Záhada „zmenšujícího se“ protonu
| 6. 4. 2020Rozměr protonu patřil až do roku 2010 k údajům, o kterých se příliš nepochybovalo. Shodovaly se na něm různé experimenty, všechny vedly k poloměru 0,8751 femtometru.1) Pak ale výsledky z Ústavu Paula Scherrera ve Švýcarsku tuto jistotu nahlodaly nově naměřenou hodnotou 0,84184 fm – rozdíl výrazně za hranicí předpokládané experimentální chyby. Nesoulad mohl být vysvětlen i našim nedostatečným pochopením interakcí mezi elementárními částicemi, což vedlo k jistému vzrušení mezi atomovými fyziky. Zdá se ale, že pomalu směřujeme k novému konsenzu pro rozměr protonu a učebnice fyziky se (zatím) přepisovat nebudou.
Velikost protonu se dá změřit dvěma způsoby. Přímočaře rozměr částic zjistíme pomocí srážek s jinou částicí: proton si můžeme „osahat“ třeba pomocí srážek s elektrony, kdy sledujeme, jak proton změní jejich dráhu. Srážkami (s jinými atomovými jádry) zkoumal atomová jádra už Ernest Rutherford na začátku 20. století. Jiný způsob vychází z měření rozdílu mezi energetickými hladinami v atomu vodíku. Připomeňme, že v rámci kvantového pohledu na svět neobíhá elektron kolem jádra, ale vyskytuje se v jakémsi oblaku obklopujícím atomové jádro. Je tedy nenulová šance, že se objeví přímo v atomovém jádru. Pokud se elektron ocitne „uvnitř“ protonu, cítí menší přitažlivou sílu, než odpovídá Coulombovu zákonu, a energetické hladiny se drobně posunou. Drobně proto, že jádro je asi stotisíckrát menší než atom. Jak srážkové, tak spektroskopické experimenty směřovaly konzistentně k poloměru protonu právě kolem hodnoty 0,88 fm.
„Není zatím jasné, co bylo na předchozích experimentech špatně. Ale aspoň prozatím může práce na nové fyzice elektromagnetických sil ustat.“
Spektroskopická měření musí být mimořádně citlivá, protože posuny hladin jsou díky malému rozměru protonu zcela minimální (více v rámečku Atom vodíku a Lambův posun). Tým z Ústavu Paula Scherrera ale dokázal přesnost vylepšit mazaným způsobem.2) Měření prováděli s exotickou formou atomu vodíku, v němž roli elektronu hrál mion. To je takový bratranec elektronu se stejným nábojem, ale asi dvousetnásobnou hmotností. I když je mion nestabilní a žije pouze několik mikrosekund, dají se s ním připravit „atomy“. Kromě rozdílné hmotnosti se mion chová úplně přesně jako elektron. Díky vyšší hmotnosti se vyskytuje daleko častěji v prostoru protonu – průměrná vzdálenost od jádra je dvěstěkrát menší – a pozorovaný posun hladin je mnohem výraznější. Poloměr protonu z tohoto experimentu vyšel ale podstatně menší než z pokusů předchozích.