Věda a pravidla jejího řízení II.

Jiné podněty plynou možná z ne úplného pochopení pravidel soutěže. Tak například nikde není zakázáno, aby si navrhovatel podal pokračování stávajícího projektu podruhé nebo potřetí, dosáhl-li dobrých výsledků. Naopak se při letošním udělování cen předsedkyně GA ČR ukázalo, že nejméně dva z  oceněných projektů jsou dlouholetým pokračováním řady několika Grantovou agenturou udělených a úspěšných projektů. Podmínka, aby navrhovatel pracoval na projektu úvazkem 0,3, je pouze doporučující a nikterak se neváže k poskytování financí, není třeba vůbec vyloučeno, aby řešitel měl na projektu úvazek větší.

Ve třetí skupině podnětů profesora Michla jsou návrhy, kterých jsme si sice plně vědomi, ale jež nelze jednoduše změnit. Jedním z těchto kritizovaných pravidel je nutnost uvádět při podávání návrhu počet výstupů, který je samozřejmě na počátku řešení velmi obtížně odhadnutelný.  Uvedení celkového počtu publikací navíc  jen málo zohledňuje jejich kvalitu. Tento údaj musí ale GA ČR zasílat do Centrální evidence projektů. Pak již záleží na jednotlivých hodnotících panelech, nakolik berou toto orientační číslo v úvahu při hodnocení projektu. Z vlastní zkušenosti ale vím, že nyní jsou si již členové většiny panelů vědomi toho, že nejdůležitější je, zda bylo dosaženo cílů, které byly v návrhu stanoveny. Nikdo snad nepochybuje, že pokud byly výsledky publikovány v časopisu Nature, je takový výsledek mnohem hodnotnější než deset publikací v regionálním žurnálu.

Projekty excelence

V tomto roce plánujeme vyhlášení nové soutěže projektů excelence EXPRO, které by ale neměly být chápány jako pokračování letos končících pětiletých a sedmiletých projektů excelence. V nové soutěži bude kladen mnohem větší důraz na osobu navrhovatele a nosnou myšlenku navrhovaného projektu. Novinkou by měla být i skutečnost, že tyto projekty budou hodnoceny mezinárodními odborníky v nově sestavených mezinárodních oborových komisích. Tím by se zamezilo debatám o tom, zda není vědecká komunita v ČR příliš malá na to, aby zajistila opravdu nezávislé hodnocení s úplným omezením konfliktu zájmů.

Na řešení se bude podílet jedna instituce, jen v odůvodněných případech může být projekt udělen dvěma úzce spolupracujícím organizacím. Projekty budou pětileté a budou se odborně hodnotit po dvou a půl letech a po šesti letech. Na řešení projektu bude alokována podstatně větší částka, než je tomu v případě všech ostatních projektů. Bude umožněno plánovat investice, na druhé straně se řešitel musí podílet na řešení projektu úvazkem nejméně 0,5 a po skončení projektu nebo během jeho řešení si musí řešitel nebo člen týmu podat projekt u Evropské výzkumné rady (ERC). Tím by chtěla GA ČR přispět k posílení  motivace české vědecké obce podávat žádosti o projekty do této prestižní evropské soutěže. Předsednictvo předpokládá, že bude během prvního roku řešit financování přibližně padesáti těchto prestižních excelentních projektů.

Předsednictvo GA ČR si uvědomuje úskalí použití h-indexu při výběru podaných projektů, jeho hodnota například silně závisí na oboru. V současné době ale není mnoho dalších kvantifikátorů, které by umožnily identifikovat excelentní vědce. V projektech EXPRO proto plánujeme použít mnohem širší informaci o dosavadních výsledcích navrhovatele, mezi něž patří i mezinárodní aktivity navrhovatele (účast v zahraničních orgánech, edičních radách, prezentace zvaných přednášek na mezinárodních konferencích, práce na výchově a vedení studentů atd.).

