Josef Charvát a jeho svět

Nový rok, úterý 1. ledna 1957

Pohled zpátky a pohled dopředu. Nejprve osobní úvahy. V uplynulém roce jsem povolil v práci. Nic z toho, co jsem začal a plánoval, jsem nedokončil. Nenapsal jsem klinickou endokrinologii. Nenapsal jsem knížku o nadledvinkách. Nedal jsem dohromady knihu o klinické patofyziologii. Všeho všudy jsem napsal jedinou slušnou práci. Když tak proležím bezesnou noc, těžko se to jde ráno do práce. Ani pořádně myslet nedovedu. Nebojím se smrti. Nevěřím v posmrtný život. Život zvadne jako list, odpadne, pohnojí zem, víc na tom není. Co člověkem spíš otřese, je osud těch, co zbudou. Viz náhlou smrt prof. Vančury, o 2 roky mladšího než já, na klinice, infarktem myokardu – a teď zde jeho žena, jeho dva synové, jeden mrzák po polio, druhý student mediciny ve 2. roce, a paní s penzí asi 700 Kčs měsíčně, ani k životu, ani k smrti. Viz neméně předčasná smrt mého vrstevníka, prof. Bedrny, chirurga. Zajdu-li karcinomem (který podezírám ze svých potíží), mně bude dobře. Ale co žena. A co obě dcery [...] Trochu mne děsí, že jsem ztratil zájem o úspěch. Že nemám žádný drive. Jiná léta jsem přes Vánoce dokončil rozdělané rukopisy apod. Tyto Vánoce jsem progajdal doma, trochu jsem četl, vykládal jsem si patience, spal jsem – to je vše. Málo, co?

A co politicky? Vzrušený rok je za námi. První polovina klidná, druhá bouřlivá. Poznaň, Budapešť, Suez. Svět se svíjí v křečích vývoje, který nejde hladce. Kolik životů stála jen ta tři jména? Kolik hodnot bylo zničeno? Jak hlubokou stopu vryla tato tři jména do dějin? Dnes to ještě neumíme odhadnout, ale stopa je hluboká a příští historici budou pravděpodobně hodnotit rok 1956 jako kritický, kdy věci dostaly spád. Je lhostejné, co se dnes píše na Východě i na Západě, že věci jsou “urovnávány″. Nic není urovnáno, ani v Budapešti, ani v Maďarsku (a vůbec ve střední Evropě), ani na Blízkém východě. Tím méně na Dalekém východě. Je jen příměří, momentální oddech po delším rozpřáhnutí. Kolik je zde pro budoucno nezodpovězených otázek? Co se stalo se západním společenstvím? Je mu konec? Zavřela se nad Anglií a Francií dějinná epocha koloniálních velmocí? Je schopna Amerika převzít úlohu státu vedoucího západní civilizaci nejen vojensky, ale taky mravně? Může na Západě vzniknout nová demokratická filozofie, která by se účinně postavila proti insektismu, podivně smíšenému s byzantismem, dogmatismem, stepním fatalismem, primitivním idealizováním masy atd., kterémužto koktailu se dnes říká komunismus? Kdybych se dnes odvážil dlouhodobé předpovědi, tedy by zněla takto: do nějakých 30 – 40 let musí komunismus zmizet ze světa jako zaostalé zpátečnické bloudění mysli, neboť je to systém, který se postavil proti vývoji člověka. Ten přece jde po staletí k osobní svobodě a osobní podnikavosti a proti stádnosti. Jaký další nepatrný krůček tohoto procesu uvidíme v roce 1957? Za rok, dožiju-li, si o tom napíšu víc. Nečekám, že by se stalo něco velkého (ač za Německou demokratickou republiku bych moc neručil a za Dálný východ taky ne). Ale dějiny se tvoří i z drobných otřesů. Jedním takovým byl v uplynulém roce XX. sjezd komunistů v SSSR. Byl to začátek konce? Nebo jen změna taktiky? Tož zvědavě do Nového roku!

Neděle 24. března 1957

[...] Nemoc a nechuť zavinily, že jsem nepsal tyto záznamy. Byl bych musel zachytit známky zostření. Např. popravu dvou doktorů práv – úředníků obviněných ze špionáže ve prospěch Britů. Nevyřizování docentury Břeského (už se to vleče 3 roky), protože někdo z kliniky [...] napsal do tajného posudku, že se mu nezdá, že by Břeský měl kladný postoj k režimu. Ale taky bych byl musel zapsat příhodu s našimi olympioniky v Austrálii, o níž jsem se dověděl až dodatečně. Mělo se letět letadlem, tj. domů. Ale ještě před odjezdem byla celá naše výprava pozvána na přátelskou večeři na sovětskou loď. Když byla zábava v proudu, zjistilo se, že loď jede. Zkrátka naše výprava byla unesena, aby někomu z našich nenapadlo dezertovat a zůstat v Austrálii. Naši protestovali, ale zavazadla byla tajně zabalena a přivezena na loď. Nespokojenost byla velká už s ubytováním, byli velmi stísněni v podpalubí, nálada mizerná, jeden z našich rekordmanů držel na protest 5 dní hladovku a nejvíc zuřila Fikotová, která dobyla zlatou medaili a která se tam chtěla vdát za Connolyho, koulaře, který také dobyl zlatou. Unesli mu ji před nosem. Přijel tedy za ní do ČSR, ale vízum končilo, musel odejet. Nové vízum k návštěvě mu nechtěli dát, Fikotové nechtěli povolit sňatek. Nakonec se obrátila na Zápotockého a teprve intervence prezidenta republiky dokázala, že si ho tedy může vzít, ale musí zůstat naší občankou i po sňatku. Je toho moc, co se ví i povídá. Snad tedy jen pro dokreslení doby několik drobností. Např. že se náš nový telekomunikační kabel Praha – Moskva nestaví, jak bylo původně plánováno, přes Polsko, ale přes Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ani my, ani Rusové tedy nevěříme Polákům. Že jsme před finančním krachem. Na všech stranách se najednou začalo šetřit, i ve výzkumu, zdravotnictví a investicích. Poláci nám přestali dodávat uhlí, máme u nich obrovskou clearingovou špičku, kterou neplatí. Živíme Maďarsko. Dodáváme do NDR. V Egyptě zařvala spousta vojenského materiálu, který jsme tam dodali, byl uložen ve skladištích v Port Saidu a zničen Angličany. Kdo to zaplatí? Musíme vyvážet do Rakouska, do Švýcar uhlí a koks atd. a sami nemáme čím topit. Udělali jsme ohromnou propagandu, jak budeme očkovat děti proti polio kanadskou vakcinou. Všechny mámy se už na to přichystaly, v poslední chvíli byla postupně věková hranice snižována ze 12 na 8,6 a pak jen 4 roky, a nakonec se to odvolalo, poněvadž nemáme dolary*), ale souboru slovenské lidové tvořivosti jsme zaplatili desítky tisíc dolarů za to, aby jeli do Indie, Vietnamu a já nevím kam tancovat a zpívat slovenské písničky. Kabaretním zpěvákům z Paříže a odjinud platíme tvrdé valuty za vystoupení v Praze. Lidé jsou dopáleni, ale hlad není a tak se zatím národ bouří jen hubou. Mlčky se spolkla tajná přítomnost velkého počtu sovětských letadel u nás. Mlčky se vzalo na vědomí, že se po celé republice začali rojit vojáci a dělat podivná pozemní opevnění, záchytné body atd. Vypadá to jako před konfliktem. A do toho jako puma přišla zpráva o Vladimíru Veselém. Komentátor televize, politický zpravodaj, který každou neděli večer měl ostré komunistické řeči proti Západu. Mnozí lidé zavírali televizi, když se jeho obraz ocitl na desce. A najednou se dovídáme, že jel do Lipska či Berlína a měl už na německém území autohavarii. Když to vyšetřovala německá policie, našla v rozbitém autu tajné spisy. Zkrátka Veselý byl agent americké výzvědné služby. Byl z toho ohromný poprask.

Závěrem celkový dojem ze situace. Nedobrý. Poláci dělají špinavou politiku. Z nás si dělají veřejnou legraci v kabaretech, ale urážlivě se chovají i v našich restaurantech apod., že jsme nezačali dělat revoluci s nimi a s Maďary zároveň. Drží si želízka na obě strany, vyjednávají o 300 milionů dolarů v USA a uzavřeli novou dohodu s SSSR o rozmístění Rudé armády v Polsku. Maďaři popravují bílé, rozpouštějí svazy novinářů, umělců atd., zatýkají a zkrátka vládne teror. Rakousko námi pohrdá, vypověděli Světovou radu míru apod. a zřejmě šli na Západ. Západní Německo se netají tím, že si přijde pro Sudety, a zbrojí po zuby. A my jsme jediný sovětský satelit, který je věrný do roztrhání a neslevil nic ze stalinské linie, naopak ji zesiluje. Až to vypukne, jsme první na ráně a pomoz nám pámbu.

Neděle, 31. března 1957

Tož byla svatba Fikotové a Conollyho a leccos se kolem ní sběhlo. On je katolík, ona protestantka, tak se vdávali natřikrát. Jednou na radnici, pak v Týně, pak u Salvátora. Lidí se tam seběhlo tolik, že to vypadalo jak na prvního máje, a starou paní Fikotovou z toho div neranila mrtvice, že je to provokace atd. No, byla! Žena amerického velvyslance šla s Conollym k oltáři místo jeho maminky. Velvyslanec dával na jejich počest recepci a ptal se Fikotové, co by chtěla jako svatební dar. Řekla, že nic, ale aby pozval na recepci její studijní kroužek z ročníku (celkem 17 posluchačů). Stalo se, ale ouraz. Recepce byla odpoledne od 13 do 16 hodin a v tutéž dobu bylo povinné předvojenské školení, resp. výchova. Tož se vypravila dvoučlenná deputace k příslušnému vojenskému úřadu žádat na ten den o dispens. Důstojník, který je přijal, jim vynadal, že jako řádní občané by na americkou ambasádu vůbec neměli chodit, ale pak se šel zeptat představeného. Nechal dveře otevřeny a tak deputace vyslechla hovor končící “pusťte je, nebo se to roznese a budeme mít ve světě ostudu″. Tož je pustili, ale ostuda přece jen bude. Jeden z mediků si totiž na tuto příležitost koupil v konfekci nové šaty a když byli v nejlepším, uletěl mu rukáv od kabátu. Zachránil to pan velvyslanec, který je asi stejné postavy a půjčil mu své šaty.

V novinách je obšírná zpráva o Vladimíru Veselém. Musí jim ležet moc v žaludku a myslím, že ho šibenice nemine. Zřejmě také mluvil a tak je zhruba dvakrát do týdne nové oznámení o zatýkání špionů, jednou zřízenci spacích vagonů, kteří jezdili do Vídně, podruhé jakási skupina, kde nachytali jednoho atašé z izraelského velvyslanectví. Samá neznámá jména.

Honím docenturu Břeského. Už je 3 roky zadána, jeden se vymlouvá na druhého, ale nejmenují ho. Dr. Rek z MŠK mi řekl, že je to kádrové. Šel jsem za Trávníčkem (děkanem), ten si přede mnou zavolal telefonicky Dr. Bílka z ministerstva a ten popřel jakékoli kádrové příčiny. Nakonec slíbil, že to dají zpět do vysokoškolské rady. Žádal jsem Lukáše (profesora porodnictví, náměstka ministra zdravotnictví), aby mi to ve vysoké radě ohlídal. Slíbil, ale nevím, zda udělá. Něco za něco. Trávníček mne ihned navrtal do komise, jež má “soudit″ Jaroslava Jedličku (pthiseologa), na nějž spáchal neslušný útok doc. Křivinka a pthiseolog Šula. A Lukáš zas chce, abych se dal volit do byra vědecké rady Ministerstva zdravotnictví a trávil každý pondělek na schůzi.

Musím chodit na “atomické″ školení. Ti, kdo tam byli, už mi řekli, že je to velmi jednoduché. Při výbuchu termonukleární zbraně se člověk ochrání, když se přikryje papírem, např. novinami (!), boty našlapané radioaktivním materiálem se čistí kartáčem a horkou vodou atd. Jaképak tedy strachy a problémy?

Velikonoční pondělí, 22. dubna 1957

Nejprve jedna opožděná anekdota z dob maďarských událostí. Potkají se dva Židi. “Co myslejí, Kohn, zbaví se Maďaři těch Rusů?″ Povídá Kohn: “No, buď to půjde přirozeně, nebo se bude muset stát zázrak.″ “Jak to myslejí s tím přirozeně?″ “No, to když přijde archanděl Gabriel a vyžene je mečem ohnivým.″ “Poslouchají, Kohn, oni jsou blázen. Jestli tohle je přirozené, co je pak ten zázrak?″ “No to, jestli odejdou sami.″

Jinak nic neobvyklého: přednáška v Brně, státní zkoušky, atomické školení atd. atd. Horší je, že se mi z té honičky obnovil ulkus, mám bolesti, nevydržím stát a chodit, pořád bych jen ležel, ale nemohu si ten luxus dovolit. Polykám prášky a kleju.

Neděle 28. dubna 1957

V novinách už zas další dvě špionážní aféry, jedna z nich se týká lékaře chirurga z nemocnice pod Petřínem (Dr. Maiera, byl u Vahaly.) Hysterie narůstá. Současně s ní jdou hospodářské starosti: absentismus místo aby klesal, roste. Mzdy stouply rychleji než pracovní výtěžek, takže jsme se bilančně probořili. Začíná se nemilosrdně škrtat, ale ovšem na nepravých místech. Jinak o sto šest dál hostíme všelijaké pronárody, zavíráme s nimi bratrstva, při nichž jim postavíme elektrárny, cukrovary, mosty a dostaneme za to trochu rýže apod. Na Západě jsme nejvíc nenáviděni a pohrdáni ze všech satelitů, dokonce víc než Rusové. Jako nejvyspělejší ze všech máme mravně největší vinu, že nikoli na 100 %, ale na 300 % podporujeme stalinismus a vůbec diktaturu komunismu. Je to celkem jedno, jestli s námi mluví Švédi, nebo Švýcaři, či Rakušané atd. – není radostí být nyní delegátem naší republiky ve svobodném světě.

Nedávno starci ve Vědecké radě univerzity (bývalém akademickém senátu) dumali, proč je nynější vysokoškolská mládež taková nějaká divná. Krejčí (polonista) měl velkou řeč za filozofickou fakultu. Pokusili se tam tu “netečnou″ mládež aktivovat. Výsledek: ihned vznikl “Klub mladých idealistů″, debatujících o Kantovi atd., takže jej museli rozpustit. Tlačili je tedy do kultury, chlapci napsali utopistickou hru, která se jmenovala Bomba, zhlédli se v Čapkovi, Wellsovi apod., závěr byl “vy staří zmizte v propadlišti, nechte nás mladé žít po svém a nepleťte se do nás″, takže i tento podnik museli rozpustit, poněvadž byl antimarxistický. A zas je ticho po pěšině. Zato mládež městská ve věku od 13 do 17 let je vynikající. Ondy soudili skupinu známou jako “Vyšehradští jezdci″ (spousta případů, vloupání atd.). Vůdci bylo 14 let. Když ho přivedli před soud, rozhlédl se a pozdravil senát: “Čest, rudí náčelníci.″

Stále ještě nejsem zdráv. Co chvíli bolesti v žaludku, co chvíli kolitida. Už nekouřím asi 14 dní, pokouším se držet se v jídle (nemám hlad, ale jak si mám udělat dietu, když i máslo je špatné? Aby se zakryla žluklost, přidávají do toho jodičnany apod. ... já to cítím ze žaludku). Gangsterské mravy kvetou. Ondy mne volá telefon, ptá se redakce Večerní Prahy: “Proč půjdete letos na prvního máje?″ Než se člověk vzpamatuje, stačí říci: “Protože chodím vždy s klinikou″ (nemohu odpovědět “protože musím″). A už je to druhý den v novinách i s fotografií a upraveno tak, jak se jim to hodí. Potkávám známé, kteří mi nadávají za servilnost, ale já za to na mou duši nemohu. Lidi jsou kupodivu naivní, představují si, že jim mohu odpovědět “vlezte mi na záda″. Mohu, ale ještě jsem se neodhodlal dát se vystěhovat dnem 1. července z bytu (na což má nyní místní národní výbor právo a žádné ministerstvo do toho nemůže mluvit – byt mám “nadměrný″), tak buď mi vypočtou šílenou činži (odhaduji asi na 2000 Kčs měsíčně!!!), nebo mne z toho vyhodí, nebo, což bude nejhorší, mi dají podnájemníky. Za této situace není radno být s nimi na vysloveně válečné noze. Na klinice mne zarmoutil asistent Dr. Zitka – dostal krvácení do mozku a ochrnul na pravou horní končetinu. Mladý člověk. Je to zoufalé. Lidi jsou předření a uštvaní.

Neděle 9. června 1957

Po Zítkovi dostal iktus Dr. Kidéry (42letý), koronárka, zemřel – ředitel Výzkumného ústavu hematologie a transfuze. A geobotanik Klika (zemřel v Leningradě na studijní cestě). Kape to, kape. Ale tempo se snižovat nebude. Ani jedna z frází tak dokonale huštěných do našeho bodrého lidu, že ten v roce 1956 “prostonal″ 60 milionů (!!!) pracovních dnů (ne hodin, opravdu dnů!). To je číslo, které nám důvěrně řekli na Ministerstvu zdravotnictví. Začátek letošního roku je ještě horší a tak je “nahoře″ panika a nikdo neví, co s tím. Výrobnost klesá, resp. náklady na ni stoupají, valuta jde dolů, panika nahoru. Před asi 14 dny byla taková, že lidi kupovali bez rozumu všechno možné, jen aby neměli peníze a měli zboží. Obecně se čekal nový státní krach (kterému se v socialistickém státu říká reforma). V Sovětském svazu jej udělali asi za 300 miliard rublů, tj. prakticky obnos státních půjček, na které vyhlásili tak dlouhé moratorium, že je to v podstatě konfiskace. Chruščov prohlásil, že už není třeba vypisovat státní půjčky, načež za pár týdnů vypsali novou, investiční, která byla jako obvykle ihned přepsána.

Zajímalo by mne, jestli na Západě někdo rozumí terminologii lido-demo států. Ta je přece docela jiná. Napíše-li se, že půjčka byla přepsána, znamená to, že jsme všem zaměstnancům strhli “dobrovolně″ z platu. Rádi bychom věděli, zda by se někdo opovážil nesouhlasit.

To je jako s volbami. Tož jsme tedy volili do nějakých výborů. Byl velký nábor, filmovalo se to, moc řečí a schůzí atd. a pak “svobodný″ volební akt. Přišel jsem do místnosti, tam seděli všichni kádrováci a straničtí špiclové (z domu, z ulice, z bloku), dali mi lístek a měl jsem na vybranou: buď jej hned hodit přede všemi do připravené urny, nebo jít za “plentu″, což byla jen symbolická plentička, uzounká, že se za ni člověk naprosto nevešel, kraťoučká, z řídké pytloviny, skrz kterou bylo vidět. Plentička byla šikovně umístěna tak, že jak zpředu, tak ze strany bylo vidět vše, co se za ní děje. Nevím, co by se bylo mělo za tou plentou s tím lístkem vůbec dělat. Nebylo co na vybranou. Jedině snad škrtnout jméno a napsat tam jiné, rukopisem, aby se dalo přesně zjistit, kdo to psal. Zkrátka: kdo není na hlavu padlý a nechce být vyhozen z bytu, týrán daněmi, jeho děti poslány do pracovních záloh do dolů místo na vyšší školu atd., tak si to moc rozmyslí. Výsledek: národ svobodně volil asi tak z 99,9 % pro předložené kandidáty. Ti naši troubové nevědí, že při nějakém opravdu svobodném rozhodování nějakého vzorku populace nemůže být nikdy kladný výsledek větší než asi 60 %, při nejlepší vůli a největší propagandě. Jakmile někde nějaký národ volí 99,9 %, tak žije v naprosté nesvobodě. Kdyby nahoře seděl někdo inteligentní, ohlásil by do světa ne to, co opravdu bylo (nepochybuji, že opravdu bylo 99,9 % pro), ale zfalšoval by to směrem k pravděpodobnosti. Řekl by: dostali jsme 71 % hlasů, ostatní byly proti. Na Západě by byli zmateni. Takto se každý směje.

S tou svobodou. Přišel befel z Moskvy, že se musí udělat politická propaganda proti atomickým výbuchům, že to jaksi škodí lidstvu, ovšem jen proti americkým a anglickým. Pět dosavadních sovětských nukleárních missí nevadí, a stroncium-90 jimi uvolněné dělá u malých dětí jen leukemie. Zkrátka začali nás sužovat rezolucemi (podepisuji je např. při vizitě: přijde za mnou docent Holý – těžký soudruh – přinese tlustý text, podá mi pero, ukáže, kde se mám podepsat, vyřízeno za 30 vteřin a jde se dál. A tak jsem podepsal moc všelijakých rezolucí. Ale to nestačí. Je třeba, aby jméno vybraných lidí bylo vláčeno novinami. Tož se mne ptali z ČTK a já jim písemně odpověděl: asi tak, že civilizované lidstvo si vůbec tvoří moc záření (rentgeny, terapie, práce s izotopy, až konče svítícími ručičkami na hodinkách) a že je za tohoto stavu nerozumné ještě víc radioaktivitu zevního prostředí zvyšovat, i když jsme zdaleka ještě nedostoupili nebezpečné výše. A že termonukleární zbraně mají jen 3 státy: USA, SSSR a Velká Británie. Ty tři státy že se mají dohodnout mezi sebou. Načež si do novin otiskli něco úplně jiného, v politické hantýrce, kde se mluví o zločinech atd., přidali si k tomu mou fotografii z archivu a pustili tuto ostudu do světa. Obrana není žádná. Jedině že jsem odpověď posílal z kliniky a že tedy máme v archivu kopii a že sekretářka, která to psala a pak četla ten hnus v novinách, byla pobouřená a že ženské nemlčí, a tak že se aspoň někdo doví, jak to vlastně je s tou svobodou a s tím spontánním pohoršením “vědců″ atd.