Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Lidská práva zvířatům?

 |  5. 3. 2001
 |  Vesmír 80, 130, 2001/3
 |  Seriál: O právech zvířat, 1. díl (Následující)

I ta nejlepší vůle, garantovaná vzdělanými odborníky, kteří jsou za to placeni, může mít zcela nečekaný opačný efekt. Zmatky do vztahů lidí a zvířat totiž nevnášejí zvířata, ale lidé. Jsme to my, kdo jsme uvěřili, že máme jakousi „povinnost nadřazených“ rozhodovat i za tyto němé tvory, a to zjevně pouze proto, že jsou němí. Jinak bychom si asi o sobě vyslechli velmi nepěkné věci – o malý příklad se pokusili filmoví tvůrci americké verze dr. Doolitla. Tato zvrácená logika se nabízí už i v seriálech pro děti, zde pochopitelně v balení ideální verze šťastného konce. Tak například v televizním seriálu „Pod africkým sluncem“ správně environmentálně vychované dívky přemluví své společníky, aby vypískali vystoupení potulného umělce s cvičenou opičkou, protože umělec prý opičku vězní. Zní to asi tak pěkně jako příběhy Pavky Korčagina, který se ocelově zakaloval v sovětském Rusku. Neboť (jak později vyjde najevo) opička se v zajetí již narodila a její majitel je pro ni nejbližším tvorem, odpovědným za její obživu. Není třeba rozmazávat detaily, protože jde o to, že móda přenášení problematiky zvířat z roviny biologické do roviny sociální začíná postupně překračovat hranici reality a stává se neúnosnou fikcí. Tou je následně naše realita zpětně „přistřihována“ podle neživé vzorové konstrukce. Jistě si mnozí všimli závěrečných titulků v hollywoodských filmech, kde se uvádí, že „v tomto filmu nebyla při natáčení zraněna žádná zvířata“. Zajímavé! Nenapadne je ujistit nás, že při natáčení nebyli poraněni žádní herci! Jak jsem se dozvěděl od spisovatele Roberta M. Davise z Oklahomy, hollywoodští filmaři to dopracovali tak daleko, že kvůli scéně, při níž měl lev napadnout zebru, vyjeli až do Mexika, aby měli méně problémů. Problémům se však přesto nevyhnuli, protože lev vybraný pro tuto „kaskadérskou“ úlohu byl ze zoologické zahrady a zebry se bál, natož aby po ní na povel skákal.

Klasickým příkladem takového nenormálního poručnictví nad zvířaty u nás byl socializmus a dnes jsou to fanatičtí ochránci zvířat.

Svobodu zvířatům i bez „Svobody zvířat“

Aktivita organizací typu „Svobody zvířat“ má logiku do té míry, do jaké na sebe dobrovolně berou odpovědnost za osudy zvířat, která jiní lidé zavlekli do nenormálního prostředí, a potom opustili. „Člověče, napravuj, co člověk způsobil!“ To sedí. Ale jakmile se tito komsomolci demokracie začínají vehementně plést do přirozeného řetězce vztahů a závislostí, které člověk respektoval po staletí a kde pro své přežití vytvořil potravinový a jiný užitný řetězec, je to ono pověstné šlápnutí do hovna. Nejscestnějším příkladem jsou jejich militantní intervence do vědy a výzkumu všude tam, kde se při pokusech používají zvířata. Zdá se, že aktivisté „Svobody zvířat“ by dali přednost pokusům na lidech. Ve Washingtonu se 24. 6. 1996 uskutečnila třítisícová demonstrace proti utrpení zvířat, na níž zazněla i hesla jako „Pro výzkum aidsu nejsou pokusy na zvířatech nutné″. Dosti sebevražedná logika ve městě, kde počátkem devadesátých let stoupl počet nakažených HIV ve věku 13 až 19 let o pět set procent!

Ve Velké Británii zašli tak daleko, že na protest proti profesorovi, který dělal pokusy na zvířatech, vložili bombu do jeho auta a ta mu zmrzačila dcerku. To je ta nejtragičtější stránka věci. Ochrana komárů před lidmi patří naopak asi k té komičtější stránce. Obdobně je tomu s bouřlivými protesty proti býčím zápasům (mimochodem v Portugalsku je zakázáno zabíjet při nich býky) a koňským dostihům, ačkoli obě aktivity podporují chov, a tím přežití býků a koní v těch nejlepších možných podmínkách. Zajímavé je, že se tyto hysterické protesty soustřeďují na mediálně atraktivní scény, kde si ve světle kamer někteří aktivisté připadají asi jako filmoví hrdinové. Tomuto postoji dávají přednost před každodenní prací, například na zmírnění otřesných podmínek zvířat ve velkochovech. Tam by se totiž naši hrdinové museli brodit blátem a hnojem farem, a to s vyhlídkou, že jim někdo zapíchne vidle do zadnice a nikdo tu „událost“ ani nevyfotografuje.

Světlou výjimkou je dohoda ministrů zemědělství členských zemí Evropské unie o zřízení sítě „zvířecích motorestů“ podél evropských dálnic. Podle přijatého předpisu musí každá země na svém území vybudovat zvláštní místa, kde by se přepravované krávy, ovce, vepři, ale i koně mohli pod veterinárním dohledem uklidnit a odpočinout si. Rozhodnutí ministrů se chápe jako vítězství ochránců práv zvířat, přičemž oficiální zpráva konstatuje, že jejich protesty jsou někdy „velmi divoké″. Dodejme, že příliš často nadělají víc škody než užitku.

Například v anglickém Onneley aktivisté Fronty za osvobození zvířat (Animal Liberation Front) vypustili v roce 1998 z farmy šedesátiletého Lena Kelsalla dva tisíce norků do volné přírody. Dalších pět tisíc se bezradně toulalo po pozemcích farmy. Výsledkem byla panika mezi místními obyvateli. Norek totiž preventivně útočí na každé cizí zvíře, které se náhodou ocitne v blízkosti, a ve stresu může skočit i po člověku. V celém Staffordshiru se lidé zabarikádovali v domech, dokonce utěsnili i komíny. Dokonalá scéna pro Hitchcocka. Stovky norků zastřelili farmáři, přejela je auta nebo je roztrhali psi. Mrtví norci byli prakticky všude. Ti, co se vrátili na farmu, hynuli v dalších dnech následkem nadměrného stresu. Nebyli schopni přijímat ani potravu, na niž byli z farmy zvyklí, natož si ještě nějakou shánět ve volné přírodě. Ros Vanesová, mluvčí Královské společnosti pro prevenci týrání zvířat, prohlásila: „Vypuštění velkého množství norků, kteří vyrostli na farmě a nejsou schopni se sami živit, je samo o sobě týráním.“

S „osvoboditeli“ zvířat mají své zkušenosti také ve Francii, kde již v roce 1985 bylo z neurofyziologické laboratoře francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum (CNRS) v Gif-sur-Yvette u Paříže podle ochránců „osvobozeno“, podle badatelů „odcizeno“ 17 paviánů. Prováděly se na nich pokusy, při nichž jim do hlavy zaváděli elektrody. Celou akci ochránci připravili tak, aby se o ní dověděla co nejširší veřejnost. Pozvaná televize celé „osvobození“ natáčela a následující den odvysílala. Vedoucí laboratoře protestoval s odůvodněním, že šlo o výzkum epilepsie, jíž navíc tyto opice přirozeně trpěly. Zavedení elektrod v umělém spánku označil za bezbolestné. Obě strany nakonec rozsoudil Nejvyšší francouzský soud, který ochranářské argumenty neuznal a sedm aktivistů odsoudil k podmíněným trestům až do šesti měsíců vězení. To však nestačilo, protože někteří z nich se zúčastnili dalšího, daleko většího útoku, kdy bylo z Národního lékařského a zdravotnického výzkumného střediska (INSERM) v Lyonu odcizeno přes sto zvířat, mezi nimi 38 opic. Tentokrát si aktivisté dělali reklamu sami. Celý útok nahráli na video, což druhý den odvysílala francouzská televizní stanice Antenne 2, a navíc dala zástupcům skupiny příležitost vystoupit s prohlášením. Škody za několikaleté zdržení výzkumu byly odhadnuty na statisíce franků. Nejvyšší francouzský odvolací soud opět rozhodl v neprospěch aktivistů.

Z kampaně do kampaně...

Rozsáhlé záplavy holandských polderů připisovali postižení obyvatelé ochranářům, kteří bránili budování nových hrází. S ochranáři jsou spojována i nedávná neštěstí v hořících tunelech ve Francii (tunel Mont Blanc – čtyřicet mrtvých) a v Rakousku (Tauernský tunel – dvanáct zaživa uhořelých), přesněji druhé z nich. V Rakousku prý ochranáři zabránili výstavbě paralelního tunelu, který by zvýšil bezpečnost průjezdu. Když porovnáme lidské oběti, které se v tunelech zaživa uškvařily, s chladnou argumentací několika aktivistů ochrany přírody, svádí to k zásadnímu odsouzení aktivistů, ale tomu bych se rád vyhnul. Environmentální hnutí jako korektor průmyslové a konzumní expanze musí samo projít korekcemi v konfrontaci s takovými zřejmými důkazy. Ochránci zvířat tvoří v celém ochranářském spektru relativně čerstvý extrém.

Zelený socializmus – rodný bratr rudého

Tak je nadepsán článek Miroslava Ondruše s podtitulkem „O zhoubnosti ideálů přivedených do extrému“, kde komentoval koaliční dohodu Strany zelených na Slovensku se Stranou demokratické levice z roku 1994. Ve svém komentáři však jde podstatně dál, když píše: Marxisté tak dlouho opěvovali pracující a chránili jejich práva, až je v zemích, kde se dostali k moci, zcela ožebračili. Mám obavu, že stejný osud by mohl postihnout i naši přírodu a zvířata, kdyby se k moci dostali zelení. V obou případech je řešení stejné – co má být dobré, musí být v soukromých rukou. Ne naopak, jak se nám to snaží namluvit zelená a rudá levice. Příkladů je možno uvést mnoho, poukážu pouze na ty nejvýstižnější. V Zimbabwe privatizovali stáda slonů a využívali je k ekonomickým účelům. Zimbabwe se tak záhy stalo zřejmě jedinou zemí na světě, kde počet slonů neklesá, ale naopak roste. Autoři projektu přijeli v dobré víře na ekologický Summit Země do Ria, možná se chtěli i trochu pochlubit. Tam je však ekologičtí politruci obvinili z „ekologického imperializmu“ (termín jinak dost nepochopitelný) a dávali je za odstrašující příklad. Čili přesně to, co známe i my – na Západě byl dělník vykořisťován, ale dovolenou trávil na Mallorce, u nás dělník vládl a o dovolené dělal melouchy, aby měl na ojeté embéčko. Sloni v Zimbabwe jsou vykořisťováni, ale mají se docela dobře, sloni v Keni vykořisťováni nejsou, ale pomalu tam už vůbec nežijí. Podle levicových ideologů ti druzí jsou na tom ovšem lépe.

I s odkazem na tento citát je zjevné, že k extrémním činům a kampaním těchto aktivistů vedou čistě lidské úvahy a lidská kritéria. Tzv. „ochránci zvířat“ v konečném důsledku žádají pro zvířata lidská práva, což je logický nonsens. Skutečné orgie absurdnosti však spustili pověstní američtí právníci, kteří se rozhodli, že se rovněž svezou na módní vlně ochrany zvířat, a hlavně vydělají. V sedmadvaceti amerických státech se totiž přestupky proti zvířatům povýšily na zločin, za který hrozí pachatelům pokuta až 100 000 dolarů. Podle reportáže Oty Ulče v Lidových novinách prý již proběhla „řízení ve věci krutosti vůči želvám“. U soudu svědčil veterinář v roli znalce a oprávněnost žaloby potvrzoval zrychleným tepem a dýcháním předmětného tvora. K precedentu došlo také v soudním sporu ohledně šimpanze jménem Barney. Spor pokračuje i po jeho smrti. Barney byl totiž mezitím zastřelen, protože utekl z klece a ohrožoval návštěvníky zoologické zahrady. Původní žalobu s ohledem na zákon Federal Animal Welfare Act podal jiný návštěvník, „jemuž se předmětné opice zželelo, poněvadž byla v kleci sama bez druha či družky a tím trpěla...“

Příroda takové právní eskamotáže samozřejmě nezná a zvířata jako přírodní tvorové ani nejsou tímto směrem orientována. Ona prostě jsou, existují. To jen my jim dodatečně přisuzujeme lidské (nám a našemu chápání přizpůsobené) aspekty chování. Je to kompletně falešná, umělá, účelově vytvořená personifikace němých tvorů. Může působit mile u osamělé staré dámy, která se identifikuje se svým pejskem málem jako s partnerem, ale když totéž masově produkují organizace „ochránců zvířat“, může to být velmi nebezpečné. Je nezpochybnitelné, že zejména pro staré a opuštěné lidi mají domácí zvířata obrovský význam jako psychická podpora. Stejně tak lze připustit, že nekritickými milovníky zvířat jsou často lidé, kteří mají problémy v komunikaci s jinými lidmi. Zvířata jim prostě neodporují, neberou jim jejich fixní ideje, nekonfrontují jejich názory s realitou. Potud je všechno v pořádku. Právo na soukromí se má zachovávat. Něco jiného ovšem je, když někteří z těchto nadšenců vyrazí ze svých příbytků a po vzoru náboženských fanatiků jdou každého bez pardonu obracet na „pravou víru“.

Všichni jistě známe ty příšerné fotografické záběry raněných zvířat, které mají tito aktivisté v oblibě. Vystavují tak zvířata na odiv jako tvory týrané, a proto vyžadující naši pomoc. Jde však (stejně jako v případě feministické propagandy typu „každý muž je potenciální pachatel znásilnění“) o vědomě vyfabrikovanou generalizaci. Ta má celou společnost kriminalizovat a na principu „dědičného hříchu“ (tak dokonale rozpracovaného katolickou církví) uvést drtivou většinu občanů do pozice naivních občanů města Ženevy. Ty terorizoval fanatik Kalvín kvůli „nedostatečné zbožnosti“ (měli nakonec zakázáno pestré oblečení, tanec i zpěv). Přitom se akt násilí vůči zvířatům týká promile lidské populace a drtivá většina společnosti takové násilí vždy automaticky odsuzovala. Efekt „dědičného hříchu“ nás má ovšem přivést na myšlenku „vykoupit se“ (viz odpustky) příspěvkem na některý útulek pro zvířata.

To je však opět socialisticky zmechanizovaná myšlenka generalizace problému na všechny (i na ty, kteří zvířata nikdy neměli a ani nikdy nic neměli s nimi). Přitom skutečným problémem není týrání zvířat (svým výskytem zanedbatelné, zato vydatně skandalizované), ale fakt, že opravdu velké množství lidí si zvíře přinese domů a za nějakou dobu neví, co s ním. Přitom to nejsou žádní vagabundi, ale slušní a pořádní občané, kteří ve většině případů podlehli naléhání svých dětí. Je známo, že nejvíc domácích zvířat se octne na ulici začátkem školního roku, když v rodinách najednou není nikdo, kdo by se o zvíře staral. Pod tlakem dětí (a paradoxně i osvěty o vztahu lidí a zvířat) se rodiče tedy dostanou do problému a chtějí z něj vyjít se ctí. Jelikož se však aktivisté „Svobody zvířat“ zaměřují na skandalizaci a kriminalizaci těchto lidí a stát ani obce se o problémy nezajímají, řeší se „na divoko“ a řetězec neštěstí se uzavírá. K tomu, že nechtěného psa uvázal ke kandelábru a zbaběle utekl, se přiznal veřejně i Jan Werich. A jistě bychom toho laskavého komika a lidového filozofa nepodezírali z nějakých ďábelsky „zvlčilých″ úmyslů vůči zvířatům.

Kdyby se organizace jako „Svoboda zvířat“ zaměřily na lidi, kteří jsou z dané situace v podstatě nešťastní, a poskytly jim za rozumný poplatek řešení, pomohlo by to všem třem zúčastněným stranám – občanům, aktivistům, a především zvířatům. Nemluvě o tom, že by bylo slušné, aby obce z poplatků, které jim majitelé zvířat odvádějí, vytvořily „rizikový fond“, z nějž by bylo možné stavět pro opuštěná zvířata tolik žádané útulky. Když už jsme si tak rychle zvykli na potřebu řešit problém bezdomovců, proč by nám konečně nemělo dojít, že je potřeba institucionálně řešit i problém zvířat bez domova? Mimochodem, tyto dvě kategorie bytostí bez vlastní střechy nad hlavou se velmi dobře snášejí. Možná by útulek pro zvířata v areálu ubytovny bezdomovců dal nečekaný životní impulz jedněm i druhým.

Prozatím jsme u řešení problému soužití lidí a zvířat bohužel spíše svědky oné okázalé agresivní stránky. U „ochránců zvířat“ je to často jakási radikální póza. Chtějí rozhodovat o zvířatech bez zvířat, aniž by vyslechli názor lidí, kteří se zvířatům věnují soukromě i profesionálně a představují drtivou většinu ve srovnání s touto hrstkou fanatiků. Myšlení militantních ochránců zvířat vychází paradoxně z pocitu lidské nadřazenosti a z fetišizace „jediné pravdy“. V konečném důsledku to spěje k jednání, jež věci zjednodušuje, vykládá je jednostranně a v krajnostech vede k absurditám. Na Západě tomu říkají ekofašizmus.

Ke stažení

O autorovi

Gustáv Murín

RNDr. Gustáv Murín, CSc., (*1959) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. V Ústavu buněčné biologie UK se zabývá reparací DNA a bioindikací genotoxicity v znečištěném životním prostředí. Napsal knihu esejů s biologickou tematikou Náhradný koniec sveta (1994), podle níž byla připravena televizní relace Kto príde po nás, ak nie potopa (1995). Dále vydal knihu o vplyvu biologických objevů za poslední štvrtstoročí na náš každodenní život Tak ako bohovia (slovensky v r. 2001) a knihu esejů s podobnou tematikou A stanete se bohy (česky v r.2002), ktorá dostala Cenu E. E. Kische. V roce 2004 vydal (spolu s Petrem Weissem) knihu Abeceda tělesné lásky.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné