Kam s klestím

Máme chatu na Drahanské vrchovině a po léta, vždy v zimě, když není práce na zahradě, chodíme s vozíkem do lesa na klestí. Zapřaženi do těžkého nákladu tak svou, z pohledu všehomíra obnovitelnou silou zásobujeme chatu energií na topení i ohřev části teplé vody. Hlavní příčina našeho ne zcela obvyklého počínání je v touze po pohodě, jakou dokáže vykouzlit praskající krb, a v potěšení z fyzické práce v tichém zimním lese. Zároveň jsme však doposud pociťovali i jisté uspokojení plynoucí z přesvědčení, že alespoň část energie, kterou spotřebováváme, produkujeme správným, ekologicky čistým způsobem. To je však již minulost a po přečtení článku „Noste dříví do lesa“ (Vesmír 81, 568, 2002/10) nevíme, jestli by nebylo správnější tlačit vozík s klestím opačným směrem. To snad ne, říkáme si, vždyť přece v každém případě ušetříme trošku fosilních paliv, emise CO₂ i drobeček z hory jaderných odpadů. Červík pochybností se ale zachytil a neodbytně hlodá dál: Lokální topeniště není pro místní ekologii optimální a situace se jeví jako výhodná jen proto, že nemáme chatu ve velkém městě, kde by se takhle chovali všichni. Nebylo by nakonec nejlepší instalovat elektrické topení a sjednat tarif s operativním dálkovým řízením odběru, aby rozvodné závody mohly naše kamínka využít pro stabilizaci rozvodné sítě? Čistotou procesu nemůže náš krb s moderní tepelnou elektrárnou soupeřit. Tolik protichůdných argumentů při hledání odpovědi na tak prostou otázku, kterým směrem tlačit vozík s klestím. Ať uděláme cokoliv, vždy to bude mít pro přírodu nějaké negativní důsledky. Jedinou chmurnou jistotou je fakt, že skutečně přestaneme škodit přírodě, až když tento svět opustíme.

Věrnost principům

Zdá se mi však, že mezi námi žijí lidé, kteří podobné pochybnosti nemají a vědí přesně, co je správné a co ne. V té souvislosti mne zaujal jiný článek, nazvaný „Čistší plýtvání“ (Vesmír 81, 634, 2002/11), a právě ten mne pobídl k následující úvaze. Katalyzátorem byla výtka akademické obci, že provádí „prapodivné rozbory“ s občasnými „úplnými nesmysly“. Jako člen akademické obce, který se již dříve pokusil přispět do diskuse o problémech životního prostředí, se cítím přímo povinen nepřejít zmíněný článek mlčením.

Bohužel nemohu nabídnout nic lepšího než další rozbor, jehož prapodivnost nechť posoudí laskavý čtenář sám. Řešení zmíněných problémů neznám prostě proto, že to nemám v popisu práce. Cítím to však spíše jako výhodu. Jak snadno lze nařčením ze zaujatosti smést ze stolu argumenty profesionálů. A jak často se to dělá!

Pozastavme se u odstavců o posunutých prioritách a málo věcné diskusi. Zajímavé je, že s jejich obsahem musím téměř úplně souhlasit. Překvapivé je, že autorem těchto odstavců je příslušník organizace, která (jako jedna z více takových) je pro mne přímo ztělesněním zmatených priorit a nedostatku věcnosti v diskusi. Pokusím se vysvětlit proč. V dalším se omezím jen na to, co z environmentální problematiky je mé specializaci nejbližší a kde, zřejmě z téhož důvodu, vidím v činnosti ekologických hnutí nejvíce rozporů. Jsou to energetické zdroje, konkrétněji vztah ekologických hnutí k jaderným elektrárnám.

