Máme právo (ne)přenášet geny zvířatům?

Narodil se malý makak, do jehož dědičné informace vpravil tým Geralda Schattena gen pro zelenavě fluoreskující bílkovinu pocházející z medúzy Aequorea victoria (Science 291, 309–312, 2001). Dostal jméno ANDi (DNA pozpátku). Veřejnost tuto zprávu přijala rozporuplně. Někdo si jen zlostně odplivl a odsoudil vědce, kteří se „pokusili zkřížit opici s medúzou“. Jiní lidé vidí v narození Andiho předzvěst k cílenému genetickému vylepšování lidstva. Opičák Andi opět rozvířil diskuse na téma, zda má člověk právo zasahovat do dědičné informace zvířat. Ve snaze o uklidnění vzedmutých emocí vědci vysvětlují a vysvětlují a vysvětlují.

Diskuse je plná paradoxů. Dávka inzulinu získaná z geneticky upravené bakterie nikoho nijak zvlášť nepopudí. Zato na narození opice s genem medúzy nebo na přenos lidského genu do dědičné informace prasete reagují odpůrci genových manipulací jako andaluský býk na muletu v ruce toreadora. Je zřejmé, že více než samotný fakt přenosu genů vadí lidem skutečnost, že se objektem přenosu stane zvíře. Tím hůř, když je to zvíře tak blízké člověku jako Makak rhesus.

Odsouzení ze zásady

Zásahy do dědičné informace zvířat lze odsoudit „ze zásady“. Je to nesmírně lákavé, člověk při tom vypadá jako zvěstovatel vyšších morálních hodnot a nemusí své stanovisko sáhodlouze zdůvodňovat. Věřící může prohlásit genové manipulace za čin odporující vůli Boží, ateista v nich může vidět zločin proti přírodě nebo proti zvířatům. Ze stejně nekritických pozic ale můžeme zásah do dědičné informace živočichů jednoznačně schválit. Věřící najde v bibli pasáž, kde Bůh vyzývá člověka k panování ...nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem... (Genesis 1.2.28). Někteří teologové z toho vyvozují, že tímto „pověřením“ dal Bůh člověku k volnému nakládání i dědičnou informaci živočichů.

Jestliže se zamyslíme nad výhradou, která vidí v tvorbě transgenních živočichů zločin proti přírodě, pak si musíme položit otázku, nakolik lze odchylku od běžného přírodního a přirozeného běhu událostí považovat za špatnou. Hojně užívané slovní spojení „přírodní katastrofa“ jasně dokládá, že zdaleka ne všechny přírodní a přirozené procesy jsou člověku ku prospěchu. Přírodní zákonitosti, např. gravitační zákon, se vymykají lidským měřítkům dobra a zla a je jedno, jestli ženou dolů zasněženým svahem lyžaře nebo uvádějí v pohyb sekeru gilotiny. Dobro a zlo vnáší do těchto procesů až pohled člověka. A z tohoto pohledu by bylo narušení přírodních procesů, které by zabránilo katastrofálnímu zemětřesení, jistě hodnoceno kladně.

Strach ze změny „přirozenosti“ zvířat

Za vážnou výhradu proti genovým manipulacím je považován fakt, že takové zásahy mění „přirozenost“ zvířat. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že by se slípky měly popelit na dvorku a prase by se mělo rýt na hnoji. Zvířata mají na takovou idylku nárok. Pokud genová manipulace vytrhne zvíře z jeho „přirozeného“ životního stylu, pak je zločinem proti zvířeti. Těmto požadavkům pokaždé vyhovět nelze. Například transgenní prase určené jako zdroj orgánů pro transplantace nemocným lidem se nebude moct rýpat v hnoji, ale bude drženo v přísně sterilním prostředí. Je proto taková genetická úprava prasete nepřípustná?

I v tomto argumentu odpůrců genových manipulací zaznívá notně falešný tón, protože prase nebylo k rýpání v hnoji evolucí předurčeno. Do těsného sousedství lidských příbytků jej přivedla až domestikace. Pokud bychom přijali tento argument odpůrců se všemi důsledky, museli bychom otočit kolem dějin zpátky. Kura domácího bychom museli vrátit zpět do jihoasijských džunglí a kravám dopřát životní styl divokého pratura. Jsou to absurdní příklady, ale názorně dokládají, že genové manipulace jsou jen jedním z mnoha faktorů podílejících se na proměně zvířat, jež žijí v těsnějším spojení s člověkem. A co kdybychom přenesli do dědičné informace geny, díky nimž by pobyt ve sterilním boxu vyvolával v praseti pocit blaha? Byla by taková genetická manipulace pro odpůrce přijatelná?

Racionální rizika

Mnohem racionálněji vypadají argumenty odpůrců genetických manipulací u zvířat, které jsou vedeny obavou z určitého rizika. Některá rizika jsou podložena celkem racionálně, jiná nikoli. Je to ale důvod k tomu, abychom od genových manipulací u zvířat upustili? V dnešním světě se jen těžko hledá aktivita, která by nebyla provázena rizikem. Do osobního automobilu usedáme s reálně vyčíslitelným rizikem, že se staneme jedním z mnoha stovek lidí, kteří ročně přijdou na silnicích České republiky o život. Přitom riskantní není synonymem pro špatné. Vběhnout do hořícího domu a vynést odtamtud kojence je jistě riskantní, ale přitom velice chvályhodný počin.

Pokud posuzujeme rizika a možné „ztráty“, pak nemůžeme odhlédnout ani od přímých „zisků“ a potenciálních přínosů. Postupujeme tak v řadě životních situací. Lidé nepřestanou používat mobilní telefony, i když dohady o jejich případném negativním vlivu na lidské zdraví asi ještě zdaleka neskončily. Přínos mobilních telefonů je tak velký, že potenciální rizika značná část populace velice ochotně ignoruje.

Způsob porovnávání „plusů a minusů“ genových manipulací zatím není třeba měnit. Při porovnávání „plusů a minusů“ jednotlivých technologií nejde zdaleka jen o vyjádření „čistého zisku“ v penězích. Příkladů aktivit, které jsou „finančně zajímavé“, a přitom zcela nemorální, nabízí každodenní život bezpočet. Rozhodování o poměru „rizik“ a „zisků“ tedy není vždy jednoduché. Často se do něj promítají i pocity nebo duševní pochody zcela iracionální. Člověk, který se přejídá a má třicet kilo nadváhy, může pod vlivem nejrůznějších informací a dezinformací odmítat soužití s geneticky manipulovanými organizmy a ještě mít pocit, že tím významně prospěl svému zdraví.

Co geneticky manipulovaní živočichové přinášejí?

Kromě důkladnějšího poznání zvířecích genů se nám genovými manipulacemi živočichů otevírá cesta k poznávání příčin dědičných lidských nemocí, a tedy i k jejich léčbě. Ano, vnášením cizích genů do dědičné informace živočichů se vystavujeme jisté míře rizika. Nemůžeme zcela vyloučit možnost, že tím napácháme určité škody na lidském zdraví nebo na životním prostředí. Přesněji řečeno, nejsme schopni přesvědčivě prokázat, že nějaký „průšvih“ spojený s geneticky manipulovanými živočichy nikdy nenastane. Tutéž potíž však máme s prokazováním „neexistence“ čehokoli.

Nelze popřít, že v souvislosti s geneticky manipulovanými organizmy existuje jedno obrovské riziko, jímž se veřejnost vůbec nezabývá. Nikdo se neptá, jak velkým rizikům se lidstvo vystaví v případě, že se přenosu genů (z kterékoli výše zmíněné pohnutky) dobrovolně zřekne.