Josef Charvát a jeho doba – skauting

Přihlásil jsem se prof. Svojsíkovi na podzim 1912, čili, neúčastnil jsem se prvního pokusného tábora, který byl už v létě 1912. Byla nás tehdy hrstka. Když jsme se sešli na pracovní poradu s prof. Svojsíkem v kanceláři jeho bratra – advokáta ve Spálené ulici, málem jsme se všichni vešli na jedno „kanape“ z černého voskového plátna, které měl advokát v čekárně. Nebyla žádná klubovna, tím méně kanceláře, žádné jmění, nikdo nás nepodporoval, zejména ne vláda nebo město apod. Už nevím, jak se stalo, že jsem utvořil skupinu studentů přibližně mého věku, nebo o něco mladších. Většina z nich byla z Letné nebo z Holešovic (3 bratři Pokorných, z nichž pak Vladimír skončil v Rio de Janeiru, Oldřich a Jiří oba v Kanadě – první v Sarnii, druhý v Torontu); dále 2 bratři Filipové (z nich mladší, Ladislav, byl pak docentem a známým lékařem v Poděbradech); dva bratři Slánských (z nich mladší se stal známým restaurátorem obrazů); Vláďa Štancl, Antonín Holeček, Farka aj.

Nejprve nás krátký čas vedl starší Hakl, který však musel na vojnu. Byl odveden k námořnictvu do Pulje, za války sloužil na rakouské ponorce, po válce byl naším prvním kapitánem zámořské plavby, na naší první lodi, „Legii“. Po Haklovi jsem skupinu převzal já, už se to jmenovalo „družina“ a jako symbol jsme si zvolili kamzíky, poněvadž jsme všichni rádi lezli po horách. Dal jsem vyšít vlajčičku podle mého nákresu ve Skořepce, nosili jsme ji při svých výletech na tyči. To už Svojsík vypracoval větší organizaci a tvořil z družin oddíly. Z družiny Kamzíků a z družiny Jelenů (která se tak jmenovala po svém vedoucím Vaškovi Jelenovi) vznikl Druhý oddíl, který pak měl velmi dobrou tradici a přitahoval vynikající chlapce (Gastona Gutha, Prokopa Drtinu a mnoho dalších). Vašek Jelen byl vůdcem oddílu, já byl rádcem družiny Kamzíků. Nevím už, kdo byl rádcem družiny Jelenů. V lednu 1917 jsem však musel narukovat a družinu opustit. Po válce už jsem se do „Dvojky“ nevrátil. Založil jsem svůj oddíl Old Skautů (v pořadí devátý), kde se sešli staří známí, kteří zatím pokročili věkem tak, že nepatřili mezi potěr.

