Aralské jezero

Pohled na rozpadající se lodě ponechané svému osudu desítky kilometrů od současné vodní hladiny Aralského jezera působí mrazivým dojmem a vybízí k zamyšlení: Co se tu vlastně stalo?

Vodní plocha mizí před očima, lodě zůstávají

vody je využito k zavlažování. Navzdory těmtoK vytvoření prvotní představy, co se s Aralským jezerem stalo, postačí satelitní snímky z posledních desítek let (obr. 2 a 3). Vodní plocha na nich mizí před očima, sytou modrozelenou barvu nahrazuje světlejší a světlejší odstín, až zůstává pouze vyschlé pobřeží pokryté vysráženými solemi (Vesmír 70, 223, 1991/4). Jezero se dramaticky zmenšuje od roku 1960 (tab. I, obr. 3 a 5). Z území, které odpovídalo necelým 90 % plochy České republiky, se doslova vypařilo tolik vody, že zbylo jen něco málo přes 20 % plochy ČR. Hladina klesla o více než 25 výškových metrů. Aralské jezero se rozdělilo na tři hlavní vodní plochy – Malý Aral na severu a dvě pánve Velkého Aralu – Východní a Západní. Plocha obou pánví se každým rokem dále zmenšuje, naproti tomu hladina Malého Aralu od r. 2003 mírně stoupá. Příčinou je hráz vybudovaná za účelem jeho záchrany. Díky hrázi Malý Aral odchytává všechnu vodu přitékající jedním ze dvou hlavních přítoků – Syrdarjou. Tím však velmi „ztěžuje život“ Velkému Aralskému jezeru, do kterého doteče pouze voda vypuštěná z přehrady. Jedinou nadějí pro Velký Aral zůstává druhý přítok, řeka Amudarja přitékající z jihu. Nicméně do jezera dlouhodobě doteče sotva desetina říčního potenciálu. Zbylých 90 % faktům lze na satelitním snímku ze srpna 2010 (viz následující část v příštím čísle Vesmíru) pozorovat výrazné zvýšení přítoku Amudarji, a tedy napouštění Východní pánve.

Aralské jezero nemá odtok, tudíž je kolísání jezerní hladiny výsledkem bilance vypařování, srážek a přítoku (konkrétní údaje k vodní bilanci viz tab. I). Zmenšování plochy jezera vede ke snížení objemu vypařované vody, která tak může být kompenzována i relativně malým přítokem. Tento efekt je nyní významný zejména vzhledem k plošně rozsáhlé, ale mělké Východní pánvi (o maximální hloubce 5 m). I malé snížení jejího objemu vody má za následek velké zmenšení vodní plochy, a tím i výrazně snížený výpar. Jezero tedy při stejném přítoku ubývá stále pomalejším tempem. Protichůdně působí oteplení oblasti o 2 °C, které nastalo v důsledku změny mikroklimatu snížením jezerní plochy.

Slanější než oceán

Vysychání jezera je doprovázeno řadou navzájem provázaných biologických, fyzikálních i chemických změn. Změny v chemismu se projevují zejména ve zvyšující se mineralizaci, a tudíž i v salinitě. Jelikož salinita je provázána s výší hladiny, asi nikoho nepřekvapí, že její nejmenší hodnoty má Malý Aral a nejvyšší naopak Východní pánev Velkého Aralu, který je čtyřikrát slanější než průměrný oceán. Celkové množství soli rozpuštěné v jezeře je odhadováno na 6 bilionů tun. Nejde však o halit (sůl kamennou), ale o směs solí tvořenou z velké části karbonáty a sírany (sádrovcem) jen s malým podílem chloridů. Kromě solí se v jezeře, a později i na obnaženém dně, hromadí hnojiva, pesticidy a další chemikálie, které sem za desítky let přinesly řeky z celého povodí. Za jediný rok vítr roznese po centrální Asii až 74 tun toxického prachu, pocházejícího z břehů Aralského jezera. Takto masivní kontaminace přináší řadu problémů, mimo jiné nedostatek pitné vody, a celkově přispívá ke zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva v oblasti. Všechno, co si člověk do vody „odložil“, se mu teď zase vrací.

