Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
| 28. 2. 2022Součástí městské památkové rezervace Litoměřic jsou i budovy, v nichž sídlí jedna z nejstarších institucí někdejší galerijní sítě, která svou akviziční činnost zahájila před sedmdesáti lety.
Okolnosti jejího vzniku odrážejí pohnuté osudy krajů tvořených převážně severním pohraničím, kde sběratelské aktivity a spolkovou uměleckou činnost původního německého obyvatelstva násilně ukončila poválečná opatření, která zvlášť citelně dopadla právě na Ústecko. I to byl jeden z důvodů, proč galerie nakonec našla své působiště mimo krajskou metropoli. Zásluhu na tom nesl Otakar Votoček, který od roku 1950 vedl v Litoměřicích Městské muzeum, kde se vedle původních sbírek nacházely konfiskáty odsunutých Němců a fondy zrušených muzeí, obsahující i vzácná umělecká díla zdejší diecéze. Část těchto předmětů pak přešla do nově vzniklé galerie, jejíhož vedení se Votoček ujal v polovině padesátých let.
Přestože muzejní sbírky starého umění byly galerii vesměs pouze zapůjčeny, dodnes jsou součástí stálé expozice dokládající historický význam Litoměřicka a severozápadních Čech. K cenným dílům patří socha Světice s knihou z druhé poloviny 13. století, sochy sv. Barbory a Kateřiny z období krásného slohu, Madona litoměřická, a zejména oltářní desky s mariánskými a pašijovými výjevy Mistra litoměřického, pozdně gotického a raně renesančního malíře, působícího na dvoře Vladislava Jagellonského.
I druhá ze stálých expozic, navazující na předválečné Diecézní muzeum, je věnována umění minulých staletí. Ve spolupráci s Biskupstvím litoměřickým zde galerie prezentuje vedle liturgických předmětů i hodnotná díla Lucase Cranacha st., Jana Steena z Leidenu, Karla Škréty či Matyáše Bernarda Brauna. Okruh starého umění galerie rozšiřovala zároveň vlastními akvizicemi. K významným ziskům patří například socha Madony – Assumpty z Viklic, renesanční epitaf rodiny Korfů nebo barokní zátiší Jana Vojtěcha Angermayera, jednoho z čelných představitelů tohoto žánru.
Zcela výjimečná je v tuzemském kontextu expozice rozsáhlého fondu naivního umění a art brut, o který byl zdejší sběrný program rozšířen v druhé polovině šedesátých let.2) Projevy neškolených autorů, na jejichž autenticitu tehdy upozornily evropské přehlídky, začala galerie systematicky zachycovat jako jediná instituce v Čechách. Soustředila se jak na čistě naivní tvorbu „nedělních malířů“ vyvěrající z idealizovaných vzpomínek a snů, tak na spontánní, rozumově nekontrolované záznamy vnitřních vizí. Ve sbírce najdeme spiritismem prodchnuté portréty i krajinné kompozice Cecilie Markové a imaginativní scenérie Marie Kodovské, která byla stejně jako Horymír Zelenka činná zároveň literárně. Jsou tu detailně propracované kresby Zbyňka Semeráka, do jejichž historických a mytických motivů autor projektoval vlastní život, malby Natalie Schmidtové, Emilie Valčíkové či Heleny Jaurisové, jež svébytně vyjadřují atmosféru vlastního dětství a mládí. Z osobní zkušenosti vycházejí také intenzivně barevné, emotivní příběhy, které pomocí skleněné drtě vyprávěl Rudolf Dzurko. Z náhodně nalezeného materiálu vytvářel své figury a masky Václav Syrový. Netradiční média a postupy užívala i světově uznávaná Anna Zemánková, jejíž bohaté ornamenty formálně dokonalých, a přitom výrazově silných rostlinných motivů často doplňuje výšivka, perforace nebo různé druhy aplikací.3) Galerie plánuje expozici rozšířit o další prvky, videozáznamy autorských výpovědí a dílčí výstavy, které představí tvorbu některých osobností podrobněji. Vybraná díla zamýšlí zasazovat do kontextu tzv. velkého umění, a vyvolat tak otázky, co vlastně profesionální a neprofesionální tvorbu definuje a kudy lze – pokud vůbec – mezi oběma kategoriemi vést hranici.
Druhým těžištěm sběrného programu je česká tvorba 20. století. Reprezentují ji zakladatelé domácí moderny Emil Filla, Josef Čapek nebo Rudolf Kremlička, surrealisté, představitelé válečných skupin, výjimeční solitéři Alén Diviš nebo František Tichý, zástupci silné generace šedesátých let i autoři aktivní v následujícím období – Mikuláš Medek, Adriena Šimotová, Jiří John, Čestmír Kafka, Olga Karlíková, Eva Kmentová, Pavla Mautnerová, Zorka Ságlová, sestry Válovy, Jan Kotík, Jiří Sopko, Ivan Ouhel nebo Michael Rittstein. Zastoupeni jsou i přední umělci působící v severních Čechách – teplický Jan Koblasa, skupina lounských konstruktivistů nebo sklářští výtvarníci René Roubíček, Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský.
Letošní významné výročí připomíná galerie pod vedením Dany Veselské od 25. února výstavou Slavíme 70. Let sbírkotvornou činností, která představí více než sto exponátů ze všech sbírkových fondů. Jiná, zcela netradiční výstava poodhalí v rámci květnové Muzejní noci části fondů, které sbírkotvorné instituce – ač se v jejich depozitářích nacházejí – běžně neprezentují. Bývají mezi nimi falzifikáty, ale také ideologicky motivovaná, umělecky nepřesvědčivá díla vzniklá na režimní objednávku. Právě ve srovnání s nimi vynikají nesporné hodnoty i amatérských tvůrců, jejichž síla spočívá v bezprostřednosti projevu.
Poznámky
1) Všechna prezentovaná díla jsou vystavená ve stálých expozicích Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích nebo na právě konané výstavě Slavíme 70. Let sbírkotvornou činností.
2) Sbírka bývá označována také termínem insitní umění, který se nedlouho před jejím vznikem pokusil zavést Štefan Tkáč, jeden z prvních československých teoretiků zabývajících se tvorbou amatérů.
3) Vedle jiných prestižních světových výstavních síní (a podobně je tomu i v případě dalších zde uvedených jmen) byla její tvorba prezentována i v hlavní kurátorské části 55. benátského bienále 2013.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [674,78 kB]
O autorovi
Andrea Sloupová
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
