Victoria na plavbě kolem světa

Z Kapverdských ostrovů na karibský ostrov Martinik je to 2100 námořních mil (4000 km) příjemné pasátové plavby Atlantským oceánem. Plachet se nemusíme celé dny ani dotknout, pasát je vítr stálého směru a stálé intenzity, práce s takeláží je skutečně velmi málo.

Oceán není jen otevřený prostor a masa vody. Je plný života a moře se nemůže nikdy okoukat. Neustále se mění, je v pohybu, střídají se barvy od zářivě modré přes oranžovou v zapadajícím slunci po ocelovou šeď mraků před bouří. Už od Kanárských ostrovů jsme často potkávali velmi zajímavé živočichy se zvláštním jménem: portugalská galéra nebo též portugalský plavec (Physalia physalis). Vzácností nejsou ani delfíni, velryby (nejčastěji vorvani), želvy, ptáci volného moře, zejména buřňáci.

Dostatek volného času mi dovolil malý romantický experiment. Napsal jsem dva dopisy a v nich vylíčil příběh Victorie i náš plán cesty kolem světa. Připsal jsem aktuální pozici (16°44' severní šířky, 043°42' západní délky), svou českou adresu a přání, aby se případný nálezce ozval. Dopisy jsem dal do lahví od španělského vína, dobře zazátkoval a přesně uprostřed cesty mezi Kapverdami a Martinikem hodil do vody. Lahve zmizely v brázdě za lodí a já na ně zapomněl. O rok později došla do Čech odpověď. Jedna z lahví strávila v moři celý rok, během nějž urazila s proudem a větrem bezmála 4000 kilometrů, až skončila na Eluetheře, jednom z bahamských ostrovů. Tam ji našel manželský pár z Jihoafrické republiky, který na své jachtě Pennywhistle už deset let brázdí vody Atlantiku. Po počátečním zklamání, že v lahvi není plán cesty k ukrytému pokladu nějakého dávného zasloužilého piráta, ocenili můj nápad i vzdálenost, kterou lahev uplavala, a o svém nálezu mi napsali. A tak se příběh dopisu v lahvi uzavřel.

Plavba ubíhala slušným tempem, i když pasát na pět dní zmizel a Victoria se bezmocně posunovala se Severorovníkovým proudem k západu. Když se vítr opět vrátil, vytvořili jsme dokonce Viktorčin rekord v počtu ujetých mil za den. Jeho hodnota je 141 námořních mil za 24 hodin. Ale to už se naše cesta blížila k svému cíli, na obzoru se objevil Martinik. Čtyřiadvacet dní na moři skončilo.

Martinik je největší z ostrovů Malých Antil (1102 km²) a zámořský department Francie. Původně osídlen karibským indiánským kmenem Arawaků byl r. 1502 objeven Kryštofem Kolumbem. Od r. 1635 kolonizován Francouzi, původní obyvatelé vyhubeni. Podnebí je horké a vlhké, část území pokrývá tropický deštný prales, u pobřeží mangrovový porost. Nejvyšší horou je sopka Mont Pelée (1397 m n. m.), jejíž výbuch r. 1902 zničil celé tehdejší hlavní město Saint Pierre a zahubil 300 000 lidí. Dnes se dá zjednodušeně říct, že Martinik je malá Francie přenesená do Karibiku.