Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Josef Charvát a jeho doba

Úryvky z deníků a pamětí, část 6.
 |  5. 8. 1994
 |  Vesmír 73, 466, 1994/8
 |  Seriál: Z deníků a pamětí, 6. díl (PředchozíNásledující)

Ještě o otci

Nevím, jestli se mi podaří přesně vylíčit mého otce. Vysoký, štíhlý, s narezavělou kozí bradkou, svým způsobem hezký. V mládí trpěl anginami a jeden čas byl neurastenický, pak ho to přešlo, a dožil 96 let věku. Zemřel na mé klinice pneumonií, virovou, která nezabírala na antibiotika. Při sekci se našel emfysem a jiné změny příslušné věku, ale žádný karcinom. Zajímavá byla jeho povaha, nebo osobnost. Absolvent vesnické jednotřídky bez jiného vzdělání měl v sobě pružinu, která ho hnala nahoru. Byl velmi zručný, uměl zacházet se dřevem i kovem. Když přišel do Prahy, uvědomil si, že neumí pravopis a že jeho písmo není krasopis. Pamatuji – to už jsem byl asi desetiletý – že si koupil českou gramatiku. Když jsem už chodil na gymnázium, otec si podle gramatiky psal úkoly a já mu je opravoval (!). Četl kdejakou poučnou literaturu a pokoušel se aplikovat ji do praxe. Tehdy existovaly v Praze nedělní exkurze vedené dobrovolníky, většinou mladými vysokoškolskými asistenty nebo i docenty. Program býval v novinách. Témata byla velmi různá. Např. prohlídka starých památek v Praze, nebo geologická výprava na Barrandov (který nebyl tehdy ještě zastavěn, byla tam jen skála), nebo do Slivence, nebo zase návštěva některého oddělení Muzea, prohlídka kanalizačního díla, které se právě budovalo atd. Na tyto výpravy otec chodil a já s ním. Pořídil geologické kladívko a společně jsme vytloukali na Barrandově trilobity nebo orthocerasty. O prázdninách jsme na Kozákově hledali acháty. Znal jsem už tehdy nejen Starý židovský hřbitov, ale kdejaký starý kostel nebo klášter. Otec mne naučil sbírat květiny a určovat je podle Klíče, listovat, zakládat herbář. Učil se to vlastně při tom sám, podle knížek. Sbíral jsem nerosty a měl jsem už pěknou sbírku, když mi to maminka jednou vyházela (byla toho velká hromada pod postelí, neměl jsem to kam dávat). Otec mne naučil chytat a preparovat motýly a brouky. Když se nad tím dnes zamýšlím, je k nepochopení, kde se to v jednoduchém vesnickém chlapci, tovaryši černého řemesla, bralo. Ale nedosti na tom. Otec se začal zajímat o dějiny a kroniky. Aby mohl číst staré matrikářské záznamy, naučil se středověkému slohu a pustil se do archivu Zemských desek na Malé Straně a pátral po záznamech o své rodině. Co se nedověděl tam, dověděl se ve Smiřicích, kam patřívaly Semonice, kde pak bydleli jeho rodiče, a zejména odkud pocházela jeho matka roz. Pácaltová. Na jiném místě uvádím otcovy záznamy a vzpomínky.

