Mallorca a její nevšední galerie škrapů

Baleárské ostrovy jsou útržkovitým pokračováním Pyrenejského poloostrova do západního Středomoří. Geologicky i horopisně patří k Betické kordilleře, která je výsledkem třetihorního alpínského vrásnění. Horotvorné procesy daly na Mallorce vznik dvěma horským soustavám, zvaným Serra de Tramuntana a Serra de Llevant, jež jsou odděleny plochou a hustě osídlenou sníženinou Es Pla. Obě pohoří sice mají takřka shodnou geologickou stavbu s převahou vápenců, ale jinak se v mnohém liší, což platí i o vývoji podzemního a povrchového krasu. Méně výrazný Llevant lemuje jihovýchodní pobřeží Mallorky a je protkán krápníkovými jeskyněmi, z nichž některé (např. Dračí jeskyně – Coves del Drach) patří k nejnavštěvovanějším v Evropě. Pro vyšší a rozsáhlejší Tramuntanu je příznačná nebývalá diverzita povrchových krasových tvarů.

Vápencové kry Tramuntany

Horská pásma Tramuntany vyplňují celou severozápadní část Mallorky a nejméně deset vrcholků tam přesahuje nadmořskou výšku tisíc metrů. Nejvýše vystupuje „pyramida“ Puig Major (1445 m), kterou ještě zvýrazňují meteorologické a vojenské objekty.

Vápencové hřbety a skalnaté „kry“ Tramuntany jsou v důsledku horotvorných procesů značně nesouměrné. Kopírují průběh vrás, zlomů, přesmyků a dalších tektonických útvarů a především k severu až severozápadu spadají strmými svahy a stametrovými skalními útesy do moře. Také na obou krajních „cípech“ Mallorky vyrůstá pohoří přímo z moře – na severovýchodě začíná poloostrovem Formentor a v opačném, jihozápadním výběžku je jeho posledním vzedmutím příkrá kra ostrova Dragonero. Jen tu a tam je pásmo Tramuntany přerušeno hlubokými zářezy soutěsek nebo horskými sedly se silničními spojkami z vnitrozemí Mallorky k jinak nedostupnému pobřeží.

Škrapová pole a kamenný les

Celé pohoří je nebývalou galerií rozličných krasových tvarů. Pro jejich vznik a vývoj se tu totiž sešly příznivé podmínky – počínaje složením a vlastnostmi hornin, zejména vápenců a jiných vápnitých sedimentů (slepenců ad.), přes velkou členitost terénu, významně ovlivňující také zdejší klima (např. značné rozdíly teplot a množství srážek mezi horskými partiemi a níže položenými planinami), až po změny vegetačního krytu v nejmladším geologickém období.

Typický ráz dodávají krasové krajině na Tramuntaně především škrapy, což jsou členité nerovnosti skalního povrchu – rozličné žlábky, rýhy, jamky, misky, dutiny, hřebínky, hroty ap. I v jiných vápencových oblastech patří škrapy k běžným povrchovým tvarům (u nás třeba na Pálavě nebo v Moravském a Českém krasu), ale na Mallorce dosahují vpravdě světových parametrů. Na holých nebo jen řídce porostlých horských svazích a planinách vytvářejí rozsáhlé a obtížně průchodné plochy – škrapová pole – a místy přecházejí do členitých skalnatých hřebenů i samostatných věží. Pro taková seskupení bizarních tvarů se vžilo označení kamenný les (v mezinárodní terminologii shilin), inspirované názvem skalního území Š‘-lin v jihočínském Yunnanu. Podobné scenérie věžového krasu jsou známy i z dalších tropických oblastí (viz např. Vesmír 81, 434, 2002/8), ale v ostatních podnebných pásech se vyskytují jen zřídka. K výjimkám patří některé partie Tramuntany na subtropické Mallorce, kde hustý „les“ členitých vápencových pilířů a tenkých jehel pokrývá úbočí druhé nejvyšší hory Massanelly (1365 m), včetně širšího okolí kláštera Lluc a soutěsky Torrent de Pareis na severu ostrova.

Španělští karsologové (např. [3]) se domnívají, že vývoj škrapových polí a skalních věží probíhal na Mallorce nejméně ve dvou fázích. Nejprve byly horské svahy souvisle překryté půdou s lesním porostem a na rozpouštění vápenců (tedy krasovění) pod zemským povrchem měla vliv zejména prosakující voda, obohacená o organické kyseliny. Po odlesnění svahů (v důsledku dlouhodobého sucha a nezřídka i lesních požárů) a následujícího splachu zvětralin nastala další, povrchová fáze ve vývoji škrapů, při které hraje hlavní roli srážková voda.

Žlábky, roury, mísy a kamenice

V důsledku rozpouštěcí a výmolné činnosti stékající vody se na skloněných skalních plochách tvoří především všudypřítomné žlábkové a stružkové škrapy. V prvém případě jde o oblé žlábky, dlouhé nezřídka desítky metrů, kdežto stružkové škrapy bývají kratší, obvykle hustě seskupené a vzájemně oddělené ostře „seříznutými“ hřebínky a břity.

Na vývoji některých škrapových tvarů se významně podílí také vegetace. Platí to zejména pro rourovité a studňovité škrapy, běžné na vápencových planinách Tramuntany v nadmořských výškách 400–600 metrů. Mají dokonale okrouhlý až kruhový tvar a prorůstají jimi rostliny, především trsy trav, nezřídka i dřeviny, které však po několika letech usychají. Rozměry rourovitých škrapů jsou většinou centimetrové až decimetrové; větší a hlubší „roury“ už náležejí ke studňovitým škrapům a některé přecházejí do malých propastí a jeskyní.

Pokud srážková voda na vodorovném nebo zvlněném skalním povrchu delší dobu stagnuje, tvoří se miskovité škrapy. Na Mallorce se s nimi setkáme běžně od horských vrcholků až po mořské pobřeží. Vyskytují se tu ve dvou typech. Ve větších a hlubších „hrncovitých“ prohlubních se dlouho udržuje voda, čímž připomínají skalní mísy, známé i z našich žulových oblastí (např. Čertovy studánky v Jizerských horách, Venušiny misky na Žulovsku aj.) a pískovcových skalních měst. Na Mallorce jsou však mnohem hojnější mělké misky s hrbolatými stěnami a plochým dnem, pro které má mezinárodní terminologie název kamenice. Toto slovo sice zní „hezky česky“, ale pochází ze Slovinska. Nesčetné množství kamenic provází skalnaté mořské pobřeží, kde jejich vznik nepochybně souvisí s chemickou agresivitou slané vody.

Soutěska Pareis – úchvatné dílo vody

Pozoruhodnou mozaiku členitých tvarů nesou také stěny skalnatých kaňonů a soutěsek, hluboko zaříznutých do horských svahů Tramuntany. Úchvatným dílem přírody je zejména soutěska Torrent de Pareis na úpatí nejvyšší hory ostrova. Dravá bystřina (torrent) zde na vzdálenosti několika kilometrů překonává výškový rozdíl téměř 800 metrů a k severnímu pobřeží ústí mohutným amfiteátrem Sa Calobra. Na vzniku soutěsky se však nepodílela jen hloubková eroze, při které bystřina využívala průběh tektonických zlomů, ale také chemické rozpouštění vápenců. V průběhu soutěsky se tak střídají těsné a temné krasové prostory (např. jeskyně Gorg Blau v horní části) s úseky sice poněkud rozevřenějšími, ale až stovky metrů hlubokými. Dno je většinou skalnaté, členěné vodopádovými stupni, erozními žlaby a obřími hrnci, vymletými vířivým proudem vody. Stěny soutěsky jsou na mnoha místech pokryty pestře zbarvenými krápníky, jinde je brázdí hustá síť stružkových a hrotitých škrapů, které jsou dílem takřka permanentně stékající povrchové vody. Poněkud odlišný ráz má spodní, širší část kaňonu, zahloubená do vápnitých slepenců mladotřetihorního stáří. Bizarní vzhled tam skalním stěnám dodávají temné skalní dutiny (zejména tzv. tafoni, které se do nitra skály více či méně zvětšují) a otvory jeskyní.

Soutěska Pareis však není mimořádná jen z krajinotvorného a geomorfologického hlediska, ale hodnotná je i živá složka její přírody, s řadou endemických druhů rostlin a živočichů. Unikátní je zde například populace drobného obojživelníka ropušky baleárské (Alytes muletensis), objevené teprve v druhé polovině minulého století. I z tohoto důvodu je soutěska Torrent de Pareis chráněnou přírodní památkou a pohoří Tramuntana bylo v roce 2011 navrženo k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.