Obrna mi dala dar spokojenosti

V osmi letech prodělal dětskou obrnu, chodí o francouzských holích, ale těžko byste našli člověka, který působí spokojeněji. Když vzpomíná, vše je „úžasné“ a „bezvadné“, i když musel překonávat mnohé překážky a ústrky. Molekulární biolog, biofyzik a výtvarník Vladimír Vondrejs.

Vaše první vědecká publikace z roku 1966 měla smělé téma: kritizoval jste jeden ze závěrů přelomového článku Jamese Watsona a Francise Cricka o dvoušroubovicové struktuře DNA (viz s. 220). Kde se ve vás vzala ta kuráž? — Mladíci občas dostanou nápad upozornit na sebe tím, že napadnou nějakého mistra. Neměl jsem tehdy na fakultě pro svou práci dobré podmínky, scházely mi přístroje i chemikálie pro pokračování na zadaném tématu, takže jsem se trochu nudil a trochu si zoufal. A tak jsem částečně načerno, mimo téma své kandidátské práce, napsal teoretické pojednání o tom, že mechanismus replikace DNA nemůže u cirkulárních molekul fungovat tak, jak ho Watson s Crickem naznačili. Četl jsem ten jejich článek a říkal jsem si: zatraceně, bakteriální chromozom je cirkulární, podobně DNA některých fágů. Pokud se při replikaci dvoušroubovice rozplétá, nutně v ní roste napětí a brzy by se zauzlovala do jakési nadšroubovice. Doložil jsem to výpočty a odkazy na různé publikované výsledky. A navrhl jsem jiný model, který tento problém řešil. Počítal jsem s přerušováním a opětovným spojováním alespoň jednoho z řetězců, čímž by se napětí uvolňovalo.

Spoluautorem byl váš tehdejší šéf Jaroslav Drobník. Přijal váš nápad okamžitě? — Jarda se vrátil z Ameriky a já mu to začal vykládat. Když slyšel, že kritizuju Watsona s Crickem, nejprve ani nechtěl poslouchat. Potom si to přečetl a dlouho nic neříkal. Ale pak si rukopis vzal a do druhého dne z něj udělal článek, do kterého doplnil návrh postupu, jak by se dal nový model dokázat. Poslal ho do časopisu Journal of Theoretical Biology, v němž opravdu vyšel,¹⁾ a odjel do Ameriky, kde toto téma odpřednášel.

Zjevně měl úspěch, když jste pak dostal pozvání na stáž. — Ano. Přednášel mimo jiné na Univerzitě Johnse Hopkinse, kde to zaujalo profesora Charlese Thomase. On sám se replikací zabýval, takže se rozhodl, že mne pozve, abych v jeho laboratoři svou hypotézu dokázal. Ten pobyt znamenal zlom v mém osobním i vědeckém životě. V šedesátých letech se sice trochu uvolnily možnosti vycestování na Západ, ale v mém případě se schvalovací orgány zvláště zapotily, protože jsem nebyl vysílán jako vědecký aspirant Univerzitou Karlovou, nýbrž jsem měl odjet jako nestraník na pozvání amerického profesora. Schvalovací řízení se protáhlo, takže jsem odjel se zpožděním a během svého pobytu jsem stihl jen metodickou přípravu důkazu na modelu replikace cirkulární DNA u bakteriofága lambda.

Takže k důkazu jste se nedostal? — Doba ještě nebyla na tyto pokusy úplně zralá. Enzymy, které se na tom podílejí, byly objeveny až později. Žádost o prodloužení pobytu nebyla v Praze vyslyšena, navíc nebylo jisté, zda bych mohl v problematice pokračovat, protože prof. Thomas měl přejít na Harvard Medical School v Bostonu. Bohužel jsem to nebyl já, kdo později dokázal, že v DNA skutečně musí dojít k přerušování a opětnému spojování, aby se pnutí odstranilo. Moje námitka vůči původní práci byla správná, i když vše funguje poněkud jinak, než jsem od stolu navrhl.

Doc. RNDr. Vladimír Vondrejs, CSc. (*1937) 

Vystudoval fyzikální chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze (1960), titul CSc. získal v biofyzikálním oboru s prací týkající se porušování celistvosti molekul DNA (1966). V roce 1966 odjel na roční stáž k Charlesi Thomasovi na Univerzitu Johnse Hopkinse v Baltimoru, v roce 1969 absolvoval letní školu molekulární biologie na řeckém ostrově Spetses, kde se setkal se světovými špičkami oboru. Habilitovat se mohl až po změně režimu (1991), kdy také založil vlastní výzkumnou skupinu.

V biologické sekci PřF UK zavedl výuku genového inženýrství. Postupně se věnoval výzkumu buněčného cyklu, rozvoji metod genových modifikací a reparaci DNA u mikroorganismů. Na několika vysokých školách u nás a na Slovensku zaváděl výuku molekulární biologie (PřF UK , MFF UK , VŠCHT Praha, VŠZ Praha, MFF Univerzity Pavla Jozefa Šafárika Košice).

Do Vesmíru napsal okolo sedmdesáti článků včetně rozhovoru s nositelem Nobelovy ceny Paulem Nursem (Vesmír 81, 449, 2002/8) nebo osmidílného seriálu Co je to gen (2011–2014). Je autorem knihy Otazníky kolem genového inženýrství (Academia, Praha 2010). 

Má dvě děti, jeho manželka ho významně podporuje jak ve vědě, tak v umění. Věnuje se především malbě hledající konkrétní významy v náhodných abstraktních motivech (pareidolii) a tvorbě mobilních tenzegritů. V roce 1945 prodělal dětskou obrnu, jejíž následky si nese celý život. Spolupracuje s Asociací polio. Zasloužil se zejména o její vstup do Evropské polio unie (EPU) a o šíření poznatků o postpoliomyelitickém syndromu (Vesmír 100, 770, 2021/12).

Byl to velký šok, přijet ze špatně zásobené pražské školy do plně vybavené laboratoře na americké univerzitě? A potom se vrátit… — To víte, že ano. Vrátil jsem se nabitý znalostmi o nejrůznějších metodách. A tady jsem ty metody ještě vylepšil. Byl jsem zvyklý improvizovat, protože jsme na fakultě skoro nic neměli. Představte si, že jsem si musel spousty přístrojů udělat sám, včetně termostatu, který by udržoval teplotu s přesností na setinu stupně. Ve fakultních dílnách byl geniální chlapík, úžasný pan Křítek. Naučil mě dělat na soustruhu, na fréze. Část přístrojů, které jsem si nemohl koupit, jsem imitoval tou frézou. Studoval jsem přerušování celistvosti molekul DNA. Fréza měla dokonale přesný chod. Udělal jsem si na ni takový nástavec, do kterého jsem zapojil injekční stříkačku, u níž jsem mohl přesně změřit průměr. A spočítal jsem si, jaké síly tam vznikají, takže jsem mohl měřit, při jakém namáhání se molekula přetrhne. Jako použité přístrojové vybavení jsem pak uváděl frézu. To jsou neuvěřitelné věci. Ale nebylo to naposledy, kdy se mi v životě přihodila nějaká podobná šílenost.

O nadšroubovicích jste pak napsal článek do Vesmíru.²⁾ — Sepsal jsem ho a byl jsem na výsledek hrozně pyšný. Kouzla s nadšroubovicemi jsem ilustroval obrázky gumy používané v leteckém modelářství – když se vrtule natáčí, na gumě se tvoří nadšroubovicové formy. Překvapilo mě pozvání do redakce. Pan redaktor Bohumil Bílek³⁾ mě přivítal celkem chladně a posadil mě k svému stolu. A já se podíval na ten svůj článek a vytřeštil jsem oči. Svůj text jsem na něm skoro neviděl. Celé to bylo počmárané tak hustě, že byly vidět jen Bílkovy klikyháky. Když viděl, jak jsem se vyděsil, nabídl mi kávu. Dělal ji v džezvě v několika krocích. Začal zkaramelizováním cukru a skončil varem, který kapalinu z nádobky bublinkami vyhnal do šálků. To mne tak rozptýlilo, že jsem se od té hrůzy na stole konečně dokázal odtrhnout. Bílek v záplavě kávové vůně usedl ke stolu a já čekal, jak mi šetrně sdělí, že tohle vytisknout nelze.

Článek ale vyšel, takže… — Prohlásil, že mu to připadá velmi zajímavé a že mám na popularizaci talent. Proto si mě zavolal. Chce mi jako začátečníkovi vysvětlit hlavní zásady psaní článků. „Takže vyhazovu bude předcházet školení,“ pomyslel jsem si. Probral to se mnou, poznámku po poznámce, škrt po škrtu. Seděli jsme nad tím snad několik hodin. Nakonec si výsledek pochválil a oznámil mi, že pokud souhlasím, článek předá do tisku. Souhlasil jsem horlivě, děkoval jsem a vypotácel jsem se pryč, aniž mi plně došlo, co jsem právě prožil. Že jsem tím nastoupil cestu popularizátora (ve Vesmíru mi pak vyšlo kolem sedmdesáti článků) a velmi mi to pomohlo při pozdější výuce studentů. Jsem přesvědčený o tom, že to Bílek měl od začátku promyšlené, protože to byla vlastně přednáška. Prokázal obrovskou dávku empatie. Mohl mě taky úplně odepsat.

Co vás přivedlo k zájmu o přírodní vědy? — Na gymnáziu jsem žádnou pořádnou biologii neměl, jen lysenkismus, mičurinismus a tělovědu. Biologa ze mě neudělala škola. Když mi bylo kolem patnácti let, kluci z naší ulice mi řekli, že mě vezmou k panu inženýrovi Janovskému. Že prý uvidím něco úžasného. Tak jsme šli. Sedli jsme si do místnosti plné kytek a akvárií, paní Janovská nám přinesla čaj a její muž nám vykládal o přírodních vědách. Dělal v nějakém zemědělském ústavu, studoval námel. Byl to polyhistor starého střihu, vyznal se ve sběru a určování nejrůznějších přírodnin. Později jsem se dozvěděl od kolegů na fakultě, že někteří z nich taky prošli jeho školou, protože při jejich ústavu vedl kroužek. Třeba nám řekl, že má nový druh rybek. A ať nám rodiče koupí nějakou elementku, že nám je dá. A kdo první odchová mladé, dostane od něj cenu. Mysleli jsme si, že hned začneme, ale půl roku nás učil vše potřebné, od čištění písku na dno po výběr vhodných rostlin.

Vladimír Vondrejs: Ratměřické ptáčkoviny, 2014.

Obraz využívá tzv. pareidolii, interakci reality s fantazií. Mozek si v abstraktních obrazcích, např. v mracích, šalebně nachází reálné objekty. Autor při tvorbě pareidolií kape olejové barvy na vodní hladinu, nechává je mezi sebou mísit a výsledný motiv obtiskuje na papír. Se vzniklými abstraktními obrazy si potom „povídá“ – pozoruje je, nechává je na sebe působit, dokud z nich nezačnou vystupovat konkrétní motivy. Ty pak domalovává.

Snímek Stanislav Vaněk

Na fakultě jste ale místo biologie začal studovat chemii. — Protože v té naší skupině kluků byl jeden chemik, který chodil na průmyslovku, připravoval výbušniny, a to se mi hrozně líbilo. A říkal jsem si, že biologie z chemie vychází. Myslel jsem si, že biologii zůstanu nablízku, jen se k ní budu blížit z té nižší hladiny. Ale nakonec jsem se místo biochemie specializoval na fyzikální chemii, protože jsem dostal úžasné téma diplomky. Týkalo se využití polarografie pro diagnostiku rakoviny. Z lidského séra jsem izoloval a charakterizoval tři proteiny, které zvyšují významně katalytickou vlnu tzv. Brdičkovy reakce. Původně se zdálo, že se ta vlna zvyšuje zejména u různých druhů rakoviny, takže by to mohla být cesta k rychlé diagnostice. Ale autory hypotézy jsem nepotěšil. Ukázalo se, že se ty proteiny objevují i u pacientů s jinými nemocemi, obecně tam, kde byl nějaký zánět. Teď si tu svou diplomku asi znovu přečtu, protože se zajímám o stárnutí a zjišťuju, že zánětlivé procesy jsou pravděpodobně jedním z průvodních jevů stárnutí. Jejich studium nabývá na významu. Moje práce byla přijata pozitivně, výsledky jsme prezentovali na mezinárodní konferenci v Purkyňově ústavu. V důsledku toho jsem pak dostal hodně nabídek z různých směrů, kam pokračovat na aspiranturu.

A co jste si vybral? — Nastoupil jsem na katedru genetiky a mikrobiologie, kde se Jaroslav Drobník pokoušel zavádět nový studijní obor biofyziku. Prý by někoho takového, jako jsem já, potřeboval jako mezičlánek k chemii. Neznám nikoho, kdo je schopnější člověka nadchnout pro své téma, takže jsem se okamžitě chytil. No, ale brzy jsem se proklel.

Jak to? — Jarda byl pořád bezvadný. Ale obor zakládal z ničeho, a protože nebyl ve straně, měl to hrozně těžké. Seděli jsme ve vypůjčené laboratoři jeho ženy Věry, tam jsme měli jen místo u stolu. Na téma své disertace jsem potřeboval ultracentrifugu pro izolaci nukleových kyselin. Potřeboval jsem dodecylsulfát, který nebyl k sehnání. Vše se muselo plánovat a plánované věci přišly za rok. Tak jsem začal kutit, dodecylsulfát jsem se naučil izolovat z past na mytí podlahy. Bylo to neuvěřitelné. V jednu chvíli jsem myslel, že s tím praštím a uteču. Právě z toho zoufalství vznikla ona práce, o níž jsme si povídali v úvodu.

Jak jste se dostal ke genovému inženýrství? — Mohl bych odpovědět, že šlo o promyšlené rozhodnutí vycházející z vědomí důležitosti tohoto oboru pro budoucnost. Ale ve skutečnosti šlo o úplnou náhodu. John Abelson, významný molekulární biolog, s nímž jsem se spřátelil při svém pobytu na Univerzitě Johnse Hopkinse, mi dal vědět, že univerzita v Cambridgi, kde v té době působil, pořádá letní školu molekulární biologie na řeckém ostrově Spetses. Že tam bude řada nobelistů a dalších vědeckých celebrit a mohl by mě na ni protlačit. Neváhal jsem. Bylo to v roce 1969 krátce předtím, než nastala tuhá normalizace, takže jsem mohl odjet. Setkal jsem se tam mimo jiné s Johnem Kendrewem, který spolu s Maxem Perutzem získal v roce 1962 Nobelovu cenu za trojrozměrnou strukturu proteinů. A také s Francisem Crickem.

Takže jste osobně probrali ty vaše námitky k jeho a Watsonově modelu replikace? — Probrali. A bylo to úplně jiné, než když někoho navštívíte v jeho laboratoři. Spoustu času jsme trávili na pláži, večer jsme chodili do baru…

Jak vaši kritiku přijal? — Byl úžasný. K mému matematickému argumentu mi řekl, že můj výpočet pravděpodobně není správný. A citoval mi recentní práci, která to dokazovala. Říkal, že příroda je mocná čarodějka a člověk při výpočtech snadno udělá chybu, protože vyjde z nějakého zjednodušení, které se ukáže jako nesprávné. Měl s tím bohaté zkušenosti, s Watsonem také řadu věcí matematicky odvozovali, takže věděl, co to obnáší. A když jsem litoval, že jsem neměl čas svou verzi experimentálně otestovat, odpověděl, že tak to chodí. Některé věci se dokazují velmi těžko, protože příprava experimentů trvá dlouho. Řekl myšlenku, kterou jsem si pak mnohokrát připomínal: že si člověk při formulování vědeckého problému musí uvědomit, zda je dobře řešitelný. Pokud je to příliš složité, je lepší se na to vykašlat, protože je snadné uvíznout ve slepé uličce.

Zpráva potomkům, 2012. Mnohé tenzegrity (objekty držící tvar prostřednictvím vnitřního napětí) Vladimíra Vondrejse se odkazují k vědeckým tématům. V tomto případě k molekule, která ho provázela celou vědeckou kariéru. Snímek z autorské výstavy Napnelismy a sítě v benešovském Muzeu umění a designu.

On sám si přitom nekladl zrovna malé cíle. — Měl tam s sebou studenta fyziky, kterému chtěl umožnit kontakt s biology. Hodně jsem se s ním bavil. Měl od Cricka zadání vypracovat teorii, která by umožňovala ze sekvence aminokyselin vypočítat trojrozměrnou strukturu proteinu.

To ale dokázala až poměrně nedávno umělá inteligence. — chtělo to obrovskou výdrž. Crick byl úžasný právě ve schopnosti diskutovat i o věcech velmi vzdálených. Já jsem byl schopen sledovat, proč dělal to či ono, ale sám bych si na tento způsob uvažování netroufal. Možná někde v hospodě, ale ne na vědeckém poli. On byl takový, kolem něj to úplně hučelo.

Ještě někoho inspirativního jste na Spetses potkal? — Seznámil jsem se tam s Maxine Singerovou, dalším esem světové vědy. A ta mne seznámila s Paulem Bergem, který se tam stavil. Později, roku 1980, získal Nobelovu cenu za konstrukci rekombinantní DNA, což dalo základ genovému inženýrství. S Bergem jsem si povídal o bakteriofágovi lambda, se kterým jsme oba měli zkušenosti. Právě DNA tohoto viru sehrála roli vektoru pro transport cizorodé DNA do E. coli. Maxine Singerová a Paul Berg byli roku 1975 hlavní organizátoři slavné konference v Asilomaru, která stanovila pravidla pro bezpečnou práci při pokusech genového inženýrství.⁴⁾ Na letní škole nepadlo o genovém inženýrství ani slovo, experimenty se v této oblasti datují až do let 1972 a 1973. Ale díky tomu, že jsem M. Singerovou a P. Berga osobně poznal, jsem pak sledoval jejich další aktivity, takže jsem byl v obraze, co se kolem genového inženýrství děje. A náhodou jsem musel přejít na kvasinky zrovna v době, kdy se na ně začala obracet pozornost.

Protože s biofyzikou to na fakultě začalo jít z kopce… — Nejdřív tomu nic nenasvědčovalo. Jardovi Drobníkovi se podařila úžasná věc. Jeho konzultace přivedla Barnetta Rosenberga k objevu cytostatických účinků komplexních sloučenin platiny. Léčivé přípravky se díky tomu mohly vyrábět i v Lachemě a naše oddělení biofyziky se začalo rozrůstat. Ale s nástupem normalizace byl s expanzí konec, protože Jarda se silně exponoval v pražském jaru. V roce 1971 musel odejít z univerzity do Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, oddělení biofyziky bylo postupně odpudivým způsobem rozprášeno a já byl donucen změnit téma svého výzkumu, který byl do té doby zaměřen na vliv hladovění na buněčný cyklus, dělení, replikaci a mutagenezi DNA u E. coli. Bylo to nepříjemné, ale po pravdě řečeno, ze zpětného pohledu to pro mne mělo velmi pozitivní důsledky. Odstartovalo se tím moje vědecky nejplodnější období.

Od fyzikální chemie jste se tedy přes biofyziku posunul ke zmiňovaným kvasinkám? — Ano, od prokaryot k eukaryotům. Roku 1978 se novou vedoucí katedry genetiky a mikrobiologie stala Olga Bendová, která k nám přišla z Výzkumného ústavu pivovarského a přinesla s sebou kvasinky jako modelové organismy. Měla kolem sebe samé bakteriology a virology a já pro ni představoval naději, že bude moci rychle rozběhnout svůj výzkum. Sice jsem nebyl nadšený z toho, že budu začínat od píky, protože kvasinky jsem do té doby znal jen prostřednictvím jejich výtvorů, ale byl jsem v dost bezvýchodné situaci a ona mi svou nabídkou velmi pomohla. Slíbila mi, že když se budu věnovat kvasinkám, dostanu rychle přístup do laboratoře a budu mít významné slovo při plánování vědeckého programu.

Proč se to nakonec ukázalo jako šťastný souběh okolností? — Protože i genové inženýrství se v té době začínalo obracet k eukaryotům. A když jsme začali dělat genové manipulace s kvasinkami místo bakterií, dostali jsme se na tu správnou vlnu. Bylo mi jasné, že se otevírá cesta k práci na organismech, které mají blíže k člověku. Výběr kvasinek se ukázal výhodný ještě z jednoho důvodu. Právě u nich totiž klasické techniky dokázaly kouzla srovnatelná s dnešními možnostmi CRISPR. Umožnila to obří schopnost kvasinek rekombinovat DNA. Sekvence se dají přidávat, ubírat i zaměňovat, takže jsme mohli manipulovat s DNA prakticky libovolně (Vesmír 83, 612, 2004/11). S valnou většinou ostatních organismů to nešlo – takže díky za CRISPR!

Vladimír Vondrejs: Minulost paní K, 2014, pareidolie. Vernisáž výstavy V. V. Šalebné vnímání olejů na vodě, Praha 2015.Snímek Stanislav Vaněk

Jak se zrodilo pivo-zabiják? — Pivovary trápila kontaminace. Proti ní se bojuje pasterizací, která ale negativně ovlivňuje chuť piva. Napadlo mne připravit pivovarské kvasinky, které by kontaminanty samy likvidovaly. Zkonstruovali jsme kvasinku, do které jsme přenesli ze Saccharomyces cerevisiae geny pro killer faktor K1 a rezistenci k němu (Vesmír 82, 555, 2003/10). Pracovali jsme i na metodách genového inženýrství, jeden můj slovinský diplomant hledal u S. cerevisiae plazmidy využitelné jako vektory pro přenos cizorodé DNA do kvasinek, ale zabijácký kmen jsme získali pomocí fúze protoplastů. Šel na testování do strakonického pivovaru. Když jsem tam celý netrpělivý přijel, sládek mi dal ochutnat. Byla to katastrofa, to pivo se nedalo pít. Už jsem přemýšlel, co řeknu profesorce Bendové a celé skupině, která na tom nádeničila. Sládek mě chvíli napínal a pak řekl, ať přijedu za měsíc. Že nový kmen si vždy nejdřív musí zvyknout na místní vodu, první várky bývají vždy patoky a nikdo neví, proč to je. A skutečně. Další ochutnávka už dopadla dobře, i profesionální degustátoři to pivo hodnotili pozitivně.

A pak se vařilo ve velkém? — Ano, ale poměrně krátce. My jsme si to patentovali, stejně jako později několik dalších kmenů, které pivo dokázaly zbavovat nadbytečných cukrů. Ale naše pivo se vyváží do Německa, kde o produkty genově manipulovaných kmenů nemají zájem. A protože pivovar nedokáže držet jednotlivé kmeny odděleně, raději s tím skončili úplně, a to pivo nevyrábějí ani pro český trh.

Vědeckou kariéru celý život kombinujete s výtvarnými aktivitami. Vytváříte tenzegrity, malujete obrazy využívající pareidolii – schopnost mozku spatřit v abstraktních motivech reálné objekty. Kde na to berete čas? — Býval jsem takový nedělní malíř. Během svého působení na fakultě jsem si to v podstatě zakazoval. I o nedělích a o prázdninách jsem doháněl vědeckou práci, takže výtvarničení bylo vždy trochu na okraji. Nyní si naopak tak trochu zakazuju vědu, protože jsem se víc pustil do malování a obojí naplno stíhat opravdu nejde. A baví mě to stejně, jako mě bavila věda.

Vladimír Vondrejs: Výplet obráceného dvacetistěnu, 2012. Vernisáž výstavy V. V. Napnelismy a sítě, Museum uměni a designu, Benešov. Snímek Stanislav Vaněk

Ostatně mezi vědou a uměním není ostrá hranice. — Však se také dvě hlavní větve mého výtvarničení pohybují na této hranici. Navazuji na průkopníky tenzegritů Buckminstera Fullera a Kennetha Snelsona. Vytvářím tzv. oživlé tenzegrity, které se působením vnějších faktorů (větru, vlhkosti, světla, magnetismu…) pohybují. V tom se podobají živým organismům. Inspiroval mne Snelsonův kamarád Don Ingber, který jako biolog poznal, že živé bytosti včetně lidí svou výstavbou odpovídají hierarchickému tenzegritu. ⁵⁾ A pareidolie zase vypovídají o činnosti našich mozků. Domnívám se dokonce, že stály při samém zrodu výtvarného umění.

Kdykoli se s vámi vidíme, vyzařuje z vás radost ze života. Z čeho ji čerpáte? — A víte, že mně to taky přišlo divné? Přemýšlel jsem nad tím a podle mě je to dar. A víte od čeho? Od té obrny. Je to silný zážitek, a když se ho člověku podaří zvládnout, tak to ani nepociťuje negativně, a naopak spousty negativních věcí mu připadají směšné. Takže jsem v životě spokojený. Všímám si toho i u jiných lidí s obrnou a říkám si, jestli to náhodou nesouvisí s tím, že to onemocnění proběhlo takhle brzo. V dětství. Že je potom člověk odolnější, a když přijde nějaký pozitivní podnět, tak se ho chytne a ty negativní nějak pomíjí. Vzpomínám na všechny své příhody a musím říct, že mám ze svého života úžasný pocit. Je plný pozoruhodných dobrodružství a náhod, které mnohdy zpočátku vypadaly hrozivě, ale přinesly mi něco pozitivního. Bylo to dobré. A stále je. Teď, kdy malování převážilo nad vědou, zase jinak, s jinými lidmi. Měl jsem vždycky štěstí, že mne všechno těšilo, ale teď se snad už má radost někdy ani nedá unést. Může to být ovšem také tím, že slábnu, a tak toho už moc neunesu.