Kopulovat, či konzumovat? To je, oč tu běží

Vymetání pavučin v bytech je jev v našich zeměpisných šířkách spíše moderní, spojený s rozšířením sítí proti hmyzu a obecným úpadkem chovu domácího zvířectva. Většina z nás již nemá u domu hnojiště, jež by nadšeně okupovaly mouchy, proti kterým by nám v domácnosti pomáhali právě pavouci. Naše (prapra) babičky však „pavoučka pro štěstí“ v kuchyni viděly rády. Možná jejich obliba souvisela i se skutečností, že samičky své nápadníky často namísto kopulace požírají – takto příkladná upejpavost byla tehdy žádoucí vlastností, kterou by jistě rády viděly i u svého potomstva (alespoň ženského rodu).

Je známo, že sexuální kanibalismus doložený u některých pavouků je spojen s pohlavním výběrem. Samec se musí k samici přiblížit a během této cesty je samicí ohodnocen. Je-li jeho stav shledán neuspokojivým, je místo páření sežrán. Je-li však silný a v dobré kondici, samice ke kopulaci svolí s tím, že ho může sežrat během páření, po něm či vůbec ne. Takzvaný předkopulační kanibalismus však může souviset nejen s pohlavním výběrem, ale také s pouhou přehnanou agresivitou a nenažraností. Souvislost mezi přehnanou agresivitou a předkopulačním kanibalismem, tj. hltavost nezávislá na kontextu, by tudíž mohla být samostatným povahovým rysem jednotlivých samic, který by umožňoval hodnotit jejich osobnost neboli personalitu. To se pokusili ověřit španělští etologové na slíďácích španělských (Lycosa hispanica), které samce požírají převážně namísto kopulace. (Označení předkopulačního kanibalismu je poněkud matoucí, protože konzumace už následnou kopulaci pochopitelně vylučuje, termín je však ustálený a víceméně srozumitelný.) Nedospělé samičky byly umístěny do oplocených výběhů s umělou norou a dosyta krmeny. Každá samice byla měřena a vážena a přibližně tři týdny po dosažení pohlavní zralosti (po posledním svlékání) jim byly do výběhu vpuštěni samci. Experimenty probíhaly ráno, což je obvykle doba, kdy nejčastěji v přírodě probíhá páření, přičemž samice ve dne neopouštějí noru. Samci proto mohli buď sedět venku, nebo vlézt do nory za samičkou, jejich umístění ve výběhu proto nezvyšovalo nebezpečí jejich sežrání. Následné chování samic k samcům (taktéž měřeným a váženým) napovědělo něco o jejich vybíravosti.

Na velikosti záleží – samice obecně preferovaly větší samce. Velikost samce předpovídala jeho kvalitu (i lovecké schopnosti) a s velkými samci se samice raději pářily, zatímco mrňousové končili mnohem častěji v jejich žaludcích. Nicméně nejžravější samice, tedy ty, které před vlastním experimentem nejvíce přibývaly na váze, byly nevybíravé – pravděpodobnost, zda bude nápadník akceptován, nebo sežrán, tudíž nesouvisela s jeho velikostí. To tedy možná dokládá jejich stabilní rys chování. Samci se před útokem těchto velkých samic také častěji chránili strnulostí – před norou velké samice častěji „ztuhli“ a nehýbali se celé hodiny. Zajímavé je, že toto samičí maladaptivní chování (přemrštěná žravost, která vede ke kanibalismu místo páření s kvalitním samcem) se v populaci dobře udrží – žravé samice jsou totiž větší a plodnější. Méně plodné (pomaleji rostoucí) samice zase dohoní svůj hendikep pářením s těmi nejkvalitnějšími samci. Protiklady se tedy přitahují – mrňousové by měli zkoušet štěstí u tlustých samic, protože u těch štíhlých nemají šanci (alespoň u slíďáků). (Ethology, doi: 10.1111/eth.12197)