Jak úspěšně posunout hranici

Životní podmínky jsou v mnoha případech důvodem k migraci, což není zvlášť v současné době nic nového ani v rostlinné říši. Příznivější životní podmínky jsou příležitostí k posouvání hranic rozšíření rostlinných druhů do vyšších zeměpisných šířek a nadmořských výšek. Nápadným důkazem by měla být změna hranice lesa a její vzestup do vyšších nadmořských výšek. Tento předpoklad zní logicky a přijímáme jej se samozřejmostí až do doby, než se na posuny hranice lesa podíváme globálně. Navzdory prokazatelnému vzrůstu průměrné teploty zatím nedošlo ke všudypřítomné změně polohy hranice lesa.

Šíření dřevin formujících hranici lesa je totiž závislé nejen na klimatu, ale i celé řadě faktorů, které souvisejí jak přímo s těmito dřevinnými druhy, tak jejich prostředím (Vesmír 100, 168, 2021/3). Do značné míry bude záležet na tom, jak je konkrétní druh schopen produkovat životaschopná semena (predisperzní procesy) a jak se jim bude dařit při jejich uchycování (postdisperzní procesy) v nově obsazovaném prostředí.

Nedostatek životaschopných semen, která jsou k dispozici pro obsazování vhodných míst, nemusí být způsoben jen jejich nedostatečnou produkcí, v řadě případů jde spíše o jejich (ne)schopnost dosáhnout dosud neobsazených míst. Jedinci v oblasti hranice lesa neprodukují tolik semen, kolik jejich příbuzní v optimálních nadmořských výškách. Ani pylová zrna nemusejí být dostatečně životaschopná nebo produkována v dostatečném počtu. Důsledkem je vyšší počet prázdných nebo neživotaschopných semen. Klíčivá semena jsou navíc plná nutričně významných látek, a proto předmětem zájmu řady semenožravých živočichů.

Na druhou stranu je nutné připustit, že ani dostatečné množství semen na optimálním místě ještě není zárukou jejich vyklíčení a úspěšného uchycení. Do hry totiž vstupují kromě vlastností semen i okolní podmínky prostředí. Také v tomto případě je nutné zmínit semenožravé živočichy, kteří vyhledávají semena i poté, co opustí mateřskou rostlinu a dostanou se daleko od ní. V určité výhodě mohou být semena, která se dostala do vyšších nadmořských výšek, kde je aktivita semenožravých živočichů nižší. V takových polohách se o to více začnou projevovat vlastnosti substrátu, které začínají hrát rozhodující roli pro uchycení stromů nad horní hranicí lesa. Ani stávající druhy alpínského bezlesí, zpravidla nízké keříky, trávy a lišejníky, si nemusejí nástup nových dřevinných druhů nechat líbit a dokážou produkcí inhibičních látek bránit klíčení. Takové látky jsou často vyplavované vodou nebo sněhem přímo ze živých listů ale i z neživého opadu. A to jsme ještě nezmínili fyzikální obstrukce, kterými neživý opad dokáže klíčení významně znepříjemnit, až zcela zastavit. Nakonec zbývají plošky nepokryté vegetací, kde semena stromů také nemají „na růžích ustláno“. Obvykle se jedná o místa, kde panují nepříznivé teplotní a vlhkostní podmínky. Svou roli zde sehrává i minerální složení a další půdní parametry.

Hranice stromů, kde stromová růstová forma zdaleka nemá vyhráno. Úbočí Velkého Máje, NPR Praděd.Snímek Miroslav Zeidler

Je zřejmé, že z hlediska semen stromů je horní hranice lesa poměrně provázaným systémem různorodých faktorů, z nichž klima tvoří pouze určitou část. Konzumace semen živočichy, druhové složení rostlinných společenstev, fyzikální a chemická povaha prostředí i substrátu se mohou různě kombinovat ve své intenzitě, prostoru a čase. Pro semena tak vznikají podmínky ne nepodobné oblíbeným únikovým hrám. Pouze semena, která projdou tímto složitým sítem překážek a budou mít štěstí na vhodné podmínky pro klíčení, se mohou (ale taky nemusí) dlouhodobě uchytit. Výšková hranice lesa je navzdory příznivým klimatickým podmínkám dobře střežena a její posouvání nebudou mít stromy úplně jednoduché.

Crofts A. L. et al.: Ecography, 2020, DOI: 10.1111/ecog.04899