Okna příležitostí dokořán

Svět je rozkolísaný. Na pozadí probíhající klimatické změny udeřila pandemie covidu-19, následovaná ruským útokem na Ukrajinu. To vše má četné společenské, ekonomické a politické důsledky, do popředí se dostává otázka potravinové a energetické bezpečnosti. Každá krize ale s sebou zároveň nese příležitost k pozitivním změnám komplexních systémů, které někdy vykazují značnou těžkopádnost. Především v souvislosti s budoucností zemědělství se hrozbami i příležitostmi současného světa zabývá sociolog venkova Michal Lošťák, prorektor České zemědělské univerzity v Praze.

Jak mohou společenské vědy pomoci vyřešit problémy, jimž dnes čelíme? — Inovace mají svůj technický aspekt, ale i aspekt společenský – co společnost chce, jak se chová, co je ochotna přijmout. Platí to pro energetickou krizi i pro problém potravinové bezpečnosti. Na potravinách je to názorně vidět: pokud jde o výzkum a technologie, nebyl by možná až takový problém přejít na nový typ potravy, ale je otázka, jak rychle a zda vůbec lidé přijmou do svého jídelníčku například hmyz místo vepřového. Sociologové mohou pomoci chování lidí lépe pochopit a doporučit vhodné postupy.

Při hledání společenské shody na ošemetných tématech se často projevuje fenomén NIMBY (not in my backyard – ne na mém dvorku). Češi jsou například poměrně vstřícní k jaderné energii, ale elektrárnu nebo úložiště jaderného odpadu ve svém okolí nechtějí. Lze tomu čelit jinak než ekonomickými pobídkami? — Je to přirozená ochrana sama sebe. V minulosti jsme rizika, která nás ohrožují, dobře znali. Ale doba se změnila. Ulrich Beck ve svých úvahách o rizikové společnosti říká, že rizika, kterým dnes čelíme, už většinou nejsou přírodního charakteru, ale vytváříme je sami. Taková rizika bývají složitá a je těžké jim rozumět. A čemu nerozumím, toho mám tendenci se bát. Věda by se měla snažit srozumitelně vysvětlovat, že není třeba mít strach. Míru rizika lze spočítat a my se musíme naučit s takto popsaným rizikem žít.

Prof. PhDr. Michal Lošťák, Ph.D. (*1963)

Je vedoucí katedry humanitních věd Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze a prorektor pro mezinárodní vztahy. Zabývá se regionálním rozvojem, rozvojem venkova, sociálními a kulturními souvislostmi zemědělství a potravin, socioekonomickými aspekty ekologického zemědělství a globalizací.

Snímek Petr Zmek

Přírodní a technické vědy možná umějí spočítat míru rizika, ale vysvětlovat situaci veřejnosti je úplně jiná disciplína. — Ano, a právě proto je dobře, že přírodní vědy začínají se společenskými obory stále více spolupracovat. Na univerzitě jsme nedávno hostili evropský kongres ochranářské biologie a v zahajovací přednášce zaznělo, že už se nebavíme o ochranářské biologii, ale o ochranářské vědě, protože k tématu mají co říct biologové, chemici, sociologové, psychologové… V minulosti se mnohokrát zmiňovala potřeba interdisciplinarity, nyní skutečně ve velkém přichází. I grantové agentury na to začínají tlačit a mluví se i o transdisciplinaritě, kdy výzkum dělají společně vědci s těmi, kterých se dopady tohoto výzkumu dotýkají.

Jak v tomto směru může pomoci evropský grantový projekt BETTER Life,¹⁾ jehož jste řešiteli? — Teprve se rozbíhá. Jeho hlavní náplní je připravovat mladé výzkumníky a výzkumnice na vědeckou kariéru tak, aby byli schopni aplikovat vědy o živé přírodě do společnosti. Slovní spojení „Socially Engaged Research“ v názvu grantu je poněkud nešťastné. V angličtině se za ním často skrývá takový ten radikální vědecký aktivismus. Nám půjde spíše o společensky odpovědné vědy o živé přírodě. Věda si dříve zakládala na tom, že je hodnotově neutrální, dokonce i společenské vědy takto samy sebe definovaly. Potřebujeme hodnoty do vědy dostat. Ale samozřejmě tak, aby nedocházelo k jejímu ideologickému zneužívání, jak to v extrémním případě známe od Hitlera nebo Stalina, kteří si z ní vybrali to, co se jim hodilo. Začínající vědci a vědkyně by si měli uvědomit mnohovrstevnost oborů, ve kterých pracují, a jejich dopad na společnost.

S ochotou veřejnosti přijímat vědecké novinky a inovace souvisí i vědecká etika a obligátní otázka: smíme vše, co umíme? — Etika vědy dosud řešila především pravidla pokusů na zvířatech či lidech nebo podvody a plagiátorství v publikacích, ale čím dál více se zabývá i otázkou, kam až věda může jít. Jinak si tuto otázku přisvojí různí věrozvěsti a konspirátoři, kteří budou znepokojeným lidem tvrdit, že je před negativními důsledky vědy ochrání. Vidíme nyní u očkování, jak velký problém to může být. A musíme se vypořádat ještě s jedním problémem: Ne každé vědecké zjištění okamžitě najde uplatnění v praxi, někdy od objevu k jeho využití uplynou desítky let. Lidé ale očekávají, že věda bude přinášet okamžitá řešení. Vypukla pandemie? Tak ať vědci do zítřka vyvinou lék a do týdne si ho chceme koupit v lékárně. Je potřeba lidi vrátit do reality. Vysvětlovat, jak věda funguje.

Lze dnes dosáhnout potravinové soběstačnosti? V globálním světě je často levnější dovážet potraviny přes půl zeměkoule. Není to ohleduplné k životnímu prostředí a v případě globální nerovnováhy nás to činí zranitelnými, ale přejít na lokální produkci asi není úplně triviální. — Přesně na tohle jsme před deseti lety dělali výzkum.²⁾ Řešili jsme v něm různé scénáře, podle nichž by se mohly různé regiony rozvíjet k udržitelnosti. Zkoumali jsme i možnost produkce a spotřeby výlučně regionálních potravin, konkrétně v Plzeňském kraji. Ukázalo se, že je to nemyslitelné. Myšlenka plné soběstačností je možná na papíře nádherná, ale není dosažitelná vzhledem ke klimatickým, půdním a dalším podmínkám. Uvědomují si lidé, že by pak neměli třeba pomeranče nebo banány? Pak je tu koncept potravinové bezpečnosti. Potraviny nemusí být lokální, ale musí být zajištěna jejich dostupnost. Já ale kladu důraz ještě na něco jiného – na potravinovou suverenitu.

Co tím myslíte? — Potravinová suverenita znamená stav, kdy aktéři v celé výrobní vertikále od vstupů (producentů hnojiv, osiv…) přes zemědělce, výrobce potravin a prodejce až po spotřebitele mají kontrolu nad celou touto vertikálou. Sociolog Anthony Giddens napsal knihu Runaway World (Unikající svět), v níž zdůrazňuje potřebu vrátit globalizovaný svět pod naši kontrolu. Jako spotřebitel bych měl v obchodě přinejmenším snadno zjistit, odkud výrobek je, z čeho je složen a třeba i za jakou cenu byl zakoupen od zemědělců či zpracovatelů. Neměl bych být tlačen ke zdi silou velkého nadnárodního supermarketu. Když většinu trhu ovládá několik velkých řetězců, nemůže fungovat představa Adama Smithe o neviditelné ruce trhu. Analogicky lze uvažovat o energetické suverenitě.

Dokud lidé žili v malých komunitách, znali své sousedy a věděli, kdo co vyrábí, jak se chová k lidem i ke zvířatům, bylo to snadné. Dnes jsou dodavatelské řetězce tak rozsáhlé, že o suverenitu můžeme usilovat, ale lze jí skutečně dosáhnout? — Zde vidím výraznou roli vědy, která nám může poskytovat potřebné informace. Nikdo si na nákup nenosí chemickou laboratoř, aby věděl, co v kterém výrobku je. Musíme důvěřovat tomu, co je napsáno na obalu, ale o podvody a skandály není nouze. Díky technologickému pokroku se ale experimentuje s digitálními označeními, které člověk snadno načte mobilem a uvidí všechny důležité informace o složení a původu výrobku, o expirační době atd. Senzory by mohly hlídat kvalitu a zdravotní nezávadnost. Klíčové bude využití velkých dat a do jisté míry i umělé inteligence.

Aby energetika nebo zemědělství obstály v měnícím se světě, musí se transformovat. Co je pro úspěch takových velkých změn klíčové? — S kolegy a kolegyněmi mluvíme spíše o tranzici než o transformaci. Transformace je pozvolnější proces, který jsme schopni nějak řídit. Tranzice je rychlá radikální změna podmíněná zásadními inovacemi. Aby k ní mohlo dojít, musí se otevřít takzvané okno příležitostí. Často se to děje v důsledku nějaké nečekané události, která naruší zavedené pořádky a praktiky. Takovou událostí může být pandemie covidu-19 nebo ruský útok na Ukrajinu. Vůči Ukrajincům to bude znít cynicky, ale Putinova válka otevírá okno pro evropskou tranzici k nízkouhlíkové ekonomice. Potřebné technologie existují, změnu pohání růst cen fosilních paliv a snaha zbavit se závislosti na Rusku. U potravin možná nastane něco podobného, až zemědělství v Evropě nebude schopno vyprodukovat dostatek masa nebo plodin. Hybatelem bude mimo jiné klimatická změna. Kolegyně z agrobiologie mluví například o tom, že pod vlivem rostoucích teplot se bude zvyšovat riziko teplotního šoku u hovězího dobytka, takže krávy bude třeba chovat v klimatizovaných stájích a hovězí maso výrazně podraží.

Nestačí tedy, aby nová technologie byla lepší než stará? Musí čekat na vhodnou příležitost, aby se mohla prosadit? — Ano, každé novince stojí v cestě i takzvaná závislost na ušlé cestě (path-dependency). Příkladem je klávesnice psacího stroje, dnes počítače. V minulosti se standardizovala klávesnice QWERTY. Klávesy by mohly být rozloženy lépe, ale jsme na QWERTY nebo v českých podmínkách QWERTZ tak zvyklí, že už to nejsme schopni změnit. Totéž platí o snahách o nadnárodní standardizaci elektrických zásuvek nebo o některých prvcích dopravní infrastruktury. Předělat celý systém je složité. Mnoha inovacím se nepodaří včlenit do fungujícího systému a tím ho proměnit. Teď se hraje o to, jestli se prosadí elektromobilita a promění systém založený na fosilních palivech. Dopravní infrastruktura je nastavena na ropu a změna nebude z mnoha důvodů jednoduchá.

Inspiraci pro budoucnost hledáte i v minulosti. O co jde? — Konceptualizujeme pojem retro-inovace. V názvu článku, který jsme o tom napsali, mluvíme o „mobilizování minulosti“.³⁾ Jak dalece jsou obnovitelné zdroje energií skutečně inovativní a jak moc se jedná „jen“ o rozvoj technologií, které známe tisíce let – větrné mlýny, sušení potravin sluncem…? Jaké další zkušenosti našich předků můžeme využít a upravit je pro dnešní potřeby? Vedle nových potravin, třeba masa ze zkumavky, jehož vývoj je dosti náročný, můžeme znovu využít potraviny zapomenuté. Staré plodiny nebo jejich odrůdy, kdysi využívané zemědělské praktiky, které nám mohou pomoci řešit dnešní problémy… Nejde o návrat do minulosti, ale o inspiraci minulostí s cílem posílit naši dnešní odolnost.

Měl byste příklad? — Češi téměř přestali jíst ryby. Evropský průměr je asi 24 kg ryb na obyvatele za rok, u nás jen 6–7 kg. Reprezentativní výzkum, který jsme realizovali s podporou ministerstva kultury, ukázal, že u nás až dvě třetiny lidí straších 18 let jí rybu maximálně desetkrát za rok, jestli vůbec. Jídlo z ryb vylovených v ČR by si v dobré restauraci dalo i v případě, že by nemuseli hledět na cenu, jen 10 % dotázaných, zatímco třeba jídlo z českého hovězího až jedna čtvrtina. Náš pan rektor Petr Sklenička⁴⁾ říká, že na našem území je prostor až pro desítky tisíc nových rybníků, které by bylo potřeba zakládat především proto, abychom mohli zadržovat vodu v krajině. Nebylo by to nic nového, do průmyslové revoluce u nás bylo rybníků mnohem více než dnes.⁵⁾ Ryby by mohly být jejich vedlejším přínosem. Nemuselo by se jednat o tak intenzivní chov jako v dnešních rybnících, které trpí přehnojováním. Šla by takto přirozeně skloubit ochrana krajiny, zadržování vody a produkce zdravých potravin.

Ve Vesmíru jsme už psali o městském zahrádkaření (Vesmír 100, 187, 2021/3; 101, 716, 2022/11). I to je svým způsobem retro-inovace, i když potravinovou bezpečnost nám asi nezajistí. — Ono to může mít různé podoby. Kolegové mi říkali, že v okolí Stuttgartu zemědělci pronajímají část svých pozemků lidem z města. Na jaře jim půdu připraví a lidé jim platí nájem. Zemědělci jim radí, co pěstovat, čím hnojit atd. Farmář se mění v konzultanta, fyzickou práci odvede člověk z města, který to má jako formu aktivního odpočinku.

Jak vidíte budoucnost českého zemědělství? — Možnostmi budoucího vývoje jsme se zabývali před deseti lety v tom projektu, o kterém jsem už mluvil. Pracovali jsme se třemi scénáři, přičemž jako nejrealističtější nám vyšel ten, který jsme nazvali neoproduktivistický. To znamená, že ve spojení s úsilím o potravinovou soběstačnost zůstane klíčová produkční role zemědělství, nedojde k jeho radikální tranzici, ale zároveň budeme svědky diverzifikace farem (např. zaměřených na produkci obnovitelných zdrojů energií) a používání pestrých osevních postupů, díky čemuž bude půda odpovědně obhospodařována. Součástí problému českého zemědělství je totiž skutečnost, že 80 % pozemků je pronajatých. A co není moje, na tom mi tolik nezáleží. Svádí to k drancování přírodních zdrojů, po mně potopa. Zemědělství by mělo být chápáno a provozováno jako multifunkční činnost. Znám člověka, který má asi 500 hektarů, ve spolupráci s jednou firmou dodává bylinky do obchodních řetězců. K tomu chová prasata a má bioplynovou stanici, v níž vyrábí elektřinu a teplo pro skleníky. Je to pěkný příklad cirkulární ekonomiky. Také náš školní zemědělský i lesnický podnik se o něco podobného snaží. Taková multifunkčnost, vzájemné propojení různých aktivit, přispěje k tomu, že si zemědělci budou víc hledět krajiny.

Co bude zemědělce k šetrnějšímu způsobu zacházení s půdou motivovat? — Zatím jsou to ony proklínané dotace. Ideální by bylo, kdyby za tím byl nějaký přerod v hodnotách, což by byla sociální, ne technologická inovace. Motivací by bylo zanechat krajinu v dobrém stavu svým dětem, vnukům, pravnukům. Takto uvažovali staří sedláci.

Ale jak toho dosáhnout, když většina zemědělců nehospodaří na svém? Dotace to zatím, pokud vím, příliš neřeší, protože jejich většina je přidělována na plochu, ne na způsob hospodaření. — Tohle by byly speciální programy, které by měly jít na podporu takového přístupu. A jinak se vracím k oněm oknům příležitostí. Bohužel se mnohdy otevírají až za vyhrocené situace, jakými je pandemie, válka, nebo až zemědělci padnou s prominutím na hubu. V době nějaké zásadní krize zjistí, že aby půdu udrželi v takové kvalitě, jakou potřebují, musí začít využívat chlévskou mrvu, protože na průmyslová hnojiva nebudou mít peníze. Nebo začnou budovat systémy pro zadržení vody v krajině, protože jinak jim pole vyschnou. To je moje vize multifunkčního zemědělství s různorodou strukturou.

Co pandemie a válka znamenají pro budoucnost globalizace? Z jejích přínosů těžíme, zároveň nás činí zranitelnými, což se v době zvýšené nestability ukazuje výrazněji než dříve. — Myslím, že bude nesmírně důležité globalizaci propojit s cíli udržitelného rozvoje. Někteří autoři mluví o deglobalizaci nebo o glokalizaci (glocalization), což je termín Rolanda Robertsona. Podle mne je světový systém nastaven tak, že globalizaci zastavit nelze, ale musíme začít mluvit o udržitelné globalizaci. A souvisí s tím i otázka otevřenosti vědy. Přístup k nejnovějším vědeckým zjištěním je možný jenom v globálním světě. Když jsme nyní Rusku tuto možnost omezili, je vidět, že s tím má problém. Číňané s tím počítají a informace se snaží zjišťovat často podloudným způsobem. Univerzity se s tím musí nějak vypořádat. V říjnu jsem byl v litevském Kaunasu, kde jsme tohle téma rozebírali. Jak být v souladu s pravidly otevřené vědy, protože myšlení by nemělo být omezeno bariérami, a jak na druhou stranu zamezit zneužívání této otevřenosti.

Vraťme se ještě k Ukrajině. Touto otázkou předbíhám vývoj událostí, protože nevíme, kdy a jak válka skončí. Ale po válce bude třeba řešit obnovu Ukrajiny. Jak v tom Evropa může pomoci? — Vycházím z publikace Small is Beautiful od Ernsta Friedricha Schumachera. On jako rozvojový ekonom sledoval poválečnou obnovu Evropy. Samozřejmě svou roli sehrál Marshallův plán, ale klíčová byla role lidského kapitálu – vzdělaných a disciplinovaných lidí. Prostředky na obnovu Ukrajiny se najdou, ale obavy panují z korupce, která tam před válkou byla ohromná. Vím to, měli jsme tam několik projektů a část mé rodiny žije na západě Ukrajiny. Důležité bude, aby zdroje, které tam půjdou, nebyly promrhány. Aby tam bylo dost schopných lidí, kteří tu zemi posunou dál. My jsme zvyklí, že když lidé mají hlad, dáme jim rybu (exogenní model), místo abychom je naučili rybařit (endogenní model). Proto je důležité pracovat s Ukrajinci, kteří jsou u nás – ať už jako studenti, nebo jako uprchlíci. Čas bojů využít k přípravě lidí, kteří se tam po válce vrátí. Jako ve všem, i zde je klíčová role vzdělání.

Rozhovor vychází s finanční podporou České zemědělské univerzity v Praze.