Josef Charvát a jeho svět

Antonín Švehla

Měl jsem jedinečnou příležitost stýkat se po delší dobu s Antonínem Švehlou jako jeho osobní lékař. Dověděl jsem se velmi mnoho věcí ze zákulisí první republiky a za čerstvé paměti jsem je sepsal do objemného svazku, který jsem nazval (v parafrázi K. Čapka) „Hovory se Švehlou“. Za války, nevím už kdy, snad hned po propuštění z Buchenwaldu, jsem se obával, že by mohly padnout při mém eventuálním novém zatčení do rukou Gestapa, které by bylo mohlo zneužít mnoho údajů k propagandě proti Masarykovi, Benešovi a jiným lidem. Proto jsem svazek dobře zabalil a dal jsem jej schovat k prof. Dr. Antonínu Vančurovi, který nebyl společensky podezřelý a fungoval celou válku jako přednosta II. interního oddělení, bývalé interní Pelnářovy kliniky. Po válce jsem na věc nejprve pozapomněl. Pak jsem jej jednoho dne požádal, aby mi svazek vrátil, ale on popřel, že by jej kdy ode mne dostal. Byl to pro mne šok, ale dovedl jsem si představit jeho ustrašenost, jako tak mnoha jiných českých lidí – prostě to spálil, nejspíš při heydrichiádě – a pak to zapřel. Po jeho smrti, a když se po útěku jeho vdovy a obou synů za hranice (po r. 1968) likvidoval jejich byt na rohu Poříče a Havlíčkovy ulice, a likvidaci prováděl MUDr. František Kölbel z mé kliniky, jsem jej požádal, aby znovu vše pečlivě prohledal, psací stůl a kdejaký kout, ale nic se nenašlo.

Nyní, v roce 1974, po víc než 35 letech, se pokouším vybavit si ve vzpomínce, co jsem tehdy vše zapsal, ale víc než polovina záznamů je zapomenuta. Uvádím jen trosky toho, co jsem kdysi věděl.

Nejprve jak jsem se ke Švehlovi dostal. Původně jej léčil Gjurič. Švehla měl asi tak od druhé poloviny dvacátých let stenokardie a Gjurič si přivolal jako konsiliáře Pelnáře. Ten přivolal Prusíka, a nakonec už nevím, jak jsme zůstali jen my dva lékaři, Gjurič a já, střídali jsme se v návštěvách v Hostivaři, a vystřídali jsme se také každý po jenom měsíci pobytu se Švehlou v Mentonu na francouzské Riviéře někdy v r. 1931, jako jeho osobní lékaři. Tam bylo nejvíc příležitostí k hovorům. Mimo to za ním tehdy přijel také Chvalkovský a ten znal další podrobnosti jak o Švehlovi, tak o vedoucích osobnostech 1. republiky.

Měl jsem Švehlu rád. Nejlépe bych ho vystihl, že to byl muž se „zdravým selským rozumem“. Měl neobyčejně praktický smysl pro zacházení s lidmi. Nezajímal se o peníze: když pro nemoc odstoupil z funkce ministerského předsedy, našli při vyklízení jeho psacího stolu gáži za všechna léta v jednom šupleti. Jak ji na prvního donesli, strčil ji do stolu a hned na ni zapomněl. Žil z výnosu svého statku v Hostivaři – ale o to se nestaral on, nýbrž jeho žena a pak dcera Helena, nadmíru praktická žena (vzala si pak Dr. Josefa Černého, pozdějšího ministra vnitra – o něm ještě později). Další peníze dostával jeho bratr advokát (nemohu si už vzpomenout na jeho křestní jméno, měl kancelář ve Vladislavské ulici, pokud vím, byl bezdětný a zámožný a na svého bratra hrdý).

Zleva: Charvát, Gjurič, Švehla, Pelnář

Smýšlením byl Švehla vlastenec, za Rakouska spíš radikální. Odmítal Vídeň, neměl zájmu o poslancování v Říšském sněmu, držel se „rodné hroudy“, za 1. světové války hleděl, aby se národ najedl. Proto všemi prostředky zabraňoval vývozu obilí a mouky z Čech. Zásoby se schovávaly i v kostelích za oltářem. Neměl smysl pro mučednictví, jeho lidé se scházívali tajně na půdě domu na tehdejším Senovážném náměstí (nyní Gorkého). Chystal převzetí moci po staré monarchii v tisíci praktických drobnostech, aby všecko od prvního dne fungovalo, aby byla administrativa, zásobování atd. – vůbec ho nezajímaly recpce, parády atd., raději byl „mužem v pozadí“, který však o všem ví a více méně tahá za všechny nitky, pokud to jen lze.