Kdybych měl co nejstručněji formulovat myšlenku, kterou se ekologické organizace snaží prosazovat, asi bych použil větu: „Člověk by měl méně myslet na sebe a více na přírodu.“ S tím nemohu než souhlasit a pravděpodobně by souhlasila většina lidí, lišili bychom se jen v míře uplatnění této zásady. I když nevěřím, že zmíněný apel může dramaticky změnit postoj a chování člověka, trpělivá péče posilující všeobecný vztah člověka k přírodě je velmi potřebná. A budiž přiznáno, že tato činnost nese ovoce. Zřejmě nikdy v minulosti neměla veřejnost o environmentálních a globálních problémech tak silné povědomí jako nyní. Uvědomme si však, že pokud žádáme, aby se priority posunuly od člověka k přírodě, neznamená to jenom, že lidé budou žít méně pohodlně a luxusně, ale také že může být zasaženo i to nejcitlivější – lidský život. Jestliže dáme přednost ochraně vzácné biologické lokality před vybudováním dálnice, je velmi pravděpodobné, že za to někteří lidé zaplatí životem. Může to být dítě zabité jedním z aut projíždějících přes náves, protože oddělená moderní dálnice neexistuje, nebo těžce nemocný pacient, k němuž se lékařská pomoc vinou nesjízdné místní silničky nedostala včas.

Nechci zde soudit, možná skutečně existují případy, kdy je záchrana vzácné lokality cennější než několik lidských životů zmařených „náhodným výstřelem do davu“. Musím však požadovat důslednost a věrnost přijatým principům a prioritám. A právě jaderné elektrárny z tohoto schématu zcela vybočují. Jen stěží lze v argumentech proti jaderným elektrárnám najít přírodu. Najednou není důležité, že jaderné elektrárny a radioaktivní záření představují pro divokou přírodu jen malé nebezpečí. Do míst, kde se před půlstoletím odehrála nepředstavitelná jaderná apokalypsa v podobě desítek jaderných výbuchů, dnes cestovní kanceláře dokonce lákají turisty sloganem: „Je jen málo míst na Zemi, která by se víc podobala rajské zahradě.“ Náhle není důležité, že žádná myslitelná situace spojená s provozem jaderných elektráren nemůže být globální hrozbou pro celou planetu. Nyní je důležitý jen člověk, jeho zdraví, jeho strach, jeho svoboda (!) a jeho …peníze. Absurdita dosáhla vrcholu. Tatáž ústa, která burcují proti údajně vysokým nákladům na energii z jaderných elektráren, si zároveň stěžují na malou podporu (rozuměj malé státní dotace) alternativním zdrojům. V zájmu alternativních zdrojů je altruizmus zapotřebí, ale ve vztahu k jaderným elektrárnám je správné být sobec. Divná logika. Nemohlo by to být i jinak? Nemohl by člověk být hrdý na to, že je ochoten nést velkou odpovědnost a malou, nicméně nenulovou míru rizika spojenou s provozem jaderných elektráren ve prospěch přírody a celé planety Země? Nezaslouží si spíše pohrdání ti, kteří tuto odpovědnost a riziko ze sobeckých důvodů odmítli?

Alternativní zdroje modlou, jaderné elektrárny démonem

Ekologičtí aktivisté nemají rádi jaderné elektrárny, mají ovšem rádi alternativní zdroje, a to bezvýhradně. O jejich blahodárnosti se nepochybuje, stejně jako se nepochybuje o zhoubnosti jaderných elektráren. Alternativní zdroje se staly zaklínadlem a modlou, která postupně ztrácí svůj reálný obsah a mnohdy se připomíná jen proto, že to dobře zní a je to „in“. Jak jinak si vysvětlit například fakt, že je české vládě vyčítáno plánované zvýšení podílu alternativních zdrojů energie jen na 8 % a ve stejném textu, o několik řádků níže, je reálný potenciál alternativních zdrojů ČR odhadnut na pouhých 5 %? Nestačí říci, že je něco nemožné, jsou potřeba zázraky.

V žádném případě nebrojím proti alternativním zdrojům a můj pravdivý příběh o vozíku s klestím nechť je toho důkazem. Chci jen upozornit na jejich glorifikaci, která v žádném případě neodpovídá skutečnému stavu věcí. Potenciál alternativních zdrojů je omezený a vůbec není pravda, že jsou ekologicky čisté a pro člověka bezpečné. Naopak se mi zdá, že právě v ekologické čistotě s jadernými zdroji mnohdy prohrávají. Zatím to není moc vidět a příliš to nevadí. Jedna dvě vrtule, občas malá vodní elektrárna, solární panel na horské chalupě, kotel na biomasu. Umíme si ale vůbec představit, jak by naše krajina vypadala, kdybychom takhle chtěli vyrábět 10, 20 či 30 % veškeré energie (viz rámeček)? A i kdybychom to dokázali, kde bychom vzali chybějící díl? Intenzivní hospodaření na tisících kilometrů čtverečních monokultur rychle rostoucích rostlin s umělými hnojivy, pesticidy a těžkou technikou je přesně to, co krajinu a půdu masově vyčerpává a ochuzuje (jako například zemědělství, o jehož negativním vlivu na přírodu není pochyb). Je snad právě toto ideálem „ekologického“ hnutí?

Stejně jako jsou alternativní zdroje glorifikovány, jsou jaderné zdroje démonizovány. Dlouhodobé a vytrvalé strašení veřejnosti zaznamenává úspěchy – v podvědomí mnoha lidí je již silně zakořeněn opravdový strach z jaderných elektráren a všeho radioaktivního. Metody, jimiž je tento strach pěstován, někdy skutečně nahánějí děs. Jaké trauma musí prožívat rakouský školák, kterému někdo řekne: „Pokud Temelín spustí, všichni tady umřeme.“ Jaké pocity vzbudí doporučení německého biologa: „Noste s sebou neustále jodové tabletky, radioaktivní mrak z Temelína tu může být už za dvě hodiny.“ Existují však i historky tak absurdní a legrační, že si nejsem jist, jestli nejde o recesi. Vzpomínám na jeden díl dokumentárního seriálu Cestománie, ve kterém byl záběr na malebné ostrovní městečko hyzděné desítkami větrných elektráren doprovázen komentářem: „Očím těch, kteří se celý život dívají jen na jaderné elektrárny, musí tento pohled lahodit.“

Věcná diskuse je obtížná

Zcela varující je ovšem to, jak je společnost tolerantní k metodám protijaderné kampaně, která bývá mnohdy vedena na hranici zákona nebo dobrých mravů. To je nejsilnější indicie toho, že veřejnost je skutečně vystrašená, tudíž ztrácí schopnost nezaujatého pohledu a racionální úvahy. Jeden příklad za všechny: Pokud by někdo veřejně hlásal, že v Osvětimi zahynulo pouze 40 000 lidí a ne 4 miliony, bude zřejmě čelit trestnímu stíhání. Když však někdo stokrát, ba tisíckrát přecení následky černobylské havárie, neztratí ani profesionální čest, ani společenskou prestiž. Přitom společenská nebezpečnost osvětimské lži je v jistém smyslu menší než společenská nebezpečnost lži černobylské. Ta první totiž osloví jen málokoho, druhé však lehce uvěří většina.

