Židé jsou vši v kožichu německé vědy…

Sebevraždy, smrt v lodžském ghettu, v Terezíně, Osvětimi, poprava. Osudy čtyřiceti šesti vědců a vysokoškolských pedagogů židovského původu, kteří žili a působili v českých zemích a na prahu či v průběhu 2. světové války zemřeli násilnou smrtí, mapuje kniha Disappeared Science. Její editor Antonín Kostlán přibližuje v článku pro vesmir.cz dobové okolnosti, antisemitismus a tragický příběh jedné z obětí nacismu – profesora Německé univerzity v Praze Samuela Steinherze. Recenzi knihy si můžete přečíst v zářijovém Vesmíru.

I když Tschermak o pár dnů později, když se incident dostal na veřejnost a začal se rozvíjet v aféru, vydal – jak jízlivě napsaly české Národní listy – „nějaké shnilé osvědčení, že to tak zle nemyslil“, zůstal svým antisemitským náladám věrný i nadále, což nám možná naznačuje mimo jiné interpelace ministra školství komunistickými poslanci z 12. listopadu 1930, která jej obviňuje nejen z označování zahraničních židovských studentů za otravné parazity, ale i z otevřené propagace hákových křížů a z korupčního vydírání nepohodlných posluchačů.

Univerzitní roztržka

Německá Karlo-Ferdinandova univerzita, která vznikla v roce 1882 rozštěpením dosavadní jednotné pražské univerzity na dvě části, českou a německou, prožívala vůbec po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 dramatické okamžiky. Představa, že by už neměla spadat pod přející vídeňské ministerstvo kultu a vyučování, dovedla jejího tehdejšího rektora, kterým byl teolog August Naegle (1869–1932), k požadavku „exteritorializace“ univerzity (měla se stát rakouskou institucí pouze působící na československém území). Rozumnější hlasy však prosazování takové představy zabránily, a tak pro univerzitu zůstaly zachovány jak stálý příjem z československého státního rozpočtu, tak i státní garance platnosti jejích diplomů.

Tvrdou ránu pro hrdost univerzity představoval zákon o poměru pražských univerzit (č. 135/1920 Sb.), který přijalo v únoru 1920 československé Národní shromáždění na návrh profesora fyziologie na české univerzitě a bojovného českého nacionalisty Františka Mareše. Tímto zákonem se totiž název „Karlova univerzita“ společně s právem označovat se za pokračovatelku historických tradic a vlastnictvím Karolina dával do výhradního užívání české univerzitě. Německá univerzita v Praze (jak byla tehdy původně provizorně a později i oficiálně označována) se cítila vcelku právem poškozena a vzájemné spory pak vyvrcholily později, v roce 1934, známými boji o univerzitní insignie.

„Zžidovštělá“ Praha

Protože v hlavním městě nového státu, v Praze, byl německý živel početně velmi výrazně zatlačován českým etnikem, začalo se tehdy vcelku vážně připravovat přenesení univerzity na sudetoněmecké území, do severočeského Liberce. Za snahou o přestěhování univerzity byl však zřejmý i antisemitský podtext. Praha se totiž německým nacionalistickým profesorům a studentům zdála příliš „zžidovštělá“ (což bylo dáno už vysokým podílem Židů v rámci zdejšího německy mluvícího obyvatelstva) a hlavní proud pražského německého společenského a kulturního života byl pro ně příliš prodchnutý prodemokratickým a „neněmeckým“ duchem. Pro židovské profesory, docenty a další vyučující na Německé univerzitě, kterým zde od šedesátých let 19. století byla s výjimkou některých formalit zaručována rovnoprávnost, tak pozvolna nastávalo období nových zkoušek a útrap. Prvním, kdo si to měl bolestně uvědomit, byl profesor historie Samuel Steinherz (1857–1942), vynikající znalec doby Karla IV. a vydavatel zpráv papežských nunciů sídlících na dvoře římských císařů a českých králů Ferdinanda I. a Maximilána II.

 Zdrženlivý badatel, první židovský rektor

Samuel Steinherz vyrůstal ve Štýrsku a studoval ve Vídni. V Praze působil od roku 1901 jako mimořádný (od roku 1908 řádný) profesor pomocných věd historických a nikdy si nečinil ambice vstupovat do veřejného dění. Český historik Josef Šusta, který s ním úzce spolupracoval při výzkumu vatikánských archivů, o něm později ve svých pamětech napsal: „Spíše těžkopádný muž, naprosto oddaný klidnému rodinnému životu s upřímným, často až šosáckým odporem proti jakékoliv životní halasnosti, vystupoval i jako badatel jen opatrně zdrženlivými kroky…“ A přece právě tento muž, milující nadevše ticho a klid archivní studovny, se stal obětí jedné z nejhalasnějších antisemitských kampaní, která se kolem jeho osoby rozproudila v letech 1922–1923. Podnětem k jejímu vypuknutí se stal fakt, že Steinherz byl 21. června 1922 zvolen do úřadu rektora pražské Německé univerzity na školní rok 1922/23. Samotný akt volby byl do značné míry formalitou, protože ve výkonu rektorské funkce se fakulty periodicky střídaly a byl do ní vždy navržen služebně nejstarší člen profesorského sboru fakulty, která právě přišla na řadu. V období před rokem 1918 se však zároveň pravidelně dodržoval i úzus, že pokud rektorská funkce padla na profesora židovského původu, odmítl volbu přijmout. Historik Steinherz však volbu přijal, a stal se tak prvním židovským univerzitním rektorem na území někdejší monarchie.

To okamžitě vyvolalo hlasité protesty z řad profesorů i studentů Německé univerzity. Již 29. června volbu Steinherze za rektora odsoudilo zasedání Německého spolku akademiků, kterému v Ústí nad Labem předsedal A. Naegle (tou dobou už sedící v československém parlamentu jako senátor za Německou nacionální stranu). Na začátku července byl akademickému senátu univerzity zaslán požadavek „německo-árijských“ studentů na zrušení Steinherzovy volby, v němž se kromě jeho údajného nesouhlasu s přenesením univerzity do Liberce argumentovalo především tím, že nově zvolený rektor „nepochází z německého národa“. Steinherz na kritiku odpověděl 6. července 1922 svým dopisem akademickému senátu, v němž své němectví obhajoval: „Jsem Němec mými rodiči, mou výchovou a mým školním vzděláním, jako takový jsem vždy vystupoval a nikdy jsem nedal sebemenší záminku, aby moje němectví mohlo být zpochybněno.“ Byl tehdy jistě velmi spravedlivě rozhořčen, protože žil naprosto asimilovaným způsobem života, těšil se vážnosti ve Vatikánu i na salzburském arcibiskupském dvoře a od svých „árijských“ kolegů na univerzitě se odlišoval jen některými rituálními odlišnostmi uplatňovanými v soukromí.

Protesty, pak stávky

Steinherzovo vyhlášení však k uklidnění situace nepřispělo. 15. listopadu 1922 obsadily pod záminkou boje proti požidovšťování univerzity vojensky organizované oddíly nacionalistických studentů označených hákovým křížem (příslušníci tzv. Deutsch-arische Arbeitsgemeinschaft) různé univerzitní budovy a vyhlásily okupační stávku. Akademický senát německé univerzity rozhodl o zastavení přednášek na všech fakultách. Den nato zahájili solidární stávku i nacionalističtí posluchači německých technik v Praze a v Brně. Požadavky nacionalistických studentů se dočkaly mohutné vlny podpory ze strany sudetoněmeckého obyvatelstva, a to zejména z pohraničních oblastí severních a západních Čech, na jejich podporu se ozývali jednotlivci, studentské i další spolky i některé obecní úřady. Podpora přicházela i ze zahraničí. Solidární stávka byla vyhlášena i na univerzitách ve Vídni, v Innsbrucku a Štýrském Hradci. Ve Vídni stávkující křičeli „Juden hinaus!“ a „Deutschland erwache!“ Souhlasně jím přikyvovala většina tamního profesorského sboru i samotný rektor, paleontolog Karl Diener, který jako svůj úkol vyhlásil zabránit „levantizaci“ vysokého školství.

Nacionalistická akce však vyvolala zároveň i protireakci u těch pražských německých akademických sdružení, mezi jejichž členy měli silný podíl liberální, socialističtí, židovští a zahraniční studenti. Již 15. listopadu 1922 se obrátil na všechny studenty pražských německých škol nejvýznamnější pražský německý studentský spolek (Lese- und Redehalle der deutschen Studenten in Prag) a s ním i řada dalších prohlášením, v němž byla okupační stávka označena jako útok na akademické svobody. Tou dobou již na různých místech probíhaly četné bitky mezi Steinherzovými odpůrci a podporovateli. Podporu mu vyjádřila nejen značná část studentů a asi třetina profesorů a soukromých docentů Německé univerzity, ale i značná část německého tisku vycházejícího v Československu a téměř všechny české noviny (s výjimkou katolicky profilovaných listů).

Na základě protestu Lese- und Redehalle vyzval pod hrozbou zrušení probíhajícího semestru tehdejší československý ministr školství a osvěty Rudolf Bechyně akademický senát Německé univerzity, aby se postaral o obnovení přednášek. Pod tímto tlakem vyhlásilo 25. listopadu 1922 stávkové vedení na příští den předčasné ukončení stávky, a to s poukazem na hrozící zásah československé vládní moci; tuto svou poslední výzvu zakončilo výhružkami na adresu „napomahačů židům“ a deklarací, že i nadále hodlá bojovat „proti židovskému imperialismu“. Když 15. února 1923 Steinherz přece jen zaslal ministrovi školství svůj rezignační dopis, odmítl jej Bechyně vzít na vědomí, a tak rektor zastával svůj úřad až do konce svého funkčního volebního období. Na univerzitě pak působil až do svého penzionování v březnu 1928. Prožité události ovšem přispěly k jeho vnitřní proměně, jak už to ostatně postřehl jeden z židovských listů v době aféry: „Osud, který vzal statečně na sebe, propůjčil muži, který se cítil jako Němec a hodlal jako Němec i bojovat, heroické rysy Žida, který s židovskou důsledností bojuje za své přesvědčení.“ S. Steinherz se od té doby stále výrazněji vracel ke svým židovským kořenům, stal se čelným badatelem o dějinách Židů v českých zemích a vydavatelem Ročenky Společnosti pro dějiny židů v Československé republice.

Antisemitské ataky měly v pozdější době tendenci vzplanout na Německé univerzitě pod jakoukoli záminkou, jako byla například politická kandidatura některých profesorů či příchod některých židovských vyučujících. Uplatňovaly se však povýtce účelově a se zřejmým pragmatickým záměrem. Když byl na základě stejného mechanismu jako Steinherz zvolen 28. května 1926 rektorem právník Ludwig Spiegel (1864–1926), rovněž tak profesor židovského původu, neozval se totiž proti němu ani hlas; ba naopak – těšil se významné podpoře německých nacionalistů. Patřil totiž k právníkům, kteří systematicky útočili na československý jazykový zákon z roku 1920 a vládní nařízení z února 1926, kterým se českým Němcům ztěžovalo v řadě směrů užívání rodného jazyka ve veřejném prostoru a v úředním styku. Jen čtyři dny před rektorskou volbou pronesl v Mariánských Lázních k velké nelibosti tamního policejního komisařství před výkvětem německého právnictva  na toto téma zásadní projev.

Spiegel sám byl přitom přesvědčený demokrat, což dokázal již předtím během svého působení v Senátu Národního shromáždění, a dotyčné normy napadal, protože se snažily proměnit polyglotní stát, za který Československo považoval, v národní stát s jasnou dominancí češtiny. Když shodou okolností pár týdnů poté 14. června 1926 náhle zemřel, stal se jeho pohřeb konaný o šest dnů později na strašnickém židovském hřbitově paradoxně německou nacionalistickou slavností, na níž byl nebožtík posmrtně vyhlášen za německého vůdce v boji za jazyková práva.

Azyl pouze dočasný

I když se Německá univerzita stávala ve třicátých letech dočasným útočištěm pro některé vědce prchající z Německa či Rakouska (připomeňme alespoň astronoma Erwina Finlay-Freundlicha, filosofa Rudolfa Carnapa či právníka Hanse Kelsena), pronikal na ní stále výrazněji útočný antisemitismus nacistického ražení. Ten tu nakonec v průběhu doby převážil a vedl v letech 1938–1939, tedy za druhé republiky a v době vzniku protektorátu Böhmen und Mähren, k její úplné „árizaci“. Nuceně z ní tehdy odešla přibližně stovka docentů a profesorů, z toho nejméně dvě třetiny pro údajný neárijský původ. Značné části z nich se sice podařilo odejít do exilu, na ostatní však čekala ghetta a koncentrační tábory. Takovému osudu čelili čtyři z nich sebevraždou, dalších devatenáct pak bylo v těchto zařízeních zavražděno – a mezi nimi i profesor Steinherz, jedna z nejstarších obětí (zemřel v Terezíně 16. prosince 1942, v den svých 85. narozenin). Smrti v koncentračním táboře se nevyhnuli ani někteří z těch, kteří se pokusili odejít do exilu, jak dokládá osud profesora farmakologie Emila Starkensteina, který nacistům padl do rukou na cestě za svobodou v Holandsku. Jejich dosavadní působiště, Německá univerzita, se pak za války zkompromitovala jako jedno z center nacistického „rasového učení“ a podobných pseudovědeckých disciplín, což přispělo k jejímu pozdějšímu zrušení dekretem prezidenta republiky z 24. října 1945.

 Smutný návrat z ghett a koncentráků

Za smutný poválečný epilog však už němečtí nacionalisté se svým antisemitismem nemohli. Když se totiž hrstka přeživších rasově perzekvovaných profesorů a docentů Německé univerzity vracela v roce 1945 z ghett a koncentráků do Prahy, záhy zjistila, že vůči nim československé úřady uplatňují nejenom přezíravost a byrokratickou šikanu, ale často i otevřené nepřátelství. Pokud totiž při sčítání obyvatelstva v roce 1930 uvedli jako svůj komunikační jazyk němčinu, bylo jim po válce upíráno právo na československé občanství, zdravotní pojištění a důchod či jiný minimální příjem a hrozila jim i konfiskace bytů a dalšího majetku. Skupina bývalých terezínských vězňů v čele s filosofem a psychologem Emilem Utitzem byla připravena nabídnout své odborné služby Univerzitě Karlově (patřil sem například i profesor římské historie Arthur Stein a literární vědec Josef Körner), ta však možnost jejich uplatnění tvrdošíjně odmítala. Podobně byl odmítán i dětský lékař Berthold Epstein, někdejší osvětimský vězeň, který se do vlasti vrátil jako lékař československé armády a držitel sovětského vyznamenání „Za vítězství“; u něho bylo dokonce zpochybněno i jeho právo na užívání akademického titulu a teprve v roce 1949 mohl začít pracovat v kojeneckém oddělení nemocnice na Bulovce.

V červnu 1947 Pavel Eisner situaci komentoval: „Šedesátiletí, sedmdesátiletí, osmdesátiletí universitní profesoři (a s nimi všichni ostatní státní a veřejní úředníci židovského původu, ale „německé národnosti“) nedostávají haléře výslužného a žijí z balíčků, jež jim posílají žáci a přátelé z USA.“ Ani znepokojená intervence anglických vědců, jejichž jménem mluvil mimo jiné nositel Nobelovy ceny fyziolog Archibald Vivian Hill či chemický technolog a tehdejší sekretář Royal Society sir Alfred Egerton, nebyla mnoho platná. Není divu, že za těchto okolností mnozí z navrátilců dávali opět přednost odchodu z vlasti do zahraničí, ať již šlo o blízké Rakousko (např. matematik Paul Georg Funk), vznikající Německou demokratickou republiku (vedle Utitze např. zoolog Ludwig Freund) či vzdálenou Tasmánii (matematik Heinrich Löwig, známý později v Kanadě jako Henry Lowig).

Recenze knihy Disappeared Science Zmizelá věda, zmizelí vědci, jejímž autorem je Marco Stella, vychází nyní v zářijovém čísle časopisu Vesmír.