Zmizelá věda, zmizelí vědci

Editorskou péčí Michala Šimůnka a Antonína Kostlána z Kabinetu dějin vědy Ústavu soudobých dějin AV ČR, v. v. i., vznikl na české poměry výjimečný počin: biografický slovník českých a moravských židovských vědců a intelektuálů, kteří se stali oběťmi nacistické perzekuce, jež je nakonec i připravila o život. Podobná práce jako tato, věnovaná personálním ztrátám české intelektuální komunity jako celku v letech 1939–1945 v důsledku perzekuce Židů, překvapivě doposud nebyla sepsána, a proto zaceluje velmi znatelné prázdné místo v české knižní produkci.

Nejde snad o to, že by se kniha měla zařadit po bok mnoha dalších publikací o holocaustu a stát se „kasovním trhákem“. To jistě ne – její význam spočívá nejen v tom, že se věnuje opomíjenému místu v dějinách vědy českých zemí, domnívám se, že je i důležitou součástí snahy vyrovnat se s vlastními (a nejen vědními) dějinami. Ambicí této knihy, kterou jsem neprocházel jako slovník, ale četl ji od začátku do konce (ještě se k tomu vrátím), samozřejmě nemůže být předložit vyčerpávající soupis všech vědců a intelektuálů, kterých se protižidovská opatření dotkla.

Mezi osmdesáti tisíci lidmi, kterých se na území protektorátu Čechy a Morava po roce 1939 dotýkaly norimberské zákony i další formy protižidovského útlaku, bychom nalezli mnoho těch, kterým byla uzmuta možnost pracovat či veřejně působit, byli připraveni o majetek, rodinu, zdraví. Kniha se však věnuje pouze těm, kteří v období mezi roky 1939 a 1945 zahynuli, a to sami vlastní rukou, nebo byli popraveni či (z největší části) zemřeli v důsledku internace v koncentračním táboře nebo byli zavražděni v táboře vyhlazovacím. Autoři se tedy při výběru zpracovávaných osobností do tohoto biografického slovníku striktně řídili šesti kritérii. Kromě již zmíněné 1) násilné smrti 2) v období od zřízení protektorátu do konce druhé světové války 3) z důvodů rasové perzekuce byly dalšími kritérii kromě 4) uznání vědeckou komunitou (formou docentury či profesury či uveřejněním významné publikace) také 5) akademické působení na některé z československých vysokých škol a 6) dlouhodobé působení v Čechách a na Moravě.

Průnikem těchto kritérií vznikl abecedně řazený slovník 46 vědců (mezi nimž je jen jedna žena, historička Käthe Spiegel) profesně zahrnující širokou škálu od hudebního teoretika přes lékaře či právníky až po biology nebo techniky, jako byl Emil Kolben – definice „vědy“, „science“, v názvu knihy je tak velmi široká. Motiv seznamu či soupisu, za který bychom (mylně však) mohli předkládanou knihu považovat, v zásadě velmi dobře vystihuje pochmurnou tematiku holocaustu. Je to přehledný sled jmen, slov či jiných položek seřazených za sebe podle nějakého klíče, obvykle za nějakým konkrétním účelem. Ostatně ústřední role „seznamu“ pro holocaust jako takový a jeho další reflexe se nám vyjeví, pokud se zaměříme na podobu řady památníků tohoto tragického organizovaného selhání lidskosti. Od bostonského památníku holocaustu (New England Holocaust Memorial, www.nehm.org), šesti skleněných věží pokrytých čísly, reprezentujícími šest milionů Židů – obětí holocaustu, přes památník v pražské Pinkasově synagoze (prostého seznamu jmen, dat narození a úmrtí, který na návštěvníka působí svým šokujícím rozsahem jako tiché, ale důrazné připomenutí zmařených životů) až po téměř dvacet tisíc metrů čtverečních pokrývající památník holocaustu v Berlíně, který svými 2711 betonovými kvádry „v řádkách a sloupcích“ nejen seznam vizuálně připomíná, ale také se pod ním skrývá badatelská instituce, která nikdy nepohřbeným obětím holocaustu (téměř nekonečnému seznamu prostých jmen, dat narození a úmrtí) vrací v „Raum der Namen“ tvář a důstojnost (www.holocaust-denkmal-berlin.de). Tyto památníky jsou, kromě varování před možností opakování něčeho podobného a kromě připomínky zemřelých, zároveň i památníky Evropy, světa, který v roce 1939 (či až 1945) skončil – nikoliv jako geografický útvar, ale jako nositel univerzalistického a humanistického ideálu modernity, světa motivovaného ideálem pokroku a zároveň strachu z jeho následků, světa nebývalé mezinárodní spolupráce a zároveň vypjatých národních antagonismů. Prostřednictvím života obětí konce tohoto světa je nám umožněno do něj (obvykle jen potenciálně, nikoliv prakticky) nahlédnout.

Seznam je trefnou metaforou a syrovým vyjádřením holocaustu nejen kvůli úřednicky chladné mašinérii, která, podle seznamu, marginalizovala, oloupila a nakonec nechala zcela zmizet statisíce a miliony se stejnou lehkostí, jako by se jednalo o jiný libovolný úřední úkon. Seznam je i jistou formou taxonomie, v tomto případě rasové, která byla v posledku příčinou smrti těch, o kterých je v knize řeč. Jistě by bylo možné knihu chápat jen jako biografický slovník – s tímto úkolem, který si autoři stanovují, se vypořádala výborně (viz níže). Z blíže nevyjasněných pohnutek jsem se však rozhodl nenahlížet publikaci jako slovník, nýbrž číst ji jako knihu, tedy od začátku do konce.

Nejsem si jist, zda to byl autorský záměr nebo kouzlo nechtěného, ale kniha při tomto čtení není jen seznamem, po sobě jdoucím sledem biografických záznamů. Autoři totiž malému výseku těch, kdo zahynuli, vrátili na 323 stranách publikace tvář a alespoň na krátký čas, za který čtenář přečte jednotlivé medailony, jim a světu, který již není, dokázali vdechnout zdání života. Ten se v podání autorů odehrává v jakési tragické repetici, u které opět nevím, zda je ze strany autorů vedlejším výsledkem snahy o sjednocení jednotlivých medailonů či literárním záměrem; každopádně je to ona, která uvádí položky seznamu zpět do života. Každý člověk ze seznamu se narodil do židovské rodiny, ať již praktikující, sekularizované či takové, která konvertovala ke křesťanství, většinou (ne vždy) německé národnosti či německy hovořící, žil plodným profesním, veřejným i rodinným životem, byl autorem řady vysoce hodnocených prací. Po roce 1939, kdy v nově nastoleném protektorátu začala platit protižidovská opatření, postupně zmizel z profesního a veřejného života, pak i z očí ostatních a nakonec buď vlastní rukou, či po boku dalších v koncentračních a vyhlazovacích táborech i ze světa. Často známe datum, číslo transportu, či jiné označení – pouhou položku seznamu.

Seznam stál i na počátku konce mnoha těch ze zkoumaných osobností, které držely univerzitní posty – seznamy, obsahující soupisy jak politické spolehlivosti, tak rasového původu vysokoškolských vyučujících, vznikly zřejmě ještě před vyhlášením protektorátu, na konci roku 1938 či začátkem roku 1939 (s. XIV). Samozřejmě ne všichni, které publikace zahrnuje, byli vyloženě mimořádnými vědci či intelektuály (resp. byli ve vědeckém či intelektuálním prostředí jedinečnými zjevy) – tím nemá být řečeno, že by si mimořádnost žádala větší pozornosti než řádnost, právě však osobnosti mimořádné nám dávají nahlédnout do intelektuálních zákoutí doby před rokem 1939. Navíc pozornost čtenáře může pestrým textem klouzat podle vlastního zaměření.

Často fascinující a bohužel v případě této knihy vždy tragicky končící osobní příběhy, z nichž o mnohých uslyší čtenář pravděpodobně poprvé, čteny jeden za druhým vykreslují obraz vědeckého, společenského, kulturního i politického světa prvních čtyř dekád 20. století, a to díky pestrosti zařazených osobností velmi dynamicky. Takto lze uvést například příběh neuvěřitelně plodného českého prvorepublikového zoologa a cestovatele Jiřího Bauma (1900–1944), který se svou Tatrou 72 projel ve třicátých letech hned několik světadílů. Během svých výprav sesbíral stovky tisíc vzorků různé povahy od zoologických po etnologické, které se dnes nacházejí v několika českých muzejních institucích. Jeho životní příběh, který pokud je mi známo, nebyl doposud komplexněji zpracován (snad v důsledku toho, že nebyl členem žádné z kamenných vědeckých institucí?), skončil pravděpodobně v roce 1944 ve Varšavě. Baum přitom již od roku 1939 usiloval o oficiální výjimku z protižidovských opatření, která mu znemožňovala dále vědecky pracovat (nesměl jako Žid navštěvovat ani knihovny či např. zoologickou zahradu). Výjimka mu však i přes řadu vlivných doporučení nebyla schválena. Baum se před svou deportací také aktivně účastnil odbojových činností, v jeho bytě se konaly schůzky odbojářů, jako byli filosof Josef Fischer či historik a publicista Kurt Konrad (oba jsou v knize také uvedeni).

Naprosto jinými cestami, avšak ke stejnému konci se ubírala například životní dráha Oskara Fischera, dnes z větší části zapomenutého neurologa a psychiatra, který ve svém soukromém sanatoriu v bývalém veleslavínském zámečku léčil řadu předních osobností tehdejšího života, jako například Charlotte Garrigue Masarykovou, Milenu Jesenskou či architekta Adolfa Loose. Jeho výzkum neurodegenerativních onemocnění představoval paralelu k jeho dnes mnohem známějšímu současníkovi, Aloisi Alzheimerovi. Intelektuální milieu meziválečné doby pak dokresluje skutečnost, že Fischer byl, kromě své „běžné“ vědecké kariéry, také členem redakční rady Zeitschrift für Parapsychologie a účastnil se mj. i soudu s kouzelníkem Hanussenem, který se později, navzdory svému židovskému původu, měl stát poradcem a důvěrníkem nacistických špiček. Stejně jako řada dalších osob biograficky zpracovaných v knize Fischer neúspěšně žádal o výjimku z protižidovských opatření a zemřel v terezínském ghettu v roce 1942.

Některé osoby nás přímo provedou klíčovými momenty 20. století, jako například chirurg Jan Levit, který v terezínské pevnosti ošetřoval zde uvězněného atentátníka na Ferdinanda d’Este Gavrila Principa. Do Levitovy pověstné péče se svěřili i premiér František Udržal či armádní generál Jan Syrový. Jako primář na chirurgickém oddělení v Nemocnici Na Bulovce působil Levit až do poloviny roku 1940, kdy byl z rasových důvodů nahrazen Walterem Dickem, chirurgem, který o dva roky později jako první operoval zastupujícího říšského protektora Heydricha, zraněného při atentátu. Levit byl v říjnu roku 1944 zavražděn v Osvětimi.

Příšerná banalita úředního charakteru protižidovských opatření je dobře patrná na „postupném mizení“. Pražskému historikovi Bedřichu Mendlovi přišel 19. března 1940 dopis od protektorátního ministra školství a národní osvěty Jana Kaprase, ve kterém stojí: „Poněvadž jste židovského původu, pro kterou okolnost jste se stal trvale neschopným své služební místo řádně zastávati, zamýšlím Vás přeložiti podle § 80 služební pragmatiky na trvalý odpočinek.“ Již 28. září 1940 byl Mendl po smrti, spáchal sebevraždu požitím nadměrné dávky barbiturátů. Jiní, jako například psychiatr a neurolog Leo Taussig, vykonávali své povolání téměř až do smrti. Taussig odmítl v pravý čas emigrovat a až do roku 1942 byl lékařem pražské židovské komunity. I poté, co byl deportován do terezínského ghetta, dále pomáhal potřebným. V září 1944 se dokonce objevil v propagandistickém filmu Theresienstadt – Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet (česky Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území), pojednávajícím o takřka idylických životních podmínkách v terezínském ghettu. Zavražděn byl v Osvětimi v říjnu 1944.

Zatímco řada vědců byla od židovského náboženství zcela emancipována, další se k židovství po stránce náboženské i kulturní hlásili a někteří z nich se dokonce ve své práci této problematice věnovali, a to z názorově velmi odlišných pozic (například historik Samuel Steinherz, filosof Alfred Fuchs či germanista Arnošt Kraus). Jiní se zcela asimilovali a „židovská otázka“ pro ně byla víceméně zcela cizí až do chvíle, než se jich bytostně dotkla. Někteří, jako například Emil Kolben, do poslední chvíle nevěřili, že se jim může něco zlého stát, popřípadě spoléhali na vlivné kontakty. Jejich omyl byl osudový.

Jinak než jako tragikomický pak můžeme jen stěží popsat osud filosofa a diplomata Lva Borského (nar. jako Leo Bondy), zřejmě nejvýznamnějšího a nejoriginálnějšího českého interpreta Friedricha Nietzscheho, autora konceptu tzv. biosofie (biologické filosofie). Borského život se nicméně zakončil v Osvětimi, navzdory tomu, že jeho koncepce byla vystavěna ze směsi nietzscheánství, biologických metafor a společenských aplikací evoluční teorie, která by za jiných okolností bezesporu dobře rezonovala s nemalou částí nacistické ideologie.

Mnozí z intelektuálů byli navíc vymazáni hned dvakrát – nejen kvůli perzekuci Židů v protektorátu, ale po roce 1945 v důsledku zániku německé intelektuální komunity v českých zemích také z akademické paměti, alespoň místní, neboť většina z nich byla německy mluvící. To je případ Emila Starkensteina, reprezentanta pražské farmaceutické školy, muže mnoha zájmů sahajících od židovských studií až po dějiny přírodních věd, který sice emigroval do Nizozemska, byl však gestapem dovlečen zpět do Prahy a zemřel v důsledku krutého zacházení v koncentračním táboře Mauthausen v roce 1942. Ačkoliv si v rámci farmaceutické komunity dodnes Starkensteinova práce zachovává vysoký kredit, v českých zemích je tento vědec pramálo připomínán. Ještě tristnější je tento způsob vymazání z paměti u těch, kteří jako Židé holocaust přežili a následně, coby Němci, již nemohli dále ve své vlasti působit, jako například postoloprtský rodák Ludwig Freund, zoolog na Německé univerzitě v Praze. Souhrnné zpracování osudů příslušníků vědecké elity, kterých se týkala nacistická perzekuce, avšak přežili, by bylo dalším zajímavým tématem.

Portréty jsou přehledně a logicky rozčleněny a obsahují kromě základních biografických údajů a přehledu vědecké činnosti i řadu zajímavostí z osobního, profesního i veřejného života, přičemž značný důraz je obvykle kladen na období od počátku perzekuce až do násilné smrti. Práce je vybavena rozsáhlými seznamy archivních pramenů, sekundárních zdrojů a hojně doprovázena fotografiemi, stejně jako kopiemi různých tiskovin, knih a archiválií. Jednotlivé příspěvky neobsahují bibliografii zkoumaných osob, ale pouze odkaz na ni (pokud již je zpracována), obvykle jsou však v textu uvedeny nejdůležitější publikace, časopisy, kde daná osoba publikovala, či spolky, ve kterých se angažovala, ergo není problém se v díle jednotlivých osob rychle zorientovat.

Domnívám se ale, že knihu ocení i ti, jež zajímá Evropa, která skončila spolu se začátkem, možná až koncem druhé světové války. Jednotlivé biografie jsou mnohdy fascinujícími sondami do intelektuálního, politického a sociálního světa předválečné Evropy. Velkým přínosem je pak i to, že kniha je v anglickém jazyce a má tak nejen potenciál oslovit zahraničního čtenáře, ale i vzhledem ke kvalitě provedení se může stát také standardním dílem a východiskem pro prosopografii židovských učenců v Protektorátu Čechy a Morava.

Mnohde (nejen v Čechách, ale i v zahraničí) chodíme po ulicích a navštěvujeme místa, nesoucí jejich jména, míjíme je obvykle bez povšimnutí, aniž víme, o koho vlastně jde. Autorům patří veliký dík za to, že v českém prostředí konečně vznikl takový pomník, byť literární.