Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje

ROGER FOUTS a STEPHEN TUKEL MILLS: Nejbližší příbuzní – Co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás Mladá fronta, Praha 2000, edice Kolumbus, překlad A. Jindrová-Špilarová, 336 stran, 8 stran křídových příloh, náklad a cena neuvedeny
 |  5. 3. 2001
 |  Vesmír 80, 168, 2001/3
 |  Seriál: O právech zvířat, 2. díl (PředchozíNásledující)

I my, kdo se otázkami evoluce jazyka a psychobiologie primátů přímo nezabýváme, jsme se museli doslechnout o zázračném projektu učení šimpanzice Washoe (a posléze i dalších šimpanzů) americkému znakovému jazyku a následné konverzaci o otázkách společného zájmu. Přiznám se, že dosud jsem znal tento výzkum jenom z doslechu a neměl ani tušení, jak komplikovaná a sofistikovaná je šimpanzí psychika, která byla touto metodou odhalena. Měl jsem jakési tušení, že lidé se od šimpanzů neliší vůbec ničím – je-li genetická shoda lidí a šimpanzů přibližně 98,5 % (tedy větší než shoda dvou středoevropských druhů budníčků), bylo by hodně divné, kdyby lidé a šimpanzi nebyli úplně stejní ve všem všudy. Je ale přece jen něco jiného vyvozovat své přesvědčení z procent genetické shody, anebo to prostě uvidět. Lze-li šimpanzům vyprávět pohádky, strašit je (nepřítomným) ČERNÝM PSEM, pozorovat, jak se vždycky na podzim začnou těšit na Vánoce (= BONBON STROM) a jak jim je líto, když jejich ošetřovatelce zemře dítě, pak zdůrazňovat zvláštní a „kvalitativně“ odlišnou podstatu člověka už není jenom nabubřelý, ale především nesmyslný žvást. A naopak zvířatům, alespoň některým, nejlépe porozumíme, budeme-li je vnímat antropomorfně. Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje.

Nejbližší příbuzní je zvláštní kniha zvláštního autora. Roger Fouts zřejmě vnímal psaní knihy jako součást svého boje proti (zne)užívání lidoopů pro biomedicínský výzkum, a tak se neostýchá zdůrazňovat veselé a dojemné stránky věci; je pravda, že mi těch šimpanzů bylo často hrozně líto a musel jsem se zachraňovat vědomím, že s lidmi se koneckonců nezachází o nic lépe. Jiná věc je, že Fouts nepovažuje za velmi zajímavé téma jenom šimpanze. Člověk má kolikrát chuť zvolat, ať už proboha přestane vyprávět o svém pohnutém životě a dostane se k věci, jenže Fouts očividně považuje příběh svého života za to hlavní. Je to člověk, který se k vědě dostal víceméně z nouze a který – když už se mu dostalo té šance zabývat se skutečně fascinujícím tématem – chvílemi sní o pravém naplnění svého údělu v klinické psychologii. Celou knihou se také vine legračně chmurné vyprávění o Foutsových víceméně úchylných nadřízených, až čtenáře napadá, co bylo vlastně pravým motivem sepsání tohoto textu. (Mimochodem: jen počkejte, moji milí nadřízení, až já budu psát paměti!) Právě tuto stránku knihy je třeba vnímat s velkou rezervou. Fouts je člověk s tak zázračně pitomým vztahem k šéfům, až se člověk diví, že je toho psycholog schopen, aniž by to jakkoliv reflektoval. Neprůstřelná úcta ke každému, kdo je obdařen profesorským titulem, vede Foutse k dlouholetému psovskému plnění všech šéfových rozmarů, čímž v něm narůstá vnitřní zloba, která pak náhle vyvrcholí zcela nečekanou vzpurností, načež ho šéf samozřejmě seřve a vyhodí. Zřejmě psychologové nejsou o tolik chytřejší než jiní hominidi.

Knihu jednoznačně doporučuju k přečtení. Překlad je dobrý, nemám aspoň podezření, že autor původně mluvil o něčem jiném (což je v českých překladech často zjevné), snad jen „velká čeleď lidoopů“ byla asi původně „great ape family“, tedy „čeleď velkých lidoopů“ (míněno bez gibonů).

Jenom tři poznámky, k nimž mě Nejbližší příbuzní inspirovali:

Šimpanzi a jazyk

Jednou z nejplodnějších myšlenek lingvistiky 20. století je představa „hlubinné struktury“ společné všem jazykům, kterou se neučíme a kterou máme předem naprogramovanou v mozku (Noam Chomsky). Mluvení šimpanzů je z tohoto hlediska zcela zásadní: mají i oni „orgán gramatiky“? Teprve to by nám umožnilo zkoumat, kde se vzal, jak a z čeho vznikl. Fouts tvrdí, že ne, že právě schopnost šimpanzů naučit se mluvit, ačkoliv to nemohou mít vrozené (protože divocí šimpanzi nemluví), dokazuje, že učíme-li se mluvit, jde o skutečné učení, nikoliv „vyvolávání“ předpřipraveného programu. Nu...

My, kteří známe Chomského hlavně z jeho veřejné aktivity jako hystericko-levicového obhájce lidských práv a decentralizace, jako bojovníka proti globalizaci, tedy jako takového (globálního) Jana Kellera, máme jistě mnoho důvodů zúčastnit se honu na jeho názory. Jenže Chomsky, na rozdíl od svých soudruhů, je opravdu vážná vědecká osobnost a odbývat ho tak prostoduše, jak činí Fouts, je asi hloupost. Divocí šimpanzi vskutku málo vokalizují (neboť především gestikulují), jenže struktura mysli (realizovatelná např. ve struktuře jazyka) není na vokalizaci nijak pevně závislá. I posuňková řeč může mít gramatiku nebo ji mít nemusí – koneckonců i Vesmír je psán, nikoli vokalizován, a přece může vykazovat známky gramatické struktury. Nepřesvědčuje mě ani údajná existence (lidských) etnik, jejichž jazyk je tak podivný, že jej prý nelze odvodit od „univerzální“ gramatické struktury – právě proto, že je gramatika „geneticky“ podmíněná, může „mutovat“. Zajímavé by bylo ukázat, že se děti opravdu učí mluvit – ale kdo to někdy pozoroval, tuší, že mluvit se neučíme jako násobilku, že dítě se učí jazyku tak automaticky, jako se bude jednou učit sexu (stejně jako víme, že to, co se na jazyku opravdu učíme, tj. teoretickou gramatiku, se také nikdy pořádně nenaučíme). A navíc bychom museli nějak vyvrátit zprávy o dědičných „nemocech gramatiky“, kdy blízce příbuzní lidé sdílejí stejnou jazykovou poruchu, aniž by byli jakkoliv postiženi co do sluchu či schopnosti vydávat zvuky. (Zda je gramatika „dědičná“ geneticky nebo kulturně, tj. memeticky, je pak vlastně otázka druhořadého významu.)

Zkrátka a dobře, existenci „hlubinné struktury“ u člověka bych, jak to tak zpovzdálí pozoruju, rozhodně nepovažoval za nepravděpodobnou, spíš naopak. Protože divocí šimpanzi nemluví americkým znakovým jazykem, nerozumíme jim ani slovo, a proto nepoznáme, zda mluví. Divocí šimpanzi jsou zkrátka doslova „barbaři“, respektive „němci“.

Práva lidoopů

Pořád čtu, jak diktátoři porušují lidská práva; kupodivu nejsou zdaleka tak zpupní, aby porušovali i přírodní zákony. Jako by mezi shromažďovacím právem a gravitačním zákonem tkvěl jakýsi rozdíl. My, kteří nejsme zaslepeni bludem o přirozených právech, to dokážeme jednoduše vysvětlit: lidské právo vzniká, když si ho někdo – nadaný příslušnou mocí – vymyslí, a zaniká, když si to rozmyslí. Otázka, zda mají lidoopi svá (lidská? a ne-li lidská, co nám je do toho?) práva, tedy nemá nic společného s jakýmkoliv výsledkem vědeckého výzkumu. I kdyby se ukázalo, že Washoe mluvit neumí a že šimpanzi nejsou člověku vůbec příbuzní, můžeme jim stejně přiřknout jakákoliv práva, když se nám zachce. Císařský kůň povýšený na senátora je jasnou ilustrací tohoto principu.

Obvykle se argumentuje, že některá lidská práva, např. právo volební, by šimpanzům k ničemu nebyla a že by je jaksi nedokázali využít (nicméně jim lze přiřknout práva, na která dohlédnou). Jde o velmi nebezpečnou úvahu. Šimpanzi by jistě dokázali házet papírky do bedýnek, dokonce by si zvykli na příslušnou periodicitu – DEN BEDNA vždycky po čtvrtém BONBON STROMU – a i na DEN BEDNA by se těšili. V případě pasivního volebního práva by jistě dokázali i v parlamentu hlasovat zvednutím ruky a současným zmáčknutím knoflíku; snad jenom se samostatným parlamentním klubem lidoopů by mohly být jisté technické obtíže a bylo by lepší, kdyby se jednotliví lidoopi (dle svého názoru na otázky solidarity a osobní iniciativy) rozdělili do různých klubů, asi jako myslivci. Začneme-li argumentovat, že by přitom nechápali obsah těchto aktů, ocitáme se v hlubokém rozporu se samotnou ideou všeobecného volebního práva. O velké části spoluobčanů platí totéž.

Jsem tedy velmi ochotným zastáncem uznání lidoopích práv; ale nepleťme do toho ani etologii, ani fylogenetiku. Právo není věda, právo je chtění něco udělat a moc to udělat; právo je kategorie sociální a memetická. Když mem lidoopích práv, na jehož šíření se R. Fouts, J. Goodallová, R. Dawkins a další intenzivně podílejí, dokáže infikovat dostatečné množství lidí (nebo prostě ty, kteří to mohou zařídit), lidoopi se jednoho dne ráno vzbudí a zjistí, že sice třeba zrovna není DEN BEDNA, ale že už brzo bude.

Pokusy na šimpanzích

Fouts píše o své účasti na natáčení jakéhosi filmu o Tarzanovi. Součástí měla být dojemná historka, jak Tarzan, už civilizovaný, pozná svého adoptivního otce mezi ubohými lidoopy v cirkusu. Fouts sám prosadil mnohem údernější pointu – Tarzanův otec je prezentován coby oběť tehdejšího biologického výzkumu. Vidíte, že Fouts už své kolegy z biomedicíny nenávidí víc než cirkusáky; emoce tohoto typu by si člověk měl nějak hlídat. Nicméně budeme-li aplikovat studený racionální přístup k výzkumu hominidů, nezbude nám než s Foutsem souhlasit.

Chceme-li se něco dozvědět o šimpanzích, musíme zkoumat šimpanze. Chceme-li se něco dozvědět o člověku nebo o hominidech obecně, je v obou případech rozumnější zkoumat přímo lidi, neboť lidí je na světě podstatně víc než jiných hominidů. Většinu důležitých znalostí o šimpanzích získáme nepoměrně laciněji pokusy na lidech; dobrovolníci se už nějak seženou. Je důležité podotknout, že většina jevů reálně důležitých pro léčení člověka bude patrně obecně savčí povahy, takže pokusy na šimpanzích jsou absurdním nedorozuměním; a máme-li věřit Foutsovi, v čele těchto výzkumů skutečně stojí i lidé, které zkopat psa neuspokojí a na manželku si netroufnou. Nicméně zbývá řada velmi zásadních výzkumů (podobných Foutsovu psychobiologickému projektu spíše než nějakému triviálnímu testování léčiv), které se týkají opravdu šimpanzů – a že takové věci lze zkoumat pouze tehdy, jsou-li studovaní jedinci v dobré psychické a sociální kondici, je zřejmé. Obávám se, že modernizace zoologických zahrad, v poslední době velmi patrná, se soustřeďuje na velikost klecí, náhradu mříží sklem a důmyslné soustavy umělých vodopádů a umělých květin, tedy na věci tu relativně nedůležité, tu zcela irelevantní. Šimpanzům asi nezáleží na tom, aby to kolem nich vypadalo „přírodně“ (najmě když v přírodě nikdy nežili), ale spíš na tom, aby nikdo svévolně nenarušoval jejich sociální vazby. Lze například prodávat mladé šimpanzice, zatímco mladé samce je třeba ponechávat v mateřské tlupě – u šimpanzů stejně jako u většiny lidských kultur se samice vyvdávají nebo jsou unášeny do sousedních tlup, zatímco představa ženicha, který se přistěhuje za svou nevěstou do jejího rodného domku, je oprávněně pociťována jako nejlepší cesta do maléru (osudovost blízkého kontaktu tchyní a zeťů je zřejmá).

Nejde ovšem jenom o šimpanze. Každé zvíře žijící v nějakém sociálním systému může být zkoumáno pouze v podmínkách, které tomuto systému odpovídají (viz text v rámečku 1). Dokonce se domnívám, že pro chov zvířat v zajetí je důležitější tento sociální prospěch než výpočty efektivní velikosti populace a následné přesuny a výměny jedinců, aby se jako zabránilo údajnému inbridinku.

Díky Foutsovi můžeme tuto otázku položit přinejmenším šimpanzům a zjistit, jak drahý jim ten genetický polymorfizmus vlastně je. Kdybych měl mluvit za sebe, vím jasně, čemu dát přednost.

Poznámky

1) Zdroj: International Species Information System, www.worldzoo.org/ – tato databáze zahrnuje pouze údaje o členských zoologických zahradách a je rozumné předpokládat, že v zoo divokých, neorganizovaných, bude všechno ještě horší; navíc dozvíme-li se, že nějaká zoo chová deset vlků, pořád netušíme, v kolika klecích.

Citát

R. Fouts, S. T. Mills: Nejbližší příbuzní, s. 222-223

V květnu 1980 uspořádali kritikové jazyka lidoopů konferenci pod záštitou Newyorské akademie věd, nazvanou Fenomén „Chytrého Hanse“: dorozumívání s koňmi, velrybami, lidoopy a lidmi. Jeden vědec či nevědec za druhým vystupovali s obviněním, že jazyk lidoopů není nic víc než cvičení v klamání a sebeklamu. Celá konference působila jako fantasmagorický sen. Měla se zabývat odhalením efektu „Chytrého Hanse“, ale účastníci především horem dolem velebili Herba Terrace, jediného vědce, který se proti tomuto efektu zapomněl pojistit. Konference skončila návrhem, aby se zastavilo veškeré financování experimentů s jazykem lidoopů. Toto opatření mělo zabránit tomu, aby nějaké další doklady o jazykových schopnostech lidoopů podrývaly tvrzení přívrženců Chomského, že lidský jazyk nemá s komunikací zvířat nic společného.

Terraceova senzační obvinění znamenala bohatou žeň pro média a jazyk lidoopů se stal obětí toho zvláštního amerického syndromu, kdy média zlomyslně a vesele napadají a ničí něco, co dřív oslavovala. Ve významných novinách a týdenících jeden článek za druhým roztruboval nové „důkazy“ z projektu Nim, že jazyk lidoopů je podvod. Tyto články snad nikdy nepoukázaly na to, že srovnávat Nima a Washoe je něco jako srovnávat vlčí dítě s normálním dítětem. Terraceovo rázné tažení dokázalo nakonec velkou část americké veřejnosti přesvědčit, že výzkum jazyka lidoopů je jenom další přechodná intelektuální móda.

Pokoušet se vyvracet Terraceova tvrzení v populárním tisku bylo předem ztracené. Jen škoda, že víc lidí z mimoakademických kruhů nečetlo méně senzační, zato závažnější debaty v odborné literatuře. Tak například lingvista Philip Lieberman prohlašoval, že Terrace se provinil „systematickým překrucováním práce jiných badatelů, zvláště práce Gardnerových“. Dva srovnávací psychologové, Thomas Van Cantfort a James Rimpau, uveřejnili v odborném časopise Sign Language Studies (Studie o znakovém jazyce) padesátistránkový článek, v němž podrobně rozebírali Terraceovy deformující a zavádějící interpretace vědeckých výsledků.

Avšak nejpádněji Terraceovy názory vyvrátil sám Nim. Poté, co se v roce 1977 vrátil do Oklahomy, ukázal nový výzkum, že jeho spontánní posuňkování dramaticky vzrostlo, když se mohl přirozeně a za nenucených okolností stýkat s ostatními šimpanzi. Nimovy „jazykové nedostatky“ neměly nic společného s jeho inteligencí, zato všechno s Terraceovými strnulými vyučovacími metodami. Terrace připravil Nima o společenskou konverzaci, a pak ho obvinil, že mu chybí spontánnost i jiné prvky sociolingvistického chování.

Dodnes lpí někteří lingvisté Chomského školy na projektu Nim, jako kdyby nebyl nikdy diskreditován. Tvrdí, že posuňkující šimpanzi jsou jenom speciálně cvičená zvířata a nekomunikují spontánně, že jsou mechanicky nadřená a musí být donucována, že se v hovoru nestřídají a posuňkují jenom tehdy, když chtějí něco dostat. Přitom se jako na důkaz odvolávají na projekt Nim.

Tyto nekonečné a laciné útoky na Washoe a ostatní šimpanze ovládající znakový jazyk rázně odrazil v roce 1983 průkopnický lingvista a autorita v americkém znakovém jazyku William Stokoe v článku přiléhavě nazvaném „Apes Who Sign and Critics Who Don’t“ („Lidoopi, kteří posuňkují, a kritikové, kteří to neumějí“). Stokoe je hlavním autorem Slovníku amerického znakového jazyka a jeho studie o vizuální syntaxi vedla v šedesátých letech k uznání ASL jako přirozeného lidského jazyka. Stokoe z první ruky pozoroval Washoe, Moju a Loulise, nejméně tucetkrát viděl filmy o tom, jak Washoe posuňkuje, a svědomitě prostudoval mé zprávy i zprávy Gardnerových za posledních dvacet let.

PSOVITÉ ŠELMY V LIDSKÉ PÉČI


V posledních 26 letech bylo v zajetí chováno celkem 32 druhů či poddruhů psovitých šelem. 1) Z toho se 19 druhů podařilo v zajetí rozmnožit, od většiny druhů se však podařilo získat velmi málo vrhů. Téměř 80 % psovitých šelem rozmnožujících se v zajetí náleží k šesti nejčastěji chovaným druhům. Jsou to (v sestupném pořadí): vlk, liška obecná, psík mývalovitý, šakal obecný, liška polární a pes hyenový. Tyto sociální šelmy jsou často chovány samostatně nebo v naprosto nepřirozených skupinách. Nápadná je tato situace zejména u psa hyenového, ale o mnoho lépe na tom není ani pes pralesní nebo šakal obecný.

Pes pralesní je chován v 23 zoologických zahradách převážně v Evropě a zhruba čtvrtina (26 %) zahrad vlastní jen jedno zvíře. Přitom psi pralesní jsou velmi společenská zvířata žijící v hierarchicky uspořádaných smečkách, mají pestrou škálu různých výrazových prostředků, často v rámci psovitých šelem unikátních. Psi pralesní se v zajetí nerozmnožují dobře, navíc počet jedinců chovaných v zoo je nízký, je obtížné sestavit chovný pár a málo štěňat se dožívá dospělosti, následkem toho je i málo zkušeností s jejich odchovem.

Zajímavé je, že největší rozdíl je mezi vlkem a šakalem obecným. Šakali zřejmě doplatili na naše pověry o šakalech. Je všeobecně známo, že vlci žijí ve smečkách a málokoho napadne chovat je samostatně, zatímco šakal je vnímán jako zvíře solitérní. Tomu odpovídá i podíl zvířat chovaných v izolaci – 34 % šakalů proti 3 % vlků. Přitom šakali obecní v přírodě žijí většinou v párech nebo v malých smečkách složených z rodičů a odrostlých mláďat, spolupracují při lovu i při výchově nové generace mláďat.

Alarmující je situace psa hyenového. Ve volné přírodě je tento druh ohrožen a jeho stavy se stále snižují. Na jeho záchranu je vyvíjeno velké úsilí, a přitom 30 % z 67 zoologických zahrad celého světa chová jen jediné zvíře a více než polovina zoologických zahrad vlastnících psy hyenové není schopna sestavit smečku, která by odpovídala přirozeným potřebám tohoto druhu. V přírodě dosahuje úmrtnost během prvního roku života 35 %, v zajetí je tato úmrtnost téměř dvojnásobná. To se dá pravděpodobně do značné míry přičíst na vrub nedostatečné pozornosti věnované složitému sociálnímu životu tohoto druhu. Pouze 36 % smeček má odpovídající velikost a poměr pohlaví, který je u tohoto druhu vychýlen ve prospěch samců.


Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné