Kyzové doly

„Dějiny válek možná smysl nemají, ale dějiny materiálů ano,“ říkají autoři tohoto textu.

Na samém počátku tohoto článku byl údiv nad krásou starých kyzových dolů a smutek, že bez dokumentace zanikají a vlastně nikoho ani nezajímají. Byly vyraženy ve středně tvrdých horninách, hlavně tmavých proterozoických břidlicích. Kyzy jsou jednoduché sirníky kovů a jejich zdaleka nejběžnějším zástupcem je sirník železnatý v podobě pyritu či markazitu. Zvětrávání kyzů okyselilo prostředí až na hodnoty pH 2,5–3,0, a to urychlilo rozklad horninotvorných minerálů. Intenzivní zvětrávání vedlo místy k řícení chodeb a komor pokrytých složitými žlutými sírany alunitového či jarositového složení (jde o vodnaté sírany s obsahem draslíku, sodíku, železa, hliníku – K, Na, Fe, Al – a dalších prvků či aniontů) a krápníky z železitých gelů.

Železité a kyzové polohy bývají vázány na vrstvy o mocnosti několika metrů, které byly dobývány nízkými komorami a stabilizovány systémem ochranných pilířů (celíků). Tyto polohy či vrstvy jsou málokdy vodorovné, a proto bývá část dolů zatopená.

Snímky je Milan Korba.

V Hromnicích a na Marsu

Dna chodeb bývají pokryta ultrajemnými „lepivými“ železitými okry a síranovými bahny. Průzkumníci v nich nezřídka přijdou o holínku, kterou se nepodaří vytáhnout z přilnavé substance. Nediví se potom, že jedno z vozítek na Marsu, v tomto případě Spirit, v roce 2009 zajelo do polohy železitého sulfátu identifikovaného jako jarosit a uvízlo zde. Při pokusech o vyproštění se Spirit zabořil do sulfátu tak hluboko, že bylo nutné jeho misi ukončit. Jarosit na Marsu detekoval i další rover – Opportunity.

Typický pohled na podzemí kyzového dolu, kde jsou stěny pokryté hydroxidy železa a žlutavými povlaky komplexních síranů jarositového složení. Vzhledem k ničení dolů a jejich uzávěrů nemůžeme zveřejnit jména lokalit.

Snímky je Milan Korba.

Ložiska vázaná na kyzy jsou typická hlavně pro oblast západočeského proterozoika (prahor). Železem bohatý pruh se táhne od Prahy přes Plzeň až k Domažlicím. Byl otevřen desítkami povrchových i podzemních dolů. Kyzy se tvořily v anoxickém (bezkyslíkatém) prostředí lagun na šelfech i v hlubším moři. Izotopové složení síry v pyritu ukazuje na biogenní původ sirníků. V prostředí chudém na kyslík jej mikroorganismy získávaly ze síranů či hydroxidů železa a v podobě drobných zrn a krystalů srážely pyrit. Statisíce či spíše miliony tun kyzů tak představují obrovskou chemofosilii, což je objekt, který sice nemusí vypadat jako zbytek kdysi živého těla, ale jeho složení ukazuje na biogenní procesy. Je pravděpodobné, že podobnou cestou, tedy zvětráváním původně biogenních kyzových impregnací, vznikaly i síranové polohy na Marsu. Šlo by vlastně o druhou, tj. pozemskou, a dokonce českou analogii marťanských hornin. Tou první by byly železité kuličky nalézané v některých oblastech české křídové pánve, kde vyvětrávají z pískovců a nápadně se podobají tzv. marťanským „borůvkám“ neboli kulatým konkrecím složeným zejména z hematitu a křemitého písku.