Málo inteligentní resign

Všichni už jsme poněkud unaveni akcemi pořádanými k darwinovskému roku a půtkami s evolucí spojenými. Než to všechno na nějakou dobu odložíme (aby spory při jiné vhodné příležitosti znovu vzplanuly ve své kráse i obludnosti), dovolím si malé třídění postojů, jaké zazněly; budu tvrdit, že všechny vycházejí z víry: z předpokladů a axiomů, zamlčených či nereflektovaných, či dokonce potlačených. Bude důležité mít na paměti, že víru či axiom nelze dokázat. Snad kdybychom si to všichni připustili, mohla by se debata posunout – po 150 letech mlácení prázdné slámy – o kousek dál. S trochou nadsázky si vymezíme (jistěže formou karikatury) tři druhy víry – průniky mezi nimi však existují.

1. Věda: svět se řídí zákony,

které jsou racionální, neměnné, a tudíž platné ve všech místech a dobách. Tyto zákony jsou odhalitelné pro zvídavou mysl. K tomu ještě přidejme redukcionismus, víru, že existuje privilegovaná úroveň popisu: na této úrovni je definována konečná sada položek (částice, atomy, geny v genomu, abecedy) a jednou provždy určené vztahy mezi nimi. Pro naše účely si představme svět jako kaleidoskop, v něm konečný počet různých střípků a k tomu pravidla, jak se krasohledem otáčí. Sklíčka jsou naprosto pasivní (nic „nechtějí“ a o nic se „nesnaží“), otáčení je automatické, žádné dětské ručičky mimo krasohled předpokládat nebudeme.

Zkoumejme položky a vztahy na této privilegované úrovni a z toho, co vybádáme, jednou vysvětlíme i položky a dění na úrovních ostatních – všechny možné obrazce v kaleidoskopu. Dokáže-li zvídavá mysl navíc definovat i jakési privilegované místo a čas (např. počáteční a okrajové podmínky), bude v principu schopna odvodit všechny předchozí i budoucí stavy „světa“ kaleidoskopických ornamentů.

Povšimněme si, že „evoluce“, čas vůbec, se v tomto světě omezuje na posloupnost předem daných a předvídatelných stavů, nic vskutku nového se objevit nesmí. Neobsahuje-li kaleidoskop zelené sklíčko, v souboru částic se nikdy nemůže objevit – to by se rovnalo zázraku. Pokud budeme tvrdit, že jsme v některých obrazcích zeleň zahlédli, jde o šalbu a klam, „ve skutečnosti“ došlo jen k překryvu žlutého a modrého střípku: stačí změřit spektrum záření přicházejícího z tohoto místa a dokážeme si, že vlnové délky odpovídající zelenému světlu nejsou vůbec zastoupeny. Zelená není!

Čas, ve kterém by se evoluce odehrávala, vlastně také není: známe-li ony zákony, tak známe vlastně všechno, co se mohlo stát: vzorec F = ma obsahuje najednou všechny možné případy vztahu mezi hmotností, zrychlením a sílou.

Touto karikaturou jsme si nastínili stav vědecké víry v 19. století a s touto vírou zažranou do podvědomí dodnes žijeme – jak jinak by se věda dala dělat? Klasická vědecká víra evoluci ke svému štěstí nepotřebuje a Darwinovo vystoupení, poukazující na historicitu a novinky, bylo pro současníky dost nepříjemné. Zamést pod koberec se však evoluce nedala, a tak ji bylo třeba smířit s vědou; obávám se, že většinou se to děje zmíněným stylem „zelená není“. Ukažme si některá řešení:

1a. Zákonitá posloupnost událostí. Toto je teorie nejelegantnější a přišel s ní Lamarck už 50 let před Darwinem.¹⁾ Postupoval přísně vědecky: počátečními podmínkami je soubor „organických molekul“ v prostředí hnětených známými silami (teplo, elektřina, magnetismus) tak, že se molekuly uspořádají do živých „infuzorií“ a ty pak v řadě generací postupují podle daných zákonitostí až k člověku. Jednoduché formy života tedy neustále vznikají zákonitě. Rovněž zákonitě, po známé trajektorii, se ubírají „směrem k…“, tak jako střela vypálená z pušky. Všechny formy života (přesněji živočichů) kolem nás jsou umístěny podél této křivky a postupují po ní: vyhubme třeba savce a oni opět časem „dorostou“ – i s člověkem – z forem nižších. Inu, teorie je elegantní, ale samoplození se nepotvrdilo, a proto neplatí. Kolik však variant přesto bují, jen poněkud se posunou počáteční podmínky trošičku jinam: „když už se objevily první buňky, tak…“. Nemusíme hned myslet na Engelse a jím inspirovanou lysenkovskou biologii; takto se mi např. jeví ortogenetická teorie paleontologa S. Conwaye Morrise.²⁾

1b. Žonglování s obrovskými čísly. Předpokládá se, že kaleidoskop má astronomický počet možných konfigurací, takže ta správná se nemusela objevit ani za celou dobu existence kaleidoskopu. Život vděčí za svou existenci takové šťastné shodě okolností: Naše číslo padlo v Monte Carlu, říká např. J. Monod a vyvozuje z toho, že v celičkém vesmíru jsme pravděpodobně sami. Vzpomeňme ještě A. Woolfsona,³⁾ který, fascinován tímto hyperprostorem matematických možností, nechává z nich „losovat“ v každém následném okamžiku. Tato představa loterie se líbí málokomu a už vůbec ne vitalistům nebo zastáncům ID (viz níže).

Variantou žonglování je emergentismus, učení, že při jistém uspořádání částic na jedné úrovni se na úrovni jiné vynoří („emerguje“) něco nového a neočekávaného. Nerovnovážná termodynamika učí, jak systémy vzdálené od rovnováhy dávají vznik tak nepravděpodobným uskupením molekul, jakými jsou třeba plamen nebo tornádo.⁴⁾ Co je na tom proti přírodním zákonům? Takto se mohl podle emergentistů vynořit i život nebo mysl.

Aby to však vzápětí všechno nepropadlo zkáze jako prigoginovské systémy, potřebujeme ještě paměť:

1c. Rohatka (ratchett, viz např. L. Kováč, Vesmír 78, 644, 1999/11; 78, 697, 1999/12; 79, 46, 2000/1). To už je zajímavější varianta, objevuje se totiž paměť. Pravděpodobnost seskupení obrazce v jednom kroku je nepředstavitelně nízká, ale za předpokladu, že se jisté uspořádání bude pamatovat (tj. nezmizí při další otočce kaleidoskopu, ani není možný návrat do obrazce předchozího), mohou další a další obrazce navazovat na ten předchozí s jistou logikou: skoky v onom hyperprostoru možností přestanou být zcela libovolné, rozpoznáme určitou trajektorii. Teď si ještě představme, že náš krasohled může plodit mnohé potomky, kteří všichni víceméně zachovávají dosažený obrazec, tu a tam však přece jen nějaký ten kamínek přeskupí. Těm nejhezčím (mírou krásy ať je veličina „zdatnost“) z těchto variant bude dovoleno mít vlastní potomky, ostatní budou zapomenuty. Na principu rohatky a šíření nejzdatnějších dosažených variant je založen neodarwinismus. Tak u Monoda,⁵⁾ který jinak věří v deterministický, mechanický světaběh, se objevují náhodné poruchy mechanistického krasohledu, přicházející z „jiného světa“, ze světa kvantového. Porucha se projeví na „obrazci“, tj. fenotypu, a přírodní výběr pak určí míru zdatnosti různých fenotypových variant. (Nebudu se zastavovat u definice přírodního výběru, odkazuji např. na prázdninové číslo Vesmíru z r. 2009.) Dawkinsův „slepý hodinář“ je poetičtějším vyjádřením téhož principu (ač slepý, tak kupodivu čučí – nikoli do kaleidoskopu, ale na obrazovku – a vybírá nejhezčí varianty generované náhodou). Různé varianty teorie nadále pracují s předem daným hyperprostorem možností, jak byl vylíčen výše, jiné snad dokonce připouštějí i nové dimenze: objevování se „zelených kamínků“.

