Za výtvarným uměním do regionů

Pravděpodobně už málokdo ví, za jakých okolností vznikaly tuzemské sbírky výtvarného umění a jaké byly jejich osudy. Ve volném seriálu navštívíme regionální galerie, pokusíme se přiblížit jejich historii a nahlédnout do jejich depozitářů.

Počátky budování sbírek lze hledat na významných šlechtických dvorech a v církevních centrech. Na tuto tradici navázali v 19. století další sběratelé a nově také umělecká sdružení a vlastenecké spolky. Právě s jejich činností souviselo zpřístupnění sbírek veřejnosti – už r. 1796 byla otevřena Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění a r. 1818 Obrazárna pozdějšího Moravského zemského muzea. Oba fondy jsou dnes významnou součástí Národní a Moravské galerie.

Zveme na první návštěvu, a to do Galerii Benedikta Rejta v Lounech. Na snímku z proběhlé výstavy ke 100 letům Vladislava Mirvalda je instalace jeho prostorových objektů.Snímek Stanislav Vaněk

Za první republiky vznikla idea hierarchizované, vzájemně provázané galerijní sítě, která měla přinést umění do všech regionů. Realizována už ale nebyla. K záměru se vrátil až poúnorový režim v rámci radikálních změn spojených s konfiskací majetku a likvidací spolků. Získal kontrolu nejen nad znárodněnými kulturními předměty, ale v podstatě nad veškerou činností institucí. Pomineme-li politické aspekty, jedinečný koncept úzké propojenosti předznamenal dnes aktuální systém sítě spolupracujících subjektů (networking). Vedl k profesionalizaci galerijní práce a k etablování galerií jako center odborné uměleckohistorické práce. V základní podobě byl uskutečněn během první poloviny padesátých let, kdy až na tři výjimky¹⁾ vznikly galerie ve všech krajských centrech (obr. 1).

Regionální galerie v polovině let padesátých (1) a šedesátých (2) a na konci let osmdesátých (3). Plné červené body vyznačují ve všech mapách krajské galerie.

Podobu sítě však r. 1960 citelně poznamenala redukce počtu krajů,²⁾ v jejímž důsledku pozbyly galerie v Pardubicích, Jihlavě, Karlových Varech, Liberci, Gottwaldově a Olomouci statusu krajských zařízení (obr. 2). Změna způsobila nejen nesoulad v hierarchii, ale i v územním rozložení galerií – zatímco někde došlo ke kumulaci, v kraji Jihočeském (a do poloviny osmdesátých let i Středočeském) existovala galerie jediná. Nové uspořádání navíc výrazně pozměnilo původní koncepci, opírající se o dostatečně velký počet krajských zařízení, k nimž měly být stávající sbírky přičleněny formou poboček.

V letech 1960–1966 byla soustava rozšířena v přirozených ohniscích kulturního života o další okresní galerie, vesměs z iniciativy místních osobností. V této podobě pak fungovala až do osmdesátých let, kdy se rozrostla ještě o tři zařízení (obr. 3).

Nové instituce na úrovni krajů podléhaly Národní galerii – a samy metodicky řídily galerie nižšího řádu. Některé budovaly sbírky od počátku, často je však zakládaly jen formálně, vyčleněním galerijního oddělení z muzea nebo převedením původní městské galerie pod krajskou správu. K základním fondům přibývala díla z hromadně organizovaných ministerských nákupů a ze sbírek Národní galerie. Vedle toho byla v krajích zahájena vlastní akviziční činnost, zpočátku zaměřená vesměs na české klasiky 19. století – akvizice starších děl příslušela Národní galerii, moderna byla v padesátých letech tabu. Už před r. 1960 však několik ředitelů obracelo pozornost k jejím českým představitelům a po polovině šedesátých let se začala ve sbírkách odrážet liberálnější atmosféra akceptující surrealismus, různé formy abstrakce a především tvorbu soudobou. Přestože se o vyhraněné koncepci předpokládající i promyšlenou akviziční činnost zdaleka nedá hovořit v případě všech institucí, celkové společenské uvolnění a kulturní politika, poskytující na nákupy nemalé finanční prostředky, umožnily vzniknout několika mimořádným sbírkám, které měly všechny předpoklady dalšího růstu.

Závěr šedesátých let však dosavadní vývoj přeťal a veřejné instituce opět uzavřel mnoha autorům. Polovina regionálních galerií byla dotčena změnami ve vedení. Politika, jejímž primárním kritériem pro obsazování uvolněných funkcí byla ideologická spolehlivost na úkor intelektuálních, odborných a lidských předpokladů, zákonitě přinesla morální devastaci společnosti a nesmírný propad profesionální. Nebylo výjimkou, že v čele instituce stanuli lidé nezkušení, nezřídka naprostí diletanti. V následujících dvou desetiletích byla činnost galerií trvalým předmětem intervencí ústředního výboru Svazu českých výtvarných umělců. Díky osobnímu nasazení ředitelů, odborných pracovníků a dalších dobových aktérů však přes všechna opatření poměrně velký počet institucí v původní činnosti omezenou měrou pokračoval. Sbírky, jejichž nezacelitelné mezery má minulý režim na svědomí, sice už nikdy nebudou úplné, přesto však obsahují množství vynikajících dokumentů aktuální tvorby a zároveň hodnotná, v té době ještě dostupná díla přelomu a první poloviny 20. století.

Po r. 1989 byly stávající galerie až na výjimky převedeny nejprve pod ministerstvo kultury, po dalším desetiletí pod nově zřízené krajské samosprávy. Prošly náročným transformačním procesem, musely se vyrovnat s rozsáhlými restitucemi. Společensko- politické změny opět otevřely – a to v různých aspektech – českou výtvarnou scénu soukromé sféře. Došlo k obnově sběratelských aktivit, vznikly prodejní instituce, ale i privátní výstavní síně a muzea umění disponující vlastními fondy, které rozšířily původní okruh galerií, dodnes patřících v rámci republiky ke klíčovým.