K osudu knihy Nechte svůj jazyk na pokoji!

Některé knihy potká zvláštní osud, kdy jsou svými ideovými odpůrci tak často a ohnivě kritizovány, že jejich obsah není čtenářům znám jinak než skrze podání oponenta. To je v českém prostředí případ spisu amerického lingvisty R. A. Halla Leave your language alone! (Nechte svůj jazyk na pokoji!). ¹⁾ Ačkoli je toto dílo už staršího data (vyšlo v roce 1950), stojí myslím za to se na ně podívat i jinak, než jak to české veřejnosti opakovaně zprostředkovává prof. František Daneš. ²⁾ Hallův polemický spis je psán krásným a srozumitelným jazykem a snaží se čtenáři-nelingvistovi vysvětlit několik základních východisek, která musíme mít na paměti, když chceme posuzovat jazyk. Osvětluje omyly, které stojí v základu předsudečného hodnocení některých projevů jako „špatných“ či „nekultivovaných“. Ačkoli Hall neznal českou jazykovou situaci, je až s podivem, v kolika tématech se strefil do bolavých míst jazykové politiky české lingvistiky.

Hall například píše o tom, že v jazyce neexistuje dobré a špatné (nebo správné a nesprávné). Takováto hodnocení vycházejí z touhylingvistů (a mluvčích) po normování jazyka, které je neopodstatněné a vědecky vždy sporné. Upozorňuje na to, že ani slovník, ani gramatika (natožpak česká specialita, nechvalně proslulá pravidla pravopisu) nejsou lepším arbitrem jazykového projevu než běžný úzus a naše povědomí o mateřském jazyce. Celý koncept správnosti v jazyce je podřízen jazykovému úzu (který v českém prostředí – jak ukazují rozsáhlé a reprezentativní korpusy češtiny – rozhodně není ve shodě s příručkami). Hall připomíná, že jazykový vývoj je nezbytný, jinak by jazyk postupně umíral. Prostředky se plynule mění a není možné hodnotit nové prostředky jako špatné a staré jako dobré (což se v našich podmínkách často dělo a děje).

Česká jazykověda tento spisek reflektovala vždy podobně jako Goldsteinovu protirežimní knihu z románu G. Orwella 1984, tedy pouze jako soubor myšlenek, které jsou škodlivé a které se sluší odsuzovat (přitom podrobnému rozboru myšlenek se až na výjimky nikdo nevěnoval). F. Daneš tak v polemice s Hallem soudí, že lingvisti se mohou stěží zdůvodněně vyhnout přirozené touze mluvčích po radách odborníků. Pomiňme, že touha po „správném“ vyjadřování není nijak přirozená, ale vštípená školou. Mnohem závažnější však je, že v případě Danešova postřehu jde o zaměňování poradenské a „zákonodárné“ role lingvistů. Zatímco radu lingvisty je možné si poslechnout a pak se podle ní zařídit, příručku popisující správné jazykové chování v mnoha ohledech neuposlechnout není možné (kdo mi nevěří, ať požádá nějaké dítě ve svém okolí, aby provedlo jednoduchý experiment při hodině českého jazyka: stačí, aby se žák pokusil nerespektovat „rady“ lingvistů třeba při psaní diktátu).

F. Daneš vidí rozpor i v tom, že Američané jsou hrdí na to, že jsou prosti autoritativních zásahů do jazyka, zároveň však asi žádný jiný národ nenahlíží tak často do slovníků, aby si ověřil správnost. Připusťme, že je to pravda, ačkoli nevím o žádném průzkumu, který by tuto specifičnost Američanů dokládal. I zde je problém v hodnocení. Zatímco jakýkoli mluvčí angličtiny, která je ve své jazykové politice mnohem liberálnější než ta česká, má možnost výběru jazykové příručky, podle níž se chce řídit, Čech tuto možnost nemá. V našem prostředí existuje pouze jedna kanonická kodifikace „správných“ prostředků, která je reprodukována všemi příručkami. Ani toto tedy není ona rada od lingvistů, která by byla odpovědí na požadavky mluvčích, ale mnohem spíše zákon, jehož překročení se trestá sankcí.

To, že je jazyková regulace a kultivace jazyka problematická z hlediska našich vědomostí o jazyce, není myšlenka, s kterou by vystoupil poprvé R. Hall (už zakladatel moderní jazykovědy F. de Saussure byl v této otázce skeptický). Je však zřejmé, že touha po hledání dokonalosti v jazyce je stále i u lingvistů živá. Je samozřejmě lidsky pochopitelná a v případě, kdy si autor textu láme hlavu s tím, jak své individuální sdělení co nejlíp formulovat, i chvályhodná. V případě lingvistů by kromě úcty ke zkoumanému předmětu, který bychom neopatrnými zásahy mohli poškodit, měla být jakákoli snaha regulovat jazyk ve jménu jakéhokoli cíle podřízena metodologickým a noetickým možnostem oboru. Není možné hledat a sepisovat „správné“ prostředky, když už od počátků moderní jazykovědy víme, že něco jako správnost v jazyce neexistuje, i kdyby to po lingvistech chtěli všichni mluvčí třeba se zbraní v ruce.

Konstatování, že neexistují správné a špatné prostředky, objevující se v současnosti i u některých českých liberálnějších lingvistů, není tedy motivováno snahou relativizovat kulturní hodnoty, ale naopak uvědomit si omezenost našich znalostí o jazyce a možností ho regulovat. V tomto ohledu je Hallova kniha cenným zdrojem a inspirací pro přemýšlení o jazyce a našem postoji k němu.