Paměť pak se nejlépe uchovává ve formě digitální:

1d. Kód. Informace o tom, jak vypadá obrazec a jak postavit samotný krasohled, se převede do média, které není ani obrazcem, ani krasohledem, a v tomto médiu vystupuje informace jako lineární sled digitálních prvků (např. 1,0, nebo ACGT): dobře a spolehlivě se to kopíruje i uchovává. Sama informace je k ničemu, není-li současně přítomno i dekódovací zařízení, které dokáže kódový zápis interpretovat.⁶⁾ Existence kódu pak tvoří můstek k vědám „humanitním“, protože tudy se do čisté vědy dostávají představy o textech, o jejich čtení a interpretaci, o významu apod. Takové věci se dosti špatně testují a měří a do přírodovědy, tak jak se ustavila, dle mého názoru nepatří. (Aby bylo jasno: zcela jistě patří do rozpravy o životě a živých bytostech. Jen držím představu, že ne všechno, co se o tom dá říct, patří do pravomoci biologie jakožto přírodovědy.)

Klasická věda neříká nic o paměti, kopírování, kódování, aktivním sebeudržování v čase, přírodním výběru apod.; to všechno jsou přílepky k dobře zavedeným „ústavním zákonům“, aby se do vědy vešel život a jeho evoluce. Život tedy opravdu vyžaduje něco víc než klasické „zákony fyziky a chemie“, vyžaduje historii a jevy s ní spojené. (Samozřejmě že i živé bytosti obsahují atomy, že v nich reagují různé látky, ale o tyto triviality se spor nevede.) Taková představa nedělá dobře ani zastáncům klasické představy vědy, ani zastáncům učení jiných (o hlupácích všech barev mluvit nebudeme, i tací se u příležitosti výročí v plné míře zviditelnili, někdy dokonce pod záštitou samotného pana prezidenta⁷⁾) – z toho pak vznikají rozepře a 150 let trvající diskuse, které nikam nevedou. Přibližme si dvě.

2. Vitalismus (svět se také řídí zákony, pro živé platí některé navíc)

Nevím, jestli by toto téma vlastně nemělo spadat pod předchozí bod. Jde o představu či víru, že jako jsou světu dány zákony, aby se jimi řídil, tak je mu dán i formující princip, který ho vede k vyšší uspořádanosti. Když mohou existovat představy o tom, že svět pohání volná energie, proč by nemohla existovat životní síla, élan vital, entelechie, nisus formativus apod., tedy princip, který „hmotu“ popohání, hněte a cizeluje ke stále umnějším výtvorům? Hans Driesch se před 100 lety domníval, že už má i vzoreček, jak svou veličinu zvanou entelechie vypočítat a kvantifikovat. Jaksi se mi nechce všem těmto pokusům posmívat, i cesty, které naše doba pokládá za slepé, pomáhaly k vývoji našich dnešních, zdaleka ne jednoznačných představ o světě.

Co bylo na vitalismu podezřelé a co bych vyčítal i osobnostem jmenovaným výše, je jakési puzení k tomu, aby střílely příliš vysoko. J. Monod, zakladatel molekulární biologie, extrapoluje od bakteriálních regulací až k vysvětlení vědomí a dokonce nabízí recept na reformu společnosti. (Připisuje se mu výrok „Slon je vlastně bakterie, akorát hrozně velká“.) Na společnost si netroufne každý, ale pokušení vysvětlit vědomí propadnou skoro všichni. Spousta výroků o organizaci, komplexitě či emergenci přitom jako by byla opsána z prací starších kolegů vitalistů. Vrcholem je dosti zavedený obrat mnoha evolucionistů, nejen amerických „Naše mozky byly udělány tak, aby…“.

3. Kreacionismus (svět má zákony z mimosvěta)

Zakladatelé novověké vědy byli věřícími křesťany: pro ně ony „zákony přírody“ byly (vy) dány Bohem a také měly v Něm svou záruku. I když se o Bohu vlivem osvícenství mluvit přestalo, věda zůstala deistická a být kreacionistou a současně vědcem nebylo v rozporu – a dodávám, není to v rozporu dodnes. Na zákony se věří dál a kromě kosmologů se nikdo neptá, jak byly ustaveny, prostě jsou. Celé to zkomplikoval teprve Darwin svým naprosto nevědeckým tvrzením, že živá příroda, podobně jako kultury lidské, si zákony sjednává sama: nejsou tedy dány bezčasově, nýbrž nutno přihlížet k historickému kontextu. V době, kdy i historické vědy chtěly být zákonité a vtělit se do přírodovědy, šlo o tvrzení skandální a sto let dalšího vlnobití pochází z toho. Vědci otupili „smluvnost“ darwinovských pravidel a včlenili tak evoluci do vědy, věřící (až na výjimky) otupili ostří stvoření na způsob výroby ve fabrice a přistoupili na možnosti „stváření“ postupného, ba dokonce i na to, že Stvořitel prostě starost o sebe na živé bytosti delegoval. Jen tu a tam se vkrádají pochybnosti, to když se setkáme se složitostí těžko pochopitelnou. Tak M. Behe nebo V. Král žasnou nad uspořádáním proteinů či buněk, J. Vácha a jiní se sklání před vědomím: to se přece nemohlo objevit jen tak, samo. To zvenku musel zasáhnout Stvořitel a vložit do kaleidoskopu zelené sklíčko: to dá přece rozum, že ostatní sklíčka nic nedělají a nic nechtějí, natož aby daly vznik sklíčku zelenému.

Poučení: ze všech těch směrů – snad s výjimkou Darwina – vane nedůvěra k životu. Kde je tedy problém, proč ty nekonečné spory věda kontra víra? Jen v nuancích – ale právě kvůli drobným odchylkám se vedou spory nejkrutější. Vždy tu totiž musí být vnější činitel – zákony, Bůh či jiný organizující princip, či aspoň gradient energie. Zkusme ještě jeden přístup, čtvrtý. O vzniku života toho nemůže nikdo říct příliš mnoho, pokud, pravda, nevěří ve Stvořitelovu kutilskou dílnu (viz Vesmír 77, 405, 1998/7). To proto, že vznik složitých systémů, bez znalosti počátečních a okrajových podmínek a detailů masivního paralelního experimentování je prostě singularitou, která není vědě přístupná. O tom se dají vykládat jen příběhy – více nebo méně uvěřitelné. Když už život jednou vznikl, lze ho studovat i vědecky, ale jen do jisté míry, pokud se příliš neodchýlíme od představy kaleidoskopu. Já však spíše věřím v to, že život je nadán schopností otevírat nové prostory, dimenze, či jak to nazvat, které předtím tady nebyly a ani se nedaly předem vypočítat – blížím se v tom představám S. Kauffmana.⁸⁾ Živáčkové si našli cestu, jak ovládnout planetu, jak komunikovat mezi sebou, jak ukládat a interpretovat zprávy, jak stavět těla – a také objevili vědomí, rozum, logiku, mravnost, krásu a kdovíco ještě. Neustále vymýšlíme zelená sklíčka, no a někdy se zdaří i barva oktariny⁹⁾ – objeví se třeba vědomí. Do vědy se to nevejde, ale shůry to také nepřišlo. To my!