Kdo za to může?

Je dobře známo, že homosexuální muži mají častěji alespoň jednoho staršího bratra než heterosexuálové.¹⁾ Řada evolučních psychologů vysvětlovala tento fenomén z perspektivy rodičů obou hypotetických bratrů jako jakýsi ekvivalent primogenitury. Pro koho a za jakých okolností je takové rozdělení rolí výhodné? S kolegy jsme se to pokusili modelovat.

Jak evoluční psychologové při vysvětlování vyššího výskytu homosexuality u mladších bratrů argumentují? Uvažují nějak takto: Tím, že se rodičům (či alelám jejich genů) povede zavést reprodukční „dělbu práce“ mezi bratry, mohou maximalizovat celkový počet kvalitních přeživších vnoučat. Starší bratr zdědí chalupu a pole a udělá si dětí, kolik bude chtít. Ten mladší mu nebude překážet, nebude s ním soupeřit o možné nevěsty, nebude se s ním přetahovat o pozemky (na co by mu taky byly) a ještě třeba přivede dalšího siláka na pomoc při žních.

Faráři a fa‘afafini

Samoanští fa‘afafini (nebo fa‘afafinky? – používání lingvistického genderu u nich není konzistentní) jako by byli zářným příkladem takové koevoluce genů a společenských norem. Jedná se o jedince s chromozomy XY, kteří si v průběhu života osvojují genderovou roli, která v něčem připomíná roli ženy, ale v lecčems je specifická – jedná se o plně etablovaný „třetí gender“. Fa‘afafinx vydělávají obvykle více peněz než průměrný heterosexuální Samoan, rádi pak všelijak – i finančně – podporují synovce a neteře [2], zastávají v rodině řadu významných ceremoniálních úloh (například při přípravě svatebních veselic – jsou známí svým estetickým cítěním), a navíc mohou odvracet pozornost nepříbuzných mužů od vlastního rozmnožování (!). Být heterosexuálním mužem na Samoi totiž znamená spát se ženami a s fa‘afafinx. Ano, fa‘afafinx se nejčastěji rekrutují právě z bratrů s vyšším pořadím narození.

1. Fa‘afafini na Samoi představují „třetí gender“ – mají chromozomy XY , ale jejich genderová role obsahuje řadu ženských prvků. Prvorozený syn hraje tuto roli méně často než jeho mladší bratři.

Snímek Horizons, akg-images, Profimedia

Podobnou úlohu zastávají v jiných společnostech celibátní mniši. Také se častěji jedná o mladší syny, kteří se klidí z cesty bratrům. Také žijí s jinými muži, nerozmnožují se a hrají ve společnosti významnou rituální roli. I oni jsou „specialisty na nepřímou fitness“; tedy jedinci, kteří se specializují na zvyšování počtu a pravděpodobnosti přežití dětí příbuzných, místo aby se sami věnovali plození. Navazují důležité sociální vazby, které se mohou hodit, když je potřeba přivolat z města vyhlášeného doktora, dostat dítě na školu, dohodit výkup brambor za dobrou cenu… Je známo, že rodiny na tibetské náhorní plošině, mezi jejichž syny se objeví alespoň jeden, který odchází žít do kláštera v rámci tamějšího zen-buddhistického kultu, mají v absolutních počtech více vnoučat (!).²⁾ [3] Co se reprodukční rodinné strategie týče, nebude zřejmě žádný velký rozdíl mezi tibetským mnichem a českým farářem (nebo nebyl alespoň v dřívějších dobách, kdy dětí bylo hodně, obživa byla převážně zemědělská a víra křesťanská).

2. Oblasti podle benefitu pro prvorozeného (Benefits) a ceny pro druhorozeného (Costs), ve kterých dává smysl zařídit reprodukční specializaci bratrů: Prvorozený dědí majetek a rozmnožuje se, druhorozený se snaží spíše o maximální prosperitu neteří a synovců než o vlastní reprodukci. Vysvětlení v textu.

Graf Petr Tureček

Limitovat kompetici mezi sourozenci se zkrátka vyplatí – zvlášť tam, kde je obživa závislá na omezených zdrojích, které nelze při zachování rozumného výnosu příliš dělit. Není divu, že se instituce tak silně korespondující s nastíněným evolučním narativem objevují na malé ostrovní Samoi, na vysokohorské planině nebo v hustě zabydlené středověké Evropě. Byl dokonce navržen mechanismus, jak by mohl mateřský organismus ovlivňovat mozek později narozených synů, aby se s větší pravděpodobností přiklonili k preferenci partnerů stejného pohlaví. V těle těhotné ženy, které hostí plod mužského pohlaví, vznikají protilátky proti bílkovinám specifickým pro chromozom Y, který se v organismu s chromozomální sadou XX běžně nevyskytuje. Po prvním odnošení mužského potomka je hladina těchto protilátek tak vysoká, že mohou ovlivnit vývoj mozku dalších synů – třeba i ve směru, který sníží zájem o biologickou reprodukci. [4] Byla vyslovena hypotéza, že se nejedná o chybu, ale o důsledek adaptivního genetického designu („feature not a bug“). Imunizace a následné pošťouchnutí mladšího potomka směrem k omezení reprodukce a „rekvalifikace“ na profesionálního pomocníka starších sourozenců se může projevit maximalizací počtu vnoučat, a tedy rodičovské fitness.

Kdo na čem vydělá?

Toto všechno je pěkné, je ale třeba dát dobrý pozor, čí zájmy taková hypotetická adaptace nejlépe odráží. S každým dítětem prvorozeného syna totiž sdílí matka bratrů jen 25 % alel polymorfních genů, zatímco sám prvorozený jich se svým potomkem sdílí 50 %. Kdykoliv průměrná alela rodiče bratrů na rozdělení reprodukčních rolí na „rozmnožovatele“ a „specialistu na inkluzivní fitness“ vydělá, průměrná alela prvorozeného vydělá dvakrát tolik (!). Lze si dokonce představit situaci, kdy na odklonění bratra směrem k alternativní životní strategii vydělá pouze prvorozený, ale alely matky neprodělávají tolik, aby byly dostatečně selekčně motivovány proti sobeckému jednání prvorozencových alel zakročit. Právě toto si začátkem loňského roku uvědomil Jaroslav Flegr a spolu s doktorandem Jakubem Fořtem tuto hypotézu „sourozenecké manipulace“ jakožto pravděpodobnější odvozeninu „manipulace rodičovské“ sepsali. Na první pokus jim článek odmítli, protože neobsahoval formální matematický model, a tak mě přizvali ke spolupráci.