Jeho chtivost vědění měla na mne určitě velký vliv. Je však zajímavé, že v plánování života jsme se rozešli. Otec přece jen zůstal při zemi. Nedovedl si představit, že bych mohl být jednou absolventem univerzity a už vůbec ne lékařem. Na jiném místě jsem vylíčil, jak mne na gymnázium dostal učitel Jakubše, proti plánu otce, který mne chtěl mít na reálce a nejvýš pak jednou inženýrem-strojařem. Tomu on rozuměl a inženýrů si vážil. Když už jsem na gymnáziu byl a jeho představa o mém inženýrství padla, a když jsem dokončil kvartu, tzv. nižší gymnázium, přemohla ho zase jeho malověrnost: nechtěl, abych pokračoval na vyšším gymnáziu, stále ještě si nedovedl představit, že budu univerzitním studentem, a prohlásil, že se musím dát zapsat nyní do Obchodní akademie, abych mohl hned po maturitě být bankovním úředníkem (tím spíš, že právě toto dělal můj přítel Jirka Heide, kterého klasické studium příliš nebavilo a procházel třídami jakž takž). To jsem se poprvé vzepřel. Otec prohlásil, že mne nadále už nemůže na gymnáziu vydržovat. Nato jsem protestoval, byla hádka, maminka plakala. Otec byl tvrdohlavý, ale já taky a našel jsem svou první kondici, o které se zmiňuji na jiném místě. Prohlásil jsem, že si budu od nynějška už knihy a jiné potřeby platit sám a že jen chci, aby mne nechali doma bydlet a jíst. Otec s tím souhlasil (nepamatuji se už, jestli ochotně, nebo neochotně) a já si pak našel těch kondicí víc a vlastně jsem od té doby už nepotřeboval nikdy žádné kapesné. Další krach byl těsně před maturitou a po ní. Když jsem přinesl vysvědčení, že jsem s prospěchem výtečným maturoval, otec mne překvapil sdělením, že mi už opatřil místo úředníka v elektrických podnicích města Prahy, jichž byl zaměstnancem. Já jsem vlastně až do oktávy nevěděl, co budu dělat. Na univerzitu jsem si moc netroufal, přestože jsem stále studoval výtečně. Jednou jsem myslel, že budu dělat klasickou filologii, pak zase že přece jen budu úředníkem. Nikdy jsem se neopovážil doufat, že bych mohl vystudovat medicínu, jak z finančních důvodů (otec opravdu neměl prostředky, aby mne vydržoval), tak proto, že jsem byl přesvědčen, že studium je tak těžké, že bych je asi nezvládl. Proto když se nás v oktávě ptali, co kdo chceme dělat po maturitě, odpověděl jsem, že půjdu do praktického povolání – a to bylo také vytištěno u mého jména v závěrečné zprávě gymnázia. Rozhodně jsem tedy netrpěl velikášstvím, spíš mikrománií. Nevěřil jsem sám sobě. Co mne přece jen pohnulo k medicíně? Když jsem viděl, že se na ni hlásí z třídy studenti, kteří nebyli nijak vynikající a nicméně si troufali: Alter, Klíma, Krčmář, Maňaska... Naproti tomu jsem uznával Borovanského jako vhodného kandidáta a od začátku jsem věděl, že bude teoretikem. Myslím, že to byl Klíma, který mne přemluvil, abych se přece jen na medicínu odvážil. Doma byl krach. Otec prohlásil kategoricky, že mne už dál vydržovat nemůže, já prohlásil, že se budu vydržovat sám, a protože byt nám už byl malý, řekl jsem, že se vystěhuji. Nový pláč maminky a já musel nyní dodatečně usilovat, jak splnit své odhodlání. Pomohl zase Klíma. Jeho strýc byl členem kuratoria Hlávkových kolejí. Byly sice určeny pro venkovské studenty, ale s jeho protekcí byla moje žádost kladně vyřízena a já se tedy koncem léta 1916 nastěhoval do koleje v Jenštejnské ulici v Praze 2. O koleji a životě v ní později.

Vracím se k otci. Po mém rozhodnutí zmlknul a snad mu to imponovalo, že jsem se nedal. Od té doby už jsem s ním neměl spor. Vlastně jsme pak šli životem jako dva blízcí příbuzní, ale už ne v té intimitě, jako když mne vodil na Barrandov nebo po pražských památkách. Měl jsem dojem, že jsem mu víc a víc začínal imponovat, zejména když jsem se pak habilitoval a dokonce dosáhl profesury atd. Nerad bych, aby vznikl nesprávný dojem o mém vztahu k otci. Na jedné straně jsem mu vděčen, jak mně byl příkladem pilného samouka, toužícího po vyšším vzdělání. Na druhé straně však jsem rád, že jsem se vzbouřil už ve svých necelých 15 letech věku a pak podruhé v 19 letech a získal si plnou nezávislost. V dalších letech už mi ani on, ani kdokoli z příbuzných nejen do mého života nezasahoval, ale ani se neopovážil. Lidově řečeno, já jsem si nikoho “nepustil k tělu“ a to mi vydrželo až do konce. Ani nevím, jak jsem to přenesl na celé ostatní příbuzenstvo. Faktum je, že jsem od nikoho z nich nic nechtěl a nepřijal, že jsem je spontánně nevyhledával, ač jsem ovšem vždy posloužil, bylo-li třeba, že jsem skoro nikdy nedělal domácí schůzky s příbuznými, ani s bratry, ani s ženinými příbuznými, ani s kupou venkovských příbuzných. Nebyla to nafoukanost – tato vlastnost mi zcela chybí – ale snaha, aby mi nikdo do mých věcí nemluvil. Když si po mnoha letech analyzuji, jak tento podivný vztah vznikl, vracím se myšlenkami k otci. Jestli jsem mu v pozdějších letech něco ne snad zazlíval, ale přece jen s tím v duchu nesouhlasil, byl to právě jeho vztah k příbuzným. Byl ochoten jezdit na prázdniny ke kdejakým blízkým i vzdáleným příbuzným, do Kuklen, do Semonic, do Olešnice u Turnova, do Rtyně u Velichovek, do Sobotky atd., já jezdil s sebou, a postupně ve mně zrála nechuť k tomuto zneužívání příbuzenských vztahů. Jak jsem se dal do skautingu, a to bylo v 15 letech věku, přestal jsem už na naše příbuzenské podniky jezdit, měl jsem dobrou výmluvu, že nepojedu s otcem nebo s bratry. Nejde o to, že by byli ke mně někde příbuzní nevlídní, ale mne to už tehdy nějak ponižovalo – a to otec necítil. Nicméně opakuji, jsem mu velmi povděčen, i v tomto negativním, že mi nepřímo ukázal, co taky není v životě úplně fair. Později jsme byli ve velmi přátelských stycích, ale i pak jsem mu raději přispíval finančně, aby mohl žít v klidu a ve svém, a nechtěl jsem ani s ním, ani s kýmkoli jiným z příbuzenstva bydlet společně. Ještě víc se to týkalo ženiny matky, když ovdověla, raději jsem vypomohl značným obnosem, než bych měl domácnost, kde by byl někdo jiný než já a žena a kde by mi přímo či nepřímo kdokoli mluvil do mého rozhodování.

Gymnázium

Gymnázium byla dost ponurá budova, podivně vestavěná do rohu Truhlářské a Zlatnické ulice blízko Petrského náměstí. Uzavíralo v sobě velký dvůr. Do Truhlářské ulice byly jen chodby, všecky učebny vedly do dvora, a celá prostora směrem ke Zlatnické ulici byla zaujata velkou kaplí. Byla původně plánována jako tělocvična, ale císařští a královští profesoři za Franze Josefa rozhodli, že tělocvik je šálení, fotbal byl zakázán a trestán, ale slovu Božímu bylo nutno naslouchat. Proto tělocvična nebyla, ale muselo se neděli co neděli povinně chodit dopoledne na mši. Papežský notář dr. Trnka byl naším katechetou. Malý, obtloustlý, se zlatými obroučky na brejlích. Stál u vchodu, když jsme třída za třídou nastupovali na mši, všecky nás znal osobně, hned viděl, když někdo chyběl. V této velké kapli se tuším dvakrát do roka také zpovídalo – na to přišli vypůjčení kněží, nevím odkud. Když už jsme u toho vypůjčování: ve vyšších třídách jsme si půjčovali napsané hříchy, abychom to nemuseli vymýšlet. Dosud vzpomínám, že jsem začínal „Já bídný hříšník zpovídám se a vyznávám se Vám, otče duchovní, na místě Božím, že jsem se od své poslední zpovědi těchto hříchů dopustil“... pak jsem to odříkal, dostal jsem rozhřešení s tím, že se musím pomodlit nevím už kolikrát Zdrávas Maria a Otčenáš, a pak bývalo přijímání. Ve třídách jsme se povinně modlili všichni hlasitě a stojíce, a to jednu úvodní modlitbu ráno v 8 hodin, druhou na konci dopoledního vyučování ve 13 hodin. Nevím, zda to svedu, ale ta ranní začínala „Actiones nostras quesumus Domine aspirando preveni et adjuvanto prosequere ut cuncta nostra ratio ac operatio ad Te semper inveniat et Te semper finiatur“. Na slova závěrečné polední modlitby si už nemohu vzpomenout, také to byla modlitba krátká. Když jsme měli hodinu náboženství (výuka byla povinná a klasifikovala se, a katecheta dokonce přisedal při maturitách!), museli jsme se před hodinou a po ní modlit ještě jednou, rovněž stojíce, ale tentokrát česky, podle toho, co katecheta začal. Ve vyšších třídách už jsme ho zlobili tím, že vždycky někdo, komu nebylo vidět v tu chvíli na ústa, řekl místo panna Maria paní Maria. „Káťu“ mohl vzít čert, ale nikdy nikoho nechytil, ač se postavil proti nám, aby nám viděl na ústa. Dráždili jsme ho takto, když jsme s ním měli vojnu pro nadměrné úkoly, např. memorování Života svatých atd.

Latinského modlení se neúčastnili židi (bylo jich ve třídě dost, hlavně synů obchodníků z Prahy 1 a Prahy 2), vlastní výuku náboženství měli jak židi, tak asi 2–3 evangelíci – obyčejně odpoledne (z evangelíků myslím to byl Laichter a Bettelheim, nevzpomínám kdo další).

