Záchrana, ochrana, růst a spor

Ochrana některých živočišných druhů vyvolává neutuchající diskusi. Začala již počátkem 20. století, kdy se vedly první spory o ptačí predátory, zejména výra velkého a sokola stěhovavého. Konkrétně u výra se debata vlekla od prvních návrhů na ochranu v roce 1906 až po nastavení absolutní ochrany nepřipouštějící výjimky v roce 1992. Tedy dlouhých 86 let.

Spory se postupem času rozšířily o další druhy, když se v důsledku ochrany v okolních státech začaly vracet i do českých zemí dávno vyhubené velké šelmy (vlk, rys, medvěd) i velcí kopytníci (los evropský). K diskutovaným lze přičíst i druhy, které u nás sice přežily, ale v nepočetných populacích buď za zdmi obor (prase divoké), nebo soustavně regulované a pod loveckým tlakem, ať už mysliveckým (výr velký), nebo rybářským (vydra říční).

Popisované návraty mají dvojí dopad na rovnovážný stav. Vyhubení velkých savců narušilo rovnováhu poprvé. To se ovšem stalo (často nedatovatelně) dávno a bylo to člověkem vnímáno pozitivně. Lidská paměť je krátká, a tak si novou přítomnost regionálně vyhubených živočichů málokdo relativně záhy dokázal představit. Přesto lze konstatovat, že zejména vrcholoví predátoři z hlediska potravních řetězců v krajině chybějí. Druhý a výrazně problematičtější moment nastává ve chvíli, kdy lokálně ochraňovaná populace početně vzroste natolik, že začne produkovat mladé jedince, kteří se vydají na různě dlouhé cesty a začnou postupně obsazovat další a další regiony. To rovnováhu vychýlí podruhé. Spíš než přírodní rovnováhu naruší taková změna rovnováhu zvykově pokládanou za žádoucí.

Tady se dostáváme ke smysluprosté kategorizaci na živočichy škodlivé a užitečné. Ekologicky nahlíženo, přítomnost populace jakéhokoli živočicha je možná, má-li k dispozici dostatek potravy a prostor k rozmnožování. Stav populace pak ovlivňují další faktory, jako je případný lov, druhová ochrana (v myslivecké legislativě se zvykově nazývá hájení) a konečně mortalita silniční, železniční a na elektrickém vedení, která u vícerých druhů hraje nečekaně významnou úlohu.

Článek se nezabývá všemi navrátilci. Snahou bylo vybrat druhy svou přítomností problémotvorné.

Los evropský, samec nebo také býk (fotografováno na severovýchodě Polska).Snímek Luboš Vaněk

Velké šelmy jsou zpátky

Nová přítomnost vlků v české, moravské a slezské krajině trvá relativně krátce, první vlčata se narodila v kraji pod Bezdězem roku 2015 (v Česku po 192 letech!). Panují kolem toho významné rozpory, bylo by vlastně divné, kdyby nevznikaly. Vlk v každém případě narušuje dvě lidské činnosti, pastevectví a myslivost. Zároveň prokazatelně pozitivně působí na lesní hospodářství. Redukuje početní stavy spárkaté zvěře a zároveň ji nenechává v klidu, a tak významně snižuje škody způsobené okusem. V dnešní hyperkonektivní době se ale snáze šíří čtenářsky atraktivní zprávy o škodách způsobených vlky, zejména když jsou doprovázeny zabíjením a krví.

Určitý problém navíc působí právní dichotomie. Vlk je jmenován jak v platném zákoně o myslivosti 449/2001 Sb., tak v zákoně o ochraně přírody 114/1992 Sb., respektive v prováděcí vyhlášce 395/1992 Sb. Není tedy na první pohled jasné, které ministerstvo má vlka ve své gesci, nicméně obě prováděcí vyhlášky jej chrání. Pro přírodní rovnováhu zmíněná právní dichotomie samozřejmě problém není. Vlk potřebuje denně získat takové množství potravy, které zajistí jemu nebo jeho mláďatům prostou existenci. Nerozlišuje ale, zda potřebnou energii získává z divoce žijících, či z člověkem chovaných zvířat. Na Slovensku přítomnost vlků nebyla nikdy přerušena, zákon umožňoval omezený lov, teď čerstvě už je úplně zakázán. Situace se stále vyvíjí, nicméně slovenští myslivci přítomnost vlků respektují a pastevci chápou, že paseným zvířatům je přes noc nejlépe a nejbezpečněji na chráněném místě.¹⁾