Se zvýšenou salinitou úzce souvisejí i fyzikální změny v jezeře, zejména změny v hydrodynamice, ke kterým dochází vlivem rozdílných vlastností slané a sladké vody. Konkrétně se mění teplotní zvrstvení, cirkulace a okysličení ve vodním sloupci. Část jezera zůstává kvůli výrazné stratifikaci trvale neokysličená. Důsledkem je mimo jiné snížená biodiverzita.

Aralské jezero vstává z mrtvých

Rostlinné a živočišné společenství se za poslední desetiletí výrazně změnilo. Zůstávají  pouze druhy, které jsou schopny přizpůsobit se nově nastoleným podmínkám. Jsme svědky vymírání endemických druhů (např. aralského lososa) a osidlování uvolněných nik slanomilnými druhy. Obecně lze říci, že se u všech společenství dramaticky snižuje biodiverzita, naproti tomu bioproduktivita značně kolísá. Vzhledem k malé hloubce a vysoké průzračnosti vody převažuje v jezeře fytobentos nad fytoplanktonem, což není pro podobné velké vodní plochy typické. Z kdysi druhově pestrého fytobentického společenství dominuje v roce 1990 už jen pět druhů, které postupně vymírají, a v roce 2002 nalezneme jen dva zcela jiné druhy. Podobně se přizpůsobují planktonní společenstva, nejpočetnější skupina (rozsivky) prodělala za posledních 50 let radikální snížení druhové pestrosti – z několika stovek na několik desítek druhů. Obdobně zooplankton ze 42 na 4 druhy, ze zoobentosu zbylo už jen několik málo druhů měkkýšů a ostrakodů. Přesuneme-li se v potravním řetězci výše – k rybám – zjistíme, že nebyly v jezeře nikdy druhově rozmanité. V době největšího rozkvětu tu žilo třicet druhů, r. 1998 pět druhů a r. 2002 byly v Západní pánvi zaznamenány jen dva druhy (platýs a gavún). Ve Východní pánvi již ryby zcela vyhynuly.

Velkou nadějí pro zvýšení druhové biodiverzity je Malý Aral, kam se v posledních letech pomalu navracejí příhodné podmínky a populace ryb, dalších živočichů a rostlin díky tomu rostou. Příležitostně dokonce ryby migrují i do pánví Velkého Aralu. Aralské jezero tedy vstává z mrtvých, bohužel jen v podobě Malého Aralu.

Lidská krátkozrakost

Aralské jezero je dobrým příkladem komplexnosti přírodního prostředí a zároveň lidské krátkozrakosti. Z hlediska přírodních procesů není vysychání jezera, zvlášť v oblastech s aridním až semiaridním klimatem, nic neobvyklého. V současnosti bychom však nalezli mnoho velkých vysychajících jezer, jejichž stav je důsledkem spíše lidské činnosti. Za všechny jmenujme alespoň Mrtvé moře se salinitou 340 ‰, Čadské jezero zmenšené na jednu dvanáctinu za posledních 50 let či již zcela vyschlé jezero Lop Nur. Míra lidského přičinění se složitě kvantifikuje, jelikož klimatické a antropogenní příčiny lze v následcích jen těžko odlišit. V případě snížení hladiny Aralského jezera se lidské přičinění odhaduje na 75–90 %, zbytek je přisuzován zhoršeným klimatickým podmínkám. Jezero by tedy vysychalo i bez zavlažování, nicméně rychlost ústupu hladiny by byla nesrovnatelně pomalejší. Daleko horší dopad než samotné vysychání jezera má antropogenně zapříčiněné masivní znečištění. Člověk ničením přírody opět ublížil hlavně sám sobě.

V příštím čísle Vesmíru: Socio-ekonomické problémy Aralu.