Čuráním proti kodifikaci

Odrazovým můstkem následující úvahy budiž čurání. Čurání a slova příbuzná jsou totiž problémovou rodinou v jinak celkem spořádaném pavlačovém domě českého pravopisu ů a ú. A v čem že problémovou?

Čurání nikdy dřív nemělo podobu čórání ani čuorání. Neprošlo si tedy takovou změnou jako třeba kůň (jednoduše kóň → kuoň → ku^oň → kůň), na jejímž konci se uprostřed právě takových slov ustálilo písmeno ů. Slovníky 20. století tedy čurat uvádějí pouze v krátké podobě. Striktně krátce ho ovšem nejspíš vyslovuje málokdo. Polodélka či délka samohlásky při vyslovování pak vede k dilematu, jak sloveso čurat a jeho odvozeniny zapsat. Pozice uprostřed českého slova hraje pro ů. Podoba ú by tak mohla být volbou jen pro pravopisné insidery nebo snad znalce dosud jediné kodifikované podoby slova čúrek. A těch není mnoho.

Nahlédněme do korpusu internetových textů online_archive a srovnejme hodnoty průměrné redukované frekvence, která na rozdíl od absolutní frekvence zohledňuje, když se určitý jev objeví tisíckrát v jednom textu a v jiných jen výjimečně: čurat 2193, čůrat 9564 a čúrat 57. Kroužek drtivě vede. Zarážející však je, že tento frekvenční údaj se v tomtéž korpusu liší u – čtenáři a čtenářky Vesmíru jistě odpustí – čuráků, čůráků a čúráků: 19 587, 4694 a 105. Proč převažuje čůrat, ale čurák? Promlouvá do toho silnější expresivita odvozeného slova, tedy i jiná stylová příslušnost, nebo snad pouze výslovnost? Typické krátké samohlásky severomoravského regionu za to mohou jen těžko, tam čurákovi totiž ubírá místní cyp. To, že ve slovese převažuje zápis s ů a v odvozeném expresivním jménu zápis s u, dokazuje, že i slova příbuzná se chovají autonomně a vnímání pisatelů se prosadí navzdory kodifikaci.

Před lety se autorky a autoři Internetové jazykové příručky rozhodli na základě úzu a analogie rozšířit varianty ve slovníkové části příručky a uvést s vysvětlením všechny tři. Cože? Proběhla snad utajená revoluce pravidel českého pravopisu? Kdepak. Jen se tam propsalo reálné, v podstatě logické užívání. Taková změna je jen rozšířením možného. To, že jako společnost uznáme vedle jedné podoby za dobré i varianty jiné, neznamená, že ta původní přestane být v pořádku. Ať už jde o pravopis, nebo o soužití s jinými rodinami v pavlačovém domě.