Pavoučí kanibalismus: samci nejsou bezbranní

Docela zažitá představa o páření pavouků je ta, že samice po kopulaci sežere samce. Inu, často je to pravda (Vesmír 100, 428, 2021/7; Vesmír 95, 686, 2016/12; Vesmír 93, 606, 2014/11). Skutečně nezáviděníhodný úděl. Mohou se samci nějak bránit? Možností je povícero, některé poměrně bizarní.

Ruku na srdce, on takový pavoučí samec vlastně není úplně bezbranný. Má jed a má pevný provaz (rozuměj pavučinové vlákno), takže stačí trochu šikovnosti a opatrnosti v jejich používání a použitelná strategie proti samici je na světě. Samci pavouků listovníků druhu Thanatus fabricii v tom mají jasno. Jelikož i u nich samice nešikovného nápadníka sežere, většina samců okamžitě přistupuje k násilí – samici kousnou do nohy a jed se postará o zbytek. Narkotizovanou samici pro jistotu ještě svážou a až poté vkládají svá makadla se spermiemi do jejího pohlavního otvoru. Obvykle přestanou, až když se samice začne z omámení probírat.

Výhoda pro samce je zcela zjevná – nehrozí mu sežrání a má dost času na nerušenou kopulaci. Jaký prospěch z toho má samice? Inu, žádný. Nemůže si vybírat samce podle jeho kvalit, ani vhodnou dobu na páření (byť bychom mohli spekulovat o tom, zda právě svým vzdorem nevybírá nejkvalitnější a nejšikovnější samce). Samotná narkotizace samice má také špatný vliv na její následné lovecké schopnosti. Protože je tento systém pro samici nevýhodný, lze páření klasifikovat jako vynucené.

Samci se obvykle uchylují k znásilnění, pokud nemají jinou možnost sehnat si partnerku. U některých druhů je však takové agresivní chování strategií jedinou. Určitě je vhodné vzpomenout traumatickou inseminaci pavouků šestioček sadistických (Harpactea sadistica), při níž samec neztrácí čas ani hledáním pohlavního otvoru a jehlou na svých makadlech vstřikuje spermie přímo do samiččina těla. Stejně tak studovaní listovníci nemají žádnou jinou romantičtější strategii, nicméně šikovnost a opatrnost lze u nich vidět v tom, že množství jedu vpraveného do samice zřejmě upravují dle její velikosti. Koneckonců mají také nebývale velké jedové žlázy – mnohem větší než samice, přestože víc kořisti loví ony. Podobný nepoměr je znám i u některých štírů, kteří také narkotizují své partnerky (Vesmír 97, 72, 2018/2).

Thanatos byl řecký bůh smrti, stejný název psychoanalytici používají pro tzv. instinkt smrti, který by měl být zodpovědný za naše často riskantní, agresivní či sebedestruktivní chování. V páření těchto listovníků je agrese opravdu hodně, naštěstí však nejsou věrni svému jménu a partnerky nezabíjejí.

Sentenská L. et al.: Animal Behaviour, 2020, DOI: 10.1016/j.anbehav.2020.08.001