Comeback středoevropské lesostepi

Když v únoru letošního roku publikoval časopis České botanické společnosti Preslia výsledky studie diverzity suchých trávníků střední a východní Evropy, vedené rakouským botanikem Wolfgangem Willnerem, asi jen málokdo mimo úzký obor fytocenologie a další pravidelné čtenáře časopisu si toho všiml. Studie přitom svým způsobem završuje posun v chápání historického vývoje přírody středoevropských nížin, kterého jsme byli v posledních desetiletích svědky.

Do online verze jsme doplnili rámeček o širokolistých suchých trávnících a čtyři fotografie, které se do tištěného Vesmíru nevešly (pozn. red.).

Dosud byl převážně přijímán názor, že suché trávníky střední Evropy se od stepí východní Evropy výrazně odlišují. Někteří autoři dokonce úplně odmítli používání výrazu step pro odpovídající travino-bylinnou vegetaci ve středoevropských podmínkách (i když v posledních desetiletích byl takový postoj spíše okrajový). Svou roli v tom zřejmě hrály představy o primárnosti, přirozenosti východních porostů a sekundárnosti, kulturním původu středoevropských porostů. Přetrvávala však i domněnka, že středoevropské suché trávníky mají druhové složení prostě příliš odlišné na to, abychom je mohli považovat za ekvivalent ukrajinských a ruských stepí. I v novém, obsáhlém a v mnoha ohledech progresivním přehledu vegetace Evropy¹⁾ byly středoevropské širokolisté suché trávníky odděleny od východoevropských na vysokém stupni hierarchie, přičemž ty východoevropské byly dokonce z velké části řazeny do třídy mezofilních luk (Molinio-Arrhenatheretea).

Stepní louky v horním Podněstří na západní Ukrajině patří podle našich analýz ke stejnému vegetačnímu typu jako ty bělokarpatské (asociace Brachypodio pinnati–Molinietum arundinaceae). Po úpadku tradičního hospodaření zde brání sukcesi k lesu pravidelné vypalování.Snímek © Jan Roleček

Willnerova studie je v tomto ohledu radikální: širokolisté suché trávníky střední a východní Evropy řadí nejen do společné třídy a v rámci ní do společného řádu, ale dokonce do společného svazu Cirsio-Brachypodion pinnati. Činí tak na základě důkladné analýzy nejrozsáhlejšího datového souboru, jaký kdy měli fytocenologové bádající nad evropskými suchými trávníky k dispozici. Co tento výsledek znamená? I kdyby budoucí studie, doplněné o další data ze stepní a lesostepní zóny východní Evropy, ukázaly, že navrhovaný klasifikační systém je příliš zjednodušující, velká podobnost suchých trávníků v širokém pásu kolem 50. rovnoběžky zhruba mezi středním Německem a Uralem je nyní nezpochybnitelná.

Nástup nerovnovážné ekologie

Kde se tak velká podobnost vzala, když jižněji rozšířené suché trávníky si tolik podobné nejsou? Přesnou odpověď neznáme a důvodů je určitě víc, ale jako zásadní se nyní jeví dvě vzájemně propojené příčiny: podobné přírodní podmínky v celé oblasti výskytu středo- a východoevropských širokolistých suchých trávníků a jejich podobné biogeografické vazby, zejména návaznost na podobné ekosystémy doby ledové a počátku holocénu. A tady se dostáváme k onomu výše avizovanému posunu v chápání historického vývoje přírody středoevropských nížin. Tento posun probíhal na více frontách a přispěly k němu různé myšlenkové směry přírodovědných i humanitních oborů, zejména ekologie, paleoekologie, archeologie a historie.

Druhové složení lučních společenstev východoevropské lesostepi a jejich výskyt na hlubokých černozemích svědčí o jejich starobylém původu, ale zdejší krajina má potenciál pro růst smíšených listnatých lesů. Nakolik bylo jejich šíření během holocénu omezováno klimatem a nakolik pravidelnými disturbancemi, je předmětem diskusí. Les u obce Bogatyrevo, Kurská oblast.
Snímek © Jan Roleček

Všivec statný (Pedicularis exaltata) – jedna z největších záhad české flóry. Genetické analýzy provedené týmem Jakuba Těšitele z Masarykovy univerzity podpořily hypotézu, že jediná česká populace v NPR Porážky v Bílých Karpatech má přirozený původ a je pozůstatkem většího rozšíření druhu v posledním glaciálu nebo starém holocénu.Snímek © Jan Roleček

Zjednodušeně bychom ho mohli charakterizovat jako posun od ekologie přírodní rovnováhy k nerovnovážné (non-equilibrium) ekologii. Ekologii přírodní rovnováhy dominuje představa, že středoevropské ekosystémy spějí sukcesním vývojem, podmíněným zejména konkurenčními vztahy mezi hlavními dřevinami, k určitému rovnovážnému stavu, který má tendenci plošně převážit a dlouhodobě se udržovat. Tento rovnovážný stav má obvykle podobu vysokého stinného lesa (nejčastěji bučiny nebo dubohabřiny). Narušení této rovnováhy (disturbance) je chápáno jako mimořádná událost, která nemá pro strukturu a fungování ekosystému zásadní důsledky – sukcese rány zacelí v řádu desítek, maximálně stovek let a zase tu máme vysoký stinný les.