Většina z nás prošla frontami, vrátili jsme se jako záložní důstojníci, ale ideu skautingu jsme neopustili. Oddíl dlouho netrval, snad 3 roky, pak se rozpadl, nikdo už jsme neměli čas, byly existenční starosti, budování státu aj. Krátce jsem působil ještě u Vodních skautů (klubovna byla na Střeleckém ostrově), ale ani na to jsem už časově nestačil. V druhé polovině dvacátých let jsem tedy převzal zdravotnický referát v Náčelnictvu Junáka. Začátkem třicátých let jsem přešel do Ústřední rady Junáka, tentokrát jako místostarosta Svazu Junáků-skautů. Tam už jsem se neobíral přímými otázkami junácké výchovy – tu mělo na starosti náčelnictvo v čele se Svojsíkem. Pečovali jsme o administrativu Svazu, který začal růst počtem i kvalitou a diferenciací. Byly to věci organizační, hospodářské, ale i “politické“, jak vyplyne z dalšího. Titulárním starostou byl ministr zahraničí Dr. Edward Beneš, který převzal tuto čestnou funkci, aby zdůraznil význam skautské výchovy mladé generace. Neměl ovšem času funkci zastávat a stal jsem se vlastně úřadujícím místostarostou. Když byl Beneš zvolen prezidentem republiky, nemohl už zastávat ani tuto čestnou funkci a na Valném sjezdu Junáka v Brně 1935 jsem byl zvolen starostou Svazu. Starostenství jsem zastával do ledna 1939, kdy jsem se vzdal a byl na Valném sjezdu volen „Čestným vůdcem“. Po válce jsem se už ke skautingu nevrátil, hlavně proto, že jsem byl příliš zaměstnán fakultou a nově vytvořenou klinikou. Po únoru 1948, nevím už kterým dnem, byl Junák zrušen, v době Slánského procesu a v éře padesátých let byli dokonce někteří funkcionáři vězněni a trvalo léta, než byli rehabilitováni. Za tzv. československého jara, 1968, za mnou přišel na kliniku poslední volený náčelník Dr. Rudolf Plajner, abych Junáka znovu otevřel, a vůbec abych poradil jak dál. Bylo s ním několik dalších bratří a sester. Seděli jsme v mé pracovně a pokud si vzpomínám, neradil jsem, aby s Junákem znovu začínali. Předně jsem nevěřil, že naše politické „jaro“ vydrží. Ještě jsem neviděl velkou organizaci, jako byla KSČ, aby se dobrovolně vzdávala moci, a ještě jsem neviděl velmoc, jako SSSR, aby trpně přehlížela jak jí něco uniká z dosahu. Mimo to skauting rozhodně nebyl marxistickým výchovným systémem a skoro s jistotou jsem předpovídal, že dlouho nepotrvá. Můj druhý důvod ke zdrženlivosti byl jiný: skauting rostl z kiplingovských ideálů gentlemana, přitom v něm byly prvky zálesácké Thompsona-Setona, a zas organizačně militantní a skautské Baden-Powella. Jenže od té doby uplynulo půl století a přišly problémy, které tenkrát nebyly v popředí: sociální otázky, tzv. třetí svět, rozvojové země, nová úprava mezinárodních vztahů atd. – cítil jsem, že by bylo nutno nejdřív napsat nové „Základy junáctví“, jak Svojsík kdysi pojmenoval svůj spis, vypracovat doplňky ke skautské ideologii, a teprve pak to otevřít. Jenže tlak z terénu byl příliš silný, mládež nezapomněla a oddíly a družiny začaly vznikat spontánně a nezbylo, než aby se Plajner přece jen postavil v čelo. Začala krátká, ač skvělá, éra obnoveného Junáctví, která však nemohla odolat náporu komunistické diktatury. Ta trpěla jen Pionýra a víc nic – ani Sokol, ani Junáka, a ovšem vůbec už ne Orla a jak se všecky dobrovolné spolky jmenovaly.

Z valného sjezdu skautů 25. února 1934 ve Staroměstské radnici v Praze. Zleva: generál Vl. Klecanda, A. B. Svojsik, prof. dr. J. Charvát

Nyní k některým podrobnostem. Jako chlapec jsem chodil do Sokola v Bubenči. Náčelníkem byl br. Zedník. Když přišel skauting (myslím, že mne na něj upozornil Ivan Laichter), bylo mi už 15 let a byl jsem rychle uchvácen systémem, který vyváděl mládež z tělocvičen do přírody a mimo to se řídil pravidlem, že ryby je nutno chytat na to, co mají rády ryby, a ne rybáři – čili mládeži nedávat teoretické a školometské poučky, ale vpravovat jí morálku a čestné bratrství rafinovaně, „mládežnicky“. Mimo to byla organizace dobrovolná a vyžadovala na uchazeči jisté povinnosti. Kdo se přihlásil, byl přijat nejprve jen jako „nováček“. Po určité zkušební době, když se osvědčil, musel skládat před celým oddílem slavnostně tři skautské sliby (milovat a hájit svou vlast, ctít skautské zákony, pomáhat slabším). Teprve časem jsem přišel na to, že to byla podivuhodná směs „Knihy džunglí“, přenesené do průmyslového věku, středověkého rytířství, osvíceneckého zednářství (včetně symboliky!), a hlavně západnického gentlemanství. Nebylo třídní nenávisti, ani náboženské či mezinárodní nesnášenlivosti, ani otrocké poslušnosti či diktatury. Není divu, že nás neměli rádi ani šovinisti (např. v Sokole!), ani církev katolická (která si založila svůj Katolický skauting), a vůbec už ne bolševici, kteří si také založili svůj „skauting“, aby jim mládež moc neunikala. Byla to však jen hrstka, bezvýznamná proti naší dobrovolné organizaci, která nikým nepodporována a nevydržována měla nakonec 70 tisíc členů, tj. chlapců a děvčat (dospělé jsme nepočítali).