Hodnocení výstupů tříletých standardních a juniorských projektů se v současné době provádí opravdu každý rok (dvě hodnocení jsou požadována v zákonu), na druhé straně hodnocení projektů excelence EXPRO plánujeme pouze dvakrát, jednou během řešení projektu a pak až rok po skončení projektu. Jsme si vědomi důležitosti podpory vědců na počátku jejich kariéry, a právě s tímto cílem byly zavedeny před třemi léty juniorské projekty. První tříleté juniorské projekty skončily v roce 2017, nyní se chceme věnovat jejich celkovému vyhodnocení. Především nás bude zajímat, zda splnily základní předpoklad, tj. zda umožnily vybudovat vědcům na počátku kariéry jejich vlastní tým nezávislý na tématu, kterým se hlavní řešitel zabýval pod vedením svého supervizora. V této souvislosti plánujeme i prodloužení juniorských projektů na pět let, jak to také doporučuje prof. Michl.

Kvalita expertů

Můžeme se sice snažit ladit procesy hodnocení projektů ze všech sil, na čem ale neméně záleží, je kvalita expertů pracujících v odborných panelech. Jsme si vědomi toho, že panelisté mají hodně práce a nejsou za svou práci nijak významně finančně hodnoceni. Díky celkové provázanosti našeho vědeckého prostředí se nám těžko daří obsadit panely význačnými odborníky tak, aby nedocházelo při hodnocení k střetům zájmu. Rádi bychom tudíž dostávali od institucí více nominací kvalitních vědců, ale i nominací vědkyň (na malý počet žen v panelech jsme stále upozorňováni) a také více zahraničních odborníků. Již nyní se v některých panelech vedou zasedání v angličtině.

Je evidentní, že jakékoliv změny aktivit GA ČR jako třeba zavedení nové skupiny projektů nebo prodloužení trvání stávajících projektů vyžaduje ze strany GA ČR dobře promyšlené plánování rozpočtu. Nejistota ve střednědobém a dlouhodobém plánování prostředků účelové podpory komplikuje život nejen předsednictvu ale i kanceláři GA ČR. Tento důležitý podnět adresovaný Ministerstvu financí byl zmíněn i Mezinárodní radou RVVI na jejím zasedání v prosinci 2017.

Jsme potěšeni tím, že většinou je GA ČR hodnocena, ve srovnání s ostatními poskytovateli, příznivě. Věřte, že naším cílem je naslouchat odborné veřejnosti a reagovat podle našich možností na všechny připomínky, které dostáváme. Doufáme, že v budoucnu budete moci konstatovat, že se GA ČR ještě více přiblížila standardům poskytování účelové podpory, jak je znáte ze zahraničí.

3) Ze všech připomínek prof. Michla mi připadají nejdůležitější ty, které se týkají podpory nových, riskantních projektů mladých vědců. Ze všech analýz, které mám k disposici, mi vychází, že se česká věda postupně (pomalu) zlepšuje, produkujeme více publikací a patentů než před pěti nebo deseti lety, v řadě oborů dosahujeme solidní evropské úrovně. To vůbec není málo a bylo by hloupé se nad „průměrnou evropskou úrovní“ nějak ušklíbat. Čeho ale máme stále žalostně málo, je naprostá větová nebo alespoň evropská špička: Opravdu skvělé osobnosti, které nejen přednášejí na významných světových konferencích, ale samy je organizují; které nejen sledují světové trendy, ale samy je vytvářejí. Stačí se podívat na naši úspěšnost v získávání grantů Evropské výzkumné rady (ERC) – třicet let po změně režimu jsme zhruba na desetině úspěšnosti Rakouska nebo Belgie, o UK nebo Německu vůbec nemluvě.

Jediný popsaný a ověřený způsob, jak takové osobnosti získat, je dát jim šanci v raném stádiu jejich kariéry. Kdybych směl jmenovat jenom jeden jediný problém české vědy, který brání k dosažení excelence, řekl bych, že je to „inbreeding“. Česká věda je v příliš mnoha oborech a na příliš mnoha institucích stále uzavřená do sebe, stále je příliš mnoho profesorů, kteří na téže katedře vystudovali, obhájili doktorát, habilitovali se a získali profesuru, aniž by nějakou delší dobu strávili někde v cizině.

Vlastně je to ještě horší – nejen, že ten jev existuje, my jsme na něj hrdí, říkáme tomu, že jsme vytvořili „školu“, a ještě se chlubíme, že to přenášíme na další generace (tragická věta „vychoval si nástupce a předal mu ústav“, kterou lidé říkají vážně a s pýchou).

Nutně potřebujeme dát šanci skvělým mladým českým vědcům, kteří působí nebo se nedávno vrátili z  ciziny, mají nové nápady a energii a potřebují prostor a prostředky, aby je využili. GAČR pro tyto lidi před časem vytvořil program juniorských grantů, u jehož vzniku jsem jako člen Vědecké rady GAČR stál.

Tento program plní svou roli jen zčásti, mimo jiné i z důvodů, které přesně popisuje prof. Michl. Po žadatelích se například vyžaduje, aby de facto už předem znali složení týmu, který si mají za prostředky grantu teprve vytvářet. Hodnotitelé (podle mých zkušeností hlavně ti domácí) jdou „na jistotu“, a riskantní, nové projekty prostě nepodpoří. Výsledkem, je, že juniorské granty často neslouží ke svému původnímu účelu (vytvořit prostředky pro začínající vědecké pracovníky na založení nezávislého týmu), ale příliš často znamenají jenom vítané přilepšení mladším členům některé velké etablované vědecké skupiny.

Na Karlově universitě jsme ze stejného důvodu založili projekt Primus, kde dáváme až 90 milionů korun ročně pro mladé vědce zakládající vlastní skupiny, a vím o tom, že Akademie věd i další instituce připravují podobné programy. Snad se to konečně rozjede.

4) I u seniorských projektů GAČR se „hraje na jistotu“. Mohu-li být osobní: sám si opravdu na neúspěchy při získávání grantových prostředků nemohu stěžovat, ale na skutečně nový, zajímavý nápad (ze kterého pak po letech vznikly opravdu dobré výsledky) jsem nikdy grant nedostal. Vážím si scientometrie a nepochybuju o tom, že v řadě oborů je to velmi důležitý nástroj. Grantové přihlášky se však (pouze) na základě scientometrie posuzovat opravdu nedají. Opakovaně jsem kroutil hlavou nad posudky přihlášek svých brilantních mladších kolegů, kde jim hodnotitel vyčítal, že mají příliš nízký h-faktor (!) a podstaty jejich projektu si vlastně vůbec nevšímal. Je typické, že se této nehoráznosti dopouštěli bez výjimky vždy hodnotitelé čeští…

5) Dohodneme-li se, že chceme podpořit riskantní projekty nevyzkoušených mladých kolegů, musíme akceptovat určité procento neúspěchu. To je normální a zdravé. Pamatuju si, jak mne na Technické universitě v Atlantě (Georgia Tech) překvapili stížností, že jejich podpora start-upů má úspěšnost přes 85 procent, a že s tím musí něco udělat. Pokud totiž tolik projektů uspěje, znamená to, že hodnotitelé šli na jistotu, a docela určitě tedy nějaký rizikový (a potenciálně velmi úspěšný) projekt z obavy před neúspěchem nepodpořili.

V české vědě máme spoustu problémů, jejichž řešení bude stát spoustu peněz a času. Myslím, že by nám prospělo, kdybychom se co nejdřív pustili alespoň do těch jednodušších, jak nám to radí Josef Michl.

Všichni stejně víme, že má pravdu.

Může GA ČR dosáhnout kvalitnějších a dlouhodobějších vědeckých výsledků u svých projektů nějakým vylepšeným hodnocením v rámci panelů? Subjektivně se mi zdá, že GA ČR se podařilo vytvořit systém hodnocení, který je relativně imunní vůči klientelistických vazbám – minimálně se v tomto směru hodně zlepšilo. To je pro zemi s malou komunitou vědců úspěch a zaslouží si to pochvalu. Ze své dosti krátké zkušenosti člena jednoho z panelů mohu také říci, že žadatelé o projekty v GA ČR nejsou nyní ani zdaleka hodnoceni jenom podle mechanicky pojatých scientometrických kritérií, jak by mohlo z dopisu prof. Michla vyplývat. Moc nevěřím, že by se v tomto směru dalo něco dramaticky zlepšit, problém je totiž jinde, projektů přibližně stejné kvality je prostě příliš mnoho na dané úrovni financování.

Studie na velkém vzorku grantů v National Institute of Health [4,5]  ukazují, že hodnotící panely umí poměrně dobře vyřadit slabé projekty a identifikovat malou vrstvičku „tutovek“. Rozpoznat mezi slušnými projekty ty nadějnější je ale už nad sílu panelového systému.

Už v roce 1981 ukázal pokus se 150 grantovými žádostmi nezávisle posouzenými různými sadami oponentů na velkou míru náhody při posuzování grantů [6]. Nedávno provedli podobný experiment organizátoři konference „Neural Information Processing Systems“, kdy podané příspěvky hodnotily dvě komise. Podmíněná pravděpodobnost, že přijatý příspěvek od jedné komise bude zamítnut komisí druhou, byla 60 procent. S použitím bayesovských argumentů se pak dá dovodit [7], že při celkové úspěšnosti 22,5% je podíl přijatelných projektů (mezi kterými je těžko rozhodnout) 56%. Vědců přibývá rychleji než zdrojů (Derek de Solla Price poznamenal již v šedesátých letech, že při současném tempu není daleko doba, kdy vědců bude více než lidí [8]) a na všechny se nedostane).

Jak reagovat na praktickou nemožnost rozlišit projekty dostatečně kvalitně? Nejlepší by samozřejmě bylo zvýšit financování GA ČR tak, aby byly peníze na všechny slušné projekty. To se ale nejspíše nestane.

Občas se objevuje radikální návrh na vytvoření grantové loterie, kdy úkolem panelu by bylo pouze vybrat, koho pustit do slosování [9]. Věc má řadu háčků (kdokoliv hrál Člověče, nezlob se! ví, o čem píši), ale třeba Health Research Council of New Zealand již podobnou politiku pro některé typy grantů uplatňuje [10]. Zkušenosti s tímto přístupem by mne zajímaly, zejména pak adaptace badatelů na nové prostředí.

V dopise předsedovi RVVI se profesor Michl také ptá, proč vědec s více nápady nemůže žádat o více grantů. Důvody GA ČR neznám, ale nemusí to být pouze obmyslná snaha účetně zvyšovat úspěšnost grantů. Regulace počtu žádostí může také chránit diverzitu vědy. Volná darwinistická soutěž vede v řadě oblastí k neomezenému růstu silnějších – platí to v ekonomice, pro růst krystalů při tzv. Ostwaldově zrání stejně jako třeba při nekončícím procesu urbanizace. Při omezených zdrojích úspěšnější laboratoře rostou až do průmyslových rozměrů, než jejich zdroje využijí ještě úspěšnější týmy. Mamutí laboratoře s mnoha desítkami doktorandů a postdoků vidíme ve světě i u nás, je pak otázka, zda ještě hodnotíme vědce nebo celý ústav. Vyhubením či pauperizací malých týmů ale mizí „krystalizační jádra“ pro nové směry a myšlenky. Nekontrolované zvětšování úspěšných týmů také brání nastupující generaci v uplatnění, což lze třeba v americkém systému dobře dokumentovat zvyšujícím se věkem při udělení prvního grantu [11,12]. Ničím neomezený růst laboratoří není ani efektivní [13,14], celkový výkon sice roste, ale nelineárně: výkon na jednoho zaměstnance či na utracenou korunu klesá.      

K předchozímu odstavci ještě jedna glosa. Časopis Vesmír v roce 2017 publikoval krátkou stať Petra Houdka s názvem „Rozvíjí vědu jeden pohřeb za druhým?“, který byl založen na stejnojmenné studii [15]. Autoři v něm sledují vliv předčasných úmrtí koryfejů vědy na svůj obor. Málo překvapivě shledávají publikační a citační pokles přímých spolupracovníků zemřelých velikánů, zajímavější je ale narůst v aktivitě i v ohlasu ostatních pracovníků v oboru. Zdá se, že přílišná dominance je vědě spíše na škodu.  Úspěšný vědec na sebe postupně nabaluje více a více zdrojů a dominuje sociální síti v dané oblasti, více přednáší a publikuje. V průměru ale nejspíše produkuje méně nových, neotřelých nápadů.

Co by v této věci mohly dělat grantové agentury? Nabízí se myšlenka podporovat změnu zaměření etablovaných vědců vytvořením projektů typu „restart“. V dnešní době je mimořádně obtížné radikálně změnit téma výzkumu, pokud badatel nemá za sebou v dané oblasti již nějaké dílo, těžko získá pro svůj projekt financování a navíc riskuje výrazně sníženou produktivitu.  

Vědci se mezi sebou překvapivě málo baví o vědě. Dva vědce v hospodě naopak s velkou pravděpodobností uslyšíme mluvit o financování výzkumu. Důvod je nasnadě, díky postupující specializaci nechápou svou práci ani kolegové z blízkých laboratoří, zatímco financování vědy je naším společným koníčkem (odhaduji, že redakce Vesmíru byla při žádosti o reakci na dopis profesora Michla výrazně úspěšnější než při žádostech o podobně dlouhé texty z oboru daného badatele). Oblast financování vědy je důležité téma, představující samostatnou odbornost. Rozhodování by mělo být založeno na znalostech a datech; věřím, že profesionální management vědy si v tomto směru rychle doplňuje znalosti.

„Věda o vědě“ už dávno není jenom společenskou vědou, ale přitahuje i například fyziky [14]. Svůj příspěvek bych tak skončil citátem Emanuela Frynty, který se z vrabců dá snadno adaptovat na vědce: „Vrabčáci byli zvědaví, co všechno o nich věda ví, i letěli to vyzvědět až do Akademie věd. A od té doby věda ví, že vrabčáci jsou zvědaví.“.  

[1] F. C. Fang a A. Casadevall: Competitive Science: Is Competition Ruining Science? Infect. Immun. 83, 1229, 2015.

[2] G. H. Hardy: Obrana matematikova. Prostor, 1999.

[3] P. Azoulay, J. S. Graff Zivin, G. Manso: Incentives and creativity: evidence from the academic life sciences. RAND Journal of Economics 42, 527, 2011.

[4] D. Li, L. Agha: Big names or big ideas: Do peer-review panels select the best science proposals? Science 348, 434, 2011.

[5] F. C. Fang, A. Bowen, A. Casadevall: NIH peer review percentile scores are poorly predictive of grant productivity. eLIFE  5, e13323, 2016.

[6] S. Cole, J. R. Cole, G. A. Simon: Chance and Concensus in Peer Review. Science 214, 881, 1981.

[7] Olivier Francois: Arbitrariness of peer review: A Bayesian analysis of the NIPS experiment. arXiv:1507.06411, 2015.

[8] Price, Derek J. de Solla: Little science, big science. New York: Columbia University Press, 1963.

[9] F. C. Fang, A. Casadevall: Grant funding: Playing the odds. Science 352, 158, 2016.

[10] https://gateway.hrc.govt.nz/funding/researcher-initiated-proposals/explorer-grants

[11] R. J. Daniels: A generation at risk: Young investigators and the future of the biomedical workforce. Proceedings of the National Acedemy of Sciences 112, 313, 2015.

[12] Alberts, B., Kirschner, M.W., Tilghman, S., Varmus, H.: Rescuing US biomedical research from its systematic flaws. Proceedings of the National Acedemy of Sciences 111, 5773, 2014.

[13] I. Cook, S. Grange, Adam Eyre-Walker: Research groups: How big should they be? PeerJ. 3: e989, 2015.

[14] C. C. Lius: Is Bigger Better? Lab productivity and Lab Size. https://siepr.stanford.edu/system/files/Liu-NBiotech.pdf

[15] P. Azoulay, Ch. Fons-Rosen, J. S. Graff Zivin: Does Science Advance One Funeral at a Time? DOI: 10.3386/w21788.

[16] A. Zeng, Z. Shen, J. Zhou, J. Wu, Y. Fan, Y. Wang, Stanley H.: The Science of Science: From the Perspective of Complex Systems. Physics Reports 714-715, 1, 2017.

Napsal jsem mnoho neúspěšných (konkurence je veliká) a několik úspěšných grantových návrhů pro DFG. Nikdy jsem se nesetkal s požadavkem zavázat se předem k určitému počtu publikací (nebo jak se u nás s oblibou říká výstupů) a už vůbec nebylo množství publikací vzniklých v rámci grantu použito k jeho evaluaci. Pokud něco DFG zajímá, pak je to kvalita, ne kvantita publikační činnosti. Zcela se ztotožňuji s názorem profesora Michla, že splnění umělých publikačních závazků je známkou nedostatečných ambicí daného projektu. Vyřazovat „hříšníky“ z grantového procesu na tři (!) roky je likvidační a ve světě zcela nevídané.

DFG nijak neomezuje počet grantových přihlášek a pokračování započatých projektů v dalším, nezávislém, ale jasně navazujícím grantu je poměrně běžné. Management grantu probíhá v Německu prostřednictvím grantových kanceláří daných institucí. V Česku si vědci obvykle dělají vyúčtování sami, což je musí výrazně zatěžovat a odvádět od vědecké práce. Tento problém nemůže vyřešit GA ČR, ale může přispět k řešení zjednodušením administrativních požadavků. V grantech DFG jsou administrativní části a rozpočet velmi jednoduché a na hodnocení grantu mají jen minimální vliv. 

Podobně jako u GA ČR i granty DFG jsou často napsány na již téměř hotové projekty. Vzhledem k tomu, že v Německu je reportování výrazně benevolentnější a nasazení grantových prostředků flexibilnější, němečtí vědci často používají získané prostředky k řešení příbuzných projektů. Nemyslím si, že je to dobře, a pokud by mělo dojít k reformě GA ČR, mělo by se směřovat spíše k explicitní podpoře skutečně inovativních nových projektů s nejistými výsledky, tak jak to navrhuje profesor Michl.

Zcela zásadní je podpora mladých začínajících vědců. DFG jí věnuje značnou pozornost, ať už cílenými programu typu Emmy Noether nebo zvýhodněním prvních návrhů z nové laboratoře v normální grantové soutěži. Zapomínat by se nemělo ani na programy pro etablované vědce u nás nebo působících v zahraničí. Pokusy MŠMT v tomto směru ztroskotávají na neschopnosti rozpoznat vědeckou kvalitu a na zcela barokní administrativě, která vyžaduje ekvivalentní investice do nevědecké části grantu, aby jej vůbec bylo možno realizovat. Panely GA ČR mají v české vědecké komunitě dobrou pověst a jistě jsou schopny rozpoznat vědeckou kvalitu doma nebo přicházející ze zahraničí  (první vlaštovkou by v tomto směru mohl být program EXPRO). Tyto programy by měly být vysoce kompetitivní, ale na to jsou vědci na těchto úrovních zvyklí a berou to jako výzvu. 

V dopisu prof. Michla chybí problematika velkých, takzvaných síťových grantů pro spolupráce několika týmů z jedné nebo více institucí. Toto bylo donedávna doménou Operačních Programů pro Výzkum, Vývoj a Vzdělávání (OP VVV) MŠMT, ale jak víme, podpora z EU brzy skončí. Navíc rozdělování těchto miliardových prostředků se neobešlo bez kontroverzí a převažovala „nevědecká“ kritéria.

GA ČR má jedinečnou příležitost využit svoje znalosti české vědecké scény a nabídnout politické reprezentaci, že vyplní mezeru ve financování vědy po vypršení operačních programů. Inspirací mu může být opět DFG, které má velmi propracovaný systém evaluace velkých síťových grantů, tvořících páteř německého systému rozvoje vědy především na univerzitách. Tyto programy nutí vědce spolupracovat, a to nejen v rámci dané univerzity ale i s partnery z místních poboček Max Plancku a dalších organizací. České prostředí je natolik podobné (univerzity a AV ČR), že by se tento systém dal velmi úspěšně implantovat.

Všechny tyto návrhy jsou ovšem zcela akademické, pokud se za ně nepostaví politická reprezentace v ČR. Je zapotřebí oslovit pana Babiše a vysvětlit mu, že bezvýhradnou podporou pouze aplikovaného výzkumu zcela udusí českou vědu, nedojde k návratu špičkových mladých lidí ze zahraničí a navíc z ČR odejdou i ti vědci, kteří byli až dosud v domácím systému úspěšní. To bude mít za následek útlum transferu technologií, po němž naše politická reprezentace tolik prahne. Myšlenka, že to půjde bez podpory základního výzkumu a že budeme přenášet nápady vědců ze zahraničí, je směšně naivní.

Přestože nemám s GA ČR osobní zkušenosti, považuji ji za organizaci, která je schopna udržet konkurenceschopnost české vědy, zvláště pak, pokud jí bude svěřeno dostatečné množství prostředků k rozdělení mezi silnou českou vědeckou komunitu a pokud najde odvahu k implementaci změn ve svých procedurách na základě zkušeností ze zahraničí.

Je samozřejmě žádoucí dále odstraňovat prvky mikromanagementu ze strany GA ČR při řešení grantů a přenést odpovědnost zcela na vedoucího vědce. To však vyžaduje etablovat v rámci české vědy sdílené chápání kariérního systému včetně toho, kdo vlastně je principal investigator. V „normálních“ poměrech v jiných zemích se tato role odvozuje primárně od rozhodnutí instituce instalovat (na základě otevřeného výběrového řízení) vědce do pozice vedoucího výzkumné skupiny nebo analogické role v univerzitním kontextu. Ve zdejších poměrech naopak, v důsledku požadavků na úvazky v grantových projektech a obecně jistě také v důsledku přemíry závislosti na projektovém financování, vznikají principal investigators odspodu, jakoby samovolně. Výsledkem je, že na řadě českých výzkumných institucí se pohybuje mnoho institucionálně neukotvených „týmů“, jejichž existence není zachycena ve formálních organizačních strukturách, což snižuje míru srozumitelnosti a předvídatelnosti prostředí zejména pro mladé, začínající vědce. Velikou výzvou pro celý grantový systém je určitě lepší sladění jeho schémat s logikou vědecké kariéry a jejích různých fází.

Nízká možnost náboru zcela nových vědců z prostředí vně vlastní instituce v rámci řešení grantu neplyne jen z formálních požadavků grantových schémat na vymezení „personálního zabezpečení“ již v žádosti, ale také z krátkého odstupu zveřejnění výsledků grantové výzvy od zahájení projektu a nutnosti zahájit čerpání, které se odehrává sice v několikaletém horizontu, ale vlastně v ročním rytmu. Paradoxní je, že ačkoli ministerstvo financí uvolnilo podmínky týkající se řízení víceletých finančních závazků státního rozpočtu, takže převoditelnost grantových prostředků mezi jednotlivými roky je dnes teoreticky možná, prakticky je to složitější. Zaspalo totiž ministerstvo školství, odpovědné za oblast výzkumu, i další „poskytovatelské“ resorty, a zákony o vysokých školách a o veřejných výzkumných institucích umožňují převod grantových prostředků stále pouze v limitech stanovených pro „fondy účelově určených prostředků“. Opět jsme u potřeby lepší koordinace na úrovni celé vlády.

Dopis Josefa Michla ale také výstižně zachycuje řadu praktik, které ve vztahu ke grantům existují v realitě českých výzkumných institucí. Zcela souhlasím, že je nepřijatelné, aby výzkumné instituce požadovaly z přidělených grantových prostředků odvod nad rámec stanovených nepřímých nákladů čili režie. V této souvislosti ale musíme poctivě hovořit o otázce režií. V českém vědeckém prostředí hodně diskutujeme o poměru institucionálního a účelového financování. Velmi málo pozornosti ale věnujeme důsledkům existující kombinace relativně nízkého institucionálního financování a relativně nízkých režií v projektech.

V řadě jiných zemí, kde hrají projekty srovnatelně významnou roli ve financování vědy, nalezneme vyšší podíl režií v projektech. V řadě grantových schémat ve Spojených státech si režie dokonce vyjednávají instituce individuálně s poskytovatelem grantu na základě nezávislé zprávy certifikovaného auditora o skutečné míře nepřímých nákladů na dané instituci. Řešení vnitřního dluhu české vědy – ať již zásadním zvýšením podílu institucionálních prostředků, nebo úpravou nepřímých nákladů v projektech – je podle mého názoru naprosto urgentním úkolem.

Zřízení mezinárodní porady RVVI bylo jedním z dobrých počinů minulé vlády v oblasti vědní politiky. Lze jen doufat, že názorům a doporučením této rady bude nasloucháno a umožní nám dál rozvíjet prostředí pro českou vědu.