O sázení trnovníku obecného „akát“ zvaného

1877:

[…] V okolí Pražském namnoze osazují se holá místa stromy, které by toliko v případě, že by jiné stromoví na místnosti k vysázení určené naprosto se nedařilo, k tomu účelu bráti se měly. Jsou to totiž akáty čili trnovníky obecné. […] Každého, komu tolik ušlechtilejší mysle zbývá, že si dovede povšimnouti krásy lesa, zahrady neb sadů vůbec, upozorňuji na vyrostlé již akáty hned za Chuchelskou zahradní restaurací u samé paty vrchu, tedy stranou ku dráze. Na místě aksamítového, krásně zeleného mechu, na místě bujného, pestrokvětého rostlinstva vyššího, které mezi ostatním křovím a stromovím Chuchelského vrchu radostně bují, vidíme na zpodu mezi akáty po celé leto naprosto suchou, holou hlínu, z které, jelikož místy deštěm vybrázděna jest, nahá skaliska vyčnívají. Jen tu a tam nějaká rostlinka vyhlídla si místečko ku svému živobytí, však celý její zjev nasvědčuje tomu, že se jí velmi špatně pod bodlavým akátem vede. […]

Námitku, že snad akát stromem ozdobným jest, lze snadno vyvrátiti připomenutím, že strom, který až do konce května, vůbec do té doby, když všechno již zeleno jest a naše stromy ovocné dávno již odkvětly, holý posud jako koště stojí – krásným nazýván býti nemůže.

Touto vlastností jeho není též posloužíno velmi důležitému účelu, že vysazováním holých míst stromovím a křovisky ptactvu má býti poskytnut útulek pro hnízda, poněvadž v době, když akát odívati se začíná, dávno již veškeré ptactvo se hnízdí. Krátká doba květní a příjemná vůně z květův nenahradí nikterak všech špatných vlastností, jimiž strom nadán jest. […]

P. (Vesmír 6, 163, 1877/14)

2017:

Akát se z východu USA do Evropy dostal počátkem 17. století nejprve jako okrasná dřevina, později byl využíván ke zpevňování suťových svahů a písčitých půd. Symbiotické bakterie v kořenových hlízách vážou vzdušný dusík a ovlivňují chemismus půdy. Šíření akátu ohrožuje především stepi, písčiny a světlé listnaté lesy. Ale ochranářský pohled na něj prošel významným vývojem.

„Akát je tu už tak dlouho, že jsme si na něj celkem zvykli; vlna xenofobie pominula. A je ho tolik, že vyhlásit mu svatou válku prakticky nelze. Navíc se ukázalo, že některé typy akátin zdaleka nejsou ochranářsky bezcenné – rozšířily se v nich vzácné druhy např. křivatců (Gagea), česneků (Allium) a modřenců (Muscari), které byly dřív hojné ve vinicích či na mezích a dnes rostou hlavně v akátinách. Rozhodnutí, zda akáty likvidovat nebo ponechat, tak přestává být věcí pouhé ekologické ideologie („smrt neofytům!“) a stává se doslova politickým rozhodnutím na konkrétní lokalitě,“ napsali Petr Pyšek a Jiří Sádlo v seriálu o invazních rostlinách (Vesmír 83, 140, 2004/3).

V podobném duchu se o akátu píše i na stránkách www.invaznirostliny.cz, jejichž hlavními autory jsou odborníci z Botanického ústavu AV ČR: „Termín‚ management akátových porostů‘ by neměl být synonymem pro jejich likvidaci. Vliv akátu je sice z pohledu přirozeně se vyskytujících fytocenóz jednoznačně negativní, akátiny se už ale staly nedílnou součástí naší krajiny a jejich likvidace a následná rekonstrukce původních společenstev by na mnoha místech nebyla možná. V zemědělsky intenzivně využívaných oblastech přispívají fragmenty akátových porostů ke zvýšení krajinné diverzity a fungují zde jako biocentra nebo biokoridory, přitom kvůli intenzivnímu obhospodařování okolních pozemků je riziko šíření akátu nízké.“

-ov-