Je jazyková regulace potřeba?

Asi každý z nás, když nastoupil do školy, se sám sebe ptal, proč je potřeba zachovávat všechna ta pravopisná pravidla a zákonitosti spisovného tvarosloví, které nám při jazykovědných hodinách vštěpovali. Ti zvídavější z nás, kteří se přímo svého vyučujícího zeptali, dostali odpověď, z které by pravděpodobně nebyl moudrý ani dospělý, a postupem času jsme se pod tlakem špatných známek naučili nad touto otázkou raději nepřemýšlet a vzali jsme nepřirozenost vnucovaného jazyka jako fakt. Je ale opravdu jazyková regulace vyjádřená v našich podmínkách kodifikací jazyka potřeba?

Jelikož je jazyková politika ovlivňována od 30. let tzv. teorií jazykové kultury, bývá nejčastěji obhajována tím, že pomocí jazykové regulace dochází ke kultivování jazyka. Ponechme teď stranou fakt, že neustálé tříbení jazyka svědčí (spolu s častými nářky nad jeho nízkou úrovní) spíš o tom, že se jazykovědcům tato snaha moc nedaří, pomiňme i to, jak nejasný cíl je kultivovanost a kde se v lingvistech bere ta opovážlivost napravovat po generace mluvčích předávaný a spontánně se vyvíjející jazyk k nějaké jeho lepší podobě.

V základu argumentu o nezbytnosti jazykové regulace je fakt, že potřebujeme jazyk, který by sloužil „vyšším“ komunikačním účelům. Zastánci této myšlenky často užívají metaforu šatů: stejně jako je dobré mít v šatníku tepláky pro domácí nošení, je dobré disponovat i šaty do společnosti, pro oficiální příležitosti atp. S tím je jistě třeba souhlasit. Problém je ovšem v tom, zda mají být pravidla pro oficiální komunikaci nějak úředně stanovena (jako je tomu u nás). Je zvláštní, že ti, kteří výše uvedenou analogii užívají, si neuvědomují, že norma pro společenské odívání se neřídí žádným psaným zákonem, je to spontánně ustavená zvyklost podléhající vývoji. Stejně jako se dřív nosil do společnosti frak a cylindr, dnes je běžný oblek s kravatou. Tento vývoj není dán nějakými úředně předepsanými reformami společenského chování, ale je spontánní a samovolný. Obdobná norma přirozeně existuje i v jazyce a je závislá na soudobém většinovém úzu.

Je proto absurdní se domnívat, že kdyby příruček nebylo, začala by být komunikace vulgární či nekultivovaná. V hypotetické situaci, v které by nevládla autorita lingvistů ve věcech stanovování normy – které se bohužel ani nepřibližujeme –, by z úzu veřejných a oficiálních situací přirozeně krystalizovala norma jazyka, který se v daných příležitostech užívá.

Jiným argumentem, který podporuje současnou kodifikační praxi, je poukaz na srozumitelnost. Příručky, které lingvisti pro mluvčí sestavují, údajně pomáhají tomu, aby naše komunikace byla jasnější a srozumitelnější. Opět bychom mohli namítnout, zda jazyková regulace, jak je prováděna dnes, je účelnou odpovědí na tento požadavek. Např. často zmiňované psaní dvojího i/y, které je obhajováno tím, že v některých případech odlišuje význam slov (vír – výr); z hlediska frekvence se jedná o tak málo častý jev, že k případnému nedorozumění způsobenému zaměněním i za y nemůže téměř vůbec dojít.

Předmětem lingvistických „doporučení“ je pouze pravopis a tvarosloví (mnohem méně striktně pak slovník), tedy oblasti, v kterých jde o formu. Je přitom potřeba připomenout, že největší variabilita v jazyce (tedy největší riziko nedorozumění) je v oblasti významu, nikoli formy.

V krajním případě se hypotetická absence takovéhoto biče nad mluvčími dává do souvislosti s chaosem, který by zavládl, kdyby byly zrušeny všechny zákony. Analogie se zákonem, která poukazuje na to, co by jiní mluvčí všechno říkali a psali, však není platná. Je třeba se při těchto úvahách ptát sám sebe: změnil bych svůj způsob vyjadřování, kdyby zde nebyly příkazy a zákazy? Předpokládám, že většina by na takovou otázku odpověděla záporně. Pokud bychom nezměnili způsob svého vyjadřování, proč si myslíme, že by to ostatní udělali?

Otázka norem a stylu je spojená především s výběrem jazykových prostředků. Jazyk je proto možné vnímat jako supermarket: mluvčí si v něm vybírají produkty – jazykové jevy. Buď si koupí mlíko, nebo mléko. Je zjevné, že stejně jako to, co si mají lidé kupovat, ani to, jak mají mluvit, není třeba regulovat. Většina mluvčích je schopná se na základě informací o možnostech, které mají, rozhodnout pro to, co je pro ně nejlepší, v obchodě i v jazyce.