Objev z lodní paluby

Svým způsobem měly zaoceánské parníky něco do sebe. Před sto lety jimi ještě plavba mezi kontinenty trvala tak dlouho, že zvídavému mozku poskytla dost času na přemýšlení či zkoušení něčeho nového. Na palubu jednoho z nich se tehdy nalodil třiatřicetiletý mladý muž, který ještě netušil, že právě tato cesta mu později vynese Nobelovu cenu.

Je září 1921 a mladík, který nás zajímá, je Chandrasekhara Venkata Raman (1888–1970). Když parník SS Narkunda¹⁾ odrazil od mola v britském Southamptonu, čekala Ramana patnáctidenní nudná plavba do Bombaje. Z cestovních zavazadel proto brzy osvobodil sadu polarizátorů, malý dalekohled a difrakční mřížku a krátil si čas studiem temné modři Středozemního moře. Výsledkem bylo, že už cestou – 18. září – zaslal z britského přístavu Aden drobnou noticku do časopisu Nature, v níž popisuje vylepšení pozorování vzdálených objektů na mořském horizontu pomocí Nicolova hranolu. O šest dnů později, 26. září, píše z Bombajského zálivu další miničlánek do Nature, tentokráte o „barvě moře“ [1, 2]. Oponuje v něm názoru slovutného lorda Rayleigha, který nejprve podal fyzikální vysvětlení „proč je nebe modré“ a pak v roce 1910 publikoval v Nature článek, kde modrou barvu moří popsal jako pouhé zrcadlení nebeské modři. Zde tedy počíná Ramanova fascinace rozptylem světla.²⁾

Mezitím v rakousko-uherské monarchii usilovně počítá teoretický fyzik Adolf Gustav Smekal (1885–1959), co se stane při rozptýlení monochromatického světla na molekulách. Roku 1923 zveřejnil výsledek svých výpočtů v časopisu Naturwissenschaften [3, 4], kde předpověděl existenci čar rozptýleného záření s posunutými frekvencemi rozloženými kolem frekvence elastického (Rayleighova, viz rámeček) rozptylu (tj. rozptylu beze změny vlnové délky světla). Teorie nezapadla a vzápětí ji rozpracovali další věhlasní fyzikové – Hendrik Kramers (1894–1952) a budoucí „otec“ kvantové mechaniky Werner Heisenberg (1901–1976).