Bohumil Bílek

Ve Vesmíru pracoval jako výkonný redaktor od srpna 1963 do září 1968. Byl to zkušený novinář, který spolu s jinými – například s Miroslavem Smetanou – pozdvihl psaní o vědě z okrajové, suché a nezajímavé záležitosti na úroveň kvalitní zprávy, úvahy, eseje, a zejména skvělých rozhovorů. Navíc měl dar srozumitelnosti, která nikdy nezapadla do „výčepu vědy přes ulici“; ostatně až do roku 1966 ve Vesmíru pracoval spolu s vědcem, který byl nesporným mistrem slova – s Miroslavem Holubem.

Po pravdě řečeno se Bohumil Bílek utekl k psaní o vědě v době, kdy se o jiném dobře psát nedalo. Byly to hlavně přírodní vědy, jimž se věnoval – na tomto poli se přece jen objektivita prosazovala lépe. I když se narodil ve Vídni, domovem byl po celý život v Praze. Jako novinář – mladičký elév – začínal v Lidových novinách a učil se u Karla Čapka. Samozřejmě byl uctivým žákem, ale už tehdy byl kritický a chyby registrující (a zůstal takový po celý život). Karel Čapek nenáviděl frázi „mělo by se“. Jednou ale nahlas uvažoval, že „mělo by se“ něco udělat s Henleinovou propagandou o utrpení Němců v Čechách. „Vy jste řekl mělo by se,“ chytil ho za slovo elév. A začala se vysílat antipropaganda i výzvy k sudetským Němcům…

Tolik jedna z autentických vzpomínek kolegy novináře a přítele, s nímž jsem často spolupracovala jak pro Vesmír, tak pro jiná periodika. Hodně psal například pro tehdejší Kulturní tvorbu. Byl to člověk neobyčejného rozhledu a zkušeností, jehož života běh byl téměř beze zbytku určován během věcí veřejných – většinou tedy během neblahým. Před nacisty utekl doslova v poslední chvíli. Dostal se do Anglie a tam sloužil v sanitních oddílech Československé armády a zároveň pracoval jako zpravodaj českého vysílání BBC, onoho slavného „Volá Londýn“. Z celé své vojenské slávy se chlubíval jen „frontovou zástěrou“ britské armády, která měla přesně vymyšlené kapsičky na sůl, na pepř, na lžíci i na ostatní součásti příboru. Byla účelná a hezká. Vařil nám v ní jednou anglické „chilli“ a my jemu na revanš pravou českou bramboračku. Místo cibule jsme ale omylem nakrájeli cibuli hyacintu. Nikdo neumřel.

Přežil válku, přežil i snědený hyacint. Tu válku však nepřežil nikdo z jeho blízkých: Když vezli do koncentráku jeho maminku, měla na klíně na polštářku rozloženy svoje vzácné krajky. Tak to vyprávěli nemnozí, kteří se vrátili; maminka ne.

Po návratu domů zůstal redaktor Bílek z celé rodiny sám. Do práce se pustil s velkým elánem: psal pro hospodářskou rubriku Peroutkovy Doby, byl parlamentním zpravodajcem Práva lidu a poradcem ministryně Jankovcové. Stejně jako mnoho jiných českých intelektuálů se po válce stal sociálním demokratem. Nesloučivším se. A protože k sloučení nejevil ochotu, zůstal po vítězném únoru bez místa. Nějaký čas sloužil jako tajemník a pomocník slova u Ludvíka Aškenázyho. A psal – většinou pod značkou – do novin. „Abych nevyšel ze cviku,″ říkával. Také učil své dobré přátele či jejich děti jazyku anglickému; učil dobře a mimoděk tak pomáhal překlenout doby vzdělanostního temna.

Blížila se slavně „lidská tvář“ a Bohumil Bílek začal zase psát veřejně; byl ovšem poučený a skeptický, neboť ke svobodě ho nyní namnoze vyzývali titíž lidé, kteří mu ji nedlouho předtím brali. Nicméně nastoupil jako výkonný redaktor Vesmíru. Po „vstupu“ pracoval ještě nějaký čas v týdeníku Doba, který vzešel (a vbrzku zas zašel) ze snahy několika redaktorů v tom nepřehledném a krátkém čase začínající normalizace, psal (například do Lidové demokracie), chvíli pracoval v teplárně holešovické elektrárny. Normalizace pokračovala a všechno nadlouho ztuhlo. Pro Bohumila Bílka navždy. Zemřel v Praze dne 17. dubna 1979.