Jako příklad uvedu, jak se po 28. 10. 1918 dělala ministerstva. Zatímco jiní členové „pětky“ žvanili na manifestacích, on se staral, kdo povede ten a onen úřad. Když přišlo na řadu ministerstvo pošt, vzpomněl si, že dva z našich úředníků kdysi sloužili na ministerstvu ve Vídni a vědí, jak takové ministerstvo funguje. Jeden se jmenoval snad Fanta, na druhé jméno si nevzpomínám, ale taky jsem je znal. Poslal na policii zjistit jejich adresy. Jeden bydlel na Letné, na náměstí, druhý už nevím kde. Poslal tedy, aby je přivedli. Jeden nebyl doma, druhého však zastihli a přivedli ke Švehlovi na Hrad. Ten se na něj podíval, promluvil s ním pár slov a řekl: „Jmenuji Vás ministrem pošt a ihned se ujmete práce.„ Hotovo! Ten druhý si nemohl odpustit, že tenkrát nebyl doma... Nebo Švehlu napadlo, že musí mít hned vojenského velitele Prahy. Dal si tedy na určitou odpolední hodinu předvolat 4 české generály, které tehdy sehnali v Praze, museli se dostavit na koni na 3. hradní nádvoří ke vchodu. Když jsem se zeptal „proč na koni?“, řekl „no přece jenerál musí být na koni a musím vidět, jak na tom vypadá“. V určenou dobu přišel dolů. Tam stáli 4 koně a jenerálové na nich. Švehla řekl: „Hlašte se!“ Pokud si vzpomínám, vypravoval to takto: „Ten první byl jaksi zakrslý a mluvil tiše – ani jsem nedoposlouchal a šel jsem k druhému – ten měl skřipec, jakýpak jenerál se skřipcem? Ten třetí na mne zařval ‘generál ten a ten (tuším Smrček?) se hlásí’, až se třásla okna. Řekl jsem ‘jmenuji Vás velitelem Prahy’ a k tomu čtvrtému jsem už ani nešel“. Celé řízení bylo hotovo ani ne za dvě minuty a ukázalo se, že volba byla dobrá. Hlavně to ihned fungovalo.

Jiný příklad mi řekl Chvalkovský. Švehla chtěl mít někoho z partaje v zahraničním ministerstvu, ale agrárníci neměli schopné kandidáty. Někdo ho upozornil na mladého JUDr. Chvalkovského, advokáta, který si nedávno otevřel praxi. Dal si ho zavolat, promluvil s ním a nabídl členství ve straně, tajemnictví a bylo jasné, že pro budoucno z toho kouká diplomatická nebo jiná kariéra. To mu už řekli jeho kamarádi. Chvalkovský tedy souhlasil a Švehla řekl: „Tamhle je stolek a hned začneme úřadovat.“ Chvalkovský namítl, že musí přece dřív rozpustit kancelář, dát své věci do pořádku atd. Načež ho Švehla vyhodil. Když vyšel ven, jeho přátelé na něj už čekali, vynadali mu a přinutili ho, aby šel zpátky a začal úřadovat, kancelář že může rozpustit telefonicky. Což se také stalo. Toto mi řekl Chvalkovský sám. O Chvalkovském se ještě zmíním později.

Švehla měl výborný „čich“ pro situace. Vypravoval mi, jak jednou, před válkou, když se začala formovat agrární strana, kandidoval v jakési vesnici pod Orlickými horami a v téže době a v téže hospodě taky měl kandidátskou řeč za velkostatek pověstný hrabě Vojta Šternberg, známý svou hubatostí. Oba kandidáti se sešli v hospodě na společné volební schůzi. Švehla ze zdvořilosti nechal pana hraběte mluvit prvního. Po jeho proslovu byly dotazy a místní učitel jednotřídky se zeptal: „Co si myslí pan hrabě o české škole?“ Šternberg ráčkoval a odpověděl velmi krátce: „Česká škola je ‘výbohná’ a čeští učitelové stojí za hovno.“ Načež byl v sále takový ohlas, že Švehla už dál nemluvil a vyklidil pole, bylo jasno, že tam pan hrabě ve volbě zvítězil.

Švehlův pracovní styl byl nelidský. Úřadoval od rána do noci. Měl svého famulusa pana Šmída, což byl bývalý holič. Ten ho denně ráno oholil, a pak se o něj celý den staral, přinesl mu odněkud jídlo, jemuž však Švehla nikdy nevěnoval pozornost. Na psací stůl mu umístil po každé straně jedno žehlicí prkno, na jednom byly lulky, na druhém šálky s černou kávou. Famulus dbal, aby fajfky byly stále nacpané. Když jednu Švehla vykouřil, odnesl ji, vyčistil, nacpal a dal na horní pořadí. Švehla bral jednu lulku za druhou. A pil šálek kávy za šálkem. Tento famulus byl duše prostá, kus Švejka. Všude Švehlu provázel. Jednou s ním byl v Paříži. Po návratu jsem se ho ptal, jestli byl taky v Louvru. „Samozřejmě, koupil jsem si tam deštník.“ On totiž z Paříže neviděl prakticky nic, Louvre jako pokladnici umění vůbec neznal, ale znal obchodní dům Galeries Louvre... (Mimochodem k té Paříži: když tam Švehla přijel, prospal první 2 – 3 dny v hotelu při zatažených roletách, to doháněl zanedbaný spánek z Prahy. Přesně totéž dělal rumunský Titulescu!)

Zajímavý byl také jeho styl práce v politice. Sněmovna byla tehdy v Rudolfinu. Švehlovo auto parkovalo u postranního vchodu. Zadní skla byla mléčná, aby nebylo vidět, kdo je uvnitř. Když byly ve vládnoucí pětce nesnáze (a to byly co chvíli), Švehla to raději vyřizoval mezi čtyřma očima nějakým tím kompromisem. Aby opozice nevyčíhala oč jde, sešel se svým partnerem zadním vchodem do auta a jeli na Dobříš k Heinzovi, kde měl v 1. patře trvale najatý pokoj. Tam v klidu a nerušen obyčejně věc dokončil. Druhého prostě nepustil domů, až ho uhovořil. Někdy užil zbraně ještě drastičtější. Potíže např. bývaly s Monsignorem Šrámkem, předsedou lidové strany. Šrámek nesnášel kouř. Švehla si ho tedy pozval do malé světničky, posadil ho k malému stolečku proti sobě a kouřil jeden doutník za druhým, až napůl udušený Šrámek svolil, jen aby mohl už ven na čerstvý vzduch. Jiný příklad jeho metod je z poloviny dvacátých let, když komunisti chystali na Mostecku velkou stávku: Švehla se dověděl, že ji půjde vyhlásit Zápotocký a že pojede vlakem ráno z Masarykova nádraží. Chvalkovskému dal příkaz zadržet Zápotockého děj se co děj a ponechal jeho fantazii, jak to provede. Ten si v nouzi vzpomněl na svého přítele na policii, zaručil se mu za beztrestnost, a zkrátka ráno na nástupiště přišel detektiv a Zápotockého zatkl. Ten se ohražoval, že je poslancem, načež mu bylo odpovězeno „To by mohl říct každý“ a odvezli ho na policejní ředitelství. Tam se samozřejmě totožnost Zápotockého ověřila a byl s omluvami propuštěn – jenže zatím už zmeškal vlak a stávka nebyla vyhlášena, protože řečník nepřijel. Druhý den bylo pobouření ve sněmovně. Nejen komunisti, taky sociální demokrati a národní socialisti zle útočili na Švehlu pro porušení zákona. Nebylo obtížné dopátrat se, že v tom měl ruce Chvalkovský, poněvadž nešťastný detektiv se přiznal, aby nebyl vyhozen ze zaměstnání. Švehla poslouchal, mlčel a když se všichni vyřádili, řekl: „Zavolejte Chvalkovského!“ Jak vstoupil do dveří, rozkřikl se na něj: „Vy chlape, co se to opovažujete nerespektovat poslaneckou imunitu? Marš ven, vyhazuji Vás na minutu!“ Zdrcený Chvalkovský se nezmohl na slovo a mlčky se vypotácel. Švehla se obrátil k politikům a řekl: „Co mám, pánové, udělat ještě víc?“ Bylo rozpačité mlčení, nakonec měli Chvalkovského rádi, až jeden řekl: „Vyhazovat na dlažbu jste ho nemusel, má děti...“ Zatím smutný Chvalkovský zabalil své věci a vyšel ven postranním vchodem ze sněmovny. Tam už čekal Švehlův šofér a řekl: „Pane doktore, dou zas dovnitř, to bylo jen tak...“ A opravdu to bylo „jen tak“ a Chvalkovský pak působil dál.

Jindy bylo jakési nesnadné jednání na ústředním výboru agrární strany. Byl velký spor mezi Staňkem, Udržalem a já nevím kým. Švehla předsedal a postupně dával jednotlivým řečníkům slovo. Přitom pilně psal, všichni se domnívali, že si poznamenává, co se v debatě řeklo, ale on je vůbec neposlouchal a psal si přednášku na příští den do sněmovny. Asi za dvě hodiny s tím byl hotov, dal slovo poslednímu řečníkovi, pak praštil do stolu a řekl: „To jsem zvědav, jak dlouho se s tím hovnem budeme mazat!“ A bylo po debatě, šlo se k dalšímu pořádku, nikdo se neodvážil ani pípnout.

V Hostivaři nebydlel ve statku, ale v “domečku“, přízemním domku v zahradě, lépe řečeno ve velkém sadu. Jeho oblíbeným jídlem byl zeleninový puding, posypaný parmezánem. Paní Švehlová jej moc dobře uměla upéci ve formě na bábovku. Jezdíval tam na něj v neděli taky prezident Masaryk, ti dva si dobře rozuměli, lépe řečeno vzájemně se respektovali, i když každý byl politicky na jiné straně. Když se Švehla stal ministerským předsedou v r. tuším 1922, jel za prezidentem Masarykem do Topolčan představit se. Po formálním uvítání a ceremoniálu pozval Masaryk Švehlu, aby tam zůstal přes noc a povečeřel. „Co si, pane ministerský předsedo, budete přát k večeři?“ „Pane prezidente, mohu si vybrat?“ „Samozřejmě.“ „Tak já bych nejraději bílé kafe a do toho nalámaný makový rohlík. Nato Masaryk: „já taky.“ A tak prezident a premiér večeřeli kafe s nalámaným rohlíkem a jedli to lžící... Masaryk jezdíval občas, když měl volnou neděli, do Hostivaře nejen na zeleninový puding, ale hlavně k hovorům na pokračování. Byl zvědav na Švehlův úsudek. Obyčejně pak za pěkného počasí chodili po obědě v zahradě a debatovali o všem možném. Jednou to už byla třetí neděle za sebou, kdy byli na programu Masarykových hovorů Čeští bratří a jejich význam v našich dějinách. Švehla byl moc unaven, chvíli poslouchal, a pak najednou povídal: „Já se Vám na ty České bratry vykašlu. Když bylo národu nejhůř, utekli do Němec a poněmčili se. Víte co, pojďme si lehnout do trávy a koukat se do nebe...“ – což se taky stalo.

V onen osudný den r. 1919, tuším v neděli, když seděli spolu v domečku a přišel telefon o smrti generála Štefánika při letecké katastrofě, oba byli zaraženi, a pak nečekaně řekl tiše Masaryk: „To je dobře.“ Masaryk měl ze Štefánikova politického profilu strach – dnes bychom řekli, že ho podezíral z fašismu a obával se, jak bude jeho osobnost zapadat do demokracie, kterou Masaryk prosazoval.

Hned po převratu 28. října 1918 se začal Švehla zajímat o cizí diplomaty, kteří k nám přijížděli, s nimi vojáci, obchodníci, žurnalisti atd. Pokud nechtěli vysedávat v hotelu nebo nočních lokálech, chodili po rodinách zámožných pražských Židů, šlechty i Němců-fabrikantů nebo bankéřů apod. Švehla chtěl, aby chodili taky do českých rodin, ale za prvé aby tam někdo uměl víc řečí než jen německy, za druhé aby se do bytu nechodilo přes kuchyň, za třetí aby byl v bytě salon a nepřijímali se hosti v jídelně nebo ložnici, za čtvrté aby příslušenství bylo v bytě a ne na pavlači nebo na chodbě. Dal tedy pátrat, kolik českých rodin vyhovuje těmto požadavkům, a tuším, že se v celé Praze našly jen tři! Praha byla zoufale zaostalá a ještě dlouho chodili cizinci na večeře k lidem nečeským nebo nežádoucím.

Roku 1929 Švehla odstoupil, měl stenokardie a jezdil jsem za ním pravidelně do Hostivaře. Jednou tam byl na konsiliu Vaquez z Paříže. Jakž takž jsme ho dostali z nejhoršího a pak tuším r. 1931 jsme s ním byli v Mentonu na francouzské Riviéře, s Gjuričem, vystřídali jsem se po měsíci. Roku 1932 byl Všesokolský slet v Praze a nevím, kdo z nás dostal nápad, že tam Švehlu vyveze do Masarykovy lože na hlavní tribunu. Všichni z toho měli strach, nejvíc sám Švehla, ale nepovolili jsme a s Gjuričem jsme ho tam opravdu na hlavní sletovou neděli dovezli. Oba staří páni byli dojati, když se v loži sešli, fotografové nestačili dělat snímky, Švehla se dal ihned do řeči, zatím já s Gjuričem jsme seděli vzadu a potili se hrůzou, jestli nedostane infarkt a nezemře. Ale dobře to dopadlo. Měl jsem pak doma zarámovanou fotografii: Masaryk a Švehla sedí vedle sebe a hovoří, a já s Gjuričem vzadu. Byla postavena na knihovně a za řadu let po Švehlově smrti, když u nás byl na večeři ministr Dr. Josef Černý se svou ženou Helenkou, Švehlovou dcerou, vyprosila si Helenka ode mne tu fotografii a měla ji pak ve své vile v Libici. Když utíkali po válce do USA, nechali fotografii zde a zmizela. Lituji toho, byl bych o ni velmi stál.

Ještě k tomu pobytu v Mentonu. Asi týden s námi pobyl Chvalkovský a dověděl jsem se od něho moc věcí. To už byl v zahraniční službě, měl za sebou velvyslaneckou funkci v Berlíně a v Tokiu, byl vyhlédnut pro tutéž funkci v Římě. Vypravoval, jak např. nastoupil svůj úřad, ale „Syn Slunce“ nebyl přítomen, byl v Evropě. Musel několik týdnů čekat na nástupní audienci a nemaje co dělat, začal se učit japonsky od svého personálu. Pak jeden den byl celý diplomatický sbor pozván na nádraží, aby přivítal císaře, který se vracel z Evropy. Ceremoniář řadil velvyslance podle významu, tedy anglického, amerického atd., a Chvalkovský si šel stoupnout automaticky až na konec. Ale k jeho překvapení pro něj přišli a strčili ho mezi ty hlaváče napřed a už tu byl vlak a hymna a ceremoniální vítání. Obřadník každého velvyslance uvedl japonsky a pak to tlumočil do angličtiny. Když přišli k Chvalkovskému, ceremoniář něco povídal, v čem Chvalkovský pochopil japonský výraz pro prezidenta, a najednou si vzpomněl, že Masaryk je na Capri a císař byl v Itálii a že se ti dva viděli, a tudíž byl Chvalkovský pozván mezi ty přední, protože se sešly obě hlavy státu. Než mohl tlumočník začít překládat do angličtiny, vyhrklo z něj: „Není třeba, já jsem rozuměl.“ Císař se na něj podíval a celý jeho průvod taky, to tu ještě nebylo, aby se cizí vyslanec naučil za několik týdnů japonsky. Byl pak za pár dní pozván k císaři a oslovil ho japonsky. Načež se staletý ceremoniál probořil a všichni, císařem počínaje, vypukli v smích. Chvalkovský nevěděl, že je trojí jazyk. Jeden, jímž mluví lid obecný (tomu se on učil od sluhů). Druhý, kterým mluví vzdělanci, ale pak je třetí a tím se mluví jen u dvora Syna Slunce, kde nelze pozdravit „dobrý den“ nebo podobně, nýbrž se musí říci cosi jako „já červ plazící se v prachu vzhlížím k Vám do nebeských výšin“ atp. To on všecko nevěděl a oslovil jej asi tak, jako by v češtině řekl „tě pic“. Nicméně mu to nejen nezazlívali, ale naopak si ho oblíbili za jeho snahu naučit se jazyku. Ukazoval mi nádherné cigaretové pouzdro z platiny, posázené drahokamy. Jednou byl s korunním princem lovit kachny, ten vytáhl pouzdro a nabídl cigaretu, a když viděl Chvalkovského obdivný pohled, zeptal se ho: „Líbí se Vám?“ Ten jen mlčky přikývl, načež mu princ pouzdro daroval.

Už tenkrát mi řekl, že bude válka s Amerikou. Když jel z Tokia do Spojených států lodí, jel s ním taky japonský ambasador. Přistávali v Kalifornii a na velitelský můstek vlezl pohraničník v širokém klobouku a shromážděným pasažérům oznámil, v jakém pořadí mají vystupovat. „Americans first“, pak přijdou jiní běloši, pak Číňani, pak Malajci, pak černoši, „and the Japs the very last“. Bylo to vyloženě urážlivé, velvyslanec musel čekat až po černoších...

Pak jsem se sešel s Chvalkovským v Římě, tuším v r. 1935, když tam byl velvyslancem (generál Klecanda tam byl vojenským přidělencem, Radimský vyslancem u Vatikánu, pak už jsme se neviděli, jen jsem o něm četl za 2. republiky po Mnichovu, když jej agrární partaj prosadila jako ministra zahraničí. Nakonec byl protektorátním vyslancem v Berlíně u Hitlera a zahynul se svou celou rodinou na dálnici, když americký stíhač rozstřílel jejich auto, ve kterém odjížděli z Berlína. Podle toho, co se po válce dálo, byli by ho naši v nejlepším případě odsoudili na doživotí, ale možná, že by ho byli pověsili.

Ještě k tomu Mentonu, malá vzpomínka. Švehla byl zvyklý na jednoduché tabletky proti pálení žáhy a došly mu. Dal jsem si je tedy poslat z Prahy poštou. Ač byl Švehla v Mentonu na diplomatický pas, francouzská pošta odmítla zásilku přijmout. Byli jsme sice „spojenci“, ale drahá Francie nedovolila od nás dovézt ani tabletky na překyselení žaludku (podobnou věc mi říkal Cvetkovič, min. předseda jugoslávský: byli také „spojenci“, tj. členové Malé dohody, Francie jim tam cpala kdejaký šmejd, ale tuším v r. 1937 za celý rok koupila od Jugoslávie dva (!) koně).

O vlastním politickém smýšlení Švehlově nemohu mnoho říci. O politiku jsem se nezajímal. Vím, že neměl rád tzv. „realisty“, neměl rád Peroutku a jeho Přítomnost. Jednou jsem ho slyšel prohlásit, že jsou mu milejší „lidi, kteří jdou v neděli do kostela, než ti, co vezmou sekeru a jdou dělat revoluci“.

Zemřel 12. prosince selháním levé komory při onemocnění koronárek, a edémem plicním. Dekompenzoval se k večeru, přijeli pro mne, ztrávil jsem tam celou noc, ráno zemřel. Ještě v noci jsem přivolal Pelnáře na konsilium. Byl jsem při smutečním obřadu v Hostivaři, pohřbívali ho ze statku. Stál jsem na dvoře, byla zima a vítr, lesní rohy hrály „Už mně koně vyvádějí“ a opravdu při tom vyváděli koně ze stáje a zapřahali do vozu s rakví, který pak jel na hřbitov. Byl jsem hluboce pohnut. Nepamatuji se, kdo řečnil. Vím jen, že jsem byl blízko prezidenta Masaryka, který v tom nečase stál s odkrytou hlavou. Tiše jsem mu řekl: „Pane prezidente, dejte na hlavu, nachladíte se.“ Podíval se na mne, zavrtěl záporně hlavou a zůstal s hlavou nepokrytou do konce.

Švehla si vážil Tomáše Bati. Vypravoval mi, jak jednou jel Baťa spacím vozem z Paříže a ve vagonu se sešel s majitelem továrny na fezy ve Strakonicích (jméno jsem zapomněl). Slovo dalo slovo, továrník si stěžoval na Atatürka, který v Turecku zakázal fezy, načež v arabském světě vůbec začalo jejich užívání klesat. Baťa nabídl určitou sumu za všecky jejich prodejny fezů v moslemínském světě, které se stávaly nevýnosnými. Plácli si a Baťa tak dostal zaběhanou síť pro prodej svých bot. Když mu namítali, že tam lidi chodí bosi, odpověděl, že je naučí obouvat se do levné obuvi, což se mu taky plně povedlo.

Jeho smrt: měli letět nevím už kam a byla mlha. Pilot Brouček si netroufal vzlétnout (bylo to Baťovo soukromé letadlo). Baťa, aby mu dodal kuráž, si sedl vedle něho a přiměl ho ke startu. Hned po něm však oba havarovali a zahynuli. Komunisti nemohli Baťovi přijít na jméno, ale když přišli Rusáci, náramně moc se zajímali o organizaci jeho výroby atd. a zkrátka si to všecko opsali.