Alternativní medicína, možnosti a rizika

Nakladatelství Grada – Avicenum vydalo úhledně vypravenou knížku autorského kolektivu, která se zabývá alternativní medicínou ¹⁾ . Věnuje pozornost metodám kuriózním a dosud u nás málo rozšířeným, jako jsou např. irisdiagnostika, psychická chirurgie a další. Autoři však především vybrali metody a postupy nelékařského léčitelství, které jsou u nás provozované a usilovně propagované, jako jsou psychotronika, homeopatie a akupunktura. Popisují a vykládají – většinou citováním publikací z per léčitelů – podstatu jednotlivých metod a postupů nelékařského léčitelství a jejich rádoby vědecký podklad. Jednotlivé léčitelské metodiky jsou rozebírány z hlediska dnešních znalostí biochemie, morfologie, biofyziky, farmakologie a dalších vědeckých disciplin.

Autoři se zamýšlejí i nad příčinami neobyčejného rozmachu těchto nelékařských metod, posuzují jejich rizika pro pacienty i pro medicínu a v závěrečné kapitole posuzují i možnost reakce vědecké medicíny na tento šarlatánský rozmach. Svou ucelenou koncepcí a všestranným pohledem je tato kniha dílem ojedinělým nejen u nás, ale i ve světové literatuře. Dá se čekat, že vyvolá jak reakce pozitivní, tak především bouřlivý nesouhlas zastánců těchto nekonvenčních metod. Kdyby se podařilo na danou tematiku vyvolat věcnou diskusi i se zastánci alternativní medicíny, bylo by dobře. Osobně v to nevěřím.

Kruh autorů knihy pochází z pracovišť lékařských fakult, z výzkumného ústavu a Akademie věd ČR. Vesměs jde o autory ve svých disciplinách proslulé. Společným jmenovatelem autorského kolektivu je to, že jsou to jednak odborníci, jednak osobnosti se širokým obecným rozhledem a odpovědným postojem k pacientům. Z toho vyplývá i celkové pojetí knihy. Není to kniha útočná, polemická nebo sarkastická, i když nelékařské léčitelství k těmto postojům vysloveně vybízí. Autoři pečlivým, objektivním rozborem jednotlivých léčitelských metod hledají, zda v nelékařském léčitelství přece jen není nějaké racionální jádro, byť zahalené do oparu šamanství, které by užití aspoň některých metod opravňovalo. V naprosté většině případů nenašli nic.

Čtenář se až diví, jak klidnou mysl i nadhled si autoři zachovali při rozbírání některých metod, a hlavně jejich “teoretického″ podkladu, i když jde na první pohled o konstrukce nesmyslné. Není totiž lehké polemizovat s autory nelékařských léčitelských metod, jestliže nemají základní znalosti o obecných zákonitostech biologie, chemie, fyziky, morfologie a dalších. Podle recenzentova soudu ti chytřejší požadované znalosti mají, ale nemohou je užít, protože by si pod sebou podřízli větev plnou penězodárné mízy. Takové věci, jako jsou dokumentace diagnostiky, kontrolní vyšetření, slepý pokus, analýza neúspěchů atd. – to jsou věci nelékařským léčitelům neznámé nebo jimi úmyslně opomíjené, protože jsou pro ně katastrofálně nebezpečné.

Velmi decentně a až příliš slušně autoři ukazují škody, které léčitelé na pacientech páchají tím, že je buď otráví (doslova – v knize je publikován jeden případ jako vzor), nebo svou činností způsobí, že pacient přijde k lékaři pozdě či přeruší svou léčbu a dostane se do stavu, kdy mu již nic – a ani léčitel – nepomůže. Vinen je v očích zmanipulovaných laiků ovšem vždycky lékař, popřípadě lékařství jako celek. Za nejdrastičtější považuji případ popsaný v onkologické kapitole. Vidím před sebou pana Pavla Zedníčka, jak v Kleinových básnících postavu typického šamana ztvárnil.

Kniha je studnicí poučení, leč z několika důvodů mě jímá smutek:

• Množství knih, jež o svých úspěších napsali v poslední době čeští a slovenští léčitelé, je úděsné, publicita, která jim je věnována ve sdělovacích prostředcích všeho druhu, je obrovská.
• Množství článků a relací v novinách i v televizi, které “zázračné″ léčitele propagují, je deprimující a svědčí o dvou možnostech: buď je úroveň myšlení a vzdělání novinářů neuvěřitelně nízká – normální člověk píšící o takovémto tématu by se aspoň zeptal i druhé strany, co si o tom myslí, popřípadě by si výroky léčitelů ověřil osobně, nebo platí pravidlo, že za peníze dnes dosáhneš všeho.
• Deprimující je, že ani střední, ani vysoká škola jakéhokoli zaměření nedokázala naučit propagátory šamanizmu, okultizmu a astrologie aspoň trochu myslet. Jeden příklad za všechny: Astrologie, na kterou jsou četné odkazy, vychází z toho, ve kterém znamení se kdo narodil, nikoli z toho, kdy byl počat. Je všeobecně známo, že šikovný porodník dokáže oddálit nebo uspíšit termín porodu až o 14 dnů, aniž by dítko nebo matku ohrozil. Lékař tedy může v krajním případě volit až ze tří různých znamení zvěrokruhu. Stačí se podívat do věšteb v mnoha časopisech, jak výrazně se budoucnost lidí narozených v různých znameních může lišit. Když to doženu do absurdity, tak porodníci jsou vším vinni (tak jako Židé podle Hitlera a pošťáci podle pana Kohna v jedné letité anekdotě). Tento příklad budiž přijat jako příklad toho, do jakých konců se léčitelé mohou při odůvodňování svých postupů dostat. V podobném duchu možno do absurdity dohnat “teoretické″ podklady téměř všech léčitelských metod.
• Kdo chce u nás péci chleba nebo opravovat ledničky, musí být vyučen a mít na to papír, na jehož podkladu dostane živnostenský list. Jaké podklady předkládají při žádosti o živnostenský list nevzdělaní léčitelé? Mají vůbec zapotřebí se o živnostenský list ucházet? Jak vypadá jejich přiznání k dani z příjmů obyvatelstva? Jak naložil soud s léčitelem (a rodiči) dítka, jehož osud byl vylíčen v onkologické kazuistice? Odpovědi znám: žádné, nemají, nijak, nijak. Toto konstatování považuji za zdrcující.
• Autoři knihy upozorňují ještě na další zneklidňující a málo pochopitelný fakt, že se totiž používání těchto nekonvenčních, většinou vysloveně podvodných metod šíří stále rychleji i do našich lékařských kruhů. Je historická ostuda, že Česká lékařská společnost přijala do svého lůna i jeden spolek léčitelů. Chudák J. E. Purkyně se v hrobě obrací.

Kniha Alternativní medicína je noblesně koncipována. Je věcná, objektivní, velice čtivě napsaná a hezky vypravená. Její cena je vysoká, ale přesto o ni určitě bude velký zájem. Je to totiž na našem trhu dosud jediná publikace, která ze širokého pohledu hodnotí léčitelství jako sociální fenomén, argumentuje výroky kritizovaných, a zároveň se snaží být protiváhou záplavě publikací, které léčitelství propagují. Některé kapitoly by měly být zařazeny do výuky biochemie, biofyziky, morfologie normální i patologické a do výuky oborů klinických.

Věřím, že díky srozumitelnému slohu a jasné argumentaci najde cestu i k široké, nelékařské veřejnosti. Doporučil bych ji hlavně těm laikům, kteří o návštěvě u léčitele uvažují.