Havlův Vesmír

„Místo něhy a sametu mi naše loňská revoluce připravila spíš jen dřinu a shon. Spád událostí mě přistrčil až příliš blízko ke středu politického dění, a tak když jsem byl v největším ruchu uloven též pro vedení Vesmíru, neměl jsem ani sil se bránit.

Vlastně se mi ani příliš bránit nechtělo. Vesmír byl časopis mých prvních námluv s vědou a dodnes se pamatuji, jak jsem jako kluk měl vždy radost z nového čísla… Jsou však i jiné důvody, proč jsem to vzal vážně. Naši zem nyní čeká rozhodování, jak naložit s ledva získanou budoucností. Po dlouhé dvě generace naše vzdělanost živořila, střežena ideology, byrokraty a omezenci. Nyní může konečně vykročit – ale jak a kam? … Časopis Vesmír, poté co poměrně se ctí, bez újmy na odborné úrovni a čtenářské oblibě přežil temnoty, by si měl nyní podobné otázky položit.“ napsal Ivan M. Havel ve svém prvním úvodníku v srpnovém čísle Vesmíru roku 1990.¹⁾

Jakže to s tím ulovením bylo? Začátkem prosince 1989 jsem se sešel v kavárně Slavia s Veronikou Maxovou, která tehdy pracovala v tiskovém oddělení prezidia ČSAV. Mezi jinými jsme probírali schůzi redakční rady, která se konala ve středu 22. 11. 1989 v pozdních odpoledních hodinách, kdy Václavské náměstí bylo zcela zaplněno demonstranty. A že jsem byl zaražen, jak si členové redakční rady trochu samolibě pochvalují „dělali jsme to dobře a budeme v tom pokračovat“. To byla pořád ještě doba, kdy měl málokdo detailnější představu o změnách, které budou následovat.

S Ivanem M. Havlem jsem se znal z bytových seminářů, z přednášek kybernetické sekce Vědecko-technické společnosti, z Katětova semináře na MFF UK, z přednášek Petra Vopěnky. Proto mě napadlo, že by mohl být vhodným šéfredaktorem časopisu Vesmír. Byla to však v každém případě Veronika, kdo řekl: „Tak se ho pojďme zeptat.“ Ivanovi jsem tehdy navrhl, že by působením ve Vesmíru mohl navázat na otevřenost diskusí, které se vedly v rámci bytových seminářů, jež pořádal. Vyžádal si čas na rozmyšlenou a upozornil, že se zavázal nejbližších několik měsíců působit v Občanském fóru.

Ivan M. Havel v roce 1990.Snímek Stanislav Vaněk

Setkání redakce Vesmíru a zárodků nové redakční rady s editorem časopisu Nature sirem Johnem R. Maddoxem, které se konalo 3. dubna 1990 v bytě Ivana M. Havla. Zprava Vratislav Schreiber, Václav Pačes, Ivo Budil, František Vyskočil, John R. Maddox, Ivan M. Havel a Václav Špička. Vyčuhující ruka patří Zdeňku Hermanovi.Snímek Stanislav Vaněk

Již si nevzpomínám, jak dlouho se Ivan rozmýšlel, ani kdy jsme zašli za akademikem profesorem Miroslavem Katětovem, který tenkrát Akademii věd vedl a kterého jsem znal z jeho seminářů na MFF UK a z Kruhu nezávislé inteligence. V té době šly některé věci nezvykle rychle. V zápise z redakční rady 21. února 1990 již stojí: Akad. Macek informoval o tom, že prezidium odvolalo z funkce vedoucího redaktora Vesmíru akad. Málka, a poděkoval mu za úspěšnou práci. Dále seznámil redakční radu s tím, že prezidium rozhodlo, že vydavatelem časopisu Vesmír se stává nakladatelství ČSAV Academia a jmenuje vedoucím redaktorem časopisu Vesmír ing. Ivana Havla, CSc. Akad. Macek dále informoval o tom, že stávající redakční rada časopisu Vesmír se stane poradním orgánem prezidia ČSAV pro popularizační činnost. Akademik Málek poděkoval redakční radě za spolupráci…

Ivana M. Havla jsem vyzval již v roce 1986, aby pro Vesmír napsal článek. Člen redakční rady z tehdejšího Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV hned upozornil, že jde o autora, který je na černé listině, a tehdejší vedoucí redaktor ani výkonný redaktor si nedovolili článek pustit. Počkali jsme asi půl roku a budoucí Ivanova žena Dagmar, tehdy ještě Lantayová, článek přeložila do slovenštiny a podepsala ho svým jménem. Pod názvem Umelá inteligencia ako vedný obor pak bez problému vyšel (viz také s. 402).²⁾

Kresba Ivan M. Havel

Srpnový Vesmír roku 1990 již vyšel s novým šéfredaktorem a novou redakční radou. Nešlo o revoluci, spíše o generační obměnu. Jak v redakční radě, tak ve výběru autorů. Některé rubriky doznaly změn. Na třetí a čtvrté straně obálky začal Jiří Fiala představovat moderní české výtvarné umělce, zejména pak ty, kteří měli za předchozího režimu problém s výstavami svých děl. Tuto rubriku vedl až do konce roku 2003, kdy ji nahradila podobná, ale věnovaná architektuře. Na poslední straně Vesmíru se objevily sloupky Ludvíka Vaculíka, v nichž svým neotřelým způsobem komentoval, které články ho zaujaly. Měl to dost obtížné, protože na sepsání textu měl jen krátký čas mezi sloupcovými korekturami a tiskem. Byl však profesionál a vždy dodržel stanovený počet řádků. K lítosti redakce mu energie vydržela jen do únorového čísla roku 1991. Tento druh čtenářské reflexe by řada autorů potřebovala dodnes. V medailoncích autorů jsme upustili od uvádění titulů, abychom se k nim v roce 1992 opět vrátili, protože to nelibě nesla část čtenářů i někteří autoři. Zatímco u původní vědecké literatury, určené pro kolegy z oboru, se na tituly nehraje, pro laické čtenáře, jimiž jsme mimo svůj obor všichni, zřejmě poskytují tituly jakousi záruku kompetence.

To všechno jsou však drobnosti, neboť Vesmír se držel a drží toho, co uváděl Ivan M. Havel v závěru svého úvodníku: „Co do obsahového zaměření budeme pokračovat v tom nejlepším, s čím jsme se ve Vesmíru setkávali. Nepůjde nám při tom jen o odpovídání na známé otázky, ale i o hledání nových otázek v nových myšlenkových souvislostech. Otevřeme se i alternativám k zaběhaným způsobům myšlení a reflexe.“