Galerie Benedikta Rejta v Lounech

Není náhoda, že jednu z nejkvalitnějších českých sbírek, výrazně profilovanou na neokonstruktivismus a geometrickou abstrakci, najdeme právě v Lounech. V době, kdy byla Galerie Benedikta Rejta založena, patřilo město k výrazným centrům progresivních tendencí výtvarného umění.

Instituce vznikla r. 1966 z galerijního oddělení Okresního muzea díky iniciativě několika osobností, s jejichž zaměřením tehdy aktuální směry rezonovaly: jeho vedoucího Jana Sekery, ředitele muzea Josefa Šimůnka a inspektora komise pro kulturu Josefa Hlaváčka, který je v úsilí podpořil. Jan Sekera, stojící pak v čele galerie po dvě dekády, jí vtiskl nezaměnitelný výraz už samotným názvem. Odkazem ke staviteli blízkého svatomikulášského chrámu, autorovi konstrukčně náročných staveb, jejichž sofistikované kompozice v sobě zároveň nesou hlubokou symboliku, dokonale vyjádřil sběrný program primárně vycházející ze zmíněných směrů, zároveň ale sledující jejich různé polohy s přesahy do konceptu, nevyjímaje tvorbu obsahující silný duchovní rozměr. Ostatně původní logo galerie s motivem lva svírajícího kružidlo, převzatým z Rejtova rytířského erbu, vytvořil právě Vladislav Mirvald, jehož celoživotní dílo poselství bezezbytku naplňuje.¹⁾ Spolu s tvorbou dalších významných lounských rodáků, přátel Kamila Linharta a Zdeňka Sýkory, je ve sbírkách početně zdokumentováno od raných krajinomaleb, které jim byly společným východiskem, k vlastnímu, průlomovému pojetí abstrakce. O kvalitách sbírek, daleko překračujících regionální měřítka, svědčí i fakt, že loňskou výstavu ke stému výročí Mirvaldova narození realizovala galerie výlučně z vlastních fondů.

Kromě tvorby dalších umělců lounského okruhu – už zmíněného Josefa Šimůnka či mladšího Václava Jíry – zastupuje ve sbírkách tendence neokonstruktivismu Hugo Demartini, Jiří Hilmar, Milan Grygar, Milan Dobeš nebo Jan Kubíček, jsou tu obrazy a plastiky Stanislava Kolíbala, struktury a variabily Radoslava Kratiny,²⁾ kinetické objekty Vratislava Karla Nováka, skleněné objekty a kresby Václava Ciglera a celá řada prací dalších umělců. Mezi akvizicemi najdeme kresby, malby i objekty zachycující umělecký vývoj Karla Malicha a totéž platí o kresbách a malbách Václava Boštíka. Je přitom příznačné, že autoři se ve své tvorbě pohybují napříč výtvarnými obory a přehodnocují tak tradiční vnímání sochy a obrazu. Významně je tu zastoupena také fotografie.

Interiér Galerie Benedikta Rejta, první suterén, uprostřed pouzdro výtahu.Snímek Stanislav Vaněk

Vladislav Mirvald, Cylindrická aperspektiva, 1973, olej, plátno, 110×80 cm.Snímek Stanislav Vaněk

Do sbírek byla zařazena i díla umělců, kteří konstruktivní tendence předjímali – Františka Foltýna, Augustina Ságnera, a především neprávem opomíjeného Zdeňka Pešánka, jednoho ze zakladatelů kinetického multimediálního umění a inovátora v užívání nových materiálů.

Vedle této – ve sbírkách dominantní – linie sledovalo vedení i subjektivní materiálovou abstrakci v dílech Vladimíra Boudníka, Mikuláše Medka nebo Zbyška Siona, stejně jako další proudy a tvůrčí experimenty, které přinesla šedesátá léta i doba následující. Shromáždili tu např. cenný soubor kreseb, koláží, dekalků, fumáží, froasáží a alchymáží Ladislava Nováka, výjimečný konvolut kreseb a koláží Adolfa Hoffmeistera nebo koláže a objekty Jiřího Koláře.

Emil Filla, Zátiší s hlavou Buddhy, 1932, olej, plátno, 97×130 cm. Snímek Stanislav Vaněk

Vpravo: Zdeněk Sýkora, Červenomodrá struktura (Variace VI E 3), 1964, olej, plátno, 100×100 cm.Snímek z archivu Lenky Sýkorové

Kamil Linhart, Limitová kompozice č. 17, 1989, olej, sololit, 113×85 cm.Snímek Stanislav Vaněk

Slovy Josefa Hlaváčka tak vznikla „první specificky zaměřená galerie, která se nepokoušela a nepokouší opakovat ve sbírkách a v instalaci čítankový sled prověřených jmen, tu dobře, tu průměrně zastoupených“,³⁾ nicméně v akvizicích nechybí ani klasikové českého moderního umění. Najdeme mezi nimi Alfréda Justitze, Václava Rabase, Vincence Beneše, Václava Špálu, Antonína Procházku, Otto Gutfreunda, Josefa Čapka nebo Karla Černého. Zcela výjimečná je rozsáhlá pozůstalost Emila Filly, převedená do galerie r. 1966 z litoměřických sbírek v souvislosti s převzetím umělcovy pamětní síně na zámku v Peruci.⁴⁾ Kolekce, jejíž jádro tvoří jeho poválečné tvůrčí období, je nadále doplňována.

Působivost vystavených děl ještě umocňuje architektonické řešení galerijního prostoru. Ojedinělá stavba vznikla v letech 1992–1998 podle návrhu Emila Přikryla, Tomáše Bezpalce a Tomáše Novotného konverzí bývalého měšťanského pivovaru, postaveného na zbytcích hradeb.⁵⁾ O hodnotách projektu svědčí i nominace na Evropskou cenu za architekturu Mies van der Rohe Award 2004. Význam galerijní instituce akcentuje velkorysá proluka v uliční frontě, z níž vstupujeme do střídmého interiéru, koncipovaného s respektem k původní dispozici pivovaru, rytmizované pilíři a klenbami. V čisté šedi o to více vyniká osobité řešení betonového výtahového pouzdra a dalších prvků, především ale způsob, jakým vchází do interiéru světlo. Nejen skrz okna nad hradebním valem s výhledem na Ohři a České středohoří, uzlový bod tvůrců spojených se zdejším krajem, ale zároveň světlíky a jinými osobitě pojatými otvory ve své rozptýlené formě, která proporční a tvarovou harmonii celého prostoru dotváří.

Za současného vedení Kateřiny Melenové se galerie více otevírá veřejnosti laické i odborné. Spolu s hlavní kurátorkou Lucií Šiklovou představují mimořádně kvalitní umělecká díla z vlastních depozitářů, která zároveň zařazují do stěžejních výstavních projektů.