Už před skautingem jsem míval rád přírodu. Byl jsem vlastně první generace našeho rodu narozená v Praze, atavismus mne táhl zpět na venkov, zejména do lesů a hor. Tehdy Pražáci do přírody nechodili. Nedělní „výlet“, pokud jaký vůbec byl, směřoval do zahradní restaurace Na Zelené lišce (Na Pankráci za Vyšehradem). Odvážnější se pouštěli parníčkem až do Chuchle a končili ovšem také v některé zahradní restauraci. Tzv. lepší rodiny jezdily na letní byt do Liboce (Buštěhradskou drahou). A nyní najednou začali chlapci objevovat Károvské údolí, Sázavu u Pikovic, Svatojánské proudy atd. – a za nimi se nenápadně (a pak už hodně nápadně) táhli nejprve mladíci a děvčata neorganizovaní v Junáku (trampské hnutí), pak i dospělí: táborníci, po nich chataři, až to končilo ve všeobecném exodu z města v sobotu a neděli.

To vše ovšem nebylo skautingem – vypůjčili si od nás jen přírodu, a i tu začali znešvařovat alkoholem, pustošit ji, znečišťovat atd. Opakuji, že skauting byl v první řadě výchovným systémem. Nikomu nepřinášel výhody (kdo dnes není „pionýrem“, nedostane se ani na střední školu), museli jsme si všecko získat sami, udělat sami, žádné subvence nám nikdo nedával. Díky skautingu začala v první republice konečně vyrůstat mládež, která se odlišovala od zápecnického myšlení z dob monarchie. Byli to chlapci a děvčata, kteří už začali být evropští, ba světoví. Zmíním se, jak jsme jezdili na mezinárodní Jamboree, jak naše mládež pilně hovořila anglicky a francouzsky se skauty ze všech světadílů. Jeden vodní oddíl si např. střádal peníze a vydělal si dostatek různými podniky, aby mohl do Norska. Tam se dali najmout na velrybářskou loď a opravdu se jim podařilo ulovit velrybu. Když se vrátili, dovršili úspěch tím, že na fjordu zachránili výpravu norských školních dětí. Převážely se nad vodopádem na pramici vedené kladkou po řetězu, ale řetěz se přetrhl a pramice se začala šinout k vodopádu. Náš skautský oddíl, který čekal na pramici na břehu, nezaváhal ani vteřinu, chlapci naskákali do vody, utvořili řetěz rukou a vytáhli pramici s dětmi a učitelkou ke břehu... Takoví byli naši skauti, naděje lepších dob pro generaci, která jednou převezme do ruky vedení státu. Válka to zkazila. A po válce u nás trvala demokracie jen dva a půl roku... Nicméně z těch skautů, na které se pamatuji jako na chlapce, pokud nebyli za války umučeni gestapem nebo nepadli na spojeneckých bojištích, vyrostli vesměs řádní muži a ženy. Škoda-přeškoda...

Nebyli jsme ovšem bez problémů. Stará česká nesvornost se jevila i ve skautingu. Něco přinášela osobnost Svojsíkova. Byl to nepochybně velký muž, jasnozřivý, s ideálem před očima. Měl jsem ho rád. Ale nemohl jsem nevidět, že nedokázal vždy vyjít s lidmi jiného smýšlení. Lépe řečeno: byl výborný vůdce, ale někdy bych byl rád, aby byl lepším diplomatem. A tak jsme tedy měli u nás nejen Junáka, ale B. P. Skauty (Baden-Powellovské), katolické skauty a nevím kolik ještě dalších frakcí, na Slovensku ještě také maďarské skauty, na Podkarpatské Rusi rusínské, židovské, ve Slezsku polské atd. Svojsík to nedokázal dát dohromady. Pokusil jsem se o to jako místostarosta a pak jako starosta Svazu. Předně jsem musel prorazit politickou bariéru. Bylo světové Jamboree v Maďarsku v Gödölö, blízko Budapešti. Účastnilo se ho přes 50 národů, resp. států světa. Jenže Beneš, jako zahraniční ministr a tvůrce Malé dohody, o naší účasti nechtěl ani slyšet. Vypravil jsem se nejprve na Slovensko a v Košicích jsem jednal s vedoucími maďarských skautů. Řekl jsem jim, že bez pomoci pražského Junáka se nedostanou za hranice. Chtějí-li jet s námi, musí to být společná výprava, při které se budou chovat loajálně. Musí si z košil odpárat znak mýtického jelena, který tam měli maďarští skauti, na klobouku nesmí mít péro jako Maďaři. Musí mít na košili našitou vlajku ČSR, jinak mohou mít maďarské jmenovky. Samozřejmě mohou fungovat v uzavřených maďarských oddílech, ale v táboře budou stanovat s československou výpravou, při slavnostním defilé v Budapešti na „Rákoczi útca“ pomašírují s naší výpravou za československými vlajkami, i když přitom mohou nést své maďarské standarty odkud jsou atd. Po delším jednání se to podařilo a slíbili rukoudáním. Pak jsem se vypravil do Černínského paláce na Hradčanech za ministrem Benešem a to bylo mnohem obtížnější jednání. Dodnes vzpomínám, jak seděl proti mně a na mé vývody odpovídal „mýlíte se, pane kolego“ (já už byl profesorem, on taky, tak mi říkal „kolego“). Abych nezdržoval, po úmorném jednání jsem prosadil svou, proti jeho radě (zakázat si to netroufal), a jeli jsme. Všecko proběhlo normálně, po celých 14 dní nebyl jediný incident, i defilé bylo výborné. Sjeli se tam delegáti, ale hlavně žurnalisti z celého světa. Anglo-americký tisk pak na význačném místě uvedl, že „v Československu musí být výtečná demokracie, když si troufá vyvézt menšinové skauty do Maďarska a vše proběhne hladce...“. Beneš to přijal jako poklonu a jednal pak se mnou moc dobře. Rád bych zaznamenal drobnou příhodu z budapešťského parlamentu, kde byla slavnostní recepce vedoucích, v čele s Baden-Powelem. Přijímal nás admirál Horthy, byl tam taky arcivévoda Josef v rakouské uniformě a s řádem Zlatého rouna, pak různí magnáti, počínaje hrabětem Telekim (byl náčelníkem maďarských skautů, dobře jsme se seznámili, skoro bych řekl spřátelili, mluvili jsme spolu anglicky, viděl jsem ho víckrát na různých mezinárodních skautských podnicích – když pak začala druhá válka a Maďaři měli napadnout Jugoslávii, Teleki jako ministerský předseda raději spáchal sebevraždu, než aby tomu propůjčil své jméno!) Ale vraťme se k Horthymu a jeho suitě. Vedl jsem naši delegaci, měli jsme na košilích čs. vlajku, politická situace (mezinárodní) nebyla příznivá, v Budapešti v parku byl osázen trávník květinami ve formě hranic bývalého Maďarska a ztracená území byla osázena nějakými tmavými květinami (smutek!) a byl tam velký nápis z květin „nem, nem, soha“ – nikdy se s tím nesmíříme. Za této situace jsem šel podat ruku Horthymu, arcivévodovi atd. – všichni byli korektní, i když ne zrovna nadšení. Načež jsem uviděl skupinu vysokých hodnostářů ve fracích, posázených řády a vyznamenáními, a řekl jsem Svojsíkovi: „Teď něco uvidíš!“ Šel jsem k jednomu z nich a řekl: „Fritz, wie geht’s dir?“ Zarazil se, podíval se na mou čs. vlajku na košili, pak na mne, a najednou se mu rozzářila tvář: „Pepi, was macht du dir?“ Byl to baron Fritz z Tokaye, se kterým jsem sloužil za války u baterie. Ihned nás představil ostatním pánům, vzal mne pod paží a za obecné pozornosti se nás ujal, provedl nás celým parlamentem, i těmi místnostmi, které byly zavřeny (byl nějakým velkým funkcionářem ve sněmovně, vrátní a dveřníci i sluhové se k němu chovali uctivě, pohostili nás atd.). Ale pak jsem ztratil jeho stopu a nevím, jak nakonec dopadl za války a po ní. V Gödölö jsem měl několik schůzek se stařičkým Baden-Powellem a dosud mám ve sbírce fotografii, kde společně přihlížíme exhibici jednoho z našich skautů (Turka, závodníka), který dělal „krocení“ otevřeného auta, myslím, že to byla aerovka: měl na volantu přivázané laso na dvou odlehlých koncích, spustil stroj na malé obrátky, pak z toho vyskočil a na dálku lasem za ním pobíhal a řídil jej do různých obratů – všichni se ohromně bavili...

Znovu k Benešovi: Podobná situace nastala, když jsem se chystal, že povedu skautskou výpravu do Polska, do Spally, která je na pokraji Bielovjažského pralesa. Beneš zas nechtěl ani slyšet. Měl „krvinu“ (= „krevní mstu“; pozn. red.) s Beckem, na Těšínsku byly nepokoje, jenže já už předtím v Polsku byl, jednal s vojvodou Grazinským v Katovicích, který byl náčelníkem polských harceřů, a i zde nakonec všechno dobře dopadlo, přes Benešovy námitky. Dokonce jsem s naší výpravou oficiálně vyvezl skupinu menšinových polských skautů z Těšínska a Ostravska a nedošlo k incidentům.

Zleva: Židlický, Baden-Powell, J. Charvát (Gödölö 1934, světové jamboree)

Snadnou úlohu jsem měl při výpravě do Rumunska, kde jsme v Sedmihradsku byli hosty rumunského krále Karola (náčelníka rumunských skautů, jehož zastupoval v praxi můj přítel plukovník Simboteanu). Už nevím, co jsem přivezl jako dar Karolovi, ale korunnímu princi jsem přivezl krásnou československou kulovnici s vyrytým věnováním na stříbrné destičce na pažbě. Princ byl tenkrát asi 16letý, král ho držel moc zkrátka, musel chodit ve škole do třídy s dětmi všech zaměstnaneckých skupin obyvatelstva, musel každé prázdniny pracovat jednou ve fabrice, podruhé na poli, pak u rybářů atd. Skautoval v družině jako každý jiný, zkrátka pan král byl vlastně náramný demokrat. Když jsem Michalovi předával pušku (dosud žádnou neměl!), byl nadšen, ale král se tvářil dost nevlídně, jako že kluka rozmazlujeme, nicméně mu pušku nechal. Jen pobočník Todorovici měl strach, jestli puška není „chargé“, tj. nabita...

S Carolem jsem se potom sešel znovu v Praze, když přijel na státní návštěvu. Nejprve vedl naše Junáky na Hrad, na 3. nádvoří, kde on vyšel s prezidentem Benešem na balkon a já jej francouzsky zdravil (do přistaveného rozhlasového tlampače) jménem československých skautů. On pak odpovídal. Pak byla slavnostní recepce ve Španělském sále, byl jsem ve fraku, žena ve večerním s vlečkou, měl jsem na hlavě cylindr, když jsme jeli taxíkem, promluvil jsem s králem pár slov, když stál s Benešem a suitou. Byl tam mimo jiné také arcibiskup v plné parádě.

Taky výprava do Vogelenzangu byla úspěšná, to bylo Jamboree v Holandsku. Tentokrát jsem nejel s výpravou, přiletěl jsem za nimi opožděně o několik dní, nemohl jsem se dřív vymanit z povinností v Praze. Žena s dětmi byla už ve Zlenicích, když jsem přijel na neděli a sdělil, že v pátek dne 13. srpna letíme já, žena a Jiřina do Amsterdamu. Bylo zděšení. Pátek, a 13. k tomu. Žena i Jiřina s hrůzou nasedaly do primitivního hornokřídlého Fokkera, který se propadal nad každou teplou terénní vlnou, motory střílely do výfuku (což bylo vidět jako velký plamen), Jiřina chudák blinkala celou cestu, a zpátky už ani ona, ani žena nechtěly letět. Na štěstí jsme chytli z Rotterdamu Douglase, který letěl klidně. V Holandsku jsme byli chvíli hosty našeho ambasadora Karla Erbana a jeho ženy Běly, oba jsem znal už dávno z Letné. Navštívili jsme Naarden a Komenského hrob (pak jsem tam byl ještě dvakrát po válce), seznámil jsem se tam – mimo jiné – se švédským korunním princem Gustavem Adolfem, který byl náčelníkem švédských skautů, i s holandským princem Bernardem.

Výprava do Švédska byla poslední, kterou jsem r. 1937 vedl za hranice. Byl to tzv. Rover-moot, sjezd starších skautů za Stockholmem. Nejdřív jsme byli ve Stockholmu, pak v Ingarö. Byl jsem s ženou pozván Gustavem Adolfem a princeznou Sybillou na odpolední svačinu do jejich zámečku. Naposledy jsem ho viděl na zpáteční cestě, jeli jsme spacím vozem, a když jsme se s celým vagonem plavili ferry-boatem ze Švédska do Německa, vyšel jsem (bylo to večer) na chodbičku, aby se žena mohla v kupé pohodlně svléknout a uložit ke spaní. Totéž udělal ve vedlejším kupé Gustav Adolf – nevěděl jsem, že jede také. Jeho manželka byla německá princezna. Bavili jsme se na chodbičce. Ráno jsme se už nesešli. Nevěděl jsem tehdy, že mi Gustav Adolf jednou zachrání život a vydoluje mne z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Ani že ho vidím naposledy (po válce se zabil ve sportovním letadle, které sám řídil)...

Představoval jsem si, že sjednotím roztříštěný skauting v naší republice. Svojsíkovi se to nikdy nepodařilo. Celkem nebylo příliš obtížné získat Bí-Pí skauty (Baden-Powellovské) a jiné menší frakce. Větší obtíž byla s katolíky. Ti měli jiný slib, jiný odznak, byl v tom pámbu, kříž atd. Vypravil jsem se tedy za jejich náčelníkem Štěpánem Trochtou, salesiánským duchovním, do jejich internátu v Kobylisích. Osobně jsem ho neznal. Ve vrátnici mi řekli, že důstojný pán je s chovanci na hřišti. Šel jsem tedy na hřiště. Hrál se fotbal a v jedné brance chytal klerik v tunice. To byl Trochta. Nevím už, jak dlouho jsme jednali, ale dopadlo to dobře. Navrhl jsem 1.) aby slib byl stejný, ale oni aby si na konec dali slova „k tomu mi dopomáhej Bůh“, 2.) aby jejich odznakem nebyl kříž, ale skautská lilie s psohlaveckým symbolem – zato však aby ti jejich skauti, kteří udělají „odborku“ z náboženství, mohli jako odznak nosit kříž spolu s odznaky jiných odborných znalostí, 3.) aby s námi splynuli v jednom Svazu. Plácli jsme si na to, a na Valném sjezdu po prázdninách 1938 se poprvé podařilo sjednotit skauting. Vynechal jsem komunistické skauty a některé pravičácké politické skupiny, chtěl jsem demokracii a neuznával jsem diktaturu ani levou, ani pravou. Bohužel přišel Mnichov. Už před ním jsem byl v těsném styku s naším Ministerstvem národní obrany, zejména s generálem Eliášem. Skauti se zapojili do obrany vlasti, dělali dobré zpravodajské služby, např. kolem pevnůstek ve Slezsku proti Němcům (tam se výborně osvědčil Večerkův oddíl – když jsme byli obsazeni, musel Večerka utíkat o život. Byl sníh, nasadil si lyže, vzal plný ruksak kostkového cukru a po lyžích jel přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, cestou platil sedlákům cukrem. Dostal se do Anglie, sloužil v armádě, nejdřív anglické, pak naší, po válce se vrátil a nakonec se usadil jako důchodce v Brně.) Vím, že jedna skautská družina vypátrala v Praze-Podolí krátkovlnnou německou zpravodajskou vysílačku. Chlapci i děvčata byli cvičeni na válku, ale pak přišla kapitulace a s ní velké zklamání. Agrární strana totiž chtěla získat skauting jako svou politickou platformu pro mládež. Jestli se dobře pamatuji, byl to poslanec Žilka, ale mluvil jsem i s Beranem, a rozhodně jsem se tomuto plánu vzepřel. Když jsem viděl, že nic nezmohu, podal jsem demisi. Bylo to v lednu 1939...

Zmínil jsem se o Trochtovi. Po válce byl proces s tzv. vatikánskými špiony, jeden z mnoha “procesů“, kterými „dělnická třída“ ukájela svou krvelačnost (dělníci s tím neměli nic společného, jen sběř polointeligentů a moskevských lokajů). Trochta byl odsouzen nevím na kolik let, nic nepomohlo, že už byl biskupem, právě naopak. Zapomněl jsem na něho. Po několika letech jsem při vizitě na klinice našel Trochtu zbědovaného ležet v posteli. V kriminále těžce onemocněl a strčili ho k nám na léčení. Oslovil jsme ho “Milosti, kde se tu berete?“ Vhrkly mu slzy do očí, takový titul už neslyšel řadu let... Všichni pacienti zpozorněli, sestry teprve, to byly náhodou pobožné kozy, když slyšely, že mu říkám biskupská milosti, mohly Trochtu zahrnout pozornostmi, ale také všichni pacienti jako jeden muž s ním zacházeli uctivě a šetrně. Pak přišla amnestie, Trochta nastoupil jako biskup v Litoměřicích, pak byl jmenován kardinálem, ale na mne nezapomněl. Mám od něho osobní dopisy, kde vzpomíná, jak jsme spolu jednotili skauting, jak jsem se k němu zachoval v době, kdy mu bylo velmi zle... Poslední dopis mi napsal den před svou smrtí. (Jeho pohřeb v Litoměřicích je hanba našich komunistů: Aby tam nikdo nemohl přijet, zavřeli všechny silnice, každé auto se zpovídalo kam jede a proč, průvod nebyl povolen, polskému primasovi nedali vízum, rakouský arcibiskup přijel na diplomatický pas, nicméně přijelo asi 10 tisíc lidí, z Moravy a Čech, a když už nesměla být žádná tryzna, začali na hřbitově spontánně zpívat Moraváci „Moravo, Moravo, Moravěnko milá“ a pak zas Češi zazpívali „Čechy krásné, Čechy mé“... Jedna lest se nicméně podařila: do nemocnice, kde zemřel, přijel furgon, mrtvola mu byla vydána, ale ten místo do márnice zajel do Prahy k prof. Tesařovi do Ústavu soudního lékařství. Tesař, nic netuše, provedl balzamování. Bolševici zuřili a Tesař z toho měl oplétačky. Náš tisk (dokonce Lidové noviny, tisk katolický!) přinesl zprávu o Trochtově smrti na jediném řádečku. Západní tisk přinášel celé odstavce. Byl jsem v té době v Düsseldorfu u Věry a četl to sám v novinách i slyšel v televizi.

Lituji, že Trochtova náhlá smrt zabránila našemu setkání po mnoha letech. Těšil jsem se na to a on mi také sám psal, že by se rád se mnou znovu sešel. Byla to mimořádná osobnost a zase jednou jsme měli kardinála jak se patří. Nebál se práce. Jednou se jim v biskupské rezidenci polámala nějaká instalace a kardinál, který se v kriminále vyučil černému řemeslu, vzal montérky a závadu sám opravil...

Ještě pár posledních slov o skautingu. První veřejný tábor jsme měli na Trojském ostrově r. 1913, pak za války, tuším 1915, byl ukázkový tábor na májovém podniku Červeného kříže v Lobkovické zahradě na Malé Straně, pamatuji se, že přišel hrabě Thun. Jiný takový tábor byl na Klamovce, snad 1914, ale mám už data značně popletená. Po válce jsme měli velký tábor ve Stromovce. Všecko to bylo spíš propagační, abychom veřejnost seznámili s nezvyklou organizací. Na začátku jsme např. nemohli jít bez posměšků ven po Praze s nahými koleny. Vzpomínám, že nás jednou na trhu za Stavovským divadlem baby-prodavačky div neatakovaly jako blázny. Sám jsem měl větší zájem o tzv. putovní tábory než o táboření na místě. Se svou druži-nou nebo sám či v malé skupince jsem podnikl řadu cest po Čechách, některé byly dost dobrodružné (např. cesta Šumavou, která končila tím, že jsme se dali v Budějovicích na zpáteční cestě najmout k vorařům, protože už jsme neměli ani na dráhu domů. Vyšli jsme ze Železné Rudy.) Nebo cesta ve čtyřech na Vysoké Tatry, kde jsme tábořili ve Velké Studené dolině, zlézali štíty, zažili horskou bouři, která nám odnesla stany. Nebo moje sólo cesta z Prahy do Davle a pak proti toku Sázavy až na Moravu k Žákově hoře – tuším, že jsme tehdy šel asi 14 dní, bez stanu, spal jsem jen tak v lese zabalen do jakéhosi spacího pytle, který jsem si sám sešil z deky. O menších cestách na Brdy, do pražského okolí atd. ani nemluvím. Lituji, že skauting u nás už není. (Pozn. red.: psáno asi v 70. letech) Nemohu však popřít, že v některých evropských stá-tech už tehdy byl znešvařen militaristickými prvky: v Polsku, Maďarsku, Rumunku. Náš skauting se držel původní linie. Pak v roce 1938 se začal Svojsík zajímat o sovětské pionýry a vypravil se na svou pěst a za své prostředky do SSSR, aby se s jejich organizací seznámil. Jel třetí třídou, stravoval se za pár korun (byl středoškolským profesorem, gáži měl malou, rodinu velkou), a vrátil se s těžkou virovou pneumonií. Uložil jsem ho do Podolského sanatoria, kde jsem byl trvalým interním konsiliářem, a skonal mi doslova v náruči. Antibiotika tehdy ještě nebyla, a stěží by byla zabrala vzhledem k virové etiologii. Byl to jeden z velkých pražských pohřbů, které se dnes už nedělají, nastoupilo mnoho tisíc skautů a skautek, zastavil se provoz na ulicích, vedl jsem čelo smutečního průvodu na Vyše-hrad, tam jsem mluvil před kostelem nad rakví. Je po-chován na vyšehradském hřbitově. Na hrobce má bron-zovou podobu, dosud mu tam skauti a skautky nosí ky-tičky, ač je u nás skauting v politické nevážnosti: nepřišel totiž z Východu, ale ze Západu, a to se neodpouští.