Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Josef Charvát a jeho svět

Politika – dokončení, část 10.
 |  5. 12. 1994
 |  Vesmír 73, 699, 1994/12
 |  Seriál: Z deníků a pamětí, 10. díl (PředchozíNásledující)

Ostatní politici

S žádným z nich jsem nebyl účasten politické práce, všecky jsem je znal jen jako lékař, buď jsem je léčil, nebo jsem ošetřoval někoho z jejich příbuzenstva. Proto o nich moc nevím a vůbec už bych se neodvažoval uvádět nějaké politické portéty. Je to jen hrstka vzpomínek.

Ministr Prášek

Byl ministrem už před 1. světovou válkou, za monarchie, jako „ministr krajan“. Znal jsem ho proto, že to vlastně byl příbuzný z matčiny strany. Lépe jsem se znal s jeho bratrem, který měl statek ještě v náplavce na rohu Trojanovy a Gorazdovy, než bylo dohotoveno nábřeží. Chodíval jsem tam jako chlapec. Měl taky zámeček v Roztokách. Jeho starší bratr-ministr byl zajímavý člověk. Jako mladík se přiženil do selské usedlosti na Mělnicku, kde byla dost chatrná půda a malé zemědělské výtěžky. Za posměchu ostatních sedláků místo pšenice nasázel ovocné stromy a zatímco oni se nuzovali, on začal vydělávat peníze. Pak ho ostatní napodobovali a získal si takovou pověst agronoma, že udělal politickou kariéru v nově založené agrární straně. Nakonec byl velmi zámožný, měl kromě pražského bytu starou zemanskou tvrz v Košeticích, a pak zámek v Lukavci (na obou místech jsem za ním byl, když jsem ho později už jako profesor léčil). Jeho žena mu nestačila v tempu. Když měl být jmenován ministrem krajanem, musela Vídeň vědět, jestli je „Zimmer-rein“, čili Hof-fähig. Pozvali ho pod jakousi záminkou do Olomouce k arcibiskupovi na večeři. Byl tam špeh z Burgu ve Vídni, který se díval jak jí, jestli nemlaská, jestli umí zacházet s nožem a vidličkou atd. Obstál, byl jmenován, ale paní měla nesnáze se společenským životem u dvora, a nakonec se z toho psychicky zhroutila. Prášek zavolal prof. Heverocha, ten přišel jakoby na návštěvu, a pak najednou řekl „Milostpaní, jdeme!“, popadl ji za ruku a než se vzpamatovala, odvezl ji do sanatoria pro duševně choré ve Veleslavíně. Prášek měl dva syny, Karla a mladšího Jostíka. Karla jsem měl rád, Jostík byl snob, ale vycházeli jsme spolu dobře. Měl moc hezkou ženu Elišku. Karel se dal na diplomatickou dráhu a byl atašé naší legace v Paříži. Když se provalila špiritusová aféra, byl prý do ní zapleten taky Prášek, který v té době byl předsedou senátu. Při novoroční gratulaci na Hradě mu Masaryk nepodal ruku a obrátil se k němu zády. Byla z toho senzace, Prášek abdikoval a Karel z protestu nad tímto zacházením s otcem rezignoval na službu v Paříži a vůbec u státu. Předčasně zemřel infarktem myokardu. Jostík se věnoval statkaření. Po válce (po únoru?) odešel s Eliškou a dětmi do Kanady a slyšel jsem, že se tam pustil také do zemědělství v končinách, o které nikdo nestál, a prý s velkým úspěchem. Ale nemám o něm zprávy. Vraťme se k ministrovi. Přišel ke mně po letech jako pacient. Já ho předtím jako příbuzného ani jednou nevyhledal a nikdy jsem na něm nic nechtěl. To už jsme bydleli na nábřeží, byl jsem profesorem. Vyšetřil jsem ho, měl pokročilý emfyzem, vzal jsem ho na rentgen, a pak jsem řekl, že musí bezpodmínečně přestat kouřit. Věděl jsem, že nenosí cigaretové pouzdro, ale že má v kapse kabátu stovku laciných cigaret a celou krabici vykouří za den. Začal smlouvat, řekl jsem, že nepovolím a že musí přestat okamžitě a stoprocentně. Poslechl mne doslova! Málokdy jsem viděl člověka s tak pevnou vůlí. Ještě jsem pak za ním několikrát jel do Košetic – tam se mi moc líbilo, mimo jiné jsem tam objevil starou zednářskou knihovnu po dřívějším majiteli, z 18. století... Nakonec zemřel selháním pravého srdce.

Beran

Moc toho o něm nevím. Seznámil jsem se s ním jednak u Švehly, jednak u Švehlova zetě Dr. Josefa Černého. U Černého to bylo seznámení myslivecké. Beran jezdíval střílet a v Libici, kde měli Černých krásnou vilu a oboru s revírem, byli bažanti, srnčí, zajíci atd. Paní Helenka byla pohostinná a přitom chytrá (chytřejší než Josef). U Berana mi vadilo, že v myslivosti nebyl gentleman. Střílel co viděl, i když to byla srna s mláďaty. Párkrát jsem s ním mluvil ještě jako starosta Svazu skautů v době před Mnichovem a za Mnichova, zejména o službě mládeže při obraně vlasti. O tom se zmiňuji na jiném místě. Pak jsem se ženou seděl na galerii v Rudolfinu při volbě Háchy prezidentem, seděla vedle nás paní Beranová, Beran fungoval dole jako ministerský předseda a jeho žena to komentovala: „Já mu nestačím říkat, aby politiky nechal a raději se věnoval statku, z politiky nic dobrého nekouká.“ Na její slova jsem si vzpomněl, když zavřeli Berana v průběhu války Němci, a pak po válce komunisti a nechali ho zemřít v kriminále... Myslím, že byl celkem jednoduchý člověk, se Švehlou se nedal ani zdaleka srovnat.

Malypetr

Vyšetřoval jsem ho asi dvakrát nebo třikrát. Spíš jsem znal jeho syna. Chodil s jednou herečkou, na jméně nezáleží, byla to ostatně velmi decentní dáma. Pamatuji na jeden večírek u prof. Kliky na Vinohradech na Kleovce v jeho vile. Byli jsme ve smokingu, dámy v malých večerních, a najednou zvoní telefon a jsem volán. Tato dáma mne sháněla doma, tam řekli kde jsem, zkrátka mám ihned přijít k ní do bytu na Vinohradech (naštěstí ne daleko), je tam mladý Malypetr a přišlo mu nevolno. Nechal jsem ženu u Kliků, šel za pacientem, zjistil akutní appendicitis, volal Diviše do bytu, volal Podolské sanatorium, dal připravit operační sál, zavolal záchranku, jel jsem s ním do sanatoria, a za půl hodiny byl apendix venku a já na zpáteční cestě na večírek, kde se pak jen komentovalo, že smrdím éterem...

Udržal

S tím jsem měl co dělat moc málo. Byl diabetik. Nejdřív byl ministrem národní obrany, a pak ministerským předsedou. Byl svérázný myslitel v medicíně. Když byl ministerským předsedou, řekl mi při jakési příležitosti: „Vy doktoři byste měli studovat vliv koňského potu na cukrovku.“ Zatvářil jsem se nejapně, načež mi to vysvětlil: „Když jsem byl ministrem národní obrany, tak jsem každé ráno rajtoval a cukrovka mi dala pokoj. Teď se k rajtování nedostanu a cukrovka zlobí.“ Nepokoušel jsem se mu vyložit, že fyzická námaha pomáhá utilizovat glycidy a nechal jsem ho při teorii koňského potu...