V takové atmosféře se jen těžko vystupuje na obranu jaderných elektráren. V diskusi o nich spolu nebojují rovnocenní soupeři. Na jedné straně stojí aktivisté, kteří „slouží správné věci, dobrovolně a nezištně pro blaho nás všech“, na straně druhé jaderní bossové a betonáři s nenasytnou ziskuchtivostí a jakousi zvrácenou touhou ničit přírodu. Sympatie veřejnosti se pak lehce přikloní k těm prvním. Souhlasím s V. Koteckým, že věcná diskuse v podstatě neexistuje, ale příčiny vidím někde jinde. Neexistuje kvůli neochotě odpůrců jaderných elektráren akceptovat věcné protiargumenty. Pro ilustraci mohu citovat novinovou zprávu z Lidových novin (20. 9. 2001) o nedávném dění v Rakousku: Atomový institut rakouských univerzit (AI/RSJT) zveřejnil tento týden studii, která obsahuje nejen kladné hodnocení bezpečnosti Temelína, ale i závěr, podle nějž neexistuje pro zastavení elektrárny žádný objektivní důvod. Odpůrci Temelína však tvrdí, že se rakouští atomoví odborníci svou studií jen mstí za mnohaletý zákaz využívání jaderné energetiky v zemi… „U těchto odborníků zřejmě jde o uraženou ješitnost a mstu za zastavení Zwentendorfu,˝ řekl pověřenec hornorakouské vlády pro otázky jaderných zařízení v sousedních zemích Radko Pavlovec. Je to jasné: Kdo se odváží podpořit jadernou energetiku, prostě musí být špatný člověk. V Rakousku se stalo přesně to, po čem volá V. Kotecký. Akademická obec se vyjádřila ke konkrétnímu environmentálnímu problému… a se zlou se potázala. Jak by na tento věcný příspěvek do diskuse reagovalo Hnutí DUHA? ¹⁾ A jak se asi musí cítit autoři této studie, kteří jí věnovali svůj čas, um a odbornost? Pokud má V. Kotecký pravdu, když si stěžuje na malou angažovanost akademické obce (i v tom s ním musím souhlasit), hledal bych hlavní příčinu v pocitu marnosti a téměř žádné naděje, že pokud své názory publikuje, bude s nimi zacházeno se ctí.

Nic není ani černé, ani bílé

Nechtěl jsem s článkem pana Koteckého polemizovat, v mnoha věcech s ním souhlasím. Naopak zkusím důvěřovat jeho výzvě k správné volbě priorit a volání po věcné diskusi a optimisticky doufat v počátek změny stylu v jedné z nejvlivnějších ekologických organizací u nás. Nevadí mi, že to či ono hnutí zavrhuje jaderné elektrárny. Vadí mi, že je zavrhují všechny organizace, které samy sebe prohlašují za ochránce přírody. Z této jednoty, z nezlomného přesvědčení, že právě tato cesta je jediná správná, běhá mráz po zádech. Již několikrát v historii bylo jasně nalinkováno jak dojít k světlým zítřkům, a vždy se ukázalo, že to byla cesta do pekel.

Jasný je snad jen obecně definovaný cíl – předat planetu našim potomkům v co nejlepším stavu, aby zůstala obyvatelná co nejdéle. Méně jasné už je, co vlastně myslíme tím nejlepším stavem, a nejasné zůstává, jaké kroky směrem k tomuto stavu bychom dnes měli udělat. Nutně musí vzniknout názorová pluralita, ale projevit by se měla tak, že všechny zúčastněné bude spojovat stejný cíl (ochrana přírody), a budou se tedy respektovat navzájem. Tak to ovšem dnes nevypadá, a proto cítím v ekologickém hnutí cosi nezdravého.

Svět není tak jednoduchý, jen z černé a bílé barvy. Každý rub má i svůj líc. Člověk má jen několik málo možností jak vyrábět energii – některé horší, jiné lepší, ale žádnou dokonalou. Proto se musí snažit, aby využíval všechny alespoň trochu vyhovující způsoby. Jaderné a alternativní zdroje patří k těm nejlepším, které máme, je třeba je rozvíjet a byla by velká hloupost, kdybychom se některého z nich vzdali z pochybných důvodů.

Environmentální hnutí obsadila jistou část občanské společnosti, která ve zdravé společnosti obsazena být musí. Bohužel nemám pocit, že by si tam vedla šťastně. Přeji panu Koteckému, aby se jemu i jeho spolupracovníkům podařilo oprostit od zažitých schémat a hodnotit situaci s otevřenou a nezaujatou myslí. Je nutné vést dialog i s odbornou veřejností a přiznat prostý fakt, že největší odborníci na technologie a přírodu nesedí v centrálách ekologických organizací. Právě profesionálové rozumějí své profesi nejlépe. Někteří mohou být zaujatí, ale jiní jistě zaujatí nejsou a někteří si to ani nemohou dovolit. Velmi bych si přál, abych mohl ekologická hnutí respektovat a aby mne při pohledu na jejich skutky nikdy ani nenapadlo parafrázovat slavný předlistopadový vtip: Na konci všeho našeho snažení je příroda. Ano, skutečně až na konci.