Druhý život zapomenutých a opomenutých

Anatomie – kdysi základ medicíny založený na pitvě mrtvol, dnes disciplína využívající virtuální počítačové modely – poskytuje hezký příklad vědomostí, které byly pozapomenuty a znovuobjeveny.

Císař Josef II. po návštěvě Florencie objednal pro vídeňskou chirurgickou akademii sbírku anatomických modelů. Dohledem nad vytvořením sbírky byl pověřen význačný italský anatom Paolo Mascagni, který mimo jiné proslul studiem lymfatického systému. Objevil techniku vizualizace lymfatických cév injekcemi rtuti. Již koncem 18. století popsal meningeální síť průhledných lymfatických cév.¹⁾ Zčásti kvůli technickým problémům s vizualizací se však jeho následníkům nedařilo tento objev potvrdit. Anatomové byli po dvě století přesvědčeni, že mozek žádný lymfatický systém nemá.

Všech 867 voskových anatomických modelů, včetně Mascagniho modelu meningeální lymfatické sítě, je zachováno ve vídeňském muzeu voskových anatomických modelů. Ještě v roce 2003 Ivan Krešimir Lukić ze Záhřebské univerzity s kolegy vysoce hodnotí přesnost těchto modelů – se čtyřmi výjimkami.²⁾ Jednou z nich je právě model lymfatických cév v blízkém okolí mozku. Nařkl Mascagniho, že se v zaujetí všudypřítomností lymfatického systému ve všech orgánech domníval, že ani mozek není výjimkou, a viděl lymfatické cévy i tam, kde žádné nejsou.

Dogma o neexistenci meningeálního lymfatického systému je díky novým poznatkům opouštěno. Dvě nezávislé skupiny potvrdily existenci lymfatických cév v tvrdé mozkové pleně myší,³⁾ i když jejich přítomnosti přímo v mozkovém parenchymu nic nenasvědčuje. Jak ale konstatuje další článek, který se problematikou lymfatické sítě v centrální nervové soustavě zabývá, „lymfatická anatomie má stále více otevřených otázek než odpovědí“.⁴⁾

Jak vidno, zapomínání a opomíjení se nevyhýbá ani přírodním vědám, které si zakládají na systematičnosti a pečlivé práci s prameny. V čele průvodu ve své době nedoceněných badatelů by mohl kráčet Gregor Johann Mendel. Naštěstí ne vždy je přínos vědce pracujícího na okraji zájmu kolegů doceněn až po jeho smrti.

Katalin Karikó hledala způsob, jak ochránit mRNA před receptory Toll-like, které brání jejímu bezpečnému putování na místo určení. Otevřelo by to cestu novému typu vakcín. Jak líčí Ladislav Machala s kolegy (Vesmír 100, 304, 2021/5): „…byla sice přesvědčená, že by se to dalo zvládnout, ale dlouho se jí nedařilo, a hlavně nemohla získat žádný grant, poněvadž nikdo v úspěch její myšlenky nevěřil. Karta se obrátila, až když se spojila s Drewem Weissmanem, kterého napadlo, že by možná šlo receptory Toll-like obelstít modifikováním přirozených nukleosidů metylací. Skutečně to fungovalo, ale když o tom v roce 2005 vyšla jejich přelomová publikace, všiml si jí jen málokdo.“

Katalin Karikó nejprve přišla o definitivu na Pensylvánské univerzitě, poté i o místo pomocné vědecké pracovnice. Její kariéra spěla k neradostnému konci, o její poznatky se nezajímal ani akademický svět, ani biotechnologický byznys. Trvalo několik let, než se situace začala obracet. S Drewem Weissmanem prodali licenční práva k svému patentu na modifikovanou mRNA malé německé firmě BioNTech a poté Moderně. Zbytek je historie, zásluhou covidu-19 všeobecně známá a letošní Nobelovou cenou stvrzená.

Rozpoznat a využít geniální nápad (nebo „jen“ zajímavý postřeh) otevírající dveře do nových světů, ale zároveň neplýtvat časem nad pošetilými hypotézami nejrůznějších mašíblů zkrátka není vždy snadné. A čím více se poznatek či myšlenka vymyká známým faktům či zaběhlým zvyklostem, tím je to obtížnější. „Vyplatí se mít otevřenou mysl, ale ne tak otevřenou, aby nám vypadl mozek z hlavy,“ jak svým studentům ve třicátých letech minulého století radil profesor Walter Kotschnig.⁵⁾