Bradáč

Už nevím, čeho byl ministrem za agrární stranu. Měl statek kdesi u Jičína. Seznámil jsem se s ním neobvyklým způsobem. Šel jsem jednou po chodbě Podolského sanatoria (kde jsem byl denně, míval jsem tam soukromé pacienty) a potkal jsem lékařského ředitele Dr. Hejdu. „Pojďte se podívat na ministra Bradáče.“ „Kdo ho léčí?“ „Libenský.“ „To přece nemohu bez jeho vědomí.“ „Prosím Vás, pojďte, on se to nedoví, už ho tu má týden, k ničemu to nevede a mně se to nelíbí.“ Dal jsem si říci a šel jsem, ač nerad. Bradáč ležel s podivnou tromboflebitidou. Vyšetřil jsem ho a pak jsem Hejdovi venku řekl: „Hned udělejte hemogram.“ Skutečně to byla akutní leukemie! Byl jsem pak za ním v jeho statku. Když jsem mluvil nevím už s kterým agrárním politikem a on se mne zeptal na Bradáče, neřekl jsem sice oč jde, ale řekl jsem, že je to vážné. Vůbec se nepodivil. „My jsme to říkali hned jak loni střelil toho bílého jelena, že to neměl dělat. Do roka umře.“ Myslivecká pověra tedy vyšla...

Hodža

Vysoký, elegantní, nafoukaný, chování maďarského grófa. Ke mně byl slušný. (Ale pokud se pamatuji, ani jednou se nezeptal, jestli mi náhodou není něco dlužen. Mně to bylo jedno, měl jsem „pseudoprivátních“ pacientů asi třetinu.) Pozval mne na slavnostní večer v Obecním domě, když měl v lednu 1938 šedesátku, ve fraku a velkém večerním. Mám fotografii, se ženou, společně s Milivojem Cvrčaninem, pravoslavným nunciem z Bělehradu. Hodžovi nikdy moc nechybělo. Volal mne k sobě těsně po Mnichovu, do vily v Zappově ulici na Smíchově, kde bydlel. Byla to drobná respirační viróza. Když jsem začal vyšetřovat, zazvonil u lůžka telefon a chtěl jsem odejít vedle, věda že je to státní hovor (byl do Mnichova ministerským předsedou). „Jen zůstaňte.“ Tak jsem zůstal a trochu překvapeně poslouchal. Pak mi řekl: „Právě jsme sesazovali Beneše a on nechtěl...!“ S Hodžovým synem Fedorem jsem se náhodou sešel v Chicagu r. 1946. Pozval mne na jakousi schůzku do hotelu, kde byla porada asi 5 lidí. Koukal jsem zmizet a už jsem se mu pak vyhýbal. To byla vyslovená irridenta, nejen protirepublikánská (míním tím proti ČSR), ale snad přímo hlinkovská. Co se s Fedorem dál stalo, nevím. Byl protivný, nafoukaný, arogantní.

Senátor Klouda

Pomenší, zavalitější, bývalý Omladinář, právník. Byl pár let mým pacientem, patřil ke straně Národních socialistů. Znal jsem jeho syny. S jedním jsem byl za války v koncentráku, jednoho mu popravili, nejmladší utekl po r. 1948, tuším, do Paříže. Klouda-otec byl moc milý, starosvětský. Nikdy jsem od něho nic nechtěl. Jednou jsem ho pozval na večírek, kde byli politici a jiní velcí hlaváči. Přišel ve smokingu jako ti druzí, a pak za několik dní byl u mne v ordinaci na kontrole a povídal: „Pořád jsem čekal, co na mně chcete, a vy jste mi to dosud neřekl.“ Nemohl pochopit, že jsem ho pozval jen proto, že jsem ho měl rád, a ne abych chtěl nějakou politickou nebo společenskou protekci.

Machník

Agrárník z Klatov, když jsem ho poznal, byl ministrem národní obrany a moc si na tom zakládal. Zejména když dostal vysoký stupeň francouzské Čestné legie. Povaha jednoduchá, bez komplikací, nešikovný myslivec, který neuměl zacházet s puškou. Byl jednou na honu s ředitelem plzeňského pivovaru Plášilem (na srncích) a když při návratu vystupovali z auta, střelil mu nezajištěnou kulovničkou Zi-Di (malorážkou) do stehna tak, že Plášil pak celý život kulhal.

Nosek

Ministr vnitra po r. 1948. Léčil jsem ho. Poprvé mne k němu volali po nečekané smrti Jana Masaryka. Když dostal zprávu, vyvinula se u něj prudce erytromelalgie na obou rukou, nadmíru bolestivá, nikdo nevěděl co s tím, měl to poprvé v životě. Spravil jsem to tenkrát velkou dávkou salicylanu a stal se tak jeho lékařem. Bydlel v Bubenči ve vile. Nakonec zemřel karcinomem plic jako zatvrzelý cigaretář. Mám na něj zajímavou vzpomínku. Bylo to krátce potom, co mne v neděli ráno volal telefon do bytu, ozval se Nosek: „Prosím vás, pane profesore, jděte ihned na Karlovo náměstí do věznice, tam vás budou už čekat a řeknou vám další.“ Tož jsem se oblékl, vzal tonometr, fonendoskop atd. a šel. U vchodu mne čekali a vedli do boční nádvorní budovy, jdoucí směrem k ulici Omladinářů. Tam byly cely a v jedné ležel Monsignor Šrámek a v druhé Hála. Oba jsem znal z dřívějška. Co se stalo? Po únoru oba ministři chtěli ujít na Západ a Pavel Tigrid z Paříže jim to vyjednal letecky. Na provizorní válečné letiště někde u Smečna mělo v sobotu odpoledne přistát nehlášené francouzské letadlo a vzít je na palubu. Zpráva se poslala kódem na francouzské vyslanectví v Praze, doporučena oběma ministrům, ale jeden z francouzských úředníků – komunista ji ihned prozradil naší Bezpečnosti. Ministři se tedy vypravili do lesa a čekali. Jenže současně les obstoupili naši četníci. Letadlo přiletělo, začalo přistávat a rolovalo po zemi, když několik nedočkavých četníků předčasně vyběhlo. Pilot když viděl uniformy, přidal plyn, zvedl se a odletěl zpátky do Paříže. Zatím padla tma a nebylo možno les prohledat. Až ráno našli oba pátery prokřehlé a odvezli je do kriminálu a mne zavolali jako lékaře na Noskův příkaz. Šrámek měl diabetes, ležel prokřehlý v samovazbě, ptal jsem se ho, co snídal (vzhledem k diabetu), odpověděl mi kupodivu klidným hlasem: „To víte, takové jako doma to nebylo.“ Hála byl nervózní. Zařídil jsem, co bylo třeba, a zatelefonoval Noskovi, aby jim dávali nosit jídlo z Černého pivovaru na Karlově náměstí, podle mých předpisů. Nosek to skutečně zařídil, ale pak mi za čas řekl: „Proč je ti naši pitomci nenechali utéci – já s nimi mám teď fůru starostí.“ Nakonec je odvezli do nějakého kláštera na Moravě, kde zemřeli, ani nevím kdy a jak. Na Hálu mám vzpomínku: jel z Moravy z jakési slavnosti a vezl si demižon slivovice, který mu tam věnovali. Ministr neministr, pražští akcizáci si nedali poroučet a slivovici mu zabavili. U Šrámka zas vím, že měl kdysi na nějakou delší cestu jet vlakem. Ptali se ho, proč neletí. „V letadle je člověk moc v rukou božích,“ odpověděl tento Monsignor.

Široký

Už se nepamatuji, kdo mi ho doporučil, snad paní Marta. Byl předsedou vlády a začala mu dělat obtíže řeč. Nevím už, který MUDr. usoudil, že to je začínající tuberkulóza hrtanu. Vyšetřil jsem ho a zjistil, že jde o retrosternální strumu, která začíná tlačit na rekurens. Doporučil jsem operaci. Měl jsem znamenité zkušenosti s Knoblochem, ale mocipáni rozhodli, že ho musí operovat sovětští lékaři. Nedalo se nic dělat, operace byla v Sanopsu, dělal ji Petrovský, jako „endokrinolog“ byl přítomen [...]

Byl jsem při operaci, trnul jsem hrůzou, bylo to prováděno starobylým stylem a povedlo se jim poškodit epiteliální tělísko. Operaci Široký sice přežil, ale dostal tetanii. Načež moskevský internista mu nařídil pít mléko, poněvadž je v tom kalcium (vůbec mu, troubovi, nevadil v mléku fosfor). Neměl ponětí, co je to Sulkovičova reakce na kalcium v moči. Zkrátka jsem to vzal do rukou a tvrdě prosazoval svoje. Široký se opravdu uzdravil, i když to trvalo asi 4 neděle (s Knoblochem bychom to byli vyřídili nejdéle do 10 dní). Protivné bylo, že jsem musel denně psát ruské hlášení na ÚV KSČ a do Moskvy. Nakonec jsem podepsal k večeru jednoho dne závěrečný protokol, načež řekli, že bude malé posezení na zakončení. Nic netušícího mne posadili do auta a jeli jsme do vily v Bubenči. Tam byla luxusní hostina. Bylo nás u stolu asi 15, taky sovětský ambasador, všichni jsme se namazali, zpívali (učil jsem je Hercegovinu, moc se jim líbila), vypravoval ruské anekdoty ještě z 1. světové války, až se váleli smíchem, a zkrátka jsme se pak se ženou nemohli dohodnout, kdy mne dovezli domů. Já říkal, že o půlnoci, ona, že to bylo asi ve 3 ráno. Pak jsem ještě párkrát za Širokým jezdil do jeho překrásné vily v Troji. Jeho žena byla slovenská Maďarka, nejelegantnější ze všech tehdejších vládních paniček.

Nevím, jaké politické máslo měl Široký na hlavě z let Slánského procesu. Zkrátka jednoho dne ho Novotný odvolal a jmenoval ministerským předsedou Lenárta (na Slovensku se pak říkalo, že „Novotný je majstr športu, vykopl Širokého len nártom“). Pak žil v zapomenutí, nic jsem o něm nevěděl. Na podzim 1967 bylo zasedání ve Španělském sále, kam jsem byl jako novopečený Hrdina socialistické práce taky pozván. [...] Když jsme odcházeli a stáli u šatny, zpozoroval jsem v koutečku Širokého, celého nějak zmenšeného, nikdo si ho nevšímal, byl „nečistý“. Šel jsem k němu, srdečně stiskl ruku atd. a on se z toho rozplakal...

Citát

STEFAN ZWEIG: Svět včerejška, nakladatelství TORST, Praha 1994, str. 343-344

Snad je to zlá pomsta přírody na člověku, že všechny vymoženosti techniky, díky jimž se zmocnil jejích nejtajúplnějších sil, současně rozrušují jeho duši. Není většího prokletí, jež nad námi vynesla technika, než to, že nám zabraňuje, byť jen na jediný okamžik, uniknout přítomnosti. Dřívější pokolení se mohla v dobách katastrof utéci zpět do osamělosti a do ústraní; teprve nám bylo souzeno, že okamžitě musíme vědět vše, co se kde zlého děje na naší zeměkouli. [...]

Pokouším-li se ve zpětném pohledu ukázat chyby politiky po světové válce, pak jako největší rozpoznávám tu, že evropští politikové, stejně jako američtí, nerealizovali, nýbrž zmrzačili jasný, jednoduchý plán Wilsonův. Jeho ideou bylo dát malým národům svobodu a samostatnost, správně však poznal, že tato svoboda a samostatnost bude udržitelná pouze vazbou všech velkých a malých států na nějakou nadřazenou jednotku. Protože se tato nadřazená organizace – skutečný, totální spolek národů nevytvořila a uskutečnila se pouze druhá část programu, samostatnost malých národů, vznikalo místo klidu ustavičné napětí. Neboť není nic nebezpečnějšího než velikášství malých, vždyť prvními činy malých států, sotvaže vznikly, byly vzájemné intriky, spory o malá území, Poláků s Čechy, Maďarů s Rumuny, Bulharů se Srby, [...]

RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Josef Charvát

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné