Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Rezervace Ankarana

Nad zajímavostmi jedné krasové planiny
 |  5. 8. 2002
 |  Vesmír 81, 434, 2002/8

Rezervace Ankarana v severním výběžku Madagaskaru byla založena 20. února 1956, ještě v dobách francouzské koloniální nadvlády. Má 18 225 hektarů a přibližně se shoduje s rozlohou stejnojmenného vápencového masivu (viz obrázek), který dosahuje maximální nadmořské výšky asi 400 metrů. Spolu s národním parkem Montagne d’Ambre a rezervacemi Analamera a Montagne d’Ambre je součástí širšího komplexu chráněných území na severu Madagaskaru. Jejich správa má sídlo v přístavu Antsiranana, který je zároveň největším městem a správním střediskem oblasti. Kromě špatně přístupné rezervace Analamera jsou všechna uvedená chráněná území cílem stále většího počtu turistů a milovníků přírody.

Jaká je

Svou základní podobu získala krasová planina během jury, kdy zemské pohyby nadzdvihly její západní část. Jako obrovitá šikmá deska se pozvolna zvedá od jihovýchodu a končí na severozápadě příkrým skalním srázem, vysokým okolo dvou set metrů. Ve vápencovém podloží je vymodelováno množství bizarních krasových jevů – závrty, ponorné říčky, jeskyně, propasti, vyvěračky ap. Významný vliv na planinu měla i vulkanická aktivita v pliocénu, která formovala pohoří Montagne d’Ambre, vzdálené odtud asi 20 km. Tehdy láva natekla od severu do většiny ankaranských kaňonů a zablokovala přirozené vstupy do masivu. Geologicky je proto dnešní Ankarana tvořena směsí vyvřelin a vápence, vápenec však silně převládá. Během věků byl na povrchu dešťovou vodou formován do typických ostrohranných škrapů strmících k obloze – pro člověka neschůdný terén, pro lemury ráj.

Z hydrologického hlediska je Ankarana něco jako obrovitá nálevka. Voda do ní přitéká jednak v podobě deště, jednak mnoha drobnými říčkami od severu a východu. Pouze několik z nich však v době sucha nevysychá. Jak už to v krasových oblastech bývá, veškerá voda záhy mizí pod povrchem. Mnoho toků zůstalo ještě neprozkoumáno, ale zdá se, že všechny jsou v podzemí propojeny do dvou na sobě nezávislých spletitých systémů – severního a jižního. Na západě se – ještě v nitru skal – všechny toky spojují a voda vytéká opět na povrch v podobě pouhých dvou větších řek.

Rychlý odtok veškeré vody do podzemí má dalekosáhlé důsledky pro život v celé Ankaraně. Stačí si jen uvědomit, že zatímco pár kilometrů vzdálené Ambrové hory pokrývá tropický deštný les, Ankaranu porůstá poloopadavý suchý les, v němž je zastoupeno hodně suchomilných rostlin. Zvláštní vodní režim mnohé živočichy přiměl odstěhovat se pod zemský povrch, učinili tak dokonce i ti největší.

Kdo v ní žije

Nejrůznější přírodovědné výzkumy – zejména geologické, hydrologické a botanické – probíhaly v Ankaraně již v 50. a 60. letech 20. století, ale ještě počátkem 80. let byly její krásy většině lidí na světě víceméně neznámé. Roku 1986 však do Ankarany vyslali významnou přírodovědnou výpravu Britové. Výsledky zveřejněné v mnoha odborných pracích, a zejména obsáhlý článek v časopise National Geographic, objevily Ankaranu pro veřejnost. Od té doby sem přijíždí stále více cizinců a Ankarana se stala jedním z hlavních lákadel severního Madagaskaru.

Rozlehlé podzemní prostory Ankarany jsou prozkoumány jen zčásti. Jako první byla probádána jeskyně Andrafiabe. Roku 1963 zmapovali J. de Saint Ours a G. Coquet 2,8 km chodeb a odhadli její celkovou délku na 5 km. Později se přidali i další jeskyňáři, z nichž vynikl zejména Jean Radofilao. 1) Během asi dvou desítek let zmapovali a objevili mnoho jeskynních systémů, takže na počátku 90. let již bylo známo na 100 km podzemních prostor. Dnes se délka známých prostor blíží 150 km.

Na jeskyně je vázáno i mnoho živočichů. S trochou nadsázky by se dokonce dalo říct, že v ankaranských jeskyních se život soustřeďuje. Podzemí poskytuje svým obyvatelům hned několik typů prostředí – velké podzemní řeky, mocné vrstvy guana, bezvodé jeskynní prostory, v nichž ovšem panuje vysoká vzdušná vlhkost, nebo naopak vysušené komory, kde vlhkost vzduchu klesá pod 50 %. Teplota v jeskyních je vysoká, obvykle kolem 24 °C. Rozmanitost habitatů často i v jediné jeskyni může částečně vysvětlovat neobvykle vysokou diverzitu podzemního života.

Potravní řetězec v jeskyních je zcela závislý na přísunu energie zvenčí. Hlavním zdrojem potravy, která se do podzemí dostává, je guano netopýrů a kaloňů a v mnohem menší míře také exkrementy lemurů a malých ještěrů. Tím vším se živí drobní vodní korýši rodů Caridina, Parisia ap. Žijí v jeskyních v desítkách druhů, které představují rozličné fáze troglomorfní evoluce čili procesu přizpůsobování jeskynnímu životu – od forem, které pouze dávají přednost podzemí, až po druhy bez pigmentu a očí, které by již „na denním světle“ ani žít nemohly. Korýši jsou dále potravou několika druhů ryb. Dva druhy rodu Glossogobius mají oči a jsou normálně pigmentované. Občas se s nimi lze setkat i v povrchových vodách, přesto jsou jistým způsobem životu v nitru skal přizpůsobeny či aspoň přivyklé. Byly například nalezeny v podzemních jezírkách pokrytých dvoumilimetrovou vrstvou kalcitu. Naopak některé druhy rodu Gobius jsou již plně přizpůsobeny jeskynnímu životu a s největší pravděpodobností jsou pro Ankaranu endemické. Pozoruhodní jsou asi metr a půl dlouzí úhoři, které různí jeskyňáři opakovaně pozorovali na mnoha místech. Žádný exemplář však nebyl dosud odchycen a popsán, proto ani zatím nemají žádné jméno.

Na vrcholu potravního řetězce v jeskyních jsou krokodýli (Crocodilus niloticus). Živí se ovšem nejen rybami, ale také lemury, fosami a ptáky, kteří zejména v období sucha přicházejí do podzemí za vodou. Ponorné řeky v Ankaraně jsou jedním z posledních útočišť divoce žijících krokodýlů na Madagaskaru. Ankaranská populace krokodýlů je také jediná na světě, která žije v jeskynním systému, a jedna z mála, v níž přežívají i jedinci větší než šest metrů (v jeskyních je lidé těžko mohou lovit). Krokodýli se stahují do podzemí hlavně v době sucha, kdy vysychají mokřady a drobnější říční toky v rovinách na západ od Ankarany. Nejpočetnější jsou v říčce s příznačným jménem Styx, ale běžní jsou i v dalších tocích jižního podzemního systému. V severní části Ankarany nebyli dosud spatřeni. Je to nejspíš způsobeno nižší teplotou vody, která tu dosahuje jen 20–21 °C. Přitom i jižní vody, teplé 26–27 °C, jsou na dolní hranici teplot, v nichž je krokodýl nilský ještě schopen zdárně prosperovat.

O tom, že lemuři sestupují do podzemí, svědčí mnohé důkazy. Speleologové nalezli mnoho uhynulých těl a koster, často na místech značně vzdálených od nejbližšího otvoru vedoucího na povrch, takže se zdá, že občas některý lemur v labyrintu chodeb dokonce zabloudí. Poloha a neporušenost pozůstatků pak nasvědčují, že sem primát vstoupil z vlastní vůle a nebyl do podzemí dopraven třeba v zubech hladového krokodýla. Stejně jako dnes hledali lemuři vodu i v minulosti, nacházejí se zde četné subfosilní pozůstatky vyhynulých druhů (tj. takové pozůstatky, které dosud nestačily fosilizovat). V posledních desetiletích bylo objeveno více nalezišť a popsáno několik druhů lemurů i hlodavců a hmyzožravců.

Čí je

V ankaranských horách lidé nežijí a nikdy ani nežili. 2) Přesto Ankarana leží doslova i obrazně v srdci národa Antankaranů. Její jméno má základ ve slově harana – skála, skály. Ankarana tedy znamená cosi jako „ve skalách“. Antankaranové jsou pak „ti ze skal“, častěji to však bývá překládáno volně jako „lidé ze skal“. Ankarana je opravdovým srdcem země i lidu Antankarana.

Království Antankaranů založila koncem 17. století jedna ze severních větví sakalavské dynastie. Zhruba již od těch dob je nejvyšším vládcem ampanjaka 3) (obrázek); řeší místní spory i problémy a je prostředníkem mezi lidmi a státními institucemi i úředníky. Není ovšem jedinou tradiční autoritou. Politické záležitosti v jednotlivých vesnicích vyřizuje rada starších (ray aman-dreny – dosl. „otec a matka“) a tradiční, státem spravovaná občina (fokonolona).

Současná rezervace Ankarana je řízena velkým heterogenním programem, nazvaným Integrovaný plán na ochranu a rozvoj komplexu chráněných území Montagne d’Ambre. 4) Zatímco ampanjaka a rada starších zakládá svou autoritu na všeobecném respektu mezi lidmi, ochranářský plán staví na moci mezinárodního společenství a opírá se při tom o madagaskarskou vládu a zákony Madagaskarské republiky. Stejně jako většina podobných projektů po celém světě se zřekl politiky „síly a plotu“. Je naopak založen na předpokladu, že ochrana zdrojů a udržitelný rozvoj nemohou probíhat bez aktivní podpory lidí žijících okolo rezervace.

Přesto vznikají třecí plochy, neboť ochranářské projekty se snaží omezit vstup lidí do rezervace a využívání lesa. Zpočátku se vztahy mezi vedením rezervace a místními lidmi vyvíjely slibně. V některých sporech se ampanjaka dokonce přiklonil na stranu rezervace. V posledních letech se však situace zhoršuje. Místní lidé stále častěji a otevřeněji využívají zdroje v rezervaci. Příčin je hned několik a nutno přiznat, že leží většinou na bedrech ochranářů.

Neblahý je rychlý „obrat“ lidí na vedoucích pozicích ve správě rezervace. Odborníci přicházejí většinou z ciziny, a než stačí s ampanjakou a jeho lidmi navázat užší vztahy, vystřídá je někdo jiný. Druhým důležitým faktorem je všeobecná nejasnost mnoha pojmů. Třeba hranice rezervace nebyla nikdy v terénu fyzicky vymezena a nikdo ji nedokáže na konkrétním místě přesně ukázat. Asi nejvýznamnějším faktorem zhoršujícím vztahy mezi lidmi je však celková politika rezervace, která (navzdory rétorice o zapojení místních lidí) spolupráci vesničanů s ochranáři zcela vylučuje. Výsledkem úsilí správců je pak prázdná demonstrace autority a moci místo snahy o rozumnou a společnou ochranu lesa.

Vztahy všech zúčastněných – ampanjaky, ochranářů, vlády, vesničanů i mezinárodních institucí – k chráněnému území se neustále mění a vyvíjejí. Tak tomu bývá a tak tomu ostatně býti má. Lze si jen přát, aby to celé zaručilo i přirozený vývoj v nezničené a bohaté Ankaraně.

Obrázky

Poznámky

1) Ač to podle jména nevypadá, Jean Radofilao je Francouz. Původně se jmenoval Jean Duflos. Usadil se však na Madagaskaru a přijal malgašské občanství i jméno.
2) Madagaskar je tou šťastně výjimečnou zemí, kde se dodnes dochovaly končiny zcela netknuté člověkem. Lidé přišli na ostrov až velmi pozdě, asi před 2000 lety. Byli to zemědělci, kteří se usadili v místech, kde lze pěstovat rýži. Nikdy příliš nelovili a nikdy také nepěstovali své plodiny v pralesních zahrádkách (o tom podrobněji V. Novotný, Vesmír 80, 707, 2001/12).
3) Výraz ampanjaka [ampandžaka] lze přeložit jako „vládce“ nebo „náčelník“.
4) Projet Intégral pour la conservation et developpment du complexe des aires protégées de Montagne d’Ambre – tento a podobné plány na Madagaskaru řídí WWF (World Wildlife Fund) ve spolupráci s malgašskou vládou (prostřednictvím Direction des eaux et forets), USAID (United States Agency for International Development), agenturou SAVEM (Sustainable Approaches for Viable Environmental Management) a polostátní malgašskou agenturou ANGAP (Agence National pour la Gestion des Aires Protégées).

Pozn.: Podrobněji o správě rezervace a o vztahu místních lidí k chráněnému území se můžete dočíst na webu Expedice LEMURIA na adrese vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar/clanky/ankaran.... />

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Pavel Hošek

Mgr. Pavel Hošek (*1968) vystudoval parazitologii a entomologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Spolupracuje na projektu expedice LEMURIA, který mimo jiné vyústil do mnoha cest na Madagaskar. Zajímá se o vše, co s Madagaskarem souvisí. Z malgaštiny a dalších jazyků přeložil tradiční merinskou poezii (Dotek prolétajícího motýla, 2003) a madagaskarské mýty, legendy a pohádky (Rohatý král, 2003). Napsal také Dějiny Madagaskaru (2011).
Hošek Pavel

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...