Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Aralské jezero

2. Socio-ekonomické problémy Aralu, aneb Jak dopadlo poroučení větru dešti
 |  10. 3. 2011
 |  Vesmír 90, 148, 2011/3
 |  Seriál: Aralské jezero, 2. díl (PředchozíNásledující)

Dlouho se mi zdály problémy v okolí Aralského jezera nebetyčně vzdálené. Až jsem si uvědomila, že již desítky let nosím bavlněné oblečení. Tudíž i já mám nejspíš díl viny na úbytku vody v jezeře. Právě bavlník určený na export po desetiletí zavlažovala voda, která by jinak přirozeně proudila do Aralského jezera. Množství závlahové vody dlouhodobě překračovalo únosnou hranici a poškození životního prostředí je dnes již tak velké, že ohrožuje zdraví desítek milionu obyvatel Střední Asie.

Socio-ekonomický pohled na současné změny Aralského jezera má dva rozměry s odlišnými problémy a možnými způsoby řešení. Nejprve je tu oblast přilehlá k jezeru samému, která utrpěla celkově. Pomoci jí může zejména návrat vodní hladiny na původní úroveň. Druhý rozměr představuje širší region Aralského jezera – centrální Asie. Problémy zde způsobuje zejména znečištění vody a půdy a s ním související nedostatek pitné vody i vody vhodné k zavlažování. Řešení nabývá různých podob – od politických jednání až po výhružky ozbrojeným aktem mezi zainteresovanými státy.

Problémy blíže Aralu

Kdysi kolem Aralského jezera vzkvétalo rybářství. Zaměstnávalo více než 40 000 lidí a obstarávalo šestinu produkce ryb v celém bývalém Sovětském svazu. Dnes leží staré přístavy desítky kilometrů od vody. Export ryb nahradil na dlouhá léta import z Baltského moře. Ryby se sice v posledních pár letech do severní části jezera vracejí, ale obnovit bývalou slávu se již zřejmě nikdy nepodaří. Kromě rybářství skončil mimo jiné lov ondater v deltách obou řek. Dříve jich bylo odchyceno 500 000 ročně.

Ustupující jezero po sobě zanechalo planiny pokryté solemi a toxickými chemikáliemi, které pocházejí ze zemědělství, průmyslu a testování zbraní. Solné bouře způsobují kontaminaci velkých území a likvidují úrodu. Roznášená kontaminovaná sůl zanechává následky nejen na ekosystémech v jezeře a mimo ně, ale samozřejmě i na lidské populaci. V oblasti je zvýšený výskyt různých forem rakoviny, respiračních chorob, ale i nemocí ledvin, jater a očí. Výrazně vzrostla novorozenecká úmrtnost. Dále se kvůli úbytku jezerní vody zhoršilo v oblasti klima – průměrná teplota vzrostla o 2 °C a zvýraznila se i sezonnost klimatu (teplejší léta a chladnější zimy).

Problémy centrální Asie

Širší region představuje zejména povodí dvou hlavních přítoků (Amudarji a Syrdarji) Aralského jezera, která zasahují na území šesti států: Kazachstánu, Tádžikistánu, Afghánistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a nejmenší plochou do Íránu. Všechny jmenované státy mají nízkou hustotu zalidnění, přičemž více než polovina jejich obyvatel žije ve vesnicích. Jejich státní ekonomiky jsou silně závislé na zemědělství, například v Kyrgyzstánu tvoří příjmy ze zemědělství 39 % HDP, v Uzbekistánu 35 % a v Turkmenistánu 25 %. Pro srovnání: v České republice se příjem ze zemědělství pohybuje kolem 3 % HDP. Zemědělství je bohužel ve velké míře (v Turkmenistánu dokonce stoprocentně) podmíněno zavlažováním. Přístup k vodě má tedy strategickou důležitost. Přestože má většina území pouštní charakter, paradoxně se zde pěstují plodiny náročné na dostatek vláhy a živin. Nejvýznamněji je zastoupen bavlník, pšenice a v blízkosti řek dokonce rýže.

