutí v nicotě. Přitom ticho může vést jak k dobrání se vlastní autenticity, tak k utlumení vlastní individuality, ale v obou případech jako by ticho mluvilo víc než slova.
Pro čtenáře je to dobrodružný zážitek. Zpočátku jste o mluvení a mlčení nevěděli téměř nic, po dočtení knihy víte všecko, tudíž už víte, že nevíte vůbec nic. Pokud jste mezi mluvením a mlčením spatřovali rozdíl, zjistíte, že se prolínají tak dokonale, že definovat rozdíl se stane nepodstatným problémem. Onen celek – říkejme mu mlčomluvení – pak už nikdy nemůže být nudným, protože vždy bude obsahovat polaritu obou možností (a vždy bude těžké uhodnout, která z nich „exploduje“ dřív). Všechny kultury slova totiž operují s mlčením víc, než si myslí, a kultury mlčení naplácaly o mlčení více slov, než tuší. Pro každého je ovšem čas mlčení a čas mluvení (Kazatel 3, 7), a nejen pro svět křesťansko-židovský. Jestliže na počátku jste si spolu s Wittgensteinem řekli: Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa, pak se vám na konci tento vypověditelný prostor rozšíří o nevypověditelný, nanejvýš snad vymlčitelný. (Wittgensteina to samozřejmě nikterak nepopírá, vždyť teď už víme, že mlčení je nedílnou součástí jazyka.)
Kniha je rozdělena do čtyř celků: Mluvení a mlčení, Mlčení gnoseologické a komunikační, Mlčení ve světě jazyka a kultury a Mlčení v české poezii. Dočtete se například o mlčení ve frazeologii, v pohádkách a v kulturní symbolice, v náboženství, v umění (v něm je výstižně rozlišeno mlčení, ticho a prázdno). V české poezii si pěkně – v kontrastech k mluvení – zamlčíte s Máchou, Holanem, Skácelem (sochaře neslyšnost pískovců nutí naslouchat...) a dalšími. Připomenete si Čapkův výrok, že bylo mnoho mlčení, než byly napsány Hovory (s TGM). Celá kniha je úchvatným pletencem mluvení a mlčení, snad bude lepší dále o ní nemluvit (i když kdo řekne: už mlčím, nemluví pravdu) – zkrátka si to raději přečtěte sami.
Citát
Vladimír Holan, Trialog
Mi lascioDočetl jsem se dnes v noci ve hvězdářské knížce,
že jisté hvězdy jsou ty nejstarší
blízké vyhasnutí... Vděčný oné zvěsti,
otevřel jsem okno
a hledal hvězdu nejmladší... Ale spatřil jsem
jen mraky, když tu něčí mrzký smích
(podobný meluzíně v komíně krematoria)
nutil mne nalézt
hvězdu v prostoru mezihvězdném,
a to zrovna, když začínalo svítat...
Ó lásko, jak milovat a nezoufat si,
jak býti zoufalý a moudrý zároveň?