Byli jsme zpěvácky založená skupina, ve třídě nás bylo nejméně 15, kdo jsme chodili odpoledne do nepovinných hodin zpěvu. Časem jsme se sezpívali tak, že jsme dokázali nejen světské kompozice, ale i církevní. Zpívali jsme čtyřhlasně, i gregoriánské chorály, a nakonec jsme dali dohromady celé zpívané mše v kapli, zejména o velkých církevních svátcích – např. jsme zpívali pašije. Už jako sekundán, než jsem mutoval, když jsem měl sopránek, zpíval jsem děvečku, která prohlašuje: „I tento byl s Ježíšem Nazaretským.“ Později jsem byl nejdřív členem „lidu“, ale pak jsem povýšil na sólo a zpíval jeden čas Jidáše. Krista zpíval tenor Vyskočil. Jednou nás „káťa“ moc dopálil, už nevím čím, a tak jsme mu oznámili, že Vyskočil nemůže zpívat Ježíše, poněvadž chraptí, a že tedy Pašije nebudou, leda by Krista zpíval další tenor naší skupiny, Oldřich Teplic, žid. „Káťa“ byl zděšen, odmítal žida jako zpěváka na pašije, ale v poslední chvíli kapituloval, aby zachránil slavnostní mši.

Na nedělní mše musel s každou třídou jít jeden profesor a sedět s námi v příslušných lavicích. Když už jsem skautoval a chtěl jít na nedělní výlet, nebylo možno se ulejt, nechtěl-li jsem mít na vysvědčení nedostatečnou z náboženství. Přišel jsem tedy sice ve skautském kroji, ale v pelerině: nebylo vidět nahá kolena ani klobouk, který jsem nesl pod pelerinou. Jeden z nás dokonce i obstarával varhany (Skalický).

Tento církevní nátlak měl pochopitelně negativní vliv. Jediný ze studentů naší třídy se přihlásil do semináře (Kohout), ale pak jej opustil („páter Vyklouz“). My ostatní jsme se stali skoro všichni během studia ne-li vyslovenými ateisty, tedy přinejmenším pochybovači nebo agnostiky. Četli jsme kdejakou volnomyšlenkářskou literaturu, mladší studenti to sice nemohli říkat nahlas, ale sem tam při přednášce utrousili poznámku, kterou jsme tuze rychle pochopili. (Vzpomínám na znamenitého prof. Wolfa v sextě, když vykládal klasické dějiny a vznik kultury v Evropě, nebo na neméně znamenitého prof. Hrubého, matematika se suchým humorem, který se stal naším třídním: jednou jsme něco provedli „káťovi“, byl průšvih na konferenci a třídní nám pak oznámil „Prosím vás, proč ho nenecháte na pokoji, já vás teď musím zavřít“.) V náručí svaté církve zůstal snad jeden, nejvýš dva ze třídy. To byla chabá bilance osmiletého cepování.

Já sám jsem dost dlouho nevěděl, čí jsem. V sekundě jsem dokonce dělal ministranta (už si pamatuji jen začáteční frázi „Introibo ad altere Dei...“). Tak asi kolem kvarty jsem začal číst Volnou myšlenku, Krejčího atd. a taky jsem se dostal na Nietschova Antikrista. Ještě jednou jsem zakolísal, snad v sextě, kdy jsem nevylučoval, že po maturitě půjdu do Strahovského kláštera, to když jsem četl Tomáše Aquinského a některé jiné církevní filozofy. Ale pak mne to definitivně opustilo. Vystoupit z církve nebylo dobře možno. Za staré monarchie to znamenalo vyloučení ze všech středních škol. Ale vystoupil jsem z ní hned, jak jsem se po válce vrátil z fronty domů. Po několika letech jsem se však přihlásil do Církve československé, která nedávno předtím vznikla. Nevím s jistotou, jaký motiv jsem tehdy měl – snad byly dva: jeden byl, abych posílil skupinu, která šla proti Římu a jeho tmářství, druhý že jeden můj bratranec (Stáňa Pelda) se stal farářem Církve československé v Hradci Králové a přemluvil mého otce, matku a nevím koho ještě v rodině, aby se stali taky členy této církve. Už jsem to pak nezměnil, i když praktikující „bratr“ této církve nejsem, ale přece jen jsem byl za svého života asi dvakrát nebo třikrát na jejich bohoslužbách v kostelíčku v Resslově ulici. Z církve nevystoupím, snad proto, že dnes se časuje a skloňuje ve všech pádech a časech proticírkevní propaganda, a to lidmi, kteří jsou minoris gentium a nemají kvalifikaci na někoho ohrnovat nos. Sám si nepřeji, abych měl církevní pohřeb, ale otci i matce a pak i ženě jsem přizval ke kremačnímu obřadu kněze Církve čs. Jsem sice materialista, ale spíš než jako ateista bych se klasifikoval jako agnostik. Uznávám mravní principy, a proto jsem se v pozdějších letech stal zednářem.