Obětujme jezero v zájmu všech

Rozvoj zavlažovacích systémů začal pod taktovkou bývalého Sovětského svazu již v třicátých letech minulého století. Bavlna se stala významnou komoditou na trhu a plány centralistického kolosu určily jako výrobce číslo jedna právě oblast centrální Asie. V padesátých letech nové technologie umožnily zavlažení úrodných oblastí dál od řek. Nastalo nákladné budování přehrad, zavlažovacích kanálů a infrastruktury. Rozhodnutí o masivním rozvoji oblasti vyšlo z nejužšího vedení bývalého Sovětského svazu. Postupovalo se na základě projektu nazvaného Celistvý rozvoj opuštěné a vyprahlé stepi. Z velkolepých plánů bylo již na začátku jasné, že Aralské jezero utrpí, oblast měla být obětována ve prospěch sovětské ekonomiky. Desítky let se však o možných následcích mlčelo.

Vznikla série přehrad na obou přítocích a dohromady 40 000 km kanálů, pomocí nichž je voda přiváděna na jednotlivá pole. Dlouhodobé pěstování monokultur na tak velkých plochách vedlo k nutnosti používat ohromné množství pesticidů. Voda ubývala, solí na polích přibývalo. První veřejné hlasy odporu proti masivnímu zavlažování zazněly v sedmdesátých letech z úst zelených hnutí. Tehdy bylo Aralské jezero ještě vcelku v dobré kondici. Kdyby se zavlažování omezilo, nebylo by podle mého názoru dnes co řešit. Pokračovalo se ale v nastoupené linii. V osmdesátých letech má již více než polovina zavlažovaného území problémy se zasolením půdy a výnosy tak dosahují pouze 70 % potenciálu. Není divu, že se začaly objevovat oficiální snahy celou situaci řešit. Dokonce byly uvolněny nemalé finanční prostředky na různé záchranné projekty. Nicméně drtivá většina projektů buď ani nezačala, nebo předčasně skončila rozdělením Sovětského svazu v roce 1991.

Kdo utahuje kohoutky

Vznik nových států řešení celé situace zpočátku velmi zkomplikoval, jelikož státní hranice často vedou přes vodní díla a řeky. Například Syrdarja pramení v Kyrgyzstánu, pak teče do Uzbekistánu, Tádžikistánu, opět do Uzbekistánu a nakonec do Kazachstánu. Voda se stává mocenským nástrojem. Celé území bylo navíc sužováno etnickými nepokoji, jelikož nově stanovené hranice nekopírovaly vždy národnostní rozložení. Nejprve bylo tedy nutné vyřešit napjatou politickou situaci a pak mohla přijít na řadu ekologie. Nové státy měly různé cíle, nástroje, a tedy i různé pozice pro vyjednávání.

Zjednodušeně lze státy rozdělit na vodou bohaté a energeticky chudé (na horním toku) a na vodou chudé a energeticky bohaté (na dolním toku). Státy na horním toku (Kyrgyzstán, Tádžikistán, Afghánistán) leží ve vyšších nadmořských výškách s odlišným klimatem a hydrologickým režimem než státy na dolním toku (Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán). Například z Kyrgyzstánu pochází 75 % vody Syrdarji, přestože v něm leží pouze 6 % plochy povodí. Navíc má díky hornaté krajině lepší podmínky pro budování vodních nádrží (jako např. Toktogul), díky nimž zadržuje a disponuje velkými objemy vody. Mohlo by se tak zdát, že státy v horní části toku jsou ve značné výhodě a mohou si při mezinárodních jednáních diktovat podmínky. Nicméně státy na dolním toku mají také své trumfy v ruce, a to zejména v podobě velkého nerostného bohatství a nesrovnatelně vyšší vojenské, politické a ekonomické moci.

Toktogul a Karakum

jsou dvě nejproblematičtější vodní díla obou povodí. Jádro mezinárodních sporů tkví v rozhodování o tom, kolik poteče vody a kdy.

V povodí Syrdarji se hojně využívají přehrady. Zavlažovací kanály jsou ve srovnání s povodím Amudarji kratší. Toktogul (obr. 2) je největší přehradou v oblasti. Je schopen zadržet 19,5 km3 vody (asi desetkrát víc než Lipno a Orlík dohromady) a umožňuje tak Kyrgyzstánu kontrolu průtoku Syrdarji do níže položených států. Po rozpadu Sovětského svazu se změnil účel využívání tohoto vodního díla. Začalo sloužit primárně jako hydroelektrárna (původně mělo zavlažovací funkci). Změna využití v praxi znamenala odlišné rozložení odpouštění vody v průběhu roku. Zatímco pro zavlažování je potřeba voda zejména v létě, pro energii naopak v zimě. Státy níže položené tak rázem neměly tolik vody na zavlažování, kolik by upotřebily. Navíc v zimě bylo z přehrady vypouštěno víc vody, než bylo schopno pojmout koryto Syrdarji, což způsobovalo každoroční záplavy, kterým se později předcházelo cíleným vypouštěním vody do různých depresí. Určitou rovnováhu mezi oběma využitími se podařilo nalézt až r. 1998 kartelovou dohodou, která spočívala ve vykoupení vody k zavlažování fosilními palivy, které Kyrgyzstán potřebuje do svých elektráren. Kartelová dohoda se od té doby uzavírá každý rok.

Systém zavlažování na Amudarji se skládá zejména z dlouhých kanálů, čerpacích stanic, kolektorů a zavlažovacích přepadů. Nejambicióznějším a zároveň později nejkritizovanějším dílem se stal kanál Karakum. Odvádí vodu do odlehlých pouštních regionů (v současnosti přes Turkmenistán z východu na západ, viz obr. 2) a poskytuje vodu milionům hektarů země. Další velké spory vede Uzbekistán s Turkmenistánem o vodní nádrže Rogun, Tujamujun a plánovanou nádrž „Zlatý věk“, která má rozšířit zavlažované plochy v poušti Karakum až o další milion hektarů, což by znamenalo neúnosné navýšení spotřeby vody.

Přístupy jednotlivých států k politickým jednáním jsou odlišné. Zatímco všechny státy v povodí Syrdarji jsou signatáři mezinárodních smluv o sdílení vody, v povodí Amudarji neusedá k jednacímu stolu Afghánistán a Írán. Naštěstí tyto dva státy zatím nemají možnost kontrolovat tok Amudarji tak, jako může v současné době Kyrgyzstán kontrolovat Syrdarju.

Jak naplnit Aral?

Návrhy nápravných opatření Aralské ekologické katastrofy lze rozdělit do tří skupin podle účelu:

− naplnění Aralského jezera vodou;

− zefektivnění zavlažování a zemědělství;

− utlumení ekologických škod.

Dlužno dodat, že řešení se velice liší v proveditelnosti i ceně. Plány k naplnění jezera jsou asi nejnákladnější a lidově řečeno přitažené za vlasy. Zahrnují například přivedení vody potrubím z Kaspického moře, vybudování přehrady v části jezera, odklonění vody z řek Volga, Ob a Irtyš, nebo dokonce roztavení ledovce ve střední Asii za použití jaderných zbraní. Druhá skupina řešení je naopak velmi atraktivní jak nižšími náklady, tak předpokládanou vysokou účinností. Jde zejména o řadu návrhů na zlepšení kvality zavlažovacích kanálů (ztráty vody po cestě se odhadují  na 50 %), pokutování farmářů za užívání vody z řek, pěstování na vodu méně náročných druhů bavlníku či úplnou změnu složení plodin. Poslední skupina je zatím nejméně propracovaná, uvažuje se o vysazení rostlin, které mohou odsolit půdu, a o výrazném snížení použití chemikálií v zemědělství.

Mezinárodní dohody

Po rozdělení Sovětského svazu vzniklo několik nadnárodních uskupení, starajících se o zlepšení situace v oblasti Aralského jezera. Jedna skupina organizací1) se stará o hospodaření s vodními zdroji, regulaci znečištění, financování projektů a politická rozhodnutí, druhá víceméně podřízená skupina2) se zabývá technickými problémy regulace vody mezi státy.

První vlaštovkou spolupráce nově vzniklých států na řešení klíčových otázek týkajících se Aralského jezera byla dohoda z roku 1993, kterou podepsali prezidenti všech zainteresovaných států kromě Afghánistánu a Íránu. Pro podporu plnění byl založen IFAS, do jehož pokladny proudí každý rok 1 % rozpočtu zúčastněných států. Od té doby byly podepsány desítky dílčích dohod. Dosáhlo se sice snížení množství vody používané na hektar, nicméně celková zavlažovaná plocha vzrostla. Turkmenistán má dokonce v plánu ztrojnásobit svou produkci bavlny.

Státy nejsou finančně ponechány pouze svému osudu, mezinárodní pozornost do oblasti přináší celou řadu finančních podpor. Například Světová banka financovala stavbu hráze Kokaral, z vědeckých fondů NATO byl finančně podpořen rozvoj křehkých ekosystémů v oblasti říčních delt.

Sever má naději

Z úspěšných programů stojí za pozornost vybudování (či spíše předělání) betonové přehrady Kokaral, oddělující Malý a Velký Aral, která byla dokončena r. 2005. Díky ní se hladina Severního Aralu zvýšila nad veškerá očekávání – za 5 let stoupla o více než 12 m (obr. 5). To pozitivně ovlivňuje další parametry – snižuje se salinita, biodiverzita roste, dokonce se částečně oživil export ryb. Nicméně kapacita přehrady nestačí na navrácení hladiny jezera do její původní velikosti. Důležitá meta pro stabilizaci oblasti je dosažení kdysi největšího přístavu Aralsk v severním cípu Malého Aralu. Prozatím klesla vzdálenost vody od přístavu ze 100 na 25 km. Roku 2009 se začala stavět druhá přehrada, která po naplnění sníží vzdálenost na 6 km. Těchto posledních 6 km v další fázi překoná nově zbudovaný kanál.

Situace Velkého Aralu na jihu je podstatně pesimističtější, i když i on se r. 2010 dočkal po desítkách let obratu k lepšímu. Zdálo se, že satelitní snímek z března 2010 (viz předchozí díl, Vesmír 90, 82, 2011/2) ukazuje, že Východní pánev brzy kompletně vyschne. Velkým překvapením byl další zveřejněný snímek ze srpna (obr. 6), kde je vidět velký nárůst vodní plochy i hloubky Východní pánve (na úroveň před několika lety). Voda zřetelně pochází zejména z Amudarji, jejíž průtok se tedy podařilo výrazně zvýšit. Nezbývá než doufat, že další vývoj tento pozitivní trend potvrdí.

V příštím čísle Vesmíru: Proměny Aralu v posledních tisíciletích.

Literatura

Micklin P.: The past, present, and future Aral Sea. Lakes & Reservoirs: Research & Management 15 (3), 193–213, 2010.

Micklin P.: The Aral Sea Disaster. The Annual Review of Earth and Planetary Science 35, 47–72, 2007.

Severskiy I., Chervanyov I., Ponomarenko Y., Novikova N. M., Miagkov S. V., Rautalahti E., Daler D.: Aral Sea, GIWA Regional assessment 24. University of Kalmar, Kalmar, Švédsko, 71 stran, UNEP 2005.

Unesco: Water-related vision for the Aral Sea Basin for the year 2025. Francie, 111 stran, 2000

Winterová B.: Konflikt o vodu ve střední Asii. Obrana a strategie 1, 51–68, 2009.

Poznámky

1) IFAS – International Fund to Save the Aral Sea, ICWC – Interstate Coordinating Water Commission.

2) BWOs – Basin Water Management Organizations.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Anna Píšková

Mgr. Anna Píšková, Ph.D., (*1981) vystudovala geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Ústavu anorganické chemie AV ČR, v. v. i., se několik let zabývala paleoklimatickými rekonstrukcemi z jezerních sedimentů. Detailně se věnovala zejména rozsivkové analýze. V současné době je na rodičovské dovolené.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné