Film a kniha o Černobylu

Serhii Plokhy obdržel za knihu o Černobylu roku 2018 knihy cenu Baillie Gifforda za nejlepší anglicky psanou literaturu faktu.

Filmové zpracování černobylské katastrofy v pětidílném seriálu HBO zanechává opravdu silný dojem i na přímé účastníky událostí. Autoři se snažili, aby vizuální složka odpovídala i v detailech co nejpřesněji realitě. V tom jim pomohlo dokonalé využití fotografických a filmových materiálů pořízených v té době. Opírali se o filmové záběry natočené Vladimírem Nikitovičem Ševčenkem († 1987) a o podobně ikonické snímky pořízené Igorem Kostinem († 2015). Nejde však o dokument, ale o filmové dílo. Dobrý filmový příběh musí přinášet poselství a může mít jen omezený počet kladných i záporných hrdinů. V seriálu bylo nutno řadu dějů zkrátit, vynechat nebo i posunout v čase, některé činy v rámci zkratky přisoudit jiným osobám a náročná odborná témata zobrazit tak, aby jim rozuměl i laický divák. I to je důvod, proč se třeba radiační popáleniny objevují hned, a ne až po řadě hodin, jak je tomu ve skutečnosti. Filmové záběry mají ukázat, jak radiace působí a ohrožuje zdraví pracovníků. Naopak objevení nevolnosti a zvracení poměrně brzy po zasažení vysokou dávkou radiace je zobrazeno reálně.

Za velmi zdařilé považuji vysvětlení technických i lidských faktorů, které vedly k havárii a jejímu průběhu, v poslední, páté části seriálu. V díle je u soudu popisuje Valerij Legasov. Podle mě je to pro laiky jeden z nejsrozumitelnějších popisů celé situace. A zároveň i přes nutná zjednodušení jeden z nejpřesnějších. Vůbec nevadí, že ve skutečnosti soud probíhal jinak a Legasov se jej dokonce ani nezúčastnil, neboť byl v té době v nemocnici. Filmaři si také museli ze subjektivních popisů konkrétní události vybrat mezi různými svědectvími vždy jen jedno.

Serhii Plokhy: Černobyl – historie jaderné katastrofy(angl. original Chernobyl: The history of a nuclear catastrophy) Jota, Brno 2019, 400 s., dotisk 2020, ISBN 978- 80-7565-462-5

A právě s tímto problémem se setkáváme i v knize, kterou napsal historik Serhii Plokhy. Ten vychází z velkého počtu dobových dokumentů a svědectví a opírá se i o rozsáhlý archiv vzpomínek účastníků událostí. Své citace má velice dobře podložené zdroji. Ovšem odkazy pouze dokládají, odkud byly dané informace nebo text získány. Nikoliv to, zda jsou pravdivé, bez chyb či subjektivního zkreslení. Někdy si svědectví protiřečí, jindy dokonce přebírají některé „městské legendy“.

Jaké jsou silné i slabé stránky této zajímavé a přínosné knihy? Serhii Plokhy se nezabývá tolik fyzikálními a technickými příčinami a průběhem havárie, soustřeďuje se především na společenské a politické děje, které stály v jejím pozadí. Zároveň zobrazuje lidské osudy a dopady této průmyslové katastrofy na ně, přičemž se snaží dosadit tyto události do kontextu tehdejších skutečností v Sovětském svazu.

Kvalitě a přínosnosti knihy hodně pomohlo využití nově otevřených archivů hlavně na Ukrajině, ze kterých mohl Serhii Plokhy čerpat. Použil také řadu pamětí a studií, které na Ukrajině, v Rusku i ve světě vyšly. Velice cenné jsou například paměti Anatolije Ďatlova Černobyl: Kak eto bylo, Grigorie Medvedeva The Truth of the Chernobyl nebo kniha Jurije Ščerbaka založená na výpovědích účastníků událostí Černobyl, dokumentalnoje povetstvovanije. Řada použitých materiálů je dostupná jen omezeně, zejména pro ty, kdo neovládají ruštinu a ukrajinštinu. O to užitečnější je jejich zpřístupnění prostřednictví knihy Serhiiho Plokhyho.

Popis událostí, které havárii předcházely, a jejich průběh vychází z široké palety výpovědí pamětníků i ze záznamů vyšetřování. Nový je záběr z hlediska společenského kontextu, postojů a reakcí jednotlivých složek politického systému tehdejšího Sovětského svazu a neobvyklý popis dopadů této události na vztah mezi funkcionáři, úředníky i jednotlivými společenskými složkami Ukrajiny a Sovětského svazu. Jako příklad může sloužit popis rozhodování o evakuaci a její průběh. Ta proběhla nakonec velmi rychle a organizovaně, což bylo dáno tím, že tehdejší ukrajinský premiér Oleksandr Ljaško ji začal připravovat a organizovat na vlastní zodpovědnost, jakmile se o havárii dozvěděl. Důležité bylo, že zařídil pohotovost odpovídajícího počtu autobusů a řidičů, což vzhledem k tomu, že se jednalo o sobotu, nebylo jednoduché. Evakuaci bylo možné zahájit téměř okamžitě, když ji Moskva vyhlásila. A právě velkým počtem zdrojů podložený popis této a podobných událostí i jejich kontextu je silnou stránkou knihy.

U originálu i českého překladu lze kriticky vnímat především to, že text nepřehlédl někdo, kdo se trochu vyzná v jaderné fyzice, technologiích a energetice. Překlad používá nesprávné odborné termíny, např. prostory, kde se pracuje s rizikem záření a které podléhá dozimetrické kontrole, neoznačuje správně jako kontrolované pásmo. Horší však je, že místo termínu „reaktivita“, která je veličinou popisující kinematiku reaktoru, často používá termín radioaktivita, což znamená něco úplně jiného.

Už originál někde zaměňuje výkon elektrárny a vyrobenou elektřinu, ba dokonce používá pro obě veličiny stejné jednotky MWe, přičemž jinde je to správně. Jak již bylo zmíněno, autor přebírá texty z různých zdrojů a nekoriguje jejich nepřesnosti a chyby. Tak se stává, že nějaký omyl je již v původním ruském textu, další vytvoří při jeho převzetí Serhii Plokhy a vše završí nepřesností překladatel. Na některých místech tak může vzniknout pro laického čtenáře značně nesrozumitelný a zavádějící text. Takový výsledek dokumentuje například tento citát: „…únik, který činil 1,5 milionu radionuklidů, byl vypuštěn do prostředí ventilačním komínem. Jeden curie je ekvivalentní množství záření uvolněného rozštěpením 37 miliard atomů.“ Připomínám, že curie je jednotkou aktivity, která nám říká, kolik máme rozpadů za časovou jednotku. Už v originále je nepřesná definice této jednotky a úplně zmizelo, že se jedná o počet rozpadů za sekundu. V překladu pak vypadlo to, že nešlo o 1,5 milionů radionuklidů, ale 1,5 milionů curie radionuklidů. Správně by pak mohl daný text vypadat třeba takto: „…únik, který činil 1,5 milionu curie radionuklidů, byl vypuštěn do prostředí ventilačním komínem. Jeden curie je 37 miliard rozpadů jader za sekundu.“

Pro dávku záření se v knize používají jak jednotka gray, tak starší jednotka rentgen (0,01 Gy) a pro tuto veličinu přepočtenou na biologický účinek záření jednotky sievert a rem (0,01 Sv). Ovšem v ruské literatuře se jednotka „rem“ označuje „ber“, a toto označení z ruských textů přebírá v některých místech i Serhii Plokhy. To ovšem překladatel nevěděl a zřejmě znal jenom jednotku becquerel (bq), která také začíná na b. Takže místo ber je v českém překladu bq, čímž se zmatky s dozimetrickými jednotkami završily.

Podobně vzniklých nepřesností je v textu poměrně dost a při popisu následků havárie a zdravotních dopadů radiace vedou i k nesprávným závěrům. Čtenář s příslušnými znalostmi se sice poměrně lehce zorientuje a omyly zkoriguje, ale pro laika může být text dosti zavádějící. Je také třeba mít na paměti, že autor kromě zaručených zdrojů využívá i méně věrohodné a přesné informace a že popis technické, dozimetrické, přírodovědné a lékařské problematiky není vždy spolehlivý. Jde o dílo historika, který se snaží o historicko-společenský popis na základě co největšího množství dokumentů a vzpomínek pamětníků. Pokud si však čtenář tuto skutečnost uvědomí, získává rozsáhlý studijní materiál s množstvím odkazů, které mu pomohou k pochopení této největší katastrofy v jaderné energetice. Z tohoto hlediska je kniha velmi přínosná pro laiky i odborníky.