Na fakultě

Zapsal jsem se na podzim 1916. Měl jsem však smůlu. U prvního odvodu jsem byl 1915, ale nebyl jsem uznán pro varikosní komplex na levém lýtku (geneticky po matce, vyprovokován jízdou na kole, které bylo koupeno starší, na mne příliš vysoké, musel jsem šlapat vestoje, a zejména kopce jsem vyšlapával levou nohou). Druhý odvod byl na jaře 1916, taky mne neuznali. Ale při třetím odvodu na podzim 1916, když už jsem byl na medicíně, mne odvedli s tím, že musím rukovat buď koncem ledna, nebo v prvních dnech února 1917. Tak jsem začínal medicínu s vědomím, že ji hned přeruším, že budu rád, když udělám první semestr, a že se bůhví kdy (jestli vůbec) zase vrátím.

Bydlel jsem v Hlávkově koleji, měl jsem na fakultu pár kroků, a chodil jsem pilně na přednášky. Odpoledne a večer jsem dával kondice, abych měl něco v kapse. To už jsem chodil s Boženkou, seznámili jsme se r. 1915. Studium mne nic nestálo, ale knihy jsem si musel koupit. Už na gymnáziu jsem byl vždy osvobozen od školného, poněvadž jsem předkládal rok co rok vysvědčení chudoby. Na fakultě jsem byl hned při zápisu taky osvobozen od kolejného, díky témuž vysvědčení nemajetnosti, ale další osvobození záleželo od pravidelných kolokvijních nebo rigorózních zkoušek a jejich prospěchu. Bylo předepsáno, jaký druh kolokvia (z kterého předmětu a kolik hodin) se uznává. Pro první semestr to byla anatomie, 6 hodin (celkem jsem musel mít 10 hodin, čili ten zbytek už mohl být cokoli jiného, co se přednášelo, třeba fyzika, ale anatomii jsem mít musel). Janošík nedával nic zadarmo, jen kolokvijní vysvědčení bylo vždy opatřeno nejen jeho podpisem, ale i oválným razítkem ústavu, a nedal se tedy podpis falšovat. Já se o to nikdy nepokoušel, ale u některých jiných examinátorů v pozdějších ročnících to nebylo nijak zvlášť obtížné. Zkrátka musel jsem dřít, než půjdu na vojnu, abych měl započten semestr, což se vyznačilo do indexu.

Moje první pocity na fakultě byly stejně depresivní, jako kdysi vstup do primy gymnázia. Studené prostředí, studené tváře přednašečů. Janošík, suchý pán se špičatým řídkým a už lehce prošedivělým vousem na bradě, vždy v černém plášti, přednášel monotónně, tiše, musel jsem sedět v první lavici, abych ho slyšel. Neměl pedagogické schopnosti, jeho výklady se musely jen nadřít, nejlépe z knihy a z atlasu. Měl sice humor, ale neobvyklý. Borovanský u něj dělal nejdříve fiškusa, pak demonstrátora hned od začátku studia. Jednou jsme spolu seděli v první lavici, v přetopené posluchárně, v zimě, v 8 ráno, ospalí, starý pán tiše přednášel a najednou řekl Borovanskému „Přineste mi mozek“ (za posluchárnou bylo anatomické muzeum a sbírka preparátů – Janošík pěstoval srovnávací anatomii a měl tam např. lebky všech možných zvířat atd. a ovšem taky jiné orgány). I zeptal se Borovanský: „Prosím jaký, lidský?“ K velkému gaudiu posluchačstva odpověděl Janošík: „Ne, člověčí.“ Po přednášce, když jsme vycházeli, povídá Janošík Borovanskému: „Jak se tak pitomě můžete ptát – lidstvo nemá mozek.“

Taky pitevna byla otřesná. Ne že bych se štítil, ale nebylo tam dost místa ani vzduchu ani čistoty, na jednu mrtvolu nás vždycky přišlo několik, mrtvoly byly někdy už nahnilé nebo měly různé abscesy, gangrény atd. Vlastně to patřilo na patologii, ale byli to chudáci, o které se nikdo nehlásil a které neměl ani kdo pohřbít.

Zůstanu na chvíli u anatomie. V prvním semestru zkoušel Janošík hlavně kosti. Museli jsme určovat nejen jaká je to kost (fibula apod.), ale z jaké kosti pochází úlomek nebo vyříznutý kousek. Sluha Kutina lámal, řezal a jinak připravoval kousky ze všech možných kostí. Muselo se poznat, kde je konec kraniální a kaudální, co je vpřed a co je vzad, popřípadě co je vlevo a co vpravo. Býval to hlavolam. Kutina dával za pár korun tajné kursy, kde radil, jak máme vzít část kosti do ruky a orientovat ji, ale stejně na to vždy velký počet posluchačů propadl. Abychom se to naučili, dohodli jsme se s Jájou Klímou, že pojedeme na Vánoce do Kostelce nad Černými lesy, kde jejich rod měl na náměstí dům, t.č. neobsazený (jezdívali tam jen v létě) a že tam budeme studovat. Nevím už jak sehnal plný ruksak lidských kostí, celých i úlomků, vzali jsme atlas i učebnici, abychom nadřeli všecky tuberosity a prominence, arkusy, sulkusy atd. a hned po Štědrém večeru jsme vyrazili do Českého Brodu a pak pěšky sněhem do Kostelce. Dům byl nevytopený, byli jsme i v bytě celé dny v zimníku s šálou kolem krku. Vařili jsme si ve velké rodinné kuchyni hlavně z toho, co vše jeho tetky za prázdniny zavekovaly a zavařily. Nádobí jsme nemyli, skládali jsme je v obrovské kuchyni na zem, takže za 10 dní jsme si už mezi nádobím museli dělat pěšinky. Koncem našeho pobytu se za námi přijela podívat jedna jeho teta, která div neomdlela, celý jeden den nedělala nic jiného než uklízela, myla atd., ale jinak nám ani moc nevyhubovala. Spali jsme ve světnici, kde měly jeho tety nastlány na dvou postelích peřiny, asi do výbavy, několik nad sebou, snad asi metr vysoko, možná víc. Každý jsme se zakutali do jedné postele jako do stohu, ráno jsme z toho vylezli a večer do toho zase vlezli. Jinak jsme však tak pilně dřeli, že jsme pak oba udělali kolokvium na jedničku. Mám ještě jednu vzpomínku. To už začínala válečná nouze o jídlo. Jájovi rodiče znali mlynáře tuším ve Stříbrné Skalici, který byl ochoten prodat nám na černo pytel mouky, ale četníci patrolovali a všecko zabavovali. Vydali jsme se tedy na noční výpravu se sáňkami, tam jsme šli nebo jeli normálními cestami, ale zpátky terénem, přes lesy – nevím, jestli jsme se kdy tak nadřeli, po kolena ve sněhu, těžké sáňky, ale mouku jsme šťastně dovezli ještě před rozedněním.

V Hlávkových kolejích i v posluchárně jsem se seznámil s některými novými vysokoškoláky. První byl Emil Fiala („Eman“) z Hradce Králové, pomenší, se skobovitým nosem (ale ne židovským), brejlemi, kliďas, neviděl jsem ho vzrušeného, s velkým humorem. Velmi nadaný, studoval s vyznamenáním. Druhý byl Franta Slejška ze Sobotky, dobrý zpěvák, kytarista, veselá kopa. Tito dva a Jája za mnou chodívali do koleje (měl jsem pokoj v 1. patře, hned vlevo u schodů, tuším že č. 42, ale nevím už jistě). Sdílel jsem jej s jiným medikem, z Plzně, jmenoval se Křesadlo. Ten byl o 1 – 2 ročníky výše. V koleji už se začala pociťovat nouze, např. se málo topilo. Studovali jsme společně tak, že jsme přirazili obě postele k sobě, zuli jsme si boty, sedli všichni do postelí nohama k sobě, přikryli se dekou a hřáli si promrzlé nohy o hlavičku Emanovy dlouhé fajfky, s troubelem nejméně metrovým. Obtíž bývala, kde vzít tabák. Jája doma tatínkovi občas ukradl viržinko z jeho železné zásoby, něco poslal policejní komisař Dr. Jaroslav Klíma, něco jsme sehnali my, a tak se společně kouřilo, vařilo kafe, pokud bylo (častěji to byla náhražka) nebo šípkový či malinový čaj. Na alkohol nebyly peníze, nebo zas nebyl alkohol. Vařili jsme na lihovém vařiči, který vyrobil můj otec a věnoval mi jej. Rád na to vzpomínám, byli jsme veselí, Franta začal zpívat a hrát virtuózně na kytaru, přišli vysokoškoláci z jiných pokojů a jiných oborů, až nebylo v pokoji k hnutí. Do tzv. „cancbuchu“ v přízemí u vrátného se pak dostaly stížnosti, že rušíme noční klid, a museli jsme své sedánky omezit, resp. zklidnit. Eman zpíval „písně obrněné“, např. „Jak jsem slyšel, že sem přišel jenerál Mahon, hned jsem spěchal, kde jsem nechal svůj starej kanon. Já nejsem od linie, já jsem od kanonie, mám pod sebou jeden lafet dvě baterie“. Nebo spoustu slok, které jsem neznal, o bitvě u Králového Hradce a kanonýrovi Jabůrkovi atd. Franta zase zpíval písně lyrické. Oba jsem je měl rád, oba předčasně zemřeli. Oba šťastně prošli válkou, vrátili se, dobře dostudovali. Eman se oženil, vzal si děvče z Moravy, měl s ní dcerušku, usadil se ve Strážnici, jednou mne tam volal na konsilium k panu hraběti na zámek (to už jsem byl docentem). Pak v zimě šel natočit vůz do garáže, nechal přivřené dveře, když se dlouho nevracel, šla ho žena hledat a našla ho mrtvého otravou výfukovými plyny, motor stále běžel... O sebevraždu určitě nešlo, ale jak mohl takovou neopatrnost udělat, to jsem nedovedl pochopit. Franta se také oženil, vzal si děvče ze Sobotky (rodinu jsem znal), usadil se v Havlíčkově Brodu a zemřel předčasně selháním pravého srdce při emfysemu. Smrt obou mne velmi zkrušila.

Taky můj společník Křesadlo předčasně zahynul. Nebyl odveden, nemusel rukovat, zůstal v koleji i po mém odchodu. Byl to kudrnatý mladík s charakterem bohatýra, „koulel“ to s děvčaty, byl dobrý společník. Občas nemohl usnout a měl podivný zvyk nakapat si trochu chloroformu na vatičku a přidržet si ji k nosu. Po návratu z vojny jsem se dověděl, že jednou přebral a nakapal si toho tolik, že ho ráno našli na lůžku mrtvého – to ještě nebyl dostudován.

Z mnoha jiných vysokoškoláků uvedu jen jednoho. Byl to matematik, jmenoval se buď Machytka, nebo podobně. Velice nadaný, ale alkoholik. Bydlel na stejné chodbě, o několik pokojů dál. Leccos jsme s ním užili. Jednou to někde natáhl, přišel domů z flámu až k ránu, chyběl u snídaně, a když se neobjevil ani u oběda, vešli jsme do jeho pokoje. Spal spánkem velmi hlubokým, ale po koleji běhal jeho králík, který začal dupat strachem, když jsme vešli. Vyhrál ho v tombole a přinesl domů pod kabátem, aby vrátná nevěděla. Pak si nemohl vzpomenout, kde králíka vyhrál. Jindy jsme byli po půlnoci vzbuzeni dutou ranou a tříštěním skla. Vyběhli jsme z pokojů, ale nic jsme nemohli objevit. Ráno se ukázalo, oč šlo. Náš matematik zase přišel „pod parou“ a vydal se na toaletu. Ta byla na konci chodby za rohem a za světlíkem. Do světlíku bylo otevřené okno a bůhvíproč se matematik místo na toaletu vydrápal do okna a spadl z 1. patra do světlíku. Ten byl kryt skleněnou střechou a pod ní byla hromada hadrů. Střechu prorazil, ani se moc nepořezal a nepohmoždil, a zkrátka ho tam ráno našli, jak spokojeně spí na těch hadrech.

Ale to byly jen výjimečné jevy. Ostatní studenti se pilně učili. Měli jsme dole v tělocvičně hodiny šermu, které pořádal učitel šermu, původem Polák, jmenoval se, tuším, Starowiecki. Šermovalo se rapírem, kordem nebo šavlí. Já se naučil rapíru. I když už byla chudší kuchyň a netopilo se, bylo mi tam dobře a nerad jsem se s kolejemi loučil, když jsem rukoval. Po válce už jsem se tam nevrátil. Naši se zatím odstěhovali do Škroupovy ulice, kde byl v přízemí sice taky jeden byt o pokoji a kuchyni, ale předně pokoj byl velký, zadruhé nahoře ve 3. patře najal otec ještě zvláštní pokojík a tam jsem spal a studoval. Měl jsem dostatek kondic a příjmů, takže jsem mohl přispívat na nájem, a proto jsem se o Hlávkovu kolej už neucházel. Byt ve Škroupově ulici měl ještě další výhodu. Byl v přízemí do dvora. Dvůr byl velký a přiléhala k němu dost velká zahrada, zanedbaná. Otec si krom toho zaopatřil zahrádku Na Orlíku pod Spartou a tam pěstoval zeleninu – měl to pár kroků. Doma pak na dvorečku pěstoval králíky a matka zase slepice. Já mám zvířata rád a piplal jsem to od malička. Králíci za mnou běhali jako za krysařem, když jsem zamlaskal, tak se seběhli ze zahrady, kuřátka mne taky znala a když už z nich byly větší slepičky, naučil jsem je na škrabánky z těsta, které zbylo, když matka zadělávala na knedlíky. Jenže jsem jim z toho dělal jakési žížaly a slepičky si na to zvykly. Když jim pak matka jednou vyhodila z okna na dvůr škrabánky v hrudkách, chodily kolem toho a žehraly, nebraly to, a matka mi vyčetla, že jsem jí zkazil disciplinu. Králíky jsem pěstoval, hned jak je samice vrhla. Pak mne jeden den napadlo udělat jim na zahradě podzemní doupě s několika východy, doupě jsem vystlal senem nebo slámou, všecko jsem to zas zahrabal, takže vyúsťovaly tuším 3 nebo 4 vchody asi 2 až 3 metry od sebe. Pak jsem zamlaskal a 8 či 10 malých králíčků za mnou šlo jak pejskové. Vzal jsem prvního a strčil mu hlavičku do díry. Ze strachu brzdil nožičkama a ocásek mu koukal ven. Vzal jsem druhého a prvního jsem jím postrčil. Tak jsem to postupně udělal se všemi, až ten první na druhé straně z jiné díry vylezl ven. Pokus se velmi vydařil. Králíci už jinde nechtěli bydlet než v podzemním doupěti. Jednou jsem je pozoroval, byli venku, a najednou se na nebi objevilo letadlo. Do králíků jako když střelí a mžikem byli v doupěti. Prastarý pud jim řekl, že na nebi krouží dravec. Nahoře v bytě se mi moc dobře studovalo. Měl jsem však už z gymnázia zvláštní studijní metodu, kterou jsem dodržel i na vysoké škole a jejíž prvky mám dodnes.

Vracím se na gymnázium. Dějepis a zeměpis přednášel profesor Josef Votruba, velký, s holou špičatou lebkou. Bydlel v Hálkově ulici v Praze 2.

Říkalo se mu „Pepík“ nebo „Pepena“ nebo „Joe Pep“. (Na to byla i písnička, parafráze flamendrovské písně „Kdybych já byl císařem, dal bych zákon psáti, co kdo v kartách promaže, erár mu to vrátí, šumělo by v sklenici, pivo s bílou čepicí, od večera do rána, od večera do rána“. Parafráze zněla „Kdybych já byl Joe Pep, znal bych všecky body, měl bych malou holou leb, pil grog místo vody, lidi, to bych pil a žral, až by mně nos zčervenal, od večera do rána, od večera do rána“.) Nyní k těm „bodům“. Votruba byl postrachem studentů. Jeho oblíbená slova byla: „Chlapečku, zraješ, zraješ. Až uzraješ, pukneš. Až pukneš, vyletíš.“ Skutečně taky moc studentů kvůli němu „vyletělo“. Měl zvláštní systém výkladu i zkoušek. Z dějepisu vyžadoval každý detail, např. data nastoupení všech panovníků hohenštaufské dynastie, a jednou dokonce položil otázku „jmenujte mi hohenštaufovce, ale odzadu“. Nebo řekl „Co se stalo na celém světě v prvních deseti letech 16. století?“ apod. Nutil nás k tomu, abychom si dělali vertikální i horizontální synopsis třeba starověkem, středověkem, novověkem a bodovali to apod. V zeměpisu totéž: abychom uměli zpaměti nakreslit na tabuli tok Dunaje nebo polohu měst apod. Kdo to jen bifloval, nemohl to zvládnout. Kdo si vypracoval metodu rozvrhu na velkých papírech a dostal grafický vjem, tomu se to vybavilo. Já se u Votruby naučil studovat obsažnou látku „z vyššího hlediska“ tak, že jsem si ze všeho dělal výpisy, z toho zase určité abstrakce, pak jsem šel do Stromovky, chodil po osamělých cestičkách, papíry držel v ruce a nahlas odříkával látku, čas od času se kontroloval, a nakonec jsem to zvládl. Přesně tutéž metodu jsem aplikoval i na medicínu. Ze Škroupovy ulice je stejně daleko do Stromovky jako do Schnelovy a prochodil jsem moc a moc kilometrů, když jsem studoval na rigoróza. Předtím jsem si to doma zpracovával z přednášek, knih, dokonce z vědeckých žurnálů, a zachycoval v přehledných větách na papír. Vlastně to dělám dodnes, jen už nechodím po Stromovce. Ale bez předchozího popsání spousty papírových čtvrtek a trvalého abstrahování a řazení do systému se neobejdu.

RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Josef Charvát

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné