Victoria na plavbě kolem světa

Po měsíčním pobytu na Martiniku, který si posádka zpestřovala prací na lodích, výlety, potápěním a horským maratonem, čekala Victorii plavba Karibským mořem. Ostrovy Malých i Velkých Antil a Bahamy jsou od dob Kryštofa Kolumba nazývány též Západní Indie a jsou jedním z klasických cílů jachtařů z celého světa.

Počasí Západní Indie ovlivňuje zejména severorovníkový atlantský pasát, celoročně převládající vítr z východního sektoru. Sezona trvá šest měsíců v roce (od prosince do května), druhou polovinu roku tvoří hurikánové období. Celá karibská oblast leží v dosahu tropických bouří. Pokud síla větru dosáhne 8. stupně Beaufortovy stupnice (62-74 km/h), získává bouře jméno (každý rok se začíná písmenem A). Když dosáhne 12. stupně (přes 117 km/h), nazývá se hurikán a značí se stupni 1-5 (od 120 po 300 km/h).

Ostrov Dominika leží na dohled Martiniku, ale 62 námořních mil ze zátoky Grande Anse dArlet do Prince Rupert Bay nám vinou velmi slabého větru zabere 5 dní. Náhradou za ztracený čas potkáváme několik stovek delfínů obecných, největší skupinu, kterou jsme během naší devítiměsíční plavby viděli.

Dominika je považována za nejdivočejší a nejchudší ostrov Malých Antil. Objevil ji při své druhé cestě Kryštof Kolumbus. Stalo se to jedné listopadové neděle (odtud název ostrova) roku 1493. Původní osídlenci Indiáni z kmene Karibů úspěšně odolávali španělským, francouzským i britským kolonizačním snahám, a teprve r. 1903 se Karibové spokojili s indiánskou rezervací (o rozloze 1800 ha) na východním pobřeží ostrova. Dnes je Dominika nezávislý stát v rámci Velké Británie (oficiální název je Commonwealth of Dominica) s 82 000 obyvateli. Ostrov je vulkanického původu. Jeho povrch je velmi hornatý, z velké části pokrytý deštným lesem. Nejvyšší vrchol Diablotin je vysoký 1446 m n. m.

Pro zvýšení bezpečnosti a pohodlí plavby chceme pro Victorii získat motor, a proto se vydáváme na ostrov Guadeloupe. Na jeho západním pobřeží údajně leží vrak velkého katamaranu a jeden z jeho motorů by se mohl Victorii hodit.

Necelých 40 mil zvládáme tentokrát za 12 hodin a zakotvíme u správního střediska Basse-Terre. Guadeloupe, zámořský department Francie, je největší (1705 km²) a nejlidnatější (400 000 obyvatel) ostrov Malých Antil. Karibové ho nazývali Ostrov nádherné vody. Evropané jej objevili 4. listopadu 1493 a přejmenovali podle španělské svatyně Santa Maria de Guadeloupe de Estremadura. Od poloviny 17. století, kdy se dostal pod francouzský vliv, nese jen zkrácený název Guadeloupe. Úzkým průlivem je ostrov rozdělen na dvě části. Větší Basse-Terre je hornatá s aktivním vulkánem Soufrière (1484 m n. m.) a pokrytá hustou tropickou vegetací. Menší část, Grande-Terre, je suché a ploché pískovcové plató.

Na břehu nedaleko podmořské přírodní rezervace u ostrova Pigeon, kterou proslavil Jacques-Yves Cousteau, konečně nacházíme katamaran. Je to výletní loď, určená pro krátké projížďky nad korálovými útesy. Na pláž ji vyvrhl poslední hurikán. Oba motory se zdají být v pořádku, ovšem informace, že jsou na prodej, je mylná.

Po třech dnech na Guadeloupe využíváme toho, že kotva na tvrdém písku dna zase začíná klouzat, a plujeme na další z ostrovů Malých Antil Montserrat.

Je to samosprávná britská kolonie (o ploše 102 km²), na ostrově je činná sopka Soufrière (913 m n. m.). Ostrov pojmenoval Kryštof Kolumbus podle slavného kláštera poblíž Barcelony. Před r. 1995 zde žilo 12 500 obyvatel, ale po erupcích v letech 1995-1998 zhruba 8000 lidí ostrov opustilo. Zbytek žije převážně v severní části ostrova, která jediná je volně přístupná. Do střední zóny (viz mapku vpravo) mají přístup pouze lidé, kteří tu bydlí, a výhradní zóna je uzavřena všem s výjimkou vulkanologů a Národní gardy. Bývalé hlavní město Plymouth bylo r. 1995 evakuováno a při erupci r. 1997 úplně zničeno. Nové hlavní město je Port Little Bay. Už po vyplutí z Guadeloupe vidíme nad sopkou obrovský mrak kouře. Proplouváme po závětrné straně, cítíme síru a na břehu vidíme Plymouth, zavalený vrstvou bahna a prachu. Zakotvíme v Little Bay na severu ostrova, nepříliš dobré podmínky nás však již druhý den přimějí odplout.

Příjemný jihovýchodní vítr nás unáší podél ostrovů Redonda, Nevis, Sv. Kryštof, Saba, St. Eustatius a ostrovů Panenských k prvnímu ostrovu Velkých Antil Portoriku. Původně byl osídlen karibskými indiány Arawaky a Kryštof Kolumbus ho objevil 19. listopadu 1493. Ostrov je vulkanického původu a nejvyšší vrchol Cerro de Punta dosahuje 1338 m n. m. Jméno získal o 15 let později, kdy španělský šlechtic (a účastník Kolumbovy výpravy) Ponce de Leon při vjezdu do zátoky dnešního města San Juan zvolal: Que puerto rico! (Jaký skvělý přístav!) Pro Španěly mělo Portoriko jako vstupní brána Latinské Ameriky velký strategický význam až do r. 1898, kdy ho ve španělsko-americké válce získaly Spojené státy. Od r. 1912 jsou Portoričané občany USA, od r. 1948 si volí vlastního guvernéra a od r. 1952 je Portoriko samostatným, volně přidruženým státem USA. Žije v něm 3,7 milionu obyvatel, úředními jazyky jsou španělština a angličtina. Díky vztahům s USA má Portoriko nejvyšší životní úroveň ze všech států Latinské Ameriky.

Vplutí do přístavu San Juan se dá pokládat za husarský kousek Victorie i její posádky. Křižujeme proti východnímu větru kanálem jednu míli dlouhým a jen málo přes jeden kabel širokým (1 kabel = 185,2 m), což vyvolává zvědavý dotaz z kapitanátu: Do you have any troubles with engine? Jak bychom mohli mít trable s motorem, když žádný nemáme! S čistým svědomím tedy odpovídáme, že nikoli, a po hodině a půl zakotvíme u cíle. Po odbavení na úřadech se stáváme účastníky a jednou z atrakcí Operation Sail 2000, velké mezinárodní přehlídky plachetnic pořádané v rámci oslav milénia. Victoria neztrácí atraktivitu ani vedle velkých školních plachetnic z celého světa a její posádka si po 8 měsících kotvení užívá komfort postoje u mola v San Juanu, hlavním městě Portorika.