Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Josef Charvát a jeho doba

Úryvky z deníků a pamětí, část 8.
 |  5. 10. 1994
 |  Vesmír 73, 584, 1994/10
 |  Seriál: Z deníků a pamětí, 8. díl (PředchozíNásledující)

Politika

Nikdy jsem se jí nedal strhnout. Několikrát jsem zkoušel zapojit se do některé strany, ale vždy to skončilo dřív či později neslaně-nemastně. Před 1. válkou, jako gymnazista, jsem smýšlel sociálně demokraticky, vlivem svého otce, ale také např. vlivem starého pana Heide. Ač patřil k „nóbl kruhům“, volil sociálně demokraticky. Dokonce jsem se naučil „Píseň práce“ a dosud umím i ty sloky, které se později nezpívaly a dnes už je snad ani nikdo nezná. Ale na politické schůze jsem nechodil a vlastně mi víc imponoval Herbenův Čas, což ovšem nebyla sociální demokracie. Ale to jen na dokreslení mého politického ignorantství. Rozchod (myšlenkový) se sociální demokracií začal, když v berlínském parlamentu sociální demokrati odhlasovali Vilémovi válku s Francií a Ruskem, a když pak se za války Šmeral překonával ve vlasteneckých projevech k císaři pánu, usiloval o zachování Rakouska, byl proti zahraničnímu odboji atd.

Kupodivu jsem nic nevěděl o bolševictví, resp. o komunismu. Poprvé vlastně až koncem války, když jsem se doslechl o převratu v Rusku. To jsem chápal jako zradu na válce proti Rakousku a Německu, zejména mír brestlitevský. Pak se vrátili legionáři a vypravovali o bojích s bolševiky, což mi nepřidalo na lásce. Přicházeli postupně i první naši bolševici z Ruska a většinou to byla podivná individua, jako Muna. Pokusili se r. 1920 o puč v sociální demokracii (kterou taky úspěšně rozštěpili, ale pokus zabrat Lidový dům v Hybernské ulici jim nevyšel a pamatuji si, že jsem držel palec sociálním demokratům). Moje neúcta ke komunistům stoupla, když Stalin uzavřel hanebný spolek s Hitlerem. Už předtím mnou otřásly politické vraždy v SSSR, kterým se říkalo soudy. Stalina jsem považoval za hromadného vraha, proti kterému byl Ivan Hrozný nevinným dítkem. Po 2. světové válce jsem viděl, že SSSR byl jedinou mocností, která nakradla kdejaké území a podrobila si desítky milionů obyvatel (Litva, Lotyšsko, Estonsko, část Finska, východní Prusy, východní Halič, Bukovina, Besarabie, dokonce neslýchaná loupež Kurilských ostrovů na účet Japonska, které SSSR napadl, když už bylo po válce a přesto, že měl s Japonskem smlouvu o neútočení). Pak puč v únoru 1948, politické vraždy Milady Horákové a spol., Slánského a spol., přepadení Československa v srpnu 1968 přesto, že pár dní předtím uzavřeli s námi v Bratislavě „dohodu“ – a to vše vítáno našimi komunisty. Nikoli, nemohl jsem získat nejmenší úctu k tomuto hnutí. Jen jako epizodu: Moje první setkání s „bolševikem“ bylo r. 1919 v Hodoníně ve vojenské nemocnici. Dělal jsem odpolední vizitu a sprostě mne slovně napadl nově příchozí voják, který se vrátil ze SSSR. Křičel: „Já jsem bolševik a takových panáků, jako jste Vy, jsme už oddělali...“ Řekl jsem: „Podívejte, tady jsme ve vojenské nemocnici, já jsem důstojník, je válka, mohl bych Vás dát zavřít a koukala by z toho pevnost. Já to neudělám. Po vizitě vyjdete dozadu za barák a já si to tam s Vámi srovnám.“ Jen jsem vyšel ze sálu, rozpoutalo se pandemonium: ostatní pacienti milého bolševika zfackovali tak, že se sotva hýbal. Získal jsem tehdy na oddělení pověst chlapa, který se nebojí.

Ani s národními socialisty jsem nic neměl. Snad to zavinila Švihova aféra, snad to, že jsem některé jejich vedoucí politiky buď přímo znal (např. poslance Laubeho), nebo si jich moc nevážil (jako Klofáče). Celkem mi připadali jako „strana malého českého člověka“, s nejasným programem a fangličkářstvím. Mnohem později jsem o nich smýšlel přecejen lépe.

Za 1. války se ze mne stal nacionalista a vrátil jsem se z fronty naložen vysloveně protiněmecky. Asi tak r. 1923 nebo 1924 jsem pod vlivem Národních listů dokonce vstoupil do Národní demokracie, v Holešovicích, na Bělského třídě (nynější Dukelských hrdinů, měli tam kancelář někde proti Umráthově továrně, už zrušené). Ale vydržel jsem tam asi půl roku a když začal Kramář útočit na Masaryka, tak jsem z ní zas vystoupil.

Pak jsem byl asi deset let mimo strany. V té době jsem začal víc pěstovat myslivost a byl jsem, jak se říká, pečený vařený v lese, na polích, s hajnými, vesnickými lidmi, různými loveckými hosty – zkrátka ve své politické naivnosti jsem vstoupil do „strany československého venkova“, tj. Republikánské (agrární). Prospěchářské motivy v tom nebyly. Švehla byl nějakou dobu mrtev, já už byl od r. 1933 mimořádným profesorem a další politické „povýšení“ na fakultě nepřicházelo v úvahu (nehledě k tomu, že profesorský sbor byl tehdy ve většině národně-demokratický), ani jsem nepotřeboval politickou příslušnost pro praxi. Měl jsem velmi dobrou soukromou praxi a její gros netvořili agrárníci. Byl to opravdu jen naivní čin apolitického člověka. Snad v tom však byl i určitý odpor proti tehdejší politice komunistů, že jsem přidal svůj hlas jejich odpůrcům. Všeho všudy jsem byl na politické schůzi agrárníků (a vůbec i jiných stran) jen jednou, v jakési restauraci v ulici Na poříčí, když tam mluvil páter Kroiher z jižních Čech. Šel jsem tam také proto, že jsem ho znal jako milého a velmi vtipného společníka, se kterým jsem občas hrával karty u Vaška Pilce. Jako člověka jsem si ho vážil, ale do konce jeho proslovu jsem nevydržel, nezajímalo mne to a šel jsem domů. Moje „členství“ se omezovalo na placení ročního příspěvku tuším 100 Kč a zaniklo s 2. republikou, když se rušily bývalé strany. Na jiném místě se zmiňuji, že mne Ota Kádner jednou lákal, abych kandidoval za agrárníky aspoň do sboru radních starosty v Praze a že jsem to odmítl.

Po druhé válce jsem se nejdřív o politické strany nestaral. Měl jsem plné ruce práce se zařizováním kliniky, s přednáškami atd. Ale na jaře 1946 byla plná Praha plakátů, kde do nás pálila propaganda, že každý občan si musí vybrat mezi jednou ze čtyř stran. Už ani nevím, proč jsem podlehl, poněvadž mne to nijak nelákalo. Byly 4 strany, z nichž tři poslouchaly pokynů ze zahraničí (Pozn. red.: viz Vesmír 73, 168, 1994/3) a jen národní socialisti, kteří se tentokrát přejmenovali na Čs. socialisty (už taky proto, aby to nevypadalo jako překlad National Sozialistische Partei Hitlerova), tedy jen tato strana neposlouchala žádného zahraničního příkazu, a dokonce do ní vstoupil prezident Beneš. Tak jsem se nakonec přihlásil taky. Kancelář byla v jedné restauraci v Ostrovní ulici. Ale ani tentokrát jsem se neosvědčil. Nebyl jsem ani na jedné schůzi, moje členství se omezovalo na placení příspěvků, předplacení Svobodného Slova a přátelských styků s několika vedoucími politiky, ale nikoli z partajních důvodů: znal jsem je totiž z Dachau a z Buchenwaldu (např. Zenkla, Neumana aj.). Nakonec jsem viděl, že nejsem pro domácí politiku rostlý a nechal jsem členství koncem r. 1947 zaniknout.

Od 1. ledna 1948 jsem mimo strany a odolal jsem všem přímým nebo nepřímým pozváním, abych se připojil tam či onam. Několik pokusů bylo dostat mne do komunisitcké strany. Začaly hned v květnu 1945 – sondovali členové strany z mladší lékařské generace, kteří věděli o mých kontaktech s Budínem. Další pokusy byly po únoru 1948, ale pak už mne nechali na pokoji, a dokonce jsem jeden čas měl značné potíže s několika komunisty na klinice – zmiňuji se o tom na jiném místě.

Když se pak v létě 1968 vytvářela Česká národní rada, byl jsem vybrán bez námitek za poslance bezpartijních a vydržel jsem tam přes řadu čistek až do konce prvního funkčního období, tj. tuším do prosince 1971 – na další období jsem nereflektoval.

Nevím, proč mám averzi proti „domácí“ politice – snad proto, že moc vidím do lidského ledví a nedělám si iluze.

Tím nápadnější však je, že mne vždy intenzivně zajímala zahraniční nebo světová politika. Těch 14 let, co jsem jezdil (vlastně létal) do Ženevy do WHO, a osm let, co jsem létal do New Yorku, Paříže, Říma, Addis Abeby atd. ve službách OSN, mne bavilo a tam jsem si přišel na své. Když mi bylo 70 let a v posluchárně kliniky byla oslavná schůze, řečnili různí hosté, mezi nimi taky ministr zahraničí Hájek, který mne znal z mé činnosti v OSN. Potěšilo mne, že mezi jinými eulogiemi a přáními prohlásil, že jsem na velmi delikátním fóru Organizace spojených národů osvědčil diplomatický talent... Přiznávám se bez uzardění, že ze všech pochval mne tato těšila nejvíc.

Nyní už od 1. ledna 1972 žádnou zahraniční činnost nevyvíjím, ale trvale sleduji světovou politiku, zatímco v novinách přeskakuji vše, co se týká domácí politiky – moje mínění zde není příliš uctivé, patrně jim však křivdím. Jisto je, že jsem nikdy neposlechl fašismu, že jsem neměl rád císaře ani cara (před 1. válkou byli naivní lidé, kteří si představovali, že budeme mít království v čele s nějakým ruským arciknížetem), že mi neimponovali králové a že jsem vždy byl demokrat, resp. republikán. Když se po Mnichovu u nás začal ozývat fašismus, Gajda, antisemitismus, když se schůzovalo ve Zlaté huse (kde řečnil např. prof. Mentl z polikliniky), varoval jsem svého přítele, tehdejšího docenta Vančuru, aby už na schůze této společnosti nechodil a aby tam nedebatoval (účastnil se schůze ve Zlaté huse). Na štěstí mne poslechl a včas toho nechal. Na svém demokratismu jsem už nic neměnil, nemám rád diktaturu ani levou, ani pravou.

Nemohl jsem se stát komunistou z několika důvodů. Předně jsem viděl, kdo se po r. 1945 hlásil ke komunistům: Milionář prof. Kostečka, zubař, typ kapitalisty, který najednou v sobě objevil, že je vlastně komunistou, když z toho něco koukalo. Další zazobanec prof. Netoušek, který byl v Bratislavě pověstný svým grófovským životem, měli sluhu, šoféra, komorné atd. – neměl dobrou pověst z Prahy. Vypravoval mi prof. Jaroslav Jedlička, jak po první válce předávali I. internu po Maixnerovi. Přišel vládní komisař, aby se přebral inventář a přepsal na nového šéfa, prof. Syllabu. Všecko šlo dobře, až se přišlo do knihovny. Komisař řekl „tady je jistě všechno v pořádku“ a chtěl jít dál. Ale přítomný Netoušek do toho skočil a řekl „není, pan profesor si vypůjčil jednu knihu a ještě ji nevrátil“. Všichni strnuli a Syllaba prohlásil, že „tento pán už nesmí na kliniku“. Tak tedy šel s Hynkem do Bratislavy a po Hynkově odchodu do Prahy se stal šéfem bratislavské interny. Ale když po Mnichovu vznikal Slovenský štát, Slováci ihned Netouška vyhodili. Jako Moravák měl jít do Brna, ale Brno ho nechtělo. Šel tedy do Prahy a byl za války přednostou interního oddělení v Motole. Po válce pak převzal I. internu díky zásahu prof. Boučka na ministerstvu školství. A tento muž byl najednou po květnu 1945 taky „komunistou“. Komunistou byl mladý Haškovec, který začal na fakultě řádit jako předseda „akčního výboru“. Kromě slušných lidí, kterých byla hrstka, se do partaje nahrnula spousta charakterů, se kterými jsem nechtěl mít nic společného. Pak přišly pověstné procesy, tj. hromadné vraždy. Došel jsem k názoru, že slušný člověk nemůže být členem KSČ. Buď má nižší inteligenční kvocient a věří kdejakým blbinám, nebo jim nevěří a je bezcharakterní. Nejlépe uvésti příklad. Po válce mi zatelefonoval Petr Zenkl, primátor města Prahy, ministr ve vládě, abych přijal na kliniku Dr. Jindřicha Flussera, se kterým se seznámil v Buchenwaldu. Vyhověl jsem mu, ač jsem o Flusserovi nic nevěděl a raději jsem si doktory vybíral podle kvalifikace. Pak se ukázalo, že tento lékař (jemuž, ač Židovi, nijak nevadila poprava Slánského a antisemitský kurs) je „komunista“, který ještě s dalšími členy strany svolal schůzi všech zaměstnanců kliniky a tam prohlásil: „Profesor je náš třídní nepřítel a musíme ho zničit.“ Sekundovaly mu Dr. Budínová, Dr. Chvojková, a pak ještě jedna malá zubatá, jejíž jméno už si nepamatuji (nebožtík Šilink těmto doktorkám říkal „jezinky“). Zavolal jsem si pak Flussera, Budínovou a další dvě doktorky do pracovny, posadil je na kanape a řekl: „Když jsem byl mladý, tak jsem boxoval. V boxu je pravidlo, že když mi někdo míří na hlavu, nesmím zavřít oči a musím vrátit ránu. Já vám tu ránu vrátím – a tamhle jsou dveře.“ Vyšli ode mne rudí vzteky.

Bývalo by to se mnou asi špatně dopadlo, byla to nejhorší padesátá léta. Ale stalo se toto: Marta Gottwaldová dostala pneumonii a do Zlenic pro mne přijelo auto, abych jel ihned do Lán (na jiném místě píšu, jak jsem se dostal k tomu, že jsem ji léčil). Penicilinem jsem to do týdne spravil. Poslední den, když už jsem chtěl odejít, přišel komorník se vzkazem, že mám jít k panu prezidentovi. Gottwald seděl v pracovně a úřadoval. Myslel jsem, že chce slyšet zdravotní bulletin a podal jsem jej. Nato on: „To já sám vidím, že je Martička dobrá. Ale slyšel jsem, že prý máte nějaké nepříjemnosti na klinice. Kdybyste něco potřeboval, obraťte se na mne.“ Byl jsem překvapen a řekl jsem: „Pane prezidente, to jsou nepodstatné věci. Přece nebudu chodit s každou maličkostí na prezidenta republiky. Děkuji, nic nepotřebuji, já si to vyřídím sám.“ A odešel jsem. V krátké době pak všichni tito čtyři komunisti byli odvoláni z kliniky. Flussera poslali na dva roky do Jáchymova, ne jako vězně, ale jako lékaře. Budínovou do Krče, Chvojkovou do zahraničí na ambasádu v Káhiře jako lékařku, a co se stalo s tou poslední, ani nevím. Nepřičinil jsem se o jejich odchod. Nejlepší však přijde: Budínová zůstala zatvrzelá, ale Flusser mi pak služebníčkoval, chodil za mnou, abych mu radil v jeho publikacích o slinných žlázách, a taky Chvojková najednou byla jako milius. Ne, nemohl jsem se stát komunistou... Příhodu s Gottwaldem mi pak dodatečně komentoval ministr Kopecký takto: „Pane profesore, Vy jste to u Klémy vyhrál. On mi řekl, že jste první člověk, který na něm nic nechtěl.“


Kopecký

Ve své neznalosti lidí a politických směrů jsem nejdřív o Václavu Kopeckém nevěděl vůbec nic – nejasné tušení, že je někde v nějaké partaji. Pak ke mně brzy po válce přišla do ordinace paní s potížemi srdečními a představila se jako Hermína Kopecká. Napsal jsem si (jako obvykle) adresu, věk atd. a povolání manžela: řekla „redaktor“. Vyšetřil jsem ji, ordinoval a když se ptala, co je dlužna (měl jsem tehdy soukromou praxi a neplacenou profesuru), odmítl jsem honorář se slovy, že „lékaři, umělci a žurnalisti u mne nikdy nic neplatí“. Pak přišel „únor“ a najednou už její manžel nebyl „redaktor“, ale mocný ministr, který nicméně nezapomněl, že jsem nevykořisťoval a že mi v ordinaci platili jen bohatí... Paní Hermína se tak stala mou pacientkou a přivedla mi ještě Martu Gottwaldovou. Obě jsem léčil a k oběma jejich mužům jsem byl volán, až když byli in ultimis! Paní Hermína byla Vídeňačkou, považoval jsem ji za velmi bystrou a v některých směrech obratnější, než byl její muž – zejména v zacházení s lidmi a s politickým „čichem“. Václav K. byl svým způsobem zajímavý. Na jedné straně (s odpuštěním) „plechová huba“ a také znamenitý padělatel historie (viz jeho knihu “KSČ a ČSR“!), na druhé straně měl talent pro získávání lidí, zejména spisovatelů, umělců a vědců. On to byl, kdo prosadil, že v listopadu 1954 bylo najednou zvoleno do ČSAV rovnou na akademiky několik profesorů (Bedrna, Teyšl, Přecechtěl, Jirásek, Charvát, Kurz, Dérer, Diviš, Burian, Hamzík), ač do té doby tam byl z kliniků jediný Pelnář a z teoretiků jen Laufberger a Ivan Málek. On to byl, kdo získal spisovatele a umělce po únoru. Jako příklad jeho zajímavého přístupu k lidem a situacím uvedu následující historku (pravou!): Dověděl se, že ve Valdštejnském paláci žije v postranním křídle stará hraběnka Valdštejnová se svou neméně starou služebnou. Nemýlím-li se, bylo oběma ženám kolem 90 let, hádaly se co chvíli, ale jedna bez druhé nemohly být a bydlely velmi stísněně. Vypravil se tam tedy a představil se jako ministr. „Přišel jsem se Vás, paní hraběnko, zeptat, co potřebujete.“ „Vy jste komunista?“ „Ano.“ „Tak to jste mi přišel něco ukrást.“ Kopecký nicméně naléhal, aby si řekla, co potřebuje, a Valdštejnová nakonec prohlásila, že by chtěla mít koupelnu. Dal jí tedy značným nákladem adaptovat byt a zřídit koupelnu. Hraběnka tam pak dožila do své smrti.

Některé jeho postřehy byly velmi bystré. Jednou mi řekl: „Pane profesore, jsou dvě věci, které my komunisti v naší republice nesmíme nikdy připustit, nechceme-li ztratit moc. To je válka a pak svobodné volby.“

Osobně mu vděčím, že jsem zůstal na fakultě, ač jsem ho o to nežádal a vlastně jsem se o tom dověděl až po letech. V divokých letech kolem r. 1950, kdy řádily „akční výbory“ složené z primitivů a méně schopných (i méně charakterních), mne zachránilo to, že Kopecký řekl Gottwaldovi, že já jsem „jako ten inženýr v Kremelském orloji“, kterého Lenin nedal odpravit, protože potřeboval technický rozum... Gottwald opravdu poslechl, už taky proto, že méně mocně zatlačila paní Marta, rovněž moje pacientka. Opakuji, že jsem nic o tomto zákulisí nevěděl a na fakultě i na klinice sváděl denní tvrdé boje. Byl jsem v takovém stresu, že se mi aktivizoval duodenální vřed, zhubl jsem, špatně spal, ale rval jsem se, neustoupil. Tehdy jsem myslel, že jsem to vyhrál svou odvahou a nevěděl jsem, že pracovaly v zákulisí mocné vlivy...


Kopeckému jsem na klinice léčil jejich jediného syna Ivana. Vystudoval za války v SSSR práva. Měl jsem s ním dost starostí. Nejdřív (v době, kdy ještě neexistovalo Státní sanatorium), ležel na naší „izolaci“ s meningitidou, dělal jsem lumbální punkce atd. a vyléčil se. Pak se u něho rozjela štítná žláza (paní Hermína měla thyreotoxikózu a fibrilaci síní). Ivan neměl do operace chuť, dal si u Šilinka udělat terapii J-131, ale nějak to „přefoukli“ a udělali mu těžký myxedém z totálního zničení štítné žlázy a se značnými (a podivnými) psychickými reakcemi. To jsem pak substitučně léčil a Ivan se spravil fyzicky i duševně. Oženil se s jednoduchou a moc hezkou dívenkou a měli holčičku (Haničku). Když jsem byl r. 1958 v Moskvě, byl holčičce necelý rok, Ivan tam působil na naší ambasádě, navštívil jsem jej v bytě. Paní holčičku chovala, byl na ně moc hezký pohled, na matku i dcerušku. Pak přišla tragédie. Ivana přeložili do Prahy, tuším na UV KSČ, a jeho žena šla navštívit rodiče (otec byl strážným na trati v Uhřiněvsi), šla po trati, kudy chodívala léta, a přejel ji rychlík... Povídalo se, že to nebyla náhoda, ale nevím, zda to byla pravda. Ivan se už neoženil a žil jen s Haničkou.

Pak pro mne jednou začátkem 60. let přijelo auto do Zlenic, abych ihned jel do Státního sanatoria. Kopeckému se pár dní předtím stal malér na letišti, kde byl vítat nějakou delegaci (ušlo mu trochu stolice), dal se hned vyšetřit a našli karcinom rekta. Operovali ho, udělali resekci a šili end-to-end (to jsem všecko předtím nevěděl), ale za pár dní po operaci těžký stav, vysoká horečka, šok – nakonec zemřel na infarkt myokardu, který se vyvinul až po výkonu. Pamatuji na jeho úzkostný výraz, když jsem večer přijel, říkal mi: „Pane profesore, já teď přece nemohu umřít, já mám ještě tolik práce...“ Předběhl jsem jiné události v rodině. Pár let předtím mne rovněž náhle volali do Státního sanatoria, dopoledne, jel jsem tam z kliniky. Byla tam Hermínka, léčila se kardiotonicky a antiarytmicky, byla už moc dobrá, zcela kompenzovaná, načež ráno na lůžku řekla sestře „Podejte mi, prosím Vás, ten hrneček se snídaní,“ a náhle zemřela fibrilací komor. Přijel jsem pozdě... Na to si Václav Kopecký vzal do vily (na Uralském náměstí v Bubenči) svou sekretářku a žil s ní, k velké Ivanově nevůli. Když pak zemřel, Ivan tu paní vystrnadil na hodinu z vily.

Nevím proč a jak odešel Ivan z UV KSČ, ztratil se mi z očí. Slyšel jsem dodatečně, že tam sekernicky rozhodoval. Když jsem r. 1966 přiletěl do Rangúnu v Barmě, sešel jsem se s ním na letišti, právě dělal stafáž přilétajícímu generálu Ne-Vinovi, diktátoru země, s ostatními vyslanci. Ivan byl totiž naším ambasadorem a ihned se mne ujal. Musel jsem bydlet v jeho rezidenci, o vše bylo postaráno. Hanička byla dívenka asi 9letá, dost plachá, přecejen jí chyběla matka (starala se o ni starší paní, Barmánka), byla výborná plavkyně, mne se trochu styděla. Nevěděla, jak mi má říkat. Byl jsem skoro stejně starý jako Václav Kopecký (byl asi o 10 dní mladší než já), tak jsem jí nabídl, aby mi říkal buď „strejdo“, nebo „dědo“. Pak jsem byl v Djakartě a když jsem se vracel, přišel Ivan s Haničkou na letiště a seděli jsme spolu na tranzitu, zatímco tankovali naše letadlo. Pak mne oba doprovázeli k letadlu a když jsme stáli u schůdků, řekla Hanička „Strejdo-dědo, přivez mi z Ameriky takového červeného Jacka, co přeskočí dům“ (věděla, že za tři týdny letím do New Yorku). Musel jsem se tvářit moc pitomě, až mi Ivan vysvětlil, že to je jakýsi superpružný gumový míček. Nato se Hanička začervenala, přiskočila a dala mi neobratnou pusu na tvář... Toho “Jacka“ jsem opravdu sháněl a nakonec i dostal, i když byl černý a ne červený a neříkali mu Jack. Když pak v létě Ivan s Haničkou přijeli za námi do Zlenic, Hanička s míčkem na dvorku udeřila o beton, míček vylítl až na střechu a musel jsem lézt po žebříku nahoru a hledat jej.

Vracím se ještě ke Kopeckému. Měl osobního tajemníka Kosaře, který všecko vyřizoval. Mně zařídil směnu bytu, když jsem r. 1959 rušil ordinaci a nevěděl co s nadměrným bytem. Kosař to nabídl ministerstvu zahraničí jako diplomatický byt (mají jej dosud Egypťani) a pomocí trojsměny jsem dostal nynější třípokojový byt [...] a všichni jsme byli spokojeni. Načež z důvodů mně neznámých se Kosař jednoho dne zastřelil.


Gottwald

Historie začíná dosti podobně jako s Hermínkou Kopeckou. Někdy na podzim 1945 mi přivedla Hermínka do ordinace paní Martu. Ani tenkrát jsem nic nepočítal, už ani nevím proč. Mám dojem, že jsem si neuvědomil, kdo je Gottwald (byl jsem tak ustarán zařizováním kliniky, bytu atd., že jsem politice nevěnoval pozornost). Když přišla s Hermínkou, předpokládal jsem, že je ze stejné žurnalistické branže. Paní Marta měla nodosní strumu, velkou, hluboko zasahující, která komprimovala jak tracheu, tak esofagus. Pokusil jsem se o internistické léčení, ale naléhal jsem na operaci. Paní Marta nechtěla, dlouho odkládala rozhodnutí, až r. 1948 viděla, že už to nejde, a svolila. To už byl Gottwald prezidentem a rozumí se, že jsem taky už věděl, koho léčím a jakou mám odpovědnost. Šlo o chirurga. Byl jsem zvyklý na Knoblocha, ale paní Marta byla z Moravy a chtěla Podlahu z Brna. Podlahu jsem sice znal osobně, ale nevěděl jsem, jak dovede operovat tak obtížné strumy. Namítat jsem nic nemohl a paní Marta nastoupila do Vojenské nemocnice ve Střešovicích (Státní sanatorium ještě nebylo zřízeno). Operovalo se v místním znecitlivění. Měl jsem s Podlahou vážnou diskusi a řekl mu: „Budeš-li to dělat tak, jak to normálně chirurgové dělají, zůstane Ti na stole mrtvá. Budeš-li začínat odhalováním pouzdra, podvazováním splavů a pak si odkloníš jeden a po něm druhý lalok k podvazu a. thyreoidalis, stlačíš vagus a pacientka zemře vagovým šokem. Musíš chtě nechtě postupovat z prostředku, chytat krvácející parenchym do opichů a postupovat z prostředka do strany, aby ses vyhnul páčení.“ Podlaha měl z toho strach, já ještě větší, seděl jsem po celý výkon na bobečku pod rouškou, nakonec to dobře dopadlo a paní Marta se uzdravila. Gottwald byl moc spokojen. Pak jsem léčil, kdykoli bylo co třeba. Na jiném místě se zmiňuji o její pneumonii a návštěvě v Lánech i zajímavém dotazu, který tehdy Gottwald vznesl. Pak jsem paní Martu delší dobu neviděl. Načež mne volali, tentokrát už do Státního sanatoria. Bylo to otřesné. Netušil jsem, že měla gynekologické obtíže, pro které se léčila v Brně, protože nedůvěřovala pražským lékařům. Nebudu uvádět jméno brněnského gynekologa, který ji „léčil“ tak znamenitě, že jí karcinom dělohy přerostl na obě strany, až ucpal oba močovody! Já ji našel anurickou, uremickou, in ultimis, a vlastně jsem ji měl nechat tenkrát rovnou umřít. Místo toho jsem zavolal Knoblocha, ten provedl nefrostomii, načež uremie samozřejmě ustoupila, ale karcinom zůstal a byl tak ohromný, že už se s tím nedalo nic dělat. Za několik měsíců zemřela právě tím karcinomem. Nefrostomie fungovala až do konce.


S Gottwaldem jsem se poprvé osobně sešel r. 1948. Musím předeslat nejprve medicinskou historii, která sahala nazpět. V Praze byla před válkou řada soukromých sanatorií. Největší bylo v Podole, vysloveně české, skoro bych řekl fakultní. Němci měli dvě sanatoria v Londýnské ulici (jedno měli tři doktoři, jejichž jméno začínalo „G“, tuším Guttmann atd., nevzpomínám si na další dvě, ale říkalo se tomu „Drei Gauner-Sanatorium“). V Legerově bylo Borůvkovo sanatorium. Borůvka měl podnikavého ducha, navázal styky s pražskými židovskými lékaři, ale i některými německými, a nevadilo mu, když se občas vydělalo na nějakém tom nedovoleném potratu atp. Z českých profesorů získal Přecechtěla natolik, že mu půjčil velký obnos do začátku. Borůvka opatřil celé instrumentarium, které bylo pro Přecechtěla a nikdo jiný na to nesměl sáhnout, a Přecechtěl všecky soukromé operace zásadně prováděl jen u něho. Borůvka tam měl jako prvního lékaře MUDr. Oskara Klingera, který vlastně byl vládcem. Držel Borůvku v šachu, protože věděl o nějakém jeho nedovoleném poměru a Borůvka se bál, aby se o tom nedověděla jeho žena. I stalo se, že Přecechtěl měl operovat advokáta Dr. Taussiga z Plzně na nějaký gangrenózní proces v ústech. Dr. Taussig byl diabetik. Proto mne Přecechtěl zavolal, abych pacienta nejdřív metabolicky srovnal. Zařídil jsem pravidelné odběry krve na glykemii, titrace moče na cukr a aceton, dietu, injekce inzulinu atd., ale pacient byl den ode dne horší a na operaci nebylo ani pomyšlení. Až jsem se v zoufalství (a už vlastně s podezřením) jednoho dne zeptal: „Kdy Vám dávali poslední inzulin?“ „Ještě jsem nedostal, co jsem tady, ani jednu injekci.“ „Kdy Vám nabírali krev na glykemii?“ „Ještě mne nikdo nepíchal.“ Zkrátka, podvodník Klinger účtoval denně za injekce a analýzy už nevím jaké obnosy a nedělal nic. Vrátil jsem se na kliniku, vzal baničku, roztok, jehlu, pipetu atd., nabral krev, určil glykemii, našel horentní číslo, udělal obrovský skandál, hlásil jsem to Přecechtělovi i Borůvkovi a řekl jsem, že to celé oznámím Lékařské komoře a dám Dr. Klingera stíhat pro podvod.

To však už byly mnichovské dny a Dr. Klinger utekl do Londýna. Jeho osudy v Londýně mi vypravoval Dr. Leo Firt, můj kamarád, který se vrátil jako generál-lékař Čs. armády po válce a byl naším prvním náčelníkem Vojenské nemocnice v Praze. Klinger celé dny vysedával na předměstí Londýna u domku, kde bydlel v exilu prezident Beneš, a na dotaz odpovídal, že je lékařem, nemá co dělat a tak se drží blízko pana prezidenta, kdyby náhodou něco lékařského potřeboval...

Takováto dojemná věrnost musela být odměněna a tak se Dr. Klinger stal osobním lékařem prezidenta Beneše v Londýně. Firt mi vypravoval o komedii, kterou s Benešem hrál, sahal mu na puls, tvářil se starostlivě, dával mu i.v. injekce glukózy, pak zas injekce vitaminu B1 atp. Dokonce když bylo zasedání tehdejší státní rady v exilu a Beneš seděl za stolem, rozhrnula se portiéra, Klinger si sáhl na puls, zatáhl Beneše za záclonu, dal mu injekci a tím pádem ho „zachránil“ atd. atd. Rozumí se, že přijel pak s Benešem po válce do republiky a já přestal být zván na Hrad (ač před válkou jsme se s Benešem znali a bývali jsme se ženou pravidelnými hosty na různých státních podnicích). Klinger zaúčinkoval...


Kdo tedy popíše moje překvapení, když mne v březnu 1948 zavolal kancléř Smutný, že paní Hana prosí, abych přijel vyšetřit pana prezidenta do Sezimova Ústí. Odpověděl jsem, že není zvykem jezdit na konsilium tam, kde je osobní lékař, bez jeho pozvání. Načež Smutný odpověděl, že Klinger utekl do Anglie a prezident je bez lékaře. Tož jsem jel a v autu mi Smutný vyložil, co se stalo. Když pan Dr. Klinger viděl, že po únoru 1948 mu zde už pšenice nepokvete, dal se ohlásit u ministerského předsedy Gottwalda, prohlásil, že Beneš je nemocen, že mu mohou pomoci jen léky z Anglie, které on může obstarat osobně, protože ví kde a jak, a vylákal z naší vlády 600 liber a utekl s nimi do Londýna. Na svého pacienta se vykašlal. V Londýně hned na letišti prohlásil, že Jan Masaryk měl utéci s ním, s Klingerem, že byli smluveni, ale že byl zavražděn atd. atd. (Mimochodem, ten gauner pak odjel do New Yorku a tam dokázal, že jeho povídačkám a podvodům uvěřili. Když na konci léta 1974 zemřel, sám jsem slyšel v Hlasu Ameriky vzpomínku na „obětavého osobního lékaře prezidenta Beneše a ministra Jana Masaryka“.) Když jsem viděl Beneše, lekl jsem se. Začínal parkinsonský jednostranný třes, pseudobulbární řeč, zkrátka známky sklerózy mozkových cév. Zařídil jsem léčení a vrátil se domů.

Nebyl jsem doma ani půl hodiny a volali ze Strakovy akademie, že pan ministerský předseda Gottwald pro mne posílá auto a chce se mnou mluvit. Řekl mi, že jako ministerský předseda má právo vědět, jaký je stav prezidenta republiky. Netajil jsem se špatnou prognózou a doporučil, aby se vzdal úřadu. Myslel jsem, že mne nechá vyhodit. Byl vysloveně nepřátelský, domníval se, že jde o alibismus, aby Beneš nemusel dělat prezidenta v komunistické vládě, a byl jsem propuštěn v krajní nemilosti. Ještě horší bylo, že si tam poslal svého lékaře (jehož jméno zamlčuji, nebyl z Prahy!), který mu podal příznivou zprávu. Můj osud byl vlastně zpečetěn, ale za půl roku byl Beneš mrtev! Kopecký mi pak řekl, že Gottwald o mně prohlásil: „To byl jediný člověk, který mi řekl pravdu.“ Takže to vlastně nakonec (pro mne) dobře dopadlo.

RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Josef Charvát

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné