Noste dříví do lesa!

Nejeden našinec žije v představě, že krásné hvozdy naší domoviny začaly strádat až s rozvojem průmyslové výroby, resp. s příchodem kyselých dešťů (viz Vesmír 78, 438, 1999/8). V souladu s tím řada výzkumů označuje za příčinu churavění horských smrčin nedostatek bazických živin (hořčíku, vápníku a draslíku), které se z půd těchto ekosystémů ztrácejí v důsledku depozice kyselých látek z ovzduší (viz rámeček na této straně). To všechno je sice pravda, jenže okyselování půd není jediným mechanizmem, jímž lesní ekosystém o bazické živiny přichází (viz tabulka a obrázek).Celá věc je dávno známá, jen se na ni trochu pozapomnělo. Citelné snížení dostupnosti živin způsobil člověk přímým využíváním lesa, například těžbou dřeva, pastvou, travařením (kosením trávy v lesním porostu), polařením (přechodným zemědělským využíváním lesní půdy), odnosem hrabanky, ba i uřezáváním špiček smrků či jedlí k označení hospod apod. Zvláště to platí o lesích v horských oblastech, které se nacházejí na pomalu zvětrávajících horninách, z nichž se bazické živiny uvolňují velmi pomalu.

Vzato od poslední doby ledové, je využívání lesa člověkem na našem území staré jako les sám. Lidskou činností byly ovlivňovány zejména porosty v nižších polohách, i když existují výjimky, např. šumavská hradiště Sedlo (902 m n. m.) a Obří hrad (1010 m n. m.) z doby laténské (600 až 300 př. Kr.). Výše položené kraje byly trvale osídleny většinou až ve 12. či 13. století po Kr. V té době byl les skutečně „dobýván“. Když se vyklučená půda pěstováním plodin vyčerpala, vyklučil se další les.

Mýcení horských lesů ve 14. a 15. století

Ještě více vzrostla spotřeba dřeva na horách ve 14. a 15. století, kdy se v Čechách začalo s těžbou rud. Spoustu dřeva spotřebovaly stříbrné a cínové doly, jichž bylo nejvíce v Krušných horách a ve Slavkovském lese, ale roztroušeny byly po celých Čechách i Moravě. Např. pro kutnohorské stříbrné doly, jejichž roční spotřeba dřeva činila v polovině 16. století přibližně 450 000 m³, se dřevo dopravovalo až z Krkonoš. Tam byly na počátku 17. století vytěženy i nejvýše položené lesní partie, a jejich spontánní obnova pak probíhala velmi pomalu. Překážkou byla zejména pastva. V oblastech, kde bylo dřeva dost (na Šumavě, v Novohradských a Jizerských horách), vznikaly od 16. století sklárny.

Umělé zakládání porostů v 18. století

Z poloviny 18. století pocházejí záznamy vypovídající o neuspokojivé obnově horských lesů, přičemž za příčinu neúspěchu lze považovat zhoršený stav půdních živin. Např. v oblasti Jezeří v Krušných horách bránily úspěšné obnově skalnaté půdy, na nichž stromy začaly schnout, jakmile dosáhly výšky 4 až 5 m. V téže době evidovalo město Most 844 ha vysokých lesů, 372 ha porostlin a 833 ha holin a skalnatých míst, kde nebyla naděje, že by se tam v budoucnu mohl objevit nálet. Proto se lesní porosty začaly zakládat uměle. Žádanou dřevinou byl především smrk. Mladé stromky byly vysazovány s hliněným balem nebo při výsadbě přihnojovány popelem z drnu, jinak by se neujaly. K zmíněnému stavu půd se vztahují časté záznamy o pomalém růstu lesů v kamenitých půdách – tyčovina, která v nižších polohách vyrostla za 15 let, potřebovala v horách i 60 let.

Radostný nebyl ani stav většiny lesů v nižších polohách, například křivoklátské lesy byly označovány za „zplundrované“ již v první polovině 16. století. Nemalá část obyvatel Křivoklátska si ještě v třicátých letech 20. století opatřovala píci téměř výhradně na lesních pasekách, v suchých letech i ořezáváním dubových větví. V jiných oblastech nebyl stav lesa o mnoho lepší, o čemž svědčí záznam lesmistra Josefa Basela, který v polovině 19. století spravoval lesy na merklínském panství v západních Čechách: „Lesní hospodář musí tu dnes bojovat se třemi zly: s nedostatkem mýtného dříví, s nedostatečným počtem stromů v mýtných porostech a s vysílenou půdou. Pokud jde o první a druhý bod, bylo učiněno opatření takové, že byly omezeny těžby dřeva. Zato odebírání hrabanky nebylo dosud pohříchu zastaveno.“ Zákazů hrabání steliva, pastvy, usekávání větví a dalších činností poškozujících lesní porosty byla až do první poloviny 20. století vydána řada. Přesto činila výměra lesů v českých zemích, které byly ještě v roce 1930 hrabány a paseny, zhruba 200 000 ha.

Novodobý hřebíček do rakve

Uvedené příklady nasvědčují tomu, že množství živin odebraných z lesních porostů jejich obhospodařováním v minulých staletích může být překvapivě vysoké. Podle odhadů se přinejmenším vyrovná ztrátě živin způsobené okyselováním půd v posledních desetiletích (viz tab. 1 a obr. 1). Pro lesy v nižších polohách, kde kyselá atmosférická depozice není nijak závratná a zvětrávací rychlosti podloží jsou relativně velké, nepředstavuje ztráta bazických živin výraznou změnu k horšímu. V horských polohách je ovšem vstup kyselých látek z ovzduší výrazně vyšší. Je to způsobeno větším objemem srážek a „vychytáváním“ plynných i pevných částic unášených vzdušným prouděním. Pro horské smrkové monokultury založené na „vyždímaných“ půdách může tato další ztráta bazických živin představovat onen příslovečný poslední hřebíček do rakve (viz Vesmír 80, 576, 2001/10).

Léčebné procedury

Dosud se v zásadě používá dvojí způsob „léčby“ chřadnoucích smrčin: Buďto se nemocný či mrtvý les odstraní a vysadí se nový, nebo se přežívající porosty vápní a uměle hnojí (dotace na vápnění lesů se v posledních letech pohybují v řádu desítek milionů korun ročně). Obě procedury jsou ale velmi špatné.

• Kácení a vysazování nových lesů. Odstranění dřevní hmoty (často bezcenné) způsobí další ztrátu živin z ekosystému. Kdyby se dřevo nechalo na místě, rozkládalo by se a do půdy by se pomalu uvolňovaly chybějící bazické živiny. Samozřejmě to ještě neznamená, že by rozkládající se odumřelý les poskytl dostatek živin pro nový les, ale tím méně lze očekávat, že mladý les bude zdravější, odepřeme-li mu přístup k těm živinám, které z chudé půdy získal jeho předchůdce.
• Vápnění a hnojení. Podobně problematická je péče o přežívající porosty. Horské smrčiny by se správně měly doplňovat např. jeřábem, břízou, někde bukem či javorem klenem, tj. dřevinami, jejichž opad zlepší kvalitu humusu a svrchních minerálních horizontů, a tím i dostupnost bazických kationtů (je nutno respektovat rozdíl mezi listnatým a jehličnatým porostem, viz rámeček). Dodávání živin vápněním a hnojením nemůže tuto úlohu nahradit dlouhodobě. Na nějaký čas sice kondici lesního porostu zlepší, vedlejším důsledkem je však zrychlená mobilizace již beztak malé zásoby živin v organickém půdním horizontu. Stromy tedy mají krátkodobě nadbytek živin, ale potom trpí ještě větším nedostatkem. Ostatně nápad s vápněním nepředstavuje nic nového. Pro zvýšení výnosů jej někteří zemědělci užívali již před více než sto lety, dobře však znali varování: „Vápnění přináší bohatství otcům a chudobu synům.“ Co tedy mohou lesníci pro zdárný vývoj horských ekosystémů udělat? Vezmeme-li to s trochou nadsázky, jedna rada by tu byla: Noste dříví do lesa!