Bobr 2014: Chráněný i nežádoucí
| 13. 11. 2014Bobr se před časem znovu vrátil do naší přírody. Zákon jej přísně chrání, přesto jej zřejmě brzy bude možno lovit a zabíjet. V některých oblastech, kde bobr páchá velké škody. Kde je nežádoucí a nebezpečný.
Pokusme se představit si něco nedávno zcela nepředstavitelného. V krajině, ve které žijeme, se náhle usadí živočich, jehož po generace nikdo neviděl. S ohledem na svůj způsob života začne hrabat hluboké nory a budovat poměrně velké stavby, které mění ráz krajiny. To ve svém důsledku škodí nebo vytváří potenciálně velmi nebezpečné situace. Zároveň je to tvor ze zákona přísně chráněný, navíc nefiguruje v žádném z aktuálně existujících potravních řetězců.
Podobně totiž vypadal příchod bobra evropského (Castor fiber) do českých zemí na sklonku 20. století. Když starší z autorů jako docela malý kluk (cca roku 1970) viděl bobří okusy na březích severopolské řeky Biebrzy, ani v nejbujnějších představách ho nenapadlo, že se bobr stane znovu součástí naší přírody.
A přece se stal. A pak dokonce i jedním ze sedmi živočichů, které v důsledku působených škod zařadili zákonodárci již v roce 2000 do seznamu v Zákonu 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Nyní se v některých oblastech dokonce schyluje k plošnému regulačnímu odlovu bobra.
Dějiny existence, vyhubení i návratů bobří populace jsou v regionu českých zemí pozoruhodné a pestré
Bobr je největší evropský hlodavec, velikostí srovnatelný (ale ne blízce příbuzný) s ještě větší jihoamerickou kapybarou. Dnes už o jeho biologii víme mnohé, připomeňme si ale, že plochý a neosrstěný bobří ocas a nohy vybavené plovací blanou vedly například slovníkáře Pavla Žídka z Prahy (cca 1470) k tomuto popisu: „Bobr je vodní živočich, heterogenní, protože do rybí říše se počítají pouze jeho ocas a nohy, tělem patří mezi suchozemské živočichy.“ (Překlad A. Hadravová.)
Bobři mohou dosáhnout hmotnosti až třicet kilogramů. Této hmotnosti odpovídá i příjem potravy. Na farmě ve Voroněži chovatelé počítali na jednoho bobra a den 7 kg větví osiky, 2 kg větví břízy a 25 kg větví vrby, vždy s kůrou. To je celkem 34 kg čerstvé biomasy, není ale známo, kolik výsledně činil odpad.
Bobr osidluje břehy tekoucích i stojatých vod a je zcela přizpůsoben životu ve vodě a jejím okolí. Žije ve skupinách zvaných rodiny, které sestávají z rodičovského páru a dvou generací mláďat, neboť ta rodičovské teritorium opouštějí až ve dvou letech.
Na sklonku zimy a v předjaří probíhá bobří říje, gravidita trvá 105-107 dnů, v květnu a červnu se narodí mláďata. Ve vrhu bývá 2 až 5 mláďat. Po opuštění rodičovského teritoria hledají dvouletí mladí bobři odpovídající a volné teritorium, které zpravidla nacházejí do vzdálenosti deseti kilometrů. Protože migrují po a proti vodotečím, často narážejí na teritoria již obsazená, a v ojedinělých případech jsou tak zaznamenány migrace až 50 kilometrů.
Přítomnost bobrů v konkrétní lokalitě obvykle zjišťujeme podle pobytových stop. Některé z nich jsou jednoznačně patrné, tedy bobří okusy na stojících a poražených stromech, bobří hobliny, na pevnině dobře patrné ochozy, hráze a hrady. Hůře interpretovatelné jsou pro laiky nory, kanály a skluzavky. Většina pobytových stop ale souvisí se získáváním potravy.
V létě, kdy bobr preferuje bylinnou potravu, zanášejí bobři do vody z polí například dvoumetrové kvetoucí slunečnice. Před zimou bobří aktivita vrcholí, rodina se chystá k přezimování masivním kácením dřevin, zejména vrb a topolů. Většinu stromů dovedně pokácí do vody. Zimní zásobárnu tvoří tenké větve, které bobři uskladňují pod vodou, aby jim nezaschlo lýko. V místech, kde je vodní tok příliš mělký, staví bobři hráz, která zdvihá hladinu a umožňuje hromadění zimní zásoby větví. Zároveň zdvižená hladina zakrývá vchod do nory.
Bobři v zimě nespí a svoji zásobárnu dovedně využívají i pod ledem. K transportu a konzumaci větví jim slouží několik důmyslných adaptací. Především široký a plochý ocas pokrytý šupinami. Bobrovi slouží zejména jako kormidlo a jako pohon. Hlasité plácnutí ocasem oznamuje rodině hrozící nebezpečí. Pohyb ve vodě usnadňují také plovací blány mezi prsty. Nozdry a uši se mu při pobytu pod vodou uzavírají ventilačními záklopkami. Zrak si chrání průhlednou mžurkou, která umožňuje dobré vidění pod vodou. Významná je i možnost uzavřít ústní dutinu za zuby – hlodáky, přičemž jazyk jim přitom zcela utěsní hrtan i hltan. Proto bobři mohou bez omezení hlodat pod vodou. Poslední adaptací je vratiprst na předních končetinách, který umožňuje uchopení větví při ohlodávání kůry a lýka.
Vyhubení bobra
V dávné minulosti existovalo souvislé bobří osídlení v celé Eurasii. V důsledku intenzivního lovu byla evropská část populace silně redukována, až byl bobr v celé Evropě a v českých zemích celoplošně vyhuben.
V českých zemích k tomu došlo postupně, během dlouhého časového úseku. Autoři pokládají za potřebné důvody lovu i vyhubení bobra vyjmenovat:
Úlovek bobra poskytuje odpradávna lovci znamenitou zvěřinu. Přítomnost osteologických dokladů je častá zejména na slovanských hradištích. Zdá se, jako by si Slované schopnost ulovit a konzumovat bobry přinesli ze své původní domoviny. Od příchodu křesťanství do našich zemí byla bobří zvěřina navíc pokládána za postní pokrm, což zejména v období středověku s četnými předepsanými postními dny mělo pro intenzitu lovu svůj nepochybný význam.
S ohledem na dlouhodobou nepřítomnost a následnou nemožnost lovu se recepty k úpravě bobra v recentních kuchařkách nenacházejí. Vezmeme tedy zavděk receptem renesančním, který ve svém Kuchařství uvádí Bavor Rodovský z Hustiřan v roce 1591. Ze tří jeho receptur vybíráme:
Krmě z bobra, z ocasu a z noh
Vezmi ocas i nohy zadní, připrav, aby bylo čisté, a vař u vodě dopolu. Potom vylož na mísu a umej čistě. A tu jíchu schovej, jakos v ní vařil. Potom daj pepře, hřebíčků, skořice a vína do té jíchy a vař zase ocas s tím vším, přičině sádla. Potom vezmi střídy z režného chleba, coť se zdá a zvař ve víně. A když vyvře, přičiň medu, coť se zdá, a když na mísu dáš, polej tím kořením, dada anézu a madlouv celých vyloupaných.
Důležitou součástí úlovku byla pochopitelně také kožešina, ceněná a vyhledávaná. Je velmi hustá a jemná, mnohostranně využitelná. Hustota chlupů je neuvěřitelných 250-300 kusů na čtverečním milimetru. Využívala se také srst, a to k výrobě bobřích klobouků, které byly po dlouhou dobu oblíbené, módní a drahé. Jejich obliba ustoupila až v polovině XIX. století.
Zvláštní a velmi váženou součástí úlovku se stala také bobří stroj (castoreum), což byl dobový název pro mazové žlázy vyskytující se u obou pohlaví. V tukové tkáni žláz se dlouhodobě koncentrovaly látky z rostlin, které bobr konzumoval – a s ohledem na významný podíl vrby v bobří potravě se zde kumulovala kyselina salicylová. Účinek castorea proti horečnatým onemocněním lidé odedávna znali, užívali ho jako medikament, až po patentování Aspirinu roku 1899 zcela pozbyl významu. Jistě by bylo zajímavé znát výsledky moderní chemické analýzy bobřích mazových žláz.
Středověký Bestiář zvaný Asmohlův (vzniklý v Anglii cca 1200) o bobru zaznamenává vpravdě středověkou a pověrečnou historku související s castoreem: „…varlata (bobra) jsou důležitá pro medicinu … když bobr pozná, že jej pronásleduje lovec, ukousne si varlata a hodí je lovci do tváře, a tak se mu podaří uniknout. Když se stane ještě jednou, že jej vystopuje jiný lovec, vztyčí se a ukáže svoje samčí orgány lovci. Když lovec uvidí, že nemá varlata, odejde od něj.“(Překlad A. Hadravová.)
Existence mazových žláz neunikla ani Bohuslavu Balbínovi, který ji ale z nedostatečné znalosti anatomie nesprávně interpretoval. V Miscelaneích o nich píše: „O bobrech můžeme povědět tuto zajímavost: často mají dvojí varlata (sám jsem to viděl), a to tak, že vespod vyrůstají a objevují se nová, zatímco oslabená svrchní vadnou, zakrňují, až zmizí docela.“
V českých zemích k výše zmíněným důvodům intenzivního lovu přistupuje ještě další typický ekonomický fenomén, a to plošná výstavba rybníků k chovu kaprů a k nim příslušejících napájecích stok v době české renesance. Zde mohla tehdy ještě celoplošně existující bobří populace působit (a nejspíše i působila) významné škody. Odtud byl jen krůček k důsledné snaze o komplexní likvidaci bobrů v Čechách a na Moravě.
A jejich počet se zjevně snižoval, zmínky o nich jsou postupem času řidší. Bohuslav Balbín píše o četném výskytu bobrů na řece Orlici a jejich lovu: „Bobry se to jen hemží na březích řeky Orlice v Hradeckém kraji. Železné sklopce a pouta se dokáží sevřít tak pevně, že je rázem připraví o život. Tento druh chytání je ovšem velmi nebezpečný. Viděl jsem totiž lidi žalostně usmrcené místo bobrů. Tito ubožáci se neopatrně dostali na břeh a vůbec ani nepomyslili na nástrahy.“ (překlad Helena Businská).
(Bohuslav Balbín (*1621) prožil dětství v Častolovicích, jde tedy o zprávu datovatelnou zhruba do roku 1630. Překlad železné sklopce a pouta je poněkud nepřesný, šlo zde nepochybně o železa. Je dokonce pravděpodobné, že zde konkrétně byla použita takzvaná medvědí železa, ta jediná jsou totiž schopná usmrtit člověka.)
Další vliv na intenzitu lovu mohla mít v 17. století i pozvolna nastupující dřevní krize, která vedla k úzkostlivé snaze omezit jakékoli škody na dřevní hmotě, použitelné třeba jen jako palivo. Brzy v přírodě přežívaly poslední zbytky bobří populace.
Ze znamenité studie Emila Hoška je patrné, že úlovky bobrů byly po roce 1700 spíše vzácné, jako příklady lze uvést ty poslední v lokalitách Děčín (1722), Hamr u Kardašovy Řečice (1720) a konečně Grygov u Olomouce (1730), kdy byl uloven pravděpodobně poslední divoký bobr v českých zemích vůbec.
Další pokus – neúspěšný
O pouhých 43 roků později došlo ke snaze bobry chovat uměle, posléze znovu i v přírodě. Tento pokus se postupně uskutečňoval na třech místech jihočeských schwarzenberských panství. Umělý chov začal roku 1773, kdy byl dovezen pár bobrů původem z Polska. První chov, v zařízení zvaném bobrovna, vznikl v Červeném Dvoře na panství Český Krumlov. Podařilo se – roku 1789 zde žilo už čtrnáct bobrů, a roku 1805 dokonce 28. To umožnilo reintrodukci na panství Třeboň, kde byly roku 1804 vypuštěny dva páry bobrů, poté ještě čtyři jedinci. V letech 1805 a 1809 pak po jednom páru. Novou populaci tedy založilo pouhých osm jedinců. Bobři byli přísně chráněni, jejich početnost tedy rostla a bobři se šířili nejen na území panství Třeboň, ale i v širším okolí. Po povodni v roce 1830 se bobří pobytové stopy objevily až v dnešním centru Prahy, na vltavských ostrovech.
Čtěte také: Pilné zvíře s velikášskými sklony míří do Prahy
Škody se nepochybně nijak nelišily od těch, které bobři působí nebo mohou působit dnes. V krajině rybničních hrází a přívodních stok mají bobři tendenci hráze buď náhodně poškozovat, nebo se dokonce pokoušet s vodou hospodařit jinak, než rybniční hospodáři potřebují.
V roce 1833 se škody působené bobry v jižních Čechách ukázaly být do té míry vysoké, že jejich ochrana byla zrušena a naopak 7. listopadu byl vydán příkaz bobry střílet, vypsané zástřelné činilo pět zlatých. Následovaly znovu roky intenzivního lovu, počet bobrů klesal, v roce 1860 žilo už jen pět rodin v oblasti Staré a Nové řeky. Poslední úlovek bobra byl doložen na hrázi Nové řeky roku 1871. Bobři v přírodě přežívali dál, doklady o úlovcích ale chybí. Patrně i proto, že bobří zvěřina i kožešina byly předmětem značného zájmu pytláků. Na Nežárce u obce Hamr je doložen poslední odchyt jedince z této populace, a to roku 1876
Tak skončil po přibližně sto letech experiment s chovem a reintrodukcí bobra do českých zemí. Stojí za to konstatovat, že bobři tehdy svoji schopnost žít ve středoevropské krajině rozhodně prokázali, a znovu je lidé vyhubili.
Pro současnou situaci, kdy se bobři velmi dynamicky šíří a jako lidem vlastně neznámý druh po dlouhé době znovu kolonizují krajinu naší země, je toto konstatování ovšem značně varující.
Bobří návrat
Bobři se do českých zemí šíří z několika směrů. Ještě v polovině XX. století žily v Evropě čtyři v podstatě izolované bobří populace, první na Rhôně ve Francii, druhá ve střední Skandinávii, třetí východoevropská, která byla našemu území nejblíže výskyty ve východním Polsku, a konečně čtvrtá, geograficky velmi blízká populace labská u Magdeburku.
Poté byli bobři záměrně reintrodukováni do povodí Dunaje (řeka Inn na hranici Bavorska a Rakouska), odkud se rychle šířili středoevropskou částí dunajského údolí a také jeho přítoky. Na jihovýchod našeho současného území, tedy na soutok Moravy a Dyje, dorazili první jedinci proti řece Moravě už v sedmdesátých letech, pravidelný výskyt nastal v polovině let osmdesátých.
Druhým místem výskytu v povodí Moravy se stala oblast Litovelského Pomoraví, kde byli bobři poprvé vysazeni roku 1991. Z povodí Dunaje se bobři šířili řekou Naab a z ní Kateřinským potokem do oblasti Českého lesa, kde byly zaznamenány první výskyty kolem roku 1990, přítomnost rodin pak roku 1995. Již nějaký čas pronikají dále přes dunajskolabské rozvodí do povodí Mže. Proti Labi se původní labští bobři (pocházející z populace v okolí Magdeburku a Dessavy) dostali do oblasti Hřenska v roce 1992.
Stav bobra se aktuálně odhaduje na 4-5 tisíc jedinců s 10% ročním přírůstkem.
Vzhledem k důsledné ochraně a dochází k relativně rychlému šíření bobrů a dnes může být vlastně téměř všude. Pro bobry není překážkou rozvodí, podle pozorování z Tater ani nadmořská výška. Kromě člověka se na našem území nevyskytují predátoři, kteří by byli schopni dospělé bobry aktivně lovit. To u nás v minulosti nepochybně dokázali vlci, jak dokládají současné potravní analýzy z východního Polska, a patrně také medvědi a rysové.
V dnešní době se stala významnou příčinou úmrtnosti doprava. Podle dostupných studií se na úhynu podílí přibližně jednou třetinou. Kadavery ležící na okraji silnice nebo u železniční trati lze ovšem nalézt podstatně snáze než bobry uhynulé v terénu nebo v norách. K regulaci populace kromě přirozených příčin, jako je stáří, nemoci a úrazy, tak přispívají hlavně jarní povodně a s nimi související úhyn mláďat v zatopených norách.
Čtěte také: Bobr se vrací
A znovu škody
Po svém druhém návratu do českých zemí působí bobr pochopitelně opět škody vyplývající z jeho „naturelu“. Jsou tu čtyři základní typy: bobři narušují rybniční a říční hráze, způsobují zatápění pozemků, okusují dřeviny a pasou se na polních kulturách.
První typ škod v sobě skrývá velmi nebezpečný prvek: zcela reálné riziko poškození technických vodních staveb (zejména hrází) do té míry, že bobři mohou buď přímo způsobit, nebo urychlit průběh povodní se všemi důsledky.
Proto se dnes zavedení plošného regulačního odlovu bobra v některých regionech aktuálně jeví jako zcela reálné. Je jisté, že prozatím k němu alespoň lokálně docházelo nelegálně, a to přesto, že lov bobra je možné kvalifikovat jako trestný čin. Novodobé diskuse o vhodné kuchyňské přípravě bobří zvěřiny nejsou v oblasti dolního toku Dyje a Moravy nijak neobvyklé.
Populační dynamika bobrů úvahy o případném lovu podporuje. V letech 2000 až 2009 stát zaplatil kompenzaci za vykázané, doložené škody způsobené bobrem téměř 30 milionů korun, po kormoránech a vydře třetí nejvyšší vyčíslené. Škody působené velkými šelmami a losem jsou rozhodně hluboko pod škodami bobřími. Stav bobra se aktuálně odhaduje na 4-5 tisíc jedinců s 10% ročním přírůstkem, redukce v řádu desítek až stovek jedinců tedy jeho početnost zásadně neohrozí.
Právní aspekty ochrany bobra
Bobr je v České republice chráněným živočichem. K jeho ochraně zavazují ČR Bernská úmluva i unijní Směrnice o stanovištích. Podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 se jedná o zvláště chráněný, silně ohrožený druh živočicha. Je přísně zakázáno škodlivě zasahovat do jeho přirozeného vývoje, zejména jej usmrcovat, zraňovat, rušit, chytat nebo chovat v zajetí, a to ve všech vývojových stadiích. Dále je chráněn jeho biotop i přirozená a umělá sídla (v případě bobra tedy hráze, nory a hrady), která je výslovně zakázáno ničit, poškozovat či přemisťovat.
Na bobra pamatuje i zákon č. 449/2001, o myslivosti, jako na zvěř zvláště chráněnou podle zvláštních právních předpisů (tedy zákona o ochraně přírody), kterou nelze bez výjimky podle těchto předpisů lovit.
Škody způsobované bobrem může částečně nahrazovat stát dle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Částečně proto, že se nahrazují jen škody vzniklé poškozením lesního, resp. „trvalého“ porostu nebo škody vzniklé na nesklizených polních plodinách; náhrada jiných nastávajících škod není dle tohoto zákona možná.
Nelegální lov bobra, stejně jako svévolné ničení jeho staveb, lze postihnout dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, i jako trestný čin.
S ohledem na biotop bobra je třeba rovněž vzít v úvahu ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, který do českého práva transponuje unijní Rámcovou směrnici o vodách.
Nicméně ani jeden z primárních účelů vodního zákona, snižování nepříznivých účinků povodní a s ním související zajištění bezpečnosti vodních staveb (včetně upravených koryt vodních toků a tedy hrází), neumožňuje aktivní postup proti bobrům bez výjimek schválených orgánem ochrany přírody.
Výjimky z přísné ochrany přicházejí v úvahu jen ze závažných důvodů, jako jsou: ochrana jiných volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin nebo stanovišť; prevence závažných škod, zejména na úrodě, lesích, vodách a ostatních typech majetku; v zájmu veřejného zdraví, bezpečnosti nebo jiných důvodů převažujícího veřejného zájmu; nebo pro účely vědy či výzkumu.
Tyto výjimky udělují orgány ochrany přírody v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska jeho ochrany.
Jak řešit zjevnou kolizi zákonné ochrany konkrétního živočišného druhu a škod tímto druhem způsobených? V tuto chvíli vstupuje do úvahy kategorie veřejného zájmu. Tímto obecným pojmem bývá zvykem maskovat ledacos, v případě bobra je však celá záležitost dostatečně zřetelná. Není dlouhodobě možné bobry chránit tam, kde v důsledku jejich činnosti vzniká riziko přímého ohrožení člověka. Zkušenost z nedávných rozsáhlých povodní (1997, 2002) je jednoznačná. Tedy, není-li možné jiné řešení, bude rozhodně nutný zásah, v tomto případě zabránit šíření bobra do nejohroženějších oblastí. Vyztužit hráze tak, aby je bobři nenarušili a další podobná opatření jsou, s ohledem na možné náklady finanční i časové a jen částečnou účinnost, jen těžko představitelná.
Čtěte také: Labští bobři a loňské povodně
Teoretickou úvahu zde naštěstí můžeme podpořit i příklady z praxe, neboť během posledních let byly uděleny výjimky k odstraňování bobřích hradů a hrází a zasypávání nor (Jihomoravský kraj) i k rozebírání hrází a následně eliminaci (obec Březolupy v kraji Zlínském).
Jihomoravský kraj zvolil v roce 2011 při odstraňování bobřích staveb poměrně citlivý přístup. Docházet k němu smí jen v obdobích, kdy nehrozí usmrcení či poranění jedinců zasypáním – na jaře před narozením mláďat a na podzim před zimním omezením aktivit do blízkého okolí bobřího obydlí; okruh oprávněných osob je omezen a zásah musí být jak dopředu oznámen, tak i zpětně zdokumentován. K eliminaci jedinců by bylo třeba další výjimky, která ale nebyla udělena.
Obci Březolupy Zlínský krajský úřad původně (v roce 2012) udělil výjimku k rozebírání bobřích hrází. Bobří rodina, která se v rybníce ležícím v blízkosti obce usídlila v roce 2008, stavbou kaskády hrází znemožnila průtok vody obtokovým kanálem a rybniční hráze zároveň narušila stavbou nor tak, že kanál a rybník vytvořily spojité nádoby. V případě dlouhodobých nebo intenzivních krátkodobých srážek tak reálně hrozilo protržení nebo přelití hrází a zatopení obce. Rozebírání bobřích hrází se nicméně nesetkalo s úspěchem, neboť bobři je dokázali v řádu dnů opět postavit. Proto Zlínský kraj povolil v roce 2013 v obci eliminaci (lov nebo odchyt s následným usmrcením) místní populace. Proklamovaným veřejným zájmem byla zejména ochrana před povodněmi. Zatím došlo k usmrcení celkem pěti jedinců, ovšem ani jeden nebyl z teritoriálního rodičovského páru. Bobři po několika výstřelech ihned přesunuli svou aktivitu do nočních hodin, kdy není dovoleno lovit střelnou zbraní.
Úvaha o plošném lovu
Státní Agentura ochrany přírody a krajiny postupně vypracovala dva Plány péče, z nichž první z roku 2005 nebyl nikdy přijat. Druhý, dlouho připravovaný, aktuálně vstupuje v platnost, s tím, že území státu dělí na tři zóny.
V první z nich (A) je bobr vítán a podporován a k jeho lovu by mělo docházet jen ve výjimečných případech. Tato zóna zahrnuje zejména všechny oblasti soustavy NATURA 2000, ve kterých je bobr předmětem ochrany.
Ve druhé, přechodové zóně (B) je bobr sice tolerován, zároveň ale nemá dojít k vytvoření plošného osídlení. Předpokladem je nutnost minimalizace způsobovaných škod a jejich předcházení.
Ve třetí, rizikové (C), je přítomnost bobra označena za nežádoucí. Jedná se zejména o území, kde by bobři mohli způsobit zásadní bezpečnostní riziko, jakož i riziko hospodářských škod, jako jsou rybniční oblasti Jihočeského kraje. V zóně (C) má být bobr důsledně eliminován a mají být podniknuta veškerá opatření proti možnosti jeho usídlení.
V Jihočeském kraji se v současné době připravuje opatření obecné povahy, které Plán péče uvede do praxe. Na jeho základě se má všemi možnými způsoby včetně lovu zabránit, aby se bobr na území jižních Čech, s výjimkou Národního parku Šumava (který je zahrnut do přechodové oblasti B), nemohl usídlit. Během těch mnoha let příprav a schvalování se však mezitím stihlo na území Jihočeského kraje již několik bobřích rodin usadit. Jak zabránit, aby zde vznikla stabilnější životaschopné populace, se tak záhy stane první zkouškou Plánu péče v praxi.
O přítomnosti bobrů v naší krajině bude očividně nutné ještě vést dlouhou a možná nekončící debatu.
Za poskytnutí cenných informaci autoři děkují RNDr. Vlastimilu Kostkanovi, Ph.D., a Ing. Jiřímu Burešovi.
Na vesmir.cz si můžete přečíst také článek Jana a Dominika Andreskových Vlk se vrátil. Přežije v Čechách?
O autorech
Dominik Andreska
Jan Andreska
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
