Šibenice

Nejčastějším způsobem popravy v evropském středověku i novověku bylo oběšení. Jednak to od kata nevyžadovalo přílišnou zručnost, jednak visící tělo delikventa mělo odstrašující efekt. Od 13. století získalo hrdelní právo, tedy možnost vynášet rozsudky smrti, mnoho královských i poddanských měst i městeček, ale také světská i církevní vrchnost včetně klášterů. Míst vybavených hrdelním právem byly v českém království i moravském markrabství stovky. Během doby však panovníci toto právo sjednocovali a omezovali, přesto ještě na počátku 18. století bylo jen v kraji brněnském 62, ve znojemském 25, v jihlavském 10 a v hradišťském 20 hrdelních soudů. Roku 1729 Karel VI. dekretem některé soudy zrušil, ale po četných protestech byla část z nich v letech 1731 až 1733 obnovena. K dalšímu rušení hrdelních soudů došlo za justiční reformy roku 1765, kdy mnoho míst toto právo ztratilo, a podle dekretu císaře Josefa II. z roku 1786 měly být šibenice odstraněny.

Hrdelní právo, kterého si vrchnost vážila, demonstrovala šibenice, postavená zpravidla na dobře viditelném místě. Zprvu bývaly šibenice především dřevěné, v některých případech takzvaného kolínkového typu, což představovalo sloup s nahoře upevněným vodorovným břevnem. Takové šibenice však mohly sloužit jen jednomu delikventovi, takže více rozsudků smrti si vyžádalo větší vidlicové šibenice, což byly dva sloupy spojené vodorovným břevnem. Dostavěním třetího sloupu vznikla šibenice třísloupcová. Na takové šibenici, pokud měla pevnou konstrukci, bylo možno současně nebo postupně pověsit až devět odsouzených. Zvláště od 16. století byly dřevěné šibenice nahrazovány kamennými, sestávajícími z podstavy kruhového, trojúhelníkového, čtvercového, popřípadě i mnohoúhelníkového půdorysu.

Na Moravě jsou časté šibenice na čtvercovém půdorysu, kdežto v Čechách a ve Slezsku na půdorysu kruhovém. Na této kamenné základně byly postaveny tři, čtyři nebo i více dřevěných či kamenných sloupů spojených nahoře trámy. Podstava bývala tak vysoká, že do ní mohly vést dveře. Takovéto šibenice, nazývané studničního typu, byly již výraznými krajinnými dominantami. Zvláště když na nich visela těla popravených, působily odstrašujícím dojmem.

Vedle šibenice stávalo často i kolo na kůlu, které zostřovalo trest smrti. Delikventovi byly nejdříve vleže na zemi těžkým okovaným kolem zlámány údy, deformované tělo bylo do kola vpleteno a vyzdviženo na kůl. Oddělená hlava bývala někdy ještě nabodnuta na osu kola. Tento pohled musel vyvolávat hrůzu i u lidí, kteří byli v tehdejší době na veřejné popravy zvyklí. Těla popravených zůstávala většinou na místě, až se rozpadla, a potom byla postupně buď provizorně zahrabána v blízkosti, nebo uvnitř šibenice. U šibenic bývala také zahrabávána těla popravených jiným způsobem, těla sebevrahů a někdy i mršiny zvířat.