Proč do pralesa nejezdí sanitka

Exotické národy se nám zdají exotické hlavně kvůli jejich odlišnému vkusu, projevujícímu se naplno například při ranním rozhodování, zda si do práce vzít kšiltovku Adidas, nebo čelenku z kasuářího peří. Rozdíly v názorech na ideální morfologii pokrývky hlavy a podobná frivolní témata nás baví, a jsou tedy hnacím motorem turistického průmyslu.

Zaujetí pro kulturní rozmanitost ovšem nikterak nebrání našemu očekávání, že v závažnějších otázkách života, zdraví, nemoci a smrti si budeme s našimi exotickými přáteli rozumět lépe než při výběru klobouku. Považujeme za samozřejmé, že každý člověk je v hloubi duše vybaven univerzálním mentálním orgánem zvaným „zdravý rozum“ (v českých krajích „zdravý selský rozum“). Ten je, soudě podle výstižného anglického termínu common sense, „společným smyslem“ nás všech.

Situace, kdy jeden ze soukmenovců vážně onemocní a je třeba mu pomoci, patří k základním krizovým scénářům, kde by ani v multikulturním světě nemělo být příliš prostoru k nedorozumění. Rychlá lékařská pomoc je také zorganizována po celém světě obdobně – stačí zavolat na příslušné telefonní číslo a záhy se přiřítí sanitní vůz či vrtulník, aby pacienta odvezl do nemocnice.

Na tomto principu jsme zavedli lékařskou pomoc i v novoguinejské vesnici Wanang, kde společně s domorodci zkoumáme ekologii tropického lesa. Pacienta je sice nutno nejprve přepravit patnácti kilometry pralesního terénu, dělícího Wanang od nejbližší sjízdné cesty, potom ale už náš satelitní telefon přivolá terénní Landcruiser z hlavní výzkumné základny a ten pacienta odveze do 100 km vzdáleného města Madang, kde mají i nemocnici.

Následující dvě příhody nechť poslouží ke studiu naší původní hypotézy, tedy že tento systém péče o nemocné je přirozeně rezistentní vůči rozdílům mezi českým a papuánským světovým názorem. Studium kazuistik má konec konců v lékařských vědách úctyhodnou tradici.

Příhoda s muži: Markus

Oslava úspěšného zakončení tříletého výzkumu pralesní ekologie ve Wanangu probíhala ke všeobecné spokojenosti. Čtyři vepři byli poraženi, naporcováni a společně se třemi metrickými centy sladkých brambor a rýže rozděleni mezi jednotlivé rodiny, takže celonoční hostina okolo ohňů s vřícími kotli jídla mohla započít.

Veškeré zásoby rumu jsme poněkud neprozřetelně svěřili vesnickému vůdci projektu Filipovi. Ten si sezval několik klanových stařešinů a rum, určený pro celou vesnici, za necelou hodinu vypili. Pitka byla provázena rostoucím halasem a stále chaotičtějším bubnováním na tradiční bubínky kundu, až nakonec synové oslavujících považovali za moudré pro jistotu poschovávat tatínkům jejich mačety. Toto opatření se brzy ukázalo zbytečným, neboť všichni pijáci upadli do mrákotného spánku. Ostatní tak mohli pokračovat v pojídání vepřového a sledování vhodně vybraného filmu Apocalypto v improvizovaném biografu pod širým nebem.

Druhý den ráno opustil náš tým Wanang, zatímco většina vesničanů ještě dospávala po oslavě. Sténání Markuse, jednoho z klanových vůdců, slyšitelné i přes tenké bambusové stěny jeho domku, jsme připočetli nevolnosti po nemírné konzumaci rumu předešlé noci. Teprve při loučení u automobilu, na konci tříhodinové cesty pralesem, zmínili naši nosiči jako zajímavou a úsměvnou anekdotu, že Markus měl celou noc velké bolesti a nemohl močit. Diagnóza opilecké opice se rázem změnila na potenciálně vážné zablokování močovodu ledvinovým kamenem. Vysvětlili jsme tedy nosičům, že Markus musí co nejdříve do nemocnice, a poslali je zpět do vesnice.

Markus nemohl močit ani další dva dny a jeho stav se stával čím dál vážnějším. Vesničané se přesto stále nemohli domluvit, kdo z nich pacienta k silnici odnese. Markusovy potíže byly chápány i jako spravedlivý trest za chamtivost, s níž vypil ostatním jejich rum. Nakonec se ho čtyři muži uvolili odnést na improvizovaných nosítkách a my jsme jim v ústrety vyslali Landcruiser. K překvapení řidiče se k autu dostavili jenom nosiči, bez nosítek a bez pacienta. Po cestě totiž zjistili, že přepravu obtížným terénem sami nezvládnou, a tak Markuse bez velkých ceremonií odložili v jedné usedlosti podél cesty. Jelikož ale auto bylo již neodvolatelně na cestě, rozhodli se využít vzácné příležitosti a svézt se s ním při zpáteční cestě do Madangu na nákupy.

Čtvrtého dne po stěží představitelných bolestech vyšel ledvinový kámen sám od sebe a Markus, stále ještě odložený u cesty mezi Wanangem a silnicí, byl zachráněn. Při další návštěvě Wanangu jsme se nedokázali zdržet poněkud kritického zhodnocení samaritánské asistence, prokázané tomuto pacientovi. Na naše varování, že mnoho nechybělo a Markus mohl zemřít, se nám dostalo jen stoického krčení ramen. Markus je přece už stařík, jeho vnoučata jsou dávno odrostlá, a smrt lze tedy očekávat každou chvíli. Jednou přece umřeme všichni, že ano.

Příhoda se ženami: Mugunas

Filip požádal o urgentní odvoz své první ženy Mugunas do nemocnice v Madangu poté, co poprvé omdlela bolestí ze zanedbané rakoviny prsu. Náš automobil ji promptně vysadil u příbuzných na periferii Madangu, odkud se měla další den hlásit v nemocnici. Mugunas se ale místo toho odebrala do nedaleké misijní nemocnice, kde na komplikované případy ovšem nejsou vybaveni. Když se jí tam po několik dnů nikdo nevěnoval a jí se zároveň udělalo trochu lépe, vrátila se do vesnice.

Na Nové Guineji pečují o pacienty příbuzní, tábořící okolo nemocnice. To je v městské nemocnici obtížné, proto jsou nemocnice na misiích mnohem oblíbenější, ačkoliv na komplikované zákroky často nestačí. Zejména pro pacienty z odlehlých vesnic je prostředí městské nemocnice cizí a stresující, zatímco rozdíly v odborné péči mezi nemocnicemi nechápou. Proto také dostali příbuzní pacientky od Filipa i našeho týmu jasné pokyny, kam se mají obrátit pro pomoc, a proto také tyto pokyny ignorovali.

O neúspěchu první nemocniční mise jsme se dověděli až za měsíc, když jsme byli ve Wanangu a Mugunas opět omdlela bolestí z nyní ještě pokročilejší rakoviny. Filip navrhoval počkat, až se jí opět udělá lépe a bude schopna chůze. My jsme si nebyli jisti, zda taková situace ještě vůbec kdy nastane, a navrhli jsme okamžitý transport na nosítkách k silnici a autem do nemocnice. Filip, pro nás nepochopitelně, váhal, a nakonec se vymluvil, že ve vesnici není dostatek ochotných nosičů, a on tedy není schopen přesun zorganizovat. Od váženého vesnického vůdce znělo toto vysvětlení nepravděpodobně, nicméně jsme ho přijali a navrhli, že nosiči dostanou za svoji pomoc zaplaceno podle běžného tarifu, tedy 8 Kč za kilogram neseného břemene. Pokud odmítnou, budou propuštěni z práce.

Teprve v této situaci Filip neochotně prozradil, že podle kmenových zvyklostí je nošení ženy pro muže tabu. Zrovna jeho otec tabu kdysi údajně porušil, a krátce poté zemřel. Jde o generalizaci pravidla, že vše, co žena překročí, je pro muže nečisté. Muži z Wanangu, včetně jejího manžela, tedy Mugunas k silnici nepřinesou, i kdyby kvůli tomu měla zemřít.

Na území Wanangu žijí i lidé z kmene Simbai. Ti se v řídce zalidněné oblasti usadili s povolením wanangských starousedlíků. Jsou zde sice občany druhé kategorie, nicméně unikli tak z přelidněných údolí v rodných horách. Muži ze Simbai žádné transportní tabu nevyznávají, a byli tedy ochotni Mugunas odnést, nicméně ani to nebylo možné. Ve Wanangu totiž nejenže muži nesmějí nést ženu, ale ani žena nesmí být nesena muži, aniž by to vyvolalo nějakou kosmickou katastrofu.

Tabu se nevztahuje na ženy-nosičky, takže wanangské ženy nesoucí Mugunas či jinou soukmenovkyni řád vesmíru nikterak neohrožují. Nebyl by to ani technický problém, neboť ženy, ověšeny ještě několika dětmi různé velikosti, zde běžně nosí těžké náklady palivového dřeva, batátů a dalších zemědělských výpěstků. Náš návrh zaměnit pro jednou klasické náklady za pacientku na nosítkách byl ovšem považován za naprosto absurdní a ženy o něm odmítly, byť i jen na chvíli a hypoteticky, uvažovat. K něčemu podobnému v historii Wanangu nikdy nedošlo, takže jde zjevně o záležitost v principu nemožnou. Tento postoj nás nikterak nepřekvapil, neboť krajní konzervatismus a naprostý odpor k novinkám jsme u žen z této vesnice zažili již dříve. Mimo jiné i během několika let marných pokusů naučit je vařit pro naše zaměstnance exotická jídla, například rýži.

Mimo vši pochybnost se tedy ukázalo, že jediným způsobem, jak se Mugunas může dostat z vesnice, je po vlastních nohou. Do týdne se jí naštěstí udělalo lépe, takže s námi odjela do Madangu a byla doručena přímo do městské nemocnice. Tam ji hned druhého dne navštívil kouzelník a snažil se ji přesvědčit, aby nemocnici zase opustila, neboť nemocniční léčba a podobné extravagance jenom přivolají rozmanité pohromy na Wanang. Kouzelníka vyslala nejmladší, tedy třetí, Filipova manželka. Tento tah jsme všichni – Papuánci, Evropané i Američané – shodně vyhodnotili jako rafinovaný pokus třetí manželky zbavit se definitivně manželky první. Mugunas byla zjevně stejného názoru, kouzelníka odmítla a následujícího dne podstoupila operaci.