Karahan tepe aneb Není jen Göbekli tepe

Impresivní stavby, které už od 10. tisíciletí př. Kr. budovaly dávné společnosti mezi horními toky řek Eufrat a Tigris, dlouhodobě podněcují akademické diskuse a dráždí fantazii návštěvníků z celého světa. Zatímco podle části badatelů se jedná o předchůdce pozdějších chrámů se všemi jejich funkcemi a smyslem, podle jiných odborníků jsou tyto stavby typickým příkladem prolínání ryze profánních i posvátných světů v obytných prostorách.

Přibližně od první poloviny 10. tisíciletí před Kristem archeologové evidují v syro-levantské oblasti a na území označovaném jako severní Mezopotámie (přibližně dnešní jihovýchodní Turecko a severovýchod Sýrie) pozůstatky takzvané monumentální architektury (Vesmír 94, 396, 2015/7). Jde o nápadně rozměrné stavby, většinou oválných až kruhových, později spíše pravoúhlých půdorysů, někdy se zahloubenou podlahou, jindy s podlahou vyskládanou kameny či jinak upravenou. Jsou to většinou jednolodní stavby s různým vnitřním vybavením, někdy bývají členěny do více místností. Samozřejmě to neznamená, že by ze starších období vůbec žádné doklady staveb neexistovaly, ale od tohoto časového zlomu se objevují mnohem častěji. Navíc jsou budovány z rozmanitých trvanlivých materiálů, nepálené hlíny (v jižních oblastech) nebo z kamene (typicky na severu), a nápadné je i jejich umístění v lokalitách a v krajině. Odborníci se víceméně shodnou v názorech na určitý trend ve vývoji půdorysů staveb od spíše kruhových či oválných po pravoúhlé tvary a většinou souhlasí s tvrzením o rozdílných stavebních tradicích například v jižní Levantě či na severu mezi horními toky Eufratu a Tigridu. Nesmiřitelné spory však dlouhodobě panují ve funkční interpretaci staveb, zejména těch rozměrově a tvarově speciálních, které se nápadně odlišují od ostatních současných objektů. Zatímco někteří specialisté píší o nejstarších chrámech a svatyních, o rituálních centrech pro širší území, jiná část badatelské obce existenci rituálních center zpochybňuje a varuje před používáním matoucí terminologie, vycházející z analogií s pozdějšími strukturami (religiózní stavby z doby bronzové a mnohem pozdější). Obě názorové skupiny se přitom opírají o stejné materiální pozůstatky.

Jeden z nejstarších kruhových objektů v Göbekli tepe, označený jako objekt C. Na fotografii je vidět několik jeho stavebních fází, dobře čitelných podle superpozic kamenných T-pilířů a zdí.Snímek Jaroslav Řídký

Mezi lokalitami, které se nejčastěji objevují v diskusích o neolitických chrámech a o nejstarších monumentálních stavbách, lze bezesporu na prvním místě zmínit Göbekli tepe, ležící nedaleko města Şanlıurfa (dříve Edessa) v jihovýchodním Turecku. Rozhodně však nejde o jedinou lokalitu tohoto typu. V kopcích kolem Harranské roviny se totiž nachází dohromady 12 (možná i 15 či více) uměle vytvořených pahorků, takzvaných telů, s podobnými objekty a movitými artefakty. Systematický výzkum lokality Karahan tepe začal těsně před covidem v roce 2019.¹⁾ Nalezené stavby i movité nálezy vystavené v archeologickém muzeu v Şanlıurfě Müzesi už krátce po prvních terénních kampaních hýbou s dosavadními představami o stavebních komplexech a o neolitickém umění (jak bychom to nazvali my) před téměř 12 tisíci lety.