Mokřad není vana, nemá pevné hranice

Bažina, mokřadní louka, slatina, vrchoviště, rybník, poldr, říční niva, lužní les, prameniště, estuár… Rozmanitost mokřadů je obrovská a složitost jejich fungování ani význam pro přírodu a člověka jsme ještě do všech detailů nepoznali a nedocenili. Nepřehlédnutelnou postavou mezi „mokřadníky“, jak si odborníci na tyto ekosystémy říkají, je v českém i mezinárodním měřítku botanik a ekolog Jan Květ.

Slovo mokřad jste do české odborné terminologie v sedmdesátých letech minulého století vnesl vy s Dagmar Dykyjovou. Proč jste tehdy pocítili potřebu nového termínu? — Potřebovali jsme najít vhodný český překlad tehdy nového anglického slova wetland. Slova jako močál nebo bažina v mnohých lidech vzbuzují negativní emoce, pojí se s něčím nebezpečným a nezdravým. Proto jsme zvolili neutrální slovo mokřad, které se v běžné mluvě i v beletrii používalo už předtím, byť zpravidla v užším významu, než v jakém se dnes používá v odborné literatuře. Bezprostřední inspirací nám bylo slovenské slovo „mokraď“.

Ale v knize Mokřady z roku 2017 pracujete i se slovem bažina jako s odborným termínem. — Protože jsme narazili na další překladatelský problém. Jak odlišit dva typy mokřadů, jejichž rozdělení se nám líbilo v americké terminologii: mokřady s dominantními dřevinami (swamp) od mokřadů s bylinnými a travinnými porosty (marsh). Nakonec jsme přiřkli termín močál dřevinným mokřadům a termín bažina těm bylinným. To je novinka a nevím, zda si na to lidé zvyknou.

Jaké biotopy se vlastně řadí mezi mokřady? Laik by řekl, že všechny, v nichž člověku čvachtá v botách, ale to na odbornou definici asi nestačí. — Tohle je složitější otázka, než by se možná zdálo, definic je poměrně hodně. Nejširší je ta, s níž pracuje Ramsarská úmluva z roku 1971: „Mokřady jsou území bažin, slatin, rašelinišť (vrchovišť) i území pokrytá vodou, přirozeně i uměle vytvořená, trvalá či dočasná, s vodou stojatou či tekoucí, sladkou, brakickou či slanou, včetně území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje šest metrů.“

Do toho se vejde opravdu leccos. — Ano, všechna jezera a řeky, dokonce i mořské oblasti, v nichž je při přílivu hloubka od sedmi řekněme do jedenácti metrů. Toto široké pojetí je dáno tím, že Ramsarská úmluva vznikla především na ochranu vodních a bažinných ptáků, pro něž jsou vodní plochy pochopitelně významné. Navíc všude ve světě byly vody všeho druhu ohroženy znečištěním a vysoušením, takže to autoři úmluvy vzali šmahem, aby pokryli co nejširší spektrum ekosystémů, v nichž se životní funkce organismů trvale nebo alespoň po část roku musí přizpůsobovat zamokření nebo zaplavení jejich biotopů. V sekci produkčních procesů Mezinárodního biologického programu (IBP) jsme naopak pracovali s poměrně úzkou definicí. Mokřad pro nás byla plocha porostlá dominantními bylinnými makrofyty, jejichž fotosyntéza probíhá převážně ve vzdušném prostředí a jež koření v půdě, která je po převážnou část vegetačního období zcela nasycena vodou.

RNDr. Jan Květ, CSc., dr. h. c. (*1933)
Narodil se v Praze, v roce 1956 vystudoval rostlinnou anatomii a fyziologii na Přírodovědecké (v té době mezi dvěma reorganizacemi dočasně Biologické) fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1962–1963 absolvoval studijní pobyt na Oxfordské univerzitě. Od roku 1956 do roku 2002 pracoval v Botanickém ústavu ČSAV (později AV ČR) v Průhonicích, Brně a (od roku 1973) v Třeboni, od roku 2003 působí v Ústavu výzkumu globální změny AV ČR. V letech 1990 a 1991 přispěl ke vzniku Jihočeské univerzity a její Biologické (dnes Přírodovědecké) fakulty, kde pracoval v letech 1993 až 2019. Od 1. února letošního roku tam působí jako externista. Na této univerzitě mj. zavedl spolu s doc. Josefem Rajchardem ze Zemědělské fakulty první vysokoškolský kurz ekologie mokřadů v ČR. Je členem Učené společnosti České republiky.
V letech 1965–1974 se mezinárodní koordinací výzkumu fotosyntetické produkce rostlin podílel na Mezinárodním biologickém programu (IBP), v němž od roku 1970 koordinoval také nově založenou pracovní skupinu pro výzkum mokřadů. V sedmdesátých letech pracoval v českém národním komitétu pro program UN ESCO Člověk a biosféra. Pracovní skupina pro výzkum mokřadů, založená v rámci IBP, dodnes funguje při Mezinárodní asociaci pro ekologii (INTECOL). V této pracovní skupině je Jan Květ stále činný. Pod její hlavičkou uspořádalo v roce 1984 tehdejší Hydrobotanické oddělení Botanického ústavu ČSAV v Třeboni druhou mezinárodní konferenci INTECOL o mokřadech za účasti 122 zahraničních vědců. V letech 1990–1992 byl J. Květ za Občanské fórum poslancem České národní rady, významnou měrou se podílel na přípravě zákona 114/1992 na ochranu přírody a krajiny.Snímek Stanislav Vaněk

Takže jste tam nezahrnuli otevřené vodní plochy, ale ani třeba lužní lesy? Ty bych tam zrovna čekal. — Vzniklo to tak, že se pro světové porovnání produkce hledaly jako modelové takové rostlinné indikátory, které by byly prakticky kosmopolitní. Jedním z nich byl rod rákos (Phragmites), druhým rod borovice (Pinus). Chytili jsme se rákosu a začali jsme studovat jeho porosty na jižní Moravě a v jižních Čechách. Někdy kolem roku 1970 jsme se vydali směrem k ekosystémovému výzkumu pobřežních mokřadů, tedy ekotonů na rozmezí vody a souše u našich rybníků. Jako model jsme si vzali jednak Opatovický rybník na Třeboňsku, v oblasti klimaticky spíše suboceanické, jednak Nesyt na jižní Moravě, v panonské oblasti s klimatem spíše kontinentálním. Vodními makrofyty, dřevinami, rašeliništi a přímořskými mokřady se zabývaly jiné sekce nebo pracovní skupiny IBP. Časem jsme založili pracovní skupinu pro studium mokřadů, která po skončení IBP pokrývala i mokřady, jimiž se předtím zabývaly terestrická, sladkovodní a nakonec i mořská sekce IBP. Postupně se mokřady staly svébytným objektem jak studia, tak ochrany, a zejména v Severní